Problém lidského vědomí, existence nebo neexistence duše, doprovází lidstvo od nejstarších dob. Zatím je tento problém považován za neřešitelný. Někteří se domnívají, že se nikdy nedozvíme, co to vědomí vlastně je, v čem spočívá jeho jedinečnost. Vysvětlení, která existují, jsou vesměs hypotetická. Dualismus hmoty a nehmotného vědomí zdůrazňoval již Descartes v sedmnáctém století, a dostal se do nejmodernějších filozofií. Řešení tohoto problému předkládají filosofové, teologové, biologové, psychologové, parapsychologové a matematici. My k němu přistupujeme z hlediska fyziologie mozku, i když filosofové a jiní tvrdí, že neurofyziologie tento problém nedokáže vyřešit.
Současná neurofyziologie studuje mechanismy činnosti mozku, které se dají objektivně měřit a pozorovat. Je možné snímat elektrické potenciály z jednotlivých nervových buněk a z větších oblastí mozkové tkáně, je možné analyzovat mozek biochemicky a je možné objektivně studovat chování, pozorovat je a zaznamenávat. To vše jsou objektivní projevy mozkové činnosti a víme o nich hodně. To je jedna stránka problému.
Na druhé straně však existuje náš subjektivní prožitek skutečnosti. Uvědomujeme si sebe a své okolí, přemýšlíme, pamatujeme si některé věci a to vše je naším subjektivním vlastnictvím, které nemůže nikdo jiný přímo pozorovat a vnikat do něj. Mění se prostřednictvím okolí, ale také vlivem léků, drog, hormonů, úrazů, mozkových nádorů a podobně.
K řešení problému, jak vlastně subjektivní vědomí vzniká, jsme vycházeli z mnoha pozorování mozkové činnosti, která jsou zdánlivě anomální a nezvyklá. Na začátku si musíme uvědomit, že mozek se skládá nejméně z deseti miliard nervových buněk, neuronů, které spolu komunikují přes nervová spojení, synapse, chemicky. Přenos vzruchu přes synapsi trvá asi půl milisekundy. Analýza dost jednoduchého nervového děje vyžaduje spojení milionů neuronů a trvala by tedy tisíce milisekund, celé vteřiny. Typickým příkladem takovýchto komplikovaných synaptických spojení je lidská řeč. Práce Libermanova z r.1070 ukazuje, že časové parametry porozumění a tvorby řeči jsou takové, že lidská řeč vlastně ani není možná. Zvuk řeči, přenesený z vnitřního ucha, je nejprve analyzován a mozkovém kmeni, kde projde přes několik synapsí se zpětnými vazbami. Musí se srovnávat všechny součásti slova, hlásky a slabiky, i tón řeči. Pak projde zvukový signál do mozkové kůry, kde se v primární mozkové kůře analyzuje nejdřív, a pak přejde do řečové oblasti, kde se rozebírá a vyhledává význam slova. Synaptická spojení by tuto funkci vykonala za několik vteřin. To samozřejmě nestačí k normální konverzaci. Oblasti, reagující na mluvenou řeč, jsou široce rozprostřeny po mozkové kůře. Tisíce synaptických spojení nestačí na analýzu proudu řeči. Odpověď by také, s vyhledáváním slov a jejich spojení, trvala vteřiny. Lidé by se v reálném řase nikdy nedomluvili.
Obdobný je příklad mozkové analýzy zrakových vjemů, Prvotní analýza probíhá v sítnici. Zde se rozeznává barva, tvar, poloha a pohyb předmětu. Pak se tyto charakteristiky odděleně přenášejí do centrálního nervového systému, až konečně se v mozkové kůře opět skládají dohromady, hledá se význam a pojmenování pozorovaného předmětu a emocionální vztah člověka k němu. Nakonec následuje motorická odpověď. A to vše by při vysokém počtu synaptických spojení trvalo několik vteřin. Představme si tedy hráče ledního hokeje nebo baseballu, který musí ve zlomku vteřiny zareagovat na letící puk nebo míč, uvědomit si polohu spoluhráče a protivníka a vykonat správný pohyb. Kromě synaptických spojení musí v mozku být něco rychlejšího a přímočarého.
V některých případech můžeme změřit takové rychlé reakční časy. Když potřebujeme odhadnout směr, odkud vychází určitý zvuk, reagují obě uši tak, že hodnotí fázový posun vlnění vzduchu. Dá se rozpoznat zdroj zvuku, když je rozdíl mezi pravým a levým uchem asi 11 mikrosekund. Takový nepatrný rozdíl nemůže rozeznat systém se synaptickým přenosem, trvajícím pět setin mikrosekund (půl milisekundy).
Takových příkladů je více a ukazují, že synaptická komunikace nestačí na zprostředkování mozkových funkcí. Zvlášť výrazné je to při tvorbě vědomí. Do lidského vědomí vstupují současně vjemy zrakové, sluchové, tělní, čichové, a integrují se do jednotného proudu vědomí, kdy spolu spolupracují rozsáhlé mozkové oblasti, a to velmi rychle bez ohledu na anatomické vzdálenosti.
K tomu přistupují další pozorování, která ukazují, že také mezi jednotlivými osobami dochází k určitým spojením, která se nedají vysvětlit synaptickou aktivitou ani jiným mechanismem, například elektromagneticky. Patří sem v prvé řadě tzv. léčení n dálku. O tom hovořili šamani všech odstínů, ale teprve v poslední době se objevují spolehlivá, statisticky dobře zpracovaná sdělení. Na předním místě chci jmenovat Williama Harrise a jeho skupinu. Sebrali případy asi tisíce pacientů se srdečními onemocněními na jednotce intenzivní péče. Za polovinu z nich se informovaní modlitelé modlili, za druhou polovinu ne. Mezi sebou se neznali, pacienti modlitele nikdy neviděli, nevěděli, že podobný pokus probíhá, ani ošetřující lékaři to nevěděli. Při analýze výsledků se zjistilo, že asi u jedenácti procent pacientů, za které se někdo neznámý modlil, došlo k určitému zlepšení zdravotního stavu. Již vyšlo několik sdělení tohoto typu, týkají se leukémie u dětí, deprese atd. Společným faktorem u nich je dosti marginální, ale prokazatelný výsledek. V současné době probíhá na harvardské univerzitě projekt, kdy pacienti se zhoubným mozkovým nádorem, gioblastomem, jsou pod vlivem vzdálených pomocníků. Výsledky dosud neznáme.
Zajímavé je také ovlivňování elektroencefalogramu u dvojic, které k sobě mají blízký vztah. To jsou pokusy Jiřího Wackermanna, nyní ve Freiburgu na univerzitě. Tzv. korové evokované potenciály, vyvolané zrakovým drážděním u jedné osoby, se do určité míry přenášejí na druhou osobu ve vzdálené místnosti.
A konečně třetí pozorování, které stojí za zmínku, jsou pokusy Roberta Jahna z Duke Univerzity v USA. Zesilovali šum diody, který je zcela náhodný, a vybírali z něj nejvyšší a nejnižší vlny. Zjistili,že pozorovatel, který se soustředí na to, aby bylo více pozitivních nebo negativních vln, má často úspěch. Mají od každého pozorovatele tisíce pozorování, která ukazují vysoce statisticky signifikantně, že skoro každý pozorovatel je schopen funkci diody ovlivnit, i když jen dost nepatrně, ale statisticky významně.
Jak tyto všechny jevy vysvětlit? Neuvažoval jsem o nadpřirozených vlivech z nehmotné sféry, a pak mi zbyly jen tři možnosti: Za prvé, nějaká zcela neznámá a nepopsaná síla, za druhé elektromagnetické vlnění, a za třetí kvantové interakce typu koherence a dekoherence, eventuálně superpozice paprsku EPR a neurčitosti pozice pohybující se subatomické částice.
Elektromagnetické vlnění by znamenalo, že mozek funguje jako vysílač a přijímač. V bývalém Sovětském svazu se dělaly pokusy v tomto smyslu, pak o tom referoval americký tisk po roce 1990, ale tato teorie není všeobecně uznávána, protože by vyžadovala mnohonásobně silnější elektrické proudy než jaké je mozek schopen vyprodukovat. Mozek se skládá z velkého množství izolujících buněčných membrán, takže málokterý elektrický potenciál se v něm přenáší dál než na vzdálenost asi desetiny milimetru.
Kvantové vztahy zbývají jako jediné plauzibilní. Mozek se skládá nejméně z deseti miliard nervových buněk a několikanásobku podpůrných buněk gliových. Každá z nich je pokryta buněčnými membránami, které jsou elektricky drážditelné, produkují místní elektrické proudy, umožňují prostup elektricky nabitých částic, iontů sodíku, draslíku a chloru. Také synaptický přenos je elektrochemický děj, vyvolávající depolarizaci nebo hyperpolarizaci nervových membrán. Elektrické potenciály v mozku vytvářejí komplikované kvantové pole, kde se místní změn přenášejí pravděpodobně nesynaptickým způsobem po celém mozku. Mozek je v tomto ohledu orgánem zcela jedinečným.
Kvantová mechanika připouští,že toto pole může existovat, ale nedává nám příliš přesné informace o tom, jak se vnitřní interakce v něm tvoří. Je několik možností:
Začněme klasickým kvantovým pozorováním, pokusem dvou štěrbin. Jestliže letí elektrony vakuem a narazí na překážku s jedním otvorem, proletí skrz něj jako částice a mohou být zachyceny na fotografické desce jak body. Jestliže jsou otvory dva, projeví se vlnový charakter elektronů a na fotografické desce vidíme interferenční obrazce. Každý elektron jakoby komunikoval s ostatními a získával informace o jejich pohybech. To je součástí tak zvané kodaňské interpretace kvantové fyziky. Jak se tato komunikace uskutečňuje, nevíme.
Jednou z možností je “tanec elektronů“, jak jej popsal de Broglie a později David Bohm. Podle jejich názoru je v okamžiku pohybu elektronu jeho poloha v prostoru nejistá, elektron vytváří „pilotní vlnu“, až se nakonec usadí na jedné energetické hladině. I to je možné.
Existují jiné možnosti. Některé vycházejí z tzv. paradoxu EPR. Einstein, Podolsky a Rosen uveřejnili v roce 1935 polemiku proti Bohrově Kodaňské interpretaci kvantové mechaniky. Navrhli myšlenkový pokus: Zdroj světla vyšle paprsky do opačných směrů. Ty se tedy od sebe vzdalují dvojnásobnou rychlostí světla. Jestli je Kodaňská interpretace správná, pak budou dva fotony letící opačným směrem spolu komunikovat dvojnásobnou rychlostí světla. To však není možné, a proto je Kodaňská interpretace nesprávná. Pozdější pokusy Aspecta a dalších ukázaly, že dvě subatomické částice spolu za těchto okolností mohou komunikovat Komunikují tedy nadsvětelnou rychlostí, Kodaňská interpretace je tedy správná, ale základní otázka zůstala nezodpovězena: Jak spolu tyto dvě částice komunikují?
David Bohm navrhl „nonlokalitní prostor“. Podle něj jakoby v kvantových vztazích neexistoval prostor ani čas. Tím se vyhneme nadsvětelné rychlosti.
Hugh Everett III navrhl, že v našem vesmíru existují paralelní světy, a že pohybující se částice přeskočí do jiného světa a pak zase zpátky.
Pokusy o vysvětlení paradoxu EPR dosud trvají a názory se různí. Většina fyziků přijímá princip nonlokality.
Naše hypotéza tedy je tato:
Mozek je kvantovým polem, v kterém se projevují vzájemné vztahy pohybujících se elektronů. Pohyby elektronů jsou vyvolány činností neuronů. Koherence a dekoherence elektronů trvají jen velmi krátkou dobu, podle výpočtů Maxe Tegmarka jen asi 10-13 sekundy. To stačí na to, aby kvantové spojení fungovalo jako spouštěč elektrochemických reakcí. Obdobným příkladem je to, jak jeden jediný foton, tedy kvantum světelné energie, dokáže vyvolat komplikovanou chemickou reakci v tyčince nebo v čípku v sítnici. Tento kontakt také trvá přibližně 10-13 sekundy, biochemické reakce mnohem déle. Tak může dojít ke spojení vzdálených částí mozku a urychlení spojení mezi nimi. To bylo do jisté míry experimentálně prokázáno.
Druhou částí projektu je vysvětlení subjektivity vědomí. Tato část je zatím víc hypotetická nebo předcházející úvahy o nesynaptických spojeních uvnitř mozku, ale vychází ze známých kvantových a fyziologických dat. Je jasné, že lidské vědomí nevzniklo z ničeho, že musí existovat nějaký základní fyzikální nebo chemický proces, na kterém je subjektivní vědomí založeno. Kvantoví fyzici mluví o tzv. předvědomí (proto-consciousness).
Jejich úvahy jsou založeny na chování subatomických částic, kupříkladu v pokuse dvou štěrbin. Jeden letící elektron „vnímá“ své okolí, „ví“, co dělá druhý sousední elektron, „pamatuje si“, co bylo před tím. To vše jsou samozřejmě metaforické formulace, s lidským „vnímáním“, „věděním“, atd. mají velmi málo společného, snad jen společný základ. Po tom, co jsme popsali roli kvantových vztahů v nesynaptickém spojení různých částí mozku, se domníváme, že tato nesynaptická spojení hrají také roli ve vytváření subjektivního vědomí. Submikroskopické předvědomí, které je velmi jednoduché, dostává obsah ze smyslových vjemů a jejich zpracování různými částmi mozku. Tak by mohlo vznikat naše subjektivní vědomí.
Tyto výklad stále ještě považujeme za hypotézu a ne za teorii, protože je zde několik nevyjasněných bodů:
1. Jaký elektrochemický proces způsobuje, že vzdálené neurony jsou aktivovány kvantovým procesem. Může to být otevření iontových kanálů v cílové synapsi, vliv na systém druhých poslů, změna citlivosti buňky na mediátory, látky, přenášející nervový vzruch, nebo něco podobného.
2. Jak je zajištěna specificita přenosu. Koherence a dekoherence subatomických částic nenese informace, které mozku dodávají naše smysly. Musí tedy existovat nějaký děj, který způsobí kvantový přenos na větší skupinu cílových nervových buněk.
3. Otázkou zůstává, jak se chovají subatomické částice v teplém a vlhkém prostředí mozku. Co z kvantové mechaniky můžeme tedy přímo aplikovat na mozkovou činnost?
4. Zda je možné mechanismy procesů, které probíhají v mozku, aplikovat i na transpersonální procesy, jako je léčení na dálku
Transperzonální interakce
Nemůžeme odmítat výzkumné výsledky, když nezapadají do našeho navyklého rámce myšlení. Proto je nutné se zabývat také tímto jevem.
Práce, o kterých chceme hovořit, byly uskutečněny podle běžných pravidel výzkumu tak, že výzkumník vezme dvě skupiny přibližně klinicky stejných pacientů a skupinu dobrovolných prosebníků, kteří se modlí za jednu skupinu, ale ne za druhou. Obě skupiny pacientů vůbec nevědí, že takový pokus probíhá. Pak se statisticky vypočítává významnost rozdílu mezi skupinami, co se týče přežití, uzdravení nebo alespoň zlepšení stavu.
V roce 1969 Platon J.Collipp, přednosta dětského oddělení v newyorské nemocnici East Meadow, studoval skupinu dětí s leukémií. Sestavil je do dvojic s přibližné stejnou vážností onemocnění. Za jednu z nich se denně někdo modli, za druhé nikoliv. Pravidelně děti kontroloval, zda se zlepšují nebo zhoršují. Po patnácti měsících bylo sedm z deseti dětí, za které se někdo modlil, stále ještě naživu, zatímco jen dvě děti, za které se nikdo nemodlil, přežily.
V roce 1988 použil Randolph C.Byrd podobný design pokusu. Studoval velkou skupinu 393 pacientů na koronární jednotce v San Francisco General Hospital. Pacienti byli losováním rozděleni do dvou skupin, za jednu se někdo bez jejich vědomí modlil, za druhou ne. Nikdo, ani ošetřující lékaři, ani personál, ani pacienti nevěděli, ve které jsou skupině. Modlící byli křesťané, kteří chodili pravidelně do kostela. Bylo zhodnoceno celkem 26 ukazatelů zdravotního stavu. Z toho modlitby zlepšily šest ukazatelů: výskyt srdečního selhání, nutnost požití diuretika, srdeční zástavu, výskyt pneumonie, nutnost požití antibiotik a nutnost umělé ventilace plic.
V r.1998 Elizabeth Targ uveřejnila sdělení, že modlitba pomáhá zlepšit příznaky AIDS. Ve skupině, ovlivněné modlitbou, museli jen tři pacienti být hospitalizováni, ve skupině neovlivněné jich bylo dvanáct. Pacienti ovlivnění modlitbou měli lepší náladu než neovlivnění. Ve svých studiích autorka pokračuje.
Pravděpodobně nejlépe dokumentovaná je studie Williama Harrise. Ukazuje, že modlitba bez vědomí příjemce, tzv. intercesorní modlitba, může ovlivnit zdravotní stav těžce nemocných pacientů. Harris měl skupinu skoro tisíce pacientů s vážnými srdečními potížemi. Pacienti byli rozděleni do dvou skupin, jedna byla kontrolní a jedna ovlivňovaná modlitbou. Pacienti ani nikdo jiný se nikdy nedozvěděli, že jsou ovlivňováni modlitbou. Modlící nikdy nebyli v nemocnici a znali jen křestní jména a datum narození pacientů. Prosebníci byli křesťané a věřili v Boha a léčivou sílu modlitby. Modlili se za nemocné denně.
Skupina, ovlivněná modlitbou, měla o jedenáct procent lepší ukazatele uzdravování než kontrolní skupina. Nebyli tedy uzdraveni všichni a úplně. Harris o výsledcích pravil, že by mohly ukazovat přítomnost „jiné inteligence“. Harris říká, že „nedokázal existenci Boha, ale vliv modlitby ze vzdáleného zdroje na stav pacientů se srdečním onemocněním. Modlitby pacienty nevyléčily, jen zlepšily jejich stav, když byli léčeni jinými metodami.“
Diskutující uváděli několik možností vysvětlení těchto výsledků, přirozených i nadpřirozených. Uváděl se vliv vědomí, energetických polí a další. Ve fyzice také existuje několik typů energie, které nemohou být přímo poznány našimi smysly – magnetismus, gravitace a jiné. Proč by tedy nemohlo existovat energetické pole pro vědomí, které zatím nemůžeme měřit a rozeznat?
Internista Larry Dossey při této příležitosti citoval svoji práci (Dossey, 1995), ve které přehlédl 131 vědeckých sdělení, kdy autoři nalezli vliv soustředění pozornosti nebo modlitby na řadu biologických procesů, na délku anestézie u laboratorních zvířat, na růst nádorové tkáně, na hojení ran u pokusných zvířat, na biochemické enzymatické reakce, na rozpad červených krvinek in vitro a na množení bakterií a kvasnic. Také revmatická artritida byla v jedné studii ovlivněna modlitbami. V některých studiích se nemodlili jen křesťané, ale i židé, buddhisté a Indiáni s tradicí šamanů. Přesné mechanismy vlivu modlitby nejsou známy, snad je ovlivněn imunní systém, snad některé jiné biochemické reakce. Léčením na dálku nemusí být zrovna modlitba, může to být jakákoliv mentální snaha o zlepšení fyzického a emocionálního stavu přijímací osoby.
Tyto příklady ukazují, že za jistých okolností může jeden člověk ovlivnit zdravotní stav jiného člověka. Neznamená to, že takovýto vliv může nahradit rutinní léčení obvyklými metodami. Výsledky jsou nepříliš výrazné, zpravidla jsou ovlivněni jen někteří pacienti a jen některé příznaky. Tento vliv však s největší pravděpodobností existuje a stojí tedy za další analýzu. Nedomnívám se, spolu s Harrisem, že tyto výsledky jsou výsledkem modlitby k určité nadpřirozené bytosti.
Výňatek z článku Stanislava Reiniše v Československé fyziologii, 2002
Převzato z www.sisyfos.cz
Tags: brain, mozek, myšlení, neuron, quantum, Stanislav Reinish, Waterloo