Erbak WEB

Chtěli jsme zamozřejmě, aby Voko mělo zdravé klouby. Čehož se mimo jiného má docílit šetřením kloubů. Například je vhodné v štěněcím věku vyhýbat se chůzi po schodech. Ten pokyn byl jasný. Začal jsem Vočka do a ze schodů nosit. Což mi nečinilo žádné potíže. Co víc, přestal jsem se do schodů zadejchávat. Vočkovi se to taky celkem hodilo. Zvykl si natolik, že u schodů ulehával a čekal na odvoz. Anebo odnos.

Ale týdny a měsíce plynuly, až jednoho krásného dne přišel pokyn z H.Králové: DOST! Stačí. Nyní už Voko může pěšky.

No jo. Ale jemu se vůbec nechtělo. Tak jsme nabrali výcvikové piškoty a vyrazili ke schodům trénovat. Nebylo to lehký. Když Voko vidělo, že ho neponesu, počalo se u schodů kroutit, svíjet a válet. Nic mu to ale nebylo platný. Byl jsem neoblomný a lákal ho na piškot vzhůru.

Vočko slintal až bylo na schodech nebezpečno a žádostivě se natahoval za pamlskem jak daleko to šlo. Marně. Pak se váhavě a nanejvýš obezřetně vyplazil do výše zhruba třetího schodu. Tam když se ohlédl a uviděl tu závratnou propast pod ním, zaťal pazoury do schodů, přitisknul se k nim a odmítal pokračovat.

Kolem desátého schodu nám došly piškoty a já pomýšlel na kapitulaci. Konečně je tu však mezipatro. Voko se ještě jednou ohlíží do nedozírné hloubky a s posledních sil se vytahuje nahoru.

A tam - náhle - vypadalo to jako zjevení, či vnuknutí - pohlédl na mě, pak na schody a s výrazem jakoby říkal: “Schody?! To’s měl říct hned, že jsou to SCHODY!” - vyběhl lehce, plavně a bez zaváhání zbylých asi patnáct schodů vzhůru.

A od té doby již chodil po schodech sám. A bez piškotů.