Stanislav Reiniš
1999
Nakladatelství Faun,
Praha 2, Španělská 6
C Stanislav Reiniš
PROČ VLASTNĚ?
Tato knížka vznikla tak, že na kanadské universitě, kam mě osud zanesl, se jednou rozmnožili marxisti. Obtěžovali, kde mohli. Zmocnili se studentských novin a vyhrožovali studentům I profesorům diktaturou proletariátu, která je smete do solných dolů. Byly to většinou frustrované děti z lepších rodin, se kterými by, kdyby opravdu zvítězili, eventuelní budoucí kanadské StB v krátké době zametlo. Mí kolegové je tolerovali, protože vesměs nevěděli, oč jde. Nevěděli, že by z nich mohli vyrůst budoucí Pol Potové nebo teroristé, vyhazující do povětří školní autobusy..
Sledoval bych je rovněž s pobaveným zájmem, kdyby jeden z nich nenapsal oslavný článek o jistém Trofimu Denisovičovi Lysenkovi, o jehož díle jsem byl před lety nucen se učit a na kterého jsem si již v těsném po-pubertálním věku udělal svůj názor. Začal jsem tedy s nimi polemiku v universitních novinách, nejdřív o Lysenkovi a později o celém marxismu- leninismu. Byl jsem tak donucen znovu obnovit a dokonce prohloubit svoje povinné školní znalosti marxismu. Kdyby tak tehdejší soudruzi lektoři věděli, k čemu mi hodiny prožité na jejich přednáškách byly dobré! Chodil jsem do knihovny a divil jsem se, co všechno vlastně ten Lenin lidem napovídal. Kdybych jako student šel číst originální prameny, a citoval je pak u zkoušky, nikdy bych se přes ty jejich upocené zápočty nedostal. Polemika na kanadské universitě trvala dlouho, přes rok, a marxisté se na jejím konci vyjadřovali tímto způsobem:
“Reiniš je typický český buržoazní intelektuál. Tato třída prodávala svůj národ tu jednomu imperialistovi, tu jinému. Nejdříve vytvořila svůj nezávislý stát na fracích anglo – francouzských imperialistů. Pak se v roce 1948 přitřela k moci, dobyté pracujícím lidem. Dnes ta stejná česká buržoasie obhajuje ruskou sociálně imperialistickou okupaci Československa. Mnoho generací české buržoasie lízalo boty zahraničních utlačovatelů. Nyní se Reiniš rozhodl lízat boty lidských práv.” Podepsáno “Dělník”. Oni vystupovali vesměs pod pseudonymy. Nikdy jsem se nedověděl, kdo ten “Dělník” byl. Jeden z mých kolegů. Přivést protivníka do stavu zuřivosti, kdy už neví, co blábolí, je zpravidla vyvrcholením polemiky. Pak už není o čem mluvit. To jsem v onom okamžiku veřejně ohlásil. V poměrně krátké době pak marxisté-leninisté z naší university vymizeli, a když jsme o deset let později pro jakousi veřejnou diskusi hledali marxistického diskutéra, nenašli jsme ani jednoho, který by byl ochoten dát se opět ideologicky rozsekat na kusy. Po letech ještě potkávám studenty, kteří říkají: “Studoval jsem v té době, kdy se hádali na naší universitě profesoři o marxismus.”
Vytvořili jsme tehdy, soudruzi leninisté a já, éru k zapamatování. Pak jsem v průběhu roku 1979 uveřejnil části své polemiky v exilovém časopise Západ, a dnes trpím trochu nostalgií z toho, jak se vše změnilo, a co jsem tehdy psal v čase budoucím, nyní přepisuji do času minulého. Asi se vše v naší zemi muselo stát tak, jak se to stalo. Doufám jen, že nebudu muset jednoho dne opět vše přepisovat do času budoucího. Nechal bych marxismus tam, kam patří, kdyby nedošlo k paradoxnímu jevu. Zatímco se marxismus-leninismus v praxi vesměs znemožnil, existuje stále ještě jisté procento lidí, kteří věří, že by to nebylo muselo být tak špatné, kdyby se to bývalo dělalo tak nějak jinak, lépe, a že to nemuselo tak dopadnout, a byly to krásné časy, pivo bylo laciné, ta ideologie je krásná, jen lidé ji zkazili. Sympatizují pak s komunisty a dokonce je volí. V podvědomí lidí je po desítkách let výchovy zafixováno mnoho polopravd, pocházejících z marxistické ideologické penězokazecké dílny. Marxistické myšlenky přežívají v lidech, kteří si to ani neuvědomují. V novinách i v rozhovorech často člověk cítí, že v pozadí myšlenek je něco nepříliš čistého ze starých časů. I o těchto omylech se musí mluvit. Ještě nedávno jsem četl v časopise, kterého si vážím, v Nové přítomnosti, článek od novináře, kterého si také velmi vážím. Psal o tom, že v devatenáctém století “český národ byl resuscitován . . . na bázi velice obchodní. Objednávku na jeho oživení si zadala formující se zájmová skupina výrobců a obchodníků, která hledala novou niku na trhu. Tou nikou se stal obnovený český národ. Nejdůležitějším heslem národního obrození nebylo Mluvte česky, ale Kupujte české zboží.” Také jsem se to kdysi učil k maturitě. Z tohoto citátu na všechny strany vyčuhují čertova kopýtka historického materialismu všeobecně a nebožtíka Zdeňka Nejedlého zvláště. Za každou cenu se za vším hledají výrobní vztahy, a je to nesmysl. Česká buržoasie se tehdy, vymysleli si čeští marxisté, dialekticky odstřihla od bohatého a rozsáhlého německého trhu, aby získala odběr u národa s kupní silou dosti omezenou, u chuďasů z vesnic, kteří přišli do továren za chlebem s ranečkem toho nejnutnějšího. Za tím účelem obnovila český jazyk, české
vzdělání, českou poesii, Sokol a politické strany, a ani o tomto obrovitém spiknutí nikomu neřekla. Česká buržoasie vyvolala boj, který dlouho vypadal na prohru a s hlediska ekonomie byl zcela zbytečný. Dá se tomuto nelogickému myšlenkovému skoku opravdu věřit?
Marxismus, i když natropil hodně zla, není možné kritizovat pouze s hlediska emocí. O jeho zločinech víme, a určitě se toho ještě mnoho dovíme. Desítky miliónů zbytečně mrtvých nebude zapomenuto. Musíme však také vědět, proč komunismus selhal. A musíme být připraveni. V okolních zemích postkomunistické strany občas vyhrávají volby. To není náhodou. Jednou z příčin těchto vítězství je, že si bývalí komunisté kolem sebe vytvářejí mýtus, že jejich ideologie je správná a určitě by už dávno zvítězila, kdyby ji lidé použili správně. Teď podruhé, když k ideologii přibereme počítače a faxy, se to musí povést. O tom je tato knížka.
OBCHODNÍCI S ILUSEMI
Jeden sociálně demokratický politický činitel se v listopadu 1998 vyjádřil: “Myslím, že nastala doba, kdy se nebudeme od nikoho odtahovat.” Myslel tím komunisty. Ačkoliv byl za komunistického režimu vězněn, domnívá se, že komunisté jsou politická strana jako každá jiná: “Je-li registrována na ministerstvu vnitra, znamená to, že není v rozporu s naším právním řádem.” Tak svatě prostý argument může říkat jen člověk s naprostou ztrátou historické paměti. Zajímalo by mne, nakolik si starší lidé ještě pamatují, co je komunisté učili ve stranickém školení. Zda si ještě vzpomenou, že Lenin, a po něm všichni ostatní, považovali parlament za žvanírnu, že místo demokracie hlásali diktaturu proletariátu a třídní boj a že Marx hovořil o zániku a zničení “vykořisťovatelských” tříd. Zapomněli lidé na nucenou psychiatrickou léčbu disidentů? Zapomněli na to, jak komunisté pokřivovali myšlení lidí? Chtějí, aby se to opět opakovalo? Uvědomují si, že Lenin učil, že otevřenou činnost strany má doprovázet podzemní, ilegální aktivita? Vědí něco o této ilegální aktivitě? Zajímalo by mne, co dnes vědí mladí lidé o režimu, do kterého se ještě narodili. Český rozhlas v neděli 22. listopadu 1998 uspořádal diskusi na téma “Vadilo by vám, kdyby se komunisté dostali do vlády?” Asi dvě třetiny respondentů to považovalo za nepřípustné, asi třetina říkala: “Nevadilo by to, komunisté jsou hodní, a za nich se nám vedlo dobře.” Komunistická strana není dnes v ČR zakázána. Proto není boj proti komunismu, jak se odráží v myslích lidí, bojem mocenským. Je hlavně bojem ideologickým. Ten se však, bohužel, koná jen velmi zřídka. Komunisté proto získávají půdu. Spojení legálních prostředků s ilegálními, jak je tomu učil soudruh Lenin, začíná opět mít úspěch. Soudruh Miloslav Ransdorf, poslanec a místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy, při rozpravě o státním rozpočtu dne 25. listopadu 1998 ve sněmovně řekl:
“Náš praotec Karel Marx říká, že iluze mohou být v politice velmi reálnou silou.”
Ano, správně, zajisté, souhlasím bez výhrad. Právě jeho strana začala tyto iluze rozšiřovat. Rozšiřuje je mezi těmi mladými, kteří už nepamatují výuku marxáku a opakované stranické i nestranické školení a nevědí, jak to vlastně za totality bylo; rozšiřuje je mezi těmi ve středním věku, kdo na podobných školeních usínali, nic si z toho nepamatují a z totality si pouze pamatují, že bylo pivo za dvojku; a rozšiřuje je i mezi těmi v pensijním věku, kterými skleróza buší a zbavuje je soudného rozumu.
A tak se stalo, že komunisty v nedávných senátních volbách roku 1998 volilo 6% mladých lidí. Televizních a rozhlasových diskusí o bývalém režimu je mnoho. Když se mluví o zločinech komunismu, komunisté se smějí a říkají: Vy se ptáte stále na totéž, a už jsme všecko dávno vysvětlili. Slyšel jsem i argument, že anglický dělník měl v roce 1989 stejný průměrný příjem jako dělník český, asi 10.500 amerických dolarů. Měl také stejnou životní úroveň? Jak známo, neměl. Vtip totiž byl v tom, že je možné vzít do počítání tehdejší oficiální zcela nerealistický kurs, bylo to asi šest korun za dolar, a pak to vyšlo krásně. Takto vypočítaná mzda se však musí vydělit aspoň pěti jako v tehdejším Tuzexu, aby postihla skutečnou kupní sílu.
Soudruzi se samozřejmě vyhýbají veřejné diskusi o marxisticko-leninské ideologii. Ta se dnes na veřejnosti nepropaguje. Program nynější komunistické strany se hemží slovy jako demokracie, blahobyt a národ. Zřetelně tedy veřejnosti lžou, protože demokracie se nemůže míchat s vražedným systémem, zvaným diktatura proletariátu, a vůbec ne s tak zvanou řídící úlohou strany, což je systém z diktatury proletariátu odvozený. Slyšel jsem i odpověď na otázku, co je komunismus, Odpověď komunistického funkcionáře, kterou jsem slyšel, byla, že komunismus je, když lidé řeší problémy společně. Obecenstvo se dost bouřlivě zasmálo. Na otázku, proč starý systém fungoval tak špatně, odpověděl, že to bylo tím, že kolem každého vládnoucího systému se nahromadí kariéristé a ti pak brzdí pokrok. Prý to
bylo stejné jako je to nyní v tomto režimu. V roce 1989 prý vystoupili ze strany ti, kdo to se stranou a s lidem nemysleli upřímně, ale zůstali tam ti nejlepší, lidu nejoddanější. Na ožehavé otázky odpovídají tak jako kdysi odpovídali sovětští komentátoři, Vladimir Pozner například v americkém televizním programu Teda Koppela: Američané a Rusové, kapitalisté a komunisté jsou stejní, obě strany dělají všechno stejně. Normalizace byla prý něco jako Rooseveltův New Deal. Je třeba jít víc do hloubky. Proč byl komunismus zločinný systém? Je to proto, že lidé dělali věci špatně a křivili krásnou teorii? Nebo je chyba v podstatě systému? Diskuse se málokdy týkají podstatných otázek teorie marxismu-leninismu, státního vlastnictví výrobních prostředků, Leninových tézí o tom, že otevřená činnost strany v demokratické zemi má být vždy doprovázena činností ilegální, jak je to se zostřujícím se třídním bojem, jak je to se svobodou jako poznáním nutnosti. A tak se na to, že zhoubná praxe marxistických režimů má svůj základ v nesmyslné marxisticko – leninské teorii, pomalu zapomíná. Tyto aspekty komunisté pečlivě tají, jenže o tom všem komunismus je. Nepředpokládám, že by komunismus v naší zemi opět někdy zvítězil. Na to nemá. Může však poplést plno lidí. Proto o něm mluvme.
KDYŽ MI CHUTNÁ, JE MI VŠECHNO PUTNA
Každý člověk má aspoň nějakou osobní životní filosofii, někdo komplikovanou, někdo jednodušší. Čím je filosofie jednodušší, tím víc lidí se najde, kteří si ji vyberou a řídí se jí. Takovou jednoduchou filosofií je heslo “Když mi chutná, je mi všechno putna”, nebo “Hlavní věc je zdravíčko”. Mnoha lidem to stačí. Poněkud složitější, ale stále ještě dost jednoduchou filosofií je marxismus-leninismus, a to zvláště v té formě, ve které byl podáván lidem od mateřské a obecné školy, v hodinách filosofie na střední škole, v přednáškách marxismu na universitách a při nesčetných povinných školeních na pracovištích, v odborech, ve straně a jinde a jinde. Ivan Sviták v polemikách sedmdesátých let rozlišoval marxismus jako vrchol lidského vědění a “marxák” jako jeho zpopularizovanou a zbagatelizovanou formu a naznačoval, že to jsou dvě různé filosofie. Nejsou. Jedna prolíná do druhé a jedna je na druhé závislá. Snad pro svou poměrnou jednoduchost našel marxismus – leninismus takovou oblibu mezi širokými vrstvami, a v neposlední řadě mezi těmi lidmi, kteří mají komplexy filantropismu a spasitelství. Na Západě to jsou často intelektuálové, zvláště takoví, kteří jsou po celý svůj život chráněni před bídou tatínkovou šekovou knížkou. “Marxismus je opiem intelektuálů”, zněl moudrý výrok. Dobře situovaná individua jsou znalci na zotročené masy a jejich revoluční osvobození. Takový byl i Lenin a Fidel Castro. Marxismus – jak krásné a jednoznačné je to učení! Společnost adoptuje ty ekonomické struktury a vztahy, které vedou k plnému využití jejích produktivních sil. Kapitalismus, soukromé vlastnictví výrobních prostředků, je zlý, protože způsobuje odcizení člověka od jeho práce, protože dovoluje vykořisťování člověka člověkem a umožňuje hospodářské krize s nezaměstnaností. Kapitalismus potlačuje rozvoj výrobních sil a proto je horší formou organizace společnosti. Proto je historicky určen uvolnit místo komunismu, systému, v kterém společnost jako celek vlastní výrobní prostředky a může proto produktivní síly plně organizovat a využít. Jedním ze špatných rysů kapitalistické společnosti je dělba práce, říkají marxisté. Společnost se kvůli dělbě práce dělí na vykořisťované a vykořisťovatele. Jedni vše vymýšlejí, lopotí se a dostávají za to čím dál tím méně. Druzí nedělají nic, jiným vše berou a vůbec jim kazí radost, a parasitují. Ti vykořisťovaní jsou proletariát, a jim patří budoucnost. Ti vykořisťující jsou buržoasie a jsou ztělesněním všeho zla na zemi. Za komunismu dělba práce nebude. Dopoledne bude člověk uklízet záchody, odpoledne nastoupí do kosmické lodi jako její kapitán a odletí do vesmíru. Citát z Německé ideologie str. 47 říká:
“V komunistické společnosti, kde nikdo nemá svoji výlučnou oblast činnosti, ale každý se bude moci zabývat čím bude chtít, společnost reguluje všeobecně výrobu a tím mi umožňuje dělat jednu věc dnes a jinou zítra, lovit dopoledne, rybařit odpoledne, chovat dobytek večer, kritizovat po večeři, podle toho, jak se mi bude chtít.”
Po prvním přečtení tohoto citátu jsem si připadal jak za mořem piva. Dalším negativním rysem kapitalismu je nedostatek plánování. Když se věci nenaplánují, nemohou se povést. V komunismu se věci naplánují, a lidé půjdou na ryby, jak říká uvedený citát. Do tohoto schématu se vejdou osobní frustrace, lenost a vztek, i vztek na sebe samotného. Odstraňme buržoasii velikou revolucí – a odstraníme všechno zlo světa. Pak budou všichni šťastni. Kritizuje-li kdokoli toto schéma, stane se okamžitě nepřítelem lidstva, pokroku a svých vlastních dětí. Vždyť vývoj ke světové revoluci nezávisí na osobním přání člověka a jeho činnosti. Je nezadržitelný. Cokoli uděláš proti revoluci, je zpátečnictví. Když však spácháš zločin ve jménu revoluce, jsi pokrokový a přímo dobroděj lidstva., protože pomáháš síle, která žene lidstvo kupředu. Kvůli této neochvějné víře v jediný, předem daný směr lidského vývoje je marxismus jedním z velkých nábožensko – politických systémů, které věří v předurčení osudu lidstva a ve slepé síly, které jako hurikán jednají navzdory a nezávisle na lidské vůli. Na tento mystický předem určený osud lidstva se spoléhá i ten nejcyničtější komunista a proto neváhá před pácháním krutých zločinů, protože si myslí, že obětuje sebe, a hlavně jiné, ty, kteří o tuto oběť vůbec nestojí, čemusi vyššímu, krásně nadosobnímu. Je to však pravda? Je taková nadpozemská síla?
SÁZKA NA KULHAVÉHO KONĚ
Politika komunistických stran se, jak známo, opírá o historicky významnou úlohu dělnické třídy. Jak toto tvrzení vlastně vzniklo? V Komunistickém manifestu se praví, a všechny komunistické a mnohé socialistické nebo sociálně demokratické strany na to přísahají:
“Ze všech tříd, které dnes stojí tváří v tvář buržoasii, jedině proletariát je opravdovou revoluční třídou. Ostatní třídy se ztrácejí a konečně mizí před tváří moderního průmyslu. Proletariát je však jeho zvláštním a základním produktem. Nižší střední třída, malý výrobce, obchodník, zemědělec, ti všichni bojují proti buržoasii, aby zachránili svoji existenci jako součást střední třídy. Nejsou tedy revoluční, ale konservativní. Dokonce jsou reakční, protože se snaží otočit zpět kolo dějin.”
Tak tedy, dřívější proletariát, nynější dělnická třída, podle Marxe vždy chudší, vždy rostoucí počtem, pohlcuje všechny ostatní třídy, až nakonec zbyde jen proletariát a kapitalisté. Kapitalistů bude čím dál tím míň, až jich bude nejmíň a proletariát vyhlásí svou diktaturu. Tím spasí lidstvo. Tato revolučnost proletariátu, jeho předurčení k velkým úkolům a jeho samotná existence, je jedním z nejzákladnějších dogmat všech marxistických stran světa. Revoluční proletariát zdůvodňuje jejich existenci a bez něj by nemohly existovat.
Položme si otázku: “Je tomu opravdu tak?” Všechno záleží na definici. Co to opravdu je, proletariát? Engels popsal v poznámce pod čarou v anglickém vydání Komunistického manifestu z roku 1888 proletariát takto: “Proletariátem myslíme třídu moderních dělníků, pracujících za mzdu, kteří nemají žádné vlastní výrobní prostředky a jsou nuceni prodávat svoji pracovní sílu, aby mohli žít.” To by ještě nebylo tak zlé. Skoro každý, koho znám, prodává svou pracovní sílu. Prodává ji státu nebo továrně, bance, universitě, podniku, jejímž majitelem není jedinec, ale akciová společnost, skládající se vesměs z lidí, kteří, pokud nejsou již v pensi, prodávají svou pracovní sílu. Svoji pracovní sílu prodává i ministerský předseda. Proletářem by tedy mohl být každý, britská královna Alžběta II i jiní králové, generální ředitel televize. . . Jsme tedy všichni proletáři, a měl tedy Marx pravdu? Proběhl opravdu ten proces proletarizace, o kterém Marx psal? A my, proletáři všech zemí, si dnes sami vládneme prostřednictvím proletářských konservativců, liberálů, ODS a jak se všechny ty proletářské strany jmenují? Máme tedy diktaturu proletariátu?
Zajisté že ne. Pojem “proletariát” je trochu jiný. Proletář podle Marxovy definice dostává za svou práci mzdu, ovšem tato mzda je taková, a jen taková, aby proletář mohl přežít ze dne na den. Proletář žije jen pokud pracuje. Práce pro něj nevytváří žádný majetek, který by mohl vlastnit. Komunistický manifest o tom říká:
“Průměrná cena námezdné práce je minimální mzda, tj. Takové množství podpory, které je absolutně nutné k tomu, aby udrželo dělníka naživu. Co tedy námezdný dělník získává svou prací, stačí právě k tomu, aby prodloužilo a obnovilo jeho existenci . . . dělník tedy žije jen proto, aby zvýšil kapitál, a je mu dovoleno žít jen potud, pokud toho vyžadují zájmy vládnoucí třídy.”
Věřím tomu, že taková tvrdě utlačovaná třída musela kdysi existovat, když o tom Marx s Engelsem tak přesvědčivě píší. Věřím i tomu, že její postavení bylo zoufalé. V Marxově díle jsou desítky příkladů nesmírné bídy, utrpení, vysilující práce za minimální mzdu, života ze dne na den. Snad jen jediný příklad:
“William Wood, devítiletý, byl stár 7 let a 10 měsíců, když začal pracovat.” Běhal s formami (nosil odlitky s formami do místnosti, kde chladly, a pak nosil zpátky prázdné formy) od samého začátku. Přicházel do práce v šest hodin ráno a odcházel v devět hodin večer. Pracoval šest dnů v týdnu. Patnáct hodin denně pro dítě sedm let staré je nad lidské síly. J. Murray, dvanáctiletý, říká: “Přicházím do práce v šest, ale někdy i ve čtyři hodiny ráno. Pracoval jsem včera celou noc až do šesti dnes ráno. Nebyl jsem v posteli od předvčerejška. Včera se mnou pracovalo osm nebo devět jiných chlapců. Dostávám tři šilinky a šest pencí. Za práci v noci mi nic neplatí. Minulý týden jsem pracoval dvě noci.”
Vždyť i my jsme se učili: “Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdónova.” Tak to opravdu bylo, to Marx nazýval vykořisťováním proletariátu. Není divu, že věřil, že těmto proletářům může pomoci jen revoluce. Jak vyplývá z uvedených citátů, věřil také, že bída bude čím dál tím horší, a že relativní počet proletářů bude vzrůstat, až budou činit naprostou většinu obyvatelstva. Jenže – ptejme se opět: “Je to pravda?” Historie, jak je možné si snadno zjistit, šla jinudy. Lidé nejsou atomy, aby se pohybovali postrkem po předem určených drahách. Místo pokračující proletarizace a zbídačování lidstva se stalo něco jiného. V zemích, kde se průmysl rozvíjel nejrychleji, šlo další rozvíjení výroby ne směrem další intensifikace práce a vykořisťování a směrem vzrůstu počtu proletářů, ale cestou zlepšování technické úrovně a zvyšování produktivity práce. Ruku v ruce s tím šlo i zvyšování mezd z hladového minima na úroveň, zaručující více či méně slušný životní standart. Tak kupř. Jen mezi rokem 1925 a 1975 se životní úroveň v západní Evropě zdvojnásobila. V některých zemích se i ztrojnásobila, přes dvě hospodářské krize, válku, která zpustošila Evropu, a ztrátu kolonií. Tento vzestup učinil z Marxovy předpovědi předmět posměchu.
Proletariát je revoluční třídou, jak dovozuje Marx, protože nemůže nic ztratit, než svoje okovy. I toto tvrzení je dost pochybné, protože ti nejchudší a nejubožejší v rozvojových zemích spíše umírají hlady než aby vyvolali světovou revoluci. K revoluci je třeba mít víc než hlad. Když však proletariát vydělá víc než svoji minimální mzdu, vše se mění. Především přestane být proletářem. Může si ušetřit peníze, uložit je do banky a dostávat úrok. úrok je však formou bezpracného zisku, podílení se na kapitalistickém vykořisťování. Proletář si může koupit auto, televizor, dům, nebo může peníze investovat a opustit třídu proletářů úplně. Může dokonce být šťasten. Rozdíl mezi proletářským revolucionářem a dělníkem v dnešní průmyslově vyspělé zemi je právě v rozdílu mezi mzdou poskytující minimální obživu k reprodukci pracovní síly a dnešní mzdou se sociálním zabezpečením, pensemi a výhodami, které dělníka posunují do středního stavu. Z toho všeho samozřejmě vyplývá i rozdíl v dělníkově životní filosofii. Dnešní dělnická třída prostě není to co bývalo. Snad někde v rozvojové zemi najdete pravé proletáře, ne však tam, kde je Marx nejvíc očekával. Marxisté tomu říkají, že si dělník “vytváří iluse” o sobě a o svém sociálním postavení. Změny v technické úrovni výroby způsobily ještě mnoho dalších změn. Jednou z nich je změna v sociálním složení obyvatelstva. Podíl dělníků, dědiců Marxova proletariátu, na složení pracovní síly nevzrůstá, jak Marx předpověděl, ale postupně klesá. Ve Spojených státech poklesl počet průmyslových dělníků jen od roku 1958 do roku 1977 z 37% na 33.4% všech pracovních sil, a v roce 1985 byl již pouhých 12%. To je tedy proces naprosto odlišný od od Marxova proroctví. Na druhé straně vzrostl počet pracovníků s universitním vzděláním z 11% na 15,1%. Počet úředníků se zvýšil ze 14.5% na 17.8%. Z toho vyplývá, že počet dnešních dělníků proletářů postupně klesá. Richard Bellmann, matematik pracující pro Rand Corporation, odhadl, že v roce 2000 jen 2% pracovní síly vyrobí všechno zboží, nutné pro dostatečné zabezpečení celé společnosti. Tak brzy to snad nebude, ale trend je zcela jasný ve všech vyspělých zemích. Jiní odhadují pro rok 2000 toto procento na 3 až 10%. To vše, co říkám, neznamená, že si práce dělníků nevážím. Vážím si jí velice, stejně jako práce ostatních lidí.
Tento pokles počtu manuálních pracovníků má velký význam pro náš současný život a jeho perspektivy, ale i, a to hlavně, pro teorii a praxi marxismu – leninismu. Marxova revoluční třída proletářů potichu odešla do propadliště dějin, jak říkávalo Rudé právo. Diktatura proletariátu se asi ve vyspělých průmyslových zemích konat nebude. Proletariátu není a nebude. Vybuduje-li někdo politický systém na mylné filosofii, je špatný. Stát vybudovaný na takovémto principu může po nějakou dobu fungovat, ale v podstatě mu není pomoci. V případě marxismu je tím mylným předpokladem učení o proletariátu jako o “pokrokové” třídě a o ostatních třídách jako “reakčních”. Vše ostatní v nedávném socialistickém zřízení, systém výběru lidí do státních funkcí, útlak a ničení lidí a celých tříd a národů, potlačení osobní inciativy, Gulag, nadutost rudých papalášů, to vše bylo jen logickým důsledkem tohoto prvotního omylu. Prvotního omylu se drží všechny komunistické strany světa.
O KOLE DĚJIN
V minulé kapitole jsme si ukázali, že proletariát, tento Marxův spasitel světa, není třídou rostoucí, pokrokovou a schopnou provést velké přeměny, které Marx očekával. Naopak, proletariát ustoupil z jeviště dějin. Dokonce se změnou životní úrovně ztratil revolučnost, kterou mu přisoudil Karel Marx. Přesto stále existují lidé, kteří na marxismus věří. Sázka na kulhavého koně proletariátu má pak pro ně mnoho logických důsledků. Aspoň o jednom nyní budeme mluvit. Organizace moci v marxisticko-leninském státě je totiž založena na velmi jednoduché úvaze: Svět se vyvíjí k absolutní ideji komunismu nezávisle na lidském vědomí, jinými slovy, ať to lidé chtějí nebo ne. V průběhu tohoto vývoje spolu jednotlivé sociální skupiny lidí, třídy, bojují. Některé jsou reakční, snaží se ze zlé vůle a z hlouposti udržet status quo a brzdí rozvoj výroby a společenského vývoje, kde mohou. Jiné třídy jsou pokrokové, rozvíjejí výrobu a vytvářejí nové výrobní a společenské vztahy. Jedinou pokrokovou třídou v současné době je třída dělnická, proletariát, a z proletariátu je nejpokrokovější jeho předvoj, komunistická strana. Z tohoto důvodu musí mít komunistická strana vedoucí úlohu v životě společnosti a hlavně v její vládě. Nač pouštět k jakémukoliv rozhodování členy neproletářských tříd nebo dokonce stran? Vždy by jen překáželi. S hlediska pochopení této logiky byli Chruščev nebo Brežněv lepšími marxisty než představitelé pražského jara, a vůbec nejlepším marxistou byl Pol Pot a jeho hrdlořezové v Kambodži. Ti totiž vyřešili problém potlačení vykořisťovatelských tříd nejúplněji, se správnou rozhodnou proletářskou tvrdostí. Jak se tato základní marxisticko- leninská úvaha projevuje v životě společnosti, si všichni, i ti mladí, zatím ještě pamatují. Důležitý závěr pro nás je, že chyby strany, které byly každému jasné v době, kdy komunistická strana vládla, nejsou chyby náhodné, určené kvalitou lidí u moci, ale jsou neoddělitelné od podstaty systému. Jinými slovy, jinak to nemohlo vypadat.
Společnost, to je všichni lidé, žijící v komunistickém státě, se velmi brzy musí dostat vůči vládnoucí komunistické straně do antagonistického vztahu. Tento způsob vlády jedné strany jim nevyhovuje. Tento rozpor je v rámci komunistického systému neřešitelný. Po polovičatých pokusech o změnu, jako bylo Pražské jaro, muselo dojít k radikální demokratizaci systému, při kterém marxistické strany prakticky ztratily vliv. Tuto část kapitoly jsem psal v roce 1979, ale tehdy byla psána v budoucím čase.
Antagonistický vztah mezi marxistickou stranou a společností nevyplývá tedy z nesprávné aplikace správné teorie, nýbrž z logické aplikace nesprávné teorie o jediné vládnoucí třídě. Vysvětlení, zda je proletariát jedinou pokrokovou třídou nebo ne, vyžaduje ještě další úvahu. I když se třída průmyslových dělníků změnila, i když jejich počet klesá, stále ještě by mohla vést lidstvo vpřed, dát mu svobodu a stvořit nový lepší svět. Je také možné, že existuje ještě nějaká jiná třída nebo vrstva společnosti, která má tuto mesiášskou funkci, zatímco ostatní třídy jen přihlížejí, nechávají se vést a čekají na spasení. Existuje vůbec taková třída? Abychom došli k nějakému závěru, podívejme se na pravděpodobné příčiny vývoje společnosti. Vývoj společnosti, jak jej konkrétně můžeme pozorovat kolem sebe, je hromaděním větších či menších změn v různých úsecích života. To je definice tak široká, že se do ní vejde vše. Ani ji není dost dobře možné napadnout. Každý den vznikají nápady, myšlenky, objevy, vynálezy a změny v hlavách lidí, uskutečňují se a pozvolna nebo rychle mění svět. To se netýká jen výroby materiálních statků, ale i organizace života, kultury, filozofie, vztahů mezi lidmi, opatření vlád a státních orgánů, všeho. Jsou tyto nové myšlenky, měnící svět, omezeny jen na třídu proletářů? Byli to výhradně oni, kdo vymysleli samočinné počítače i maličké kalkulátory, kdo změnil výživu národů rozvojem zemědělské výroby, kdo řeší problémy energie, rakoviny nebo paměti, kdo přicházejí s novými myšlenkami, uvádějí je do praxe a rozvíjejí? Kdo je v celém tom procesu nejdůležitější a schopný nahradit všechny ostatní, dělník nebo organizátor výroby, vynálezce nebo vědec, spotřebitel nebo distributor, ten, kdo udržuje pořádek nebo ten, kdo vybírá daně a platí z nic výzkum a stavbu škol? Ve složitých vztazích moderní společnosti stěží najdeme někoho nebo nějakou sociální třídu, která by si mohla dělat primát na rozum a považovat se za vůdce pokroku. Příslušnost k některé třídě nedá nikomu patent na moudrost, ani mu nevezme možnost přispívat k tomu, čemu říkáme pokrok společnosti. Takže v hádkách, co bylo dříve, slepice nebo vejce, a v hádkách o to, která třída je nejdůležitější, je lépe zůstat zcela neutrální. Není třídy, jejíž všichni příslušníci by byli výhradně pokrokoví nebo výhradně zpátečníci.
Je možné vyjít z předpokladu, že v rozvoji výroby a společnosti vůbec hlavním faktorem je vědecké poznání. Vědecké poznání, přetvořené v praktické výrobní procesy, je základem technického pokroku, rozvoje blahobytu a sociální změny. Ani to však není úplná pravda. K čemu je vědecké poznání, když není společnost připravena pro jeho přijetí a použití? Existují giganti ducha, kteří rozšiřují naše poznání světa a tím ovlivňují další vývoj. Využití jejich poznatků je uskutečněno díky aktivitě ostatních lidí, dělníků, ale také učitelů, finančníků, spisovatelů a právníků. Neexistuje přesná rozdělovací čára mezi vědci a těmi ostatními. Myslící lidé ve všech povoláních, třídách a sociálních skupinách používají nejen výsledků a objevů vědy, ale i vlastní vynalézavosti a vlastního mozku k tomu, aby měnili svět. Proces lidského poznání a jeho prostřednictvím přeměny společnosti závisí na činnosti milionů lidských myslí, reagujících na okolí a měnících svůj úsek skutečnosti. Každý člověk je tvůrcem dějin, a třeba jen nepatrně za svého života mění svět kolem sebe. Nic není zcela ztraceno, vše přispívá k obrovské kolektivní životní zkušenosti, kterou lidstvo nahromadilo během své existence. Každého dne k této zkušenosti něco přibude.
Toto vše je ale v přímém protikladu k teorii a praxi marxismu-leninismu, který uznává pouze jednu třídu za pokrokovou, za nositele společenského poznání, a všechny ostatní za nepotřebné, nebo přímo škodlivé. V Komunistickém manifestu se mnohokrát mluví o kole dějin, působícím nezávisle na lidském vědomí a konání. Kolo rozdrtí každého, kdo mu bude stát v cestě. Tento mystický objekt se v představě klasiků marxismu valí ke komunismu. Můžeme tedy posoudit dva přístupy k řešení zdrojů a příčin vývoje: jeden je ten, že všichni lidé jsou tvůrci dějin, všichni jsou aspoň trochu užiteční a musí se brát v úvahu, nezávisle na třídní příslušnosti, a všichni mají právo se podílet na výtěžku práce a rozhodovat o něm. Nazvěme tento směr humanisticko – demokratickým. Humanistickým proto, že přidává další charakteristiku k morálním aspektům osobnosti člověka a demokratickým proto, že demokracie má cenu jen tehdy, když každému člověku přiznáme jeho plnou hodnotu, závislou na jeho ochotě se na demokracii podílet a nezávislou na jeho třídním původu a jiným podružným vlastnostem.
Druhý přístup je ten, že jen příslušníci jedné třídy nebo dokonce jen jedné politické strany jsou užiteční, zatímco všichni ostatní jsou hmyz k zašlápnutí, nad kterými oko nezapláče a kteří k ničemu nejsou, nebo jsou svedeni zlým nepřítelem, nesvéprávní, prostě hlupáci, kteří potřebují pevné vedení nebo mají být co nejdříve zahrabáni do hromadných hrobů kdesi na severu nebo v asijských tropických pralesech. Takovým systémem je marxismus.
I jiné “nové třídy”, manažeři, duševní pracovníci a jiní jsou občas nabízeni jako náhrada proletariátu. Jestliže připustíme, že jen jedna třída nebo kasta je vedoucí, pak opouštíme principy demokracie. Mezi názorem demokratickým a elitistickým, kterým marxismus bezpochyby je, není příbuznost. Jeden nemůže být naroubován na druhý. Lidé nemohou být zároveň demokraty a marxisty. Jestliže to tvrdí, lžou si sami sobě. To vše, co tu bylo řečeno, má mnoho dalších důsledků. Jedním z nich je ocenění významu lidského intelektu, podnikavosti a zvědavosti pro vývoj společnosti. Jen taková společnost je pokroková, která těchto vlastností lidí dovede využít a dává lidem možnost své nápady realizovat bez zbytečných omezení. Lidská tvořivost tak samozřejmě potřebuje pro své plné uplatnění nejvyšší míru svobody, zaručenou systémem lidských práv, včetně práva podnikat a prosazovat své názory i proti nepřejícímu okolí, které je často representováno byrokratickým systémem. Každá nová generace chce změnit svět a má k tomu dostat příležitost. Jen to vede k vývoji a ke změně. Není náhodou, že v komunistických zemích vládli starci, kteří stěží přečkali hodinovou schůzi politbyra bez usnutí. Tam nebyla nutnost změny, naopak, každá změna ohrožovala stabilitu. Z toho logicky vyplývá, že osobní svoboda a všechna lidská práva nejsou jen teoretickou fikcí filosofů a pouličních demonstrantů. Jsou hlavně a především nejdůležitější podmínkou pokroku a rozvoje současného světa. Člověk je pro společnost nejužitečnější, když může svobodně myslet a podle toho jednat.
Systém reálného socialismu i další systémy navrhované komunistickými stranami chronicky nevyužívají tohoto nejcennějšího zdroje rozvoje společnosti a pokroku. Iniciativa lidí je v socialismu podezřelá, protože narušuje stabilitu a vnáší do systému “anarchii” a “partyzánštinu”. Cokoliv vznikne mimo centralisticky řízenou stranu, nositelku pokroku, a jí řízený aparát, je nepokrokové a škodlivé. Vlastně to ani nesmí vzniknout. Strana vede, strana ví, strana zná. Toto je ovšem základní vnitřní neřešitelný rozpor marxisticko-leninských sociálních systémů. Demokratické svobody jsou nutné pro další rozvoj společnosti i pro účelnou reakci společnosti na měnící se podmínky naší planety. Snaha spojit demokratické svobody s marxisticko-leninským systémem držení moci je marná. Je to pokus dostat hranatý kolíček do kulaté dírky. Jejich problémy proto byly neřešitelné.
VŠECHNA MOC SOVĚTŮM
V socialismu marxistického typu jsme nacházeli instituce, které si udržely svoje jméno, ale jejich skutečný obsah kamsi zmizel. Jsou to pojmy jako demokracie, volby, národní výbory (výbor je ze slova vybírati si někoho do funkce z určitého počtu možnosti), parlament (z latinského parlare, tj. mluviti, rozumí se mluviti zasvěceně o věcech, kterým rozumím) atd. atd. O demokracii za socialismu, o demokratickém socialismu, o socialistické demokracii jsme toho slyšeli a četli ve všech pádech velmi mnoho. Nikdo to nebral příliš vážně, protože každý věděl, že takové pojmy existují jen naoko, aby cizina viděla. Teprve dnes, kdy jsou pro nás všechny formy socialismu minulostí, se opět objevují lidé, kteří říkají, že ta slova se měla brát vážně, a jak by to bylo pěkné, kdyby se socialismus dal spojit s demokracií, a že oni by to za socialismu bývali dělali lépe, že by tam nebyly přehmaty, že by byla spravedlnost, a že by to zkrátka bylo konečně ono, a že by to bylo lepší než současný demokratický systém. I západní intelektuálové, když o socialismu hovoří nad sklenicí whisky s ledem na hlučné party, říkají, jak to ti hlupáci v komunistických zemích zbabrali, a že oni kdyby budovali socialismus, jaký by byl krásný. O ty, kteří říkají, že socialismus by byla krásná věc, ale lidé ho zkazili, mi nejvíc jde. Každý politický systém má totiž svou vnitřní logiku, podmíněnou vzájemnou závislostí podmínek jeho existence. V theokratickém státě tě zbičují za návštěvu nevěstince. To není způsobeno tím, že by bičující biřic byl zlý, ale tím, že takové je pravidlo. Velekněz se domnívá, že Bůh chce, aby se do nevěstinců nechodilo, a kdyby se nebičovalo za mrzký chtíč, tak zítra nebude mít farník pocit viny před církví, nepřijde do modlitebny, a pozítří neposlechne svého duchovního rádce. Tak by to dopadlo. Ani velekněz ani jáhen přitom nemohou být označeni za zločince, protože jednají podle zákonů své doby. Stejně tak i socialismus má svou vnitřní logiku.
Již v předcházejících kapitolách jsem popsal, že proletariát ani současná dělnická třída nejsou tou vyvolenou třídou, která spasí lidstvo a že žádná taková spasitelská třída ani neexistuje. Optimista mi na to namítne: “To vše by snad ani nevadilo, vždyť přesto můžeme uskutečnit to, co nám doporučoval už Komunistický manifest a vybudovat skvělou bezkonfliktní šťastnou společnost. Jestli převedeme výrobní prostředky do rukou společnosti, tedy státu, ať už je to stát proletářský nebo jakýkoli, budeme pány ve své zemi a budeme navěky žít bez třídních rozporů a bídy.” Odpovězme optimistovi nejprve citátem. Klasici o tom říkají už v Komunistickém manifestu: “Proletariát použije své politické moci k tomu, aby převzal postupně všechen kapitál od buržoasie, aby centralizoval všechny výrobní prostředky v rukou státu, tj. V rukou proletariátu, organizovaného jako vládnoucí třída, a aby zvýšil co nejrychleji objem výrobních sil.” Toto je základní citát, a komunistické státy tohoto století dělaly přesně to, co je v něm, s výjimkou zvýšení výrobních sil. Toto zvýšení nejde jen tak zlehka, jak jsme na své kůži poznali a dodnes poznáváme, a zvýšení výrobních sil nemusí také sloužit zvýšení spotřeby. Je krutým faktem, že pracovník v národním hospodářství kapitalistického Německa dnes vydělává ve srovnatelné měně desetkrát víc než pracovník v českém národním hospodářství. To se přihodilo našim dělníkům za čtyřicet let proletářského zvyšování výroby. Chceme-li však pochopit příčiny zla, nesmyslu a zmatku, který v socialistickém hospodářství vládl, musíme začít od tohoto citátu. V něm je kořen všeho. Socialistická či proletářská revoluce v marxistickém smyslu znamená, že všechny výrobní prostředky jsou vyvlastněny a stávají se tak majetkem dělnické třídy, nebo lépe řečeno, dělnického státu. Aby však každý proletář rozhodoval o všem svém majetku, není možné. Nebo aspoň, je to nepraktické. Ani v mnohem jednodušších podmínkách kapitalismu, kde akcionáři vlastní jen jednu společnost, rozhodují o svém majetku jen jednou do roka na schůzi. Jinak se o podnik stará manažer. Dokonce ani členové Strany, předvoje proletariátu, nemohou o všem rozhodovat. Proto musí dělnický stát vybudovat nejen systém manažerů podniků, ale obrovitý státní aparát, který socialistické hospodářství řídí.
To prakticky znamená, že správní aparát v podmínkách znárodnění skoro všeho, co je na jeho území, musí dělat nesmírné množství rozhodnutí o tom všem. Ve srovnání s demokratickým státem má takový stát mnohem víc moci a mnohem víc funkcí než stát kapitalistický. Takové množství funkcí stát nikdy předtím v rukou neměl, aspoň ne tak absolutně. Dělník, nebo všeobecně občan, se v nich naprosto nemůže vyznat, natož aby státní aparát kontroloval. Stát pod vedením Strany se stává výhradním zaměstnavatelem, monopolním výrobcem a distributorem všeho zboží, monopolistickým schvalovatelem a dodavatelem informací, nejvyšším policistou i kádrovákem, nejvyšším učitelem a lékařem. Stát se stává jediným soudcem, bachařem a domácím pánem. To je víc, než si mohl dovolit ten nejvíc monopolistický kapitalista.
Stát se stává prostě kapitalistou, který ukradl slunce. Tyto role státu samozřejmě vyžadují vybudování monstrosního systému byrokracie, který se nedá srovnat s ničím v dějinách. Tato byrokracie, kterou měl někdo sociologicky prozkoumat, dokud ještě byla u moci, byla samozřejmě vysoce konservativní, jako každá byrokracie. Tak jako loňské zahnívající listí, prorostlé podhoubím vzájemných vztahů, tento systém pokrýval a dusil vše, co by se chtělo hýbat, růst a přinášet užitek. Byrokracie tvoří, vykládá a zneužívá zákony ve svůj prospěch. Kde jsou zákony na překážku jejím cílům, překroutí je. Marxistická ideologie jednou slouží a pak se použije, podruhé se tak moc nehodí a mlčí se o ní. Byrokracie roste podle Parkinsonových zákonů a stává se majitelem státu a jeho hlavní řídící silou. Byrokracii si můžeme definovat jako třídu, která za socialismu kolektivně vlastní nejen všechny výrobní prostředky, ale i vše ostatní na území státu. To se děje naprosto zákonitě a v souladu s tím, co nám Komunistický manifest předpověděl a poradil. Produktem činnosti takovéto absolutní moci jsou pak hlavně její hlavní představitelé, Jakeš jako nejvýraznější představitel a pod ním mnozí jiní. U nich už vůbec nezáleželo na tom, jací byli vůdci, jak dovedli strhnout lidi, jak rozhodovali. Je možné i jiné řešení? Naivní idealisté nebo cyničtí bojovníci o moc nabízejí místo tohoto “státního kapitalismu” jiné systémy, udánlivě lepší, kde by se člověk mohl cítit svobodnější, víc se podílet na správě věcí obecných, kde by se mohl člověk lépe rozvíjet, kde by bylo víc demokracie než v demokracii a více štěstí než v ráji. Málo se však dovídáme o tom, jak má takovýto systém vypadat. Jak to vlastně ti socialisté s lidskou tváří, pluralitní socialisté, eurokomunisté a zastánci třetí cesty mysleli? Jaké zábrany by dali do cesty monolitnímu kolosu správy socialistického státu? Tento systém má totiž svoje vlastní mechanismy vývoje, vnitřní předpoklady existence a zákony, bez nichž nemůže fungovat. Je tedy nejisté, zda je vůbec možné vybudovat systém, kde by stát měl veškerou hospodářskou moc, kde by vlastnil výrobní prostředky a nedovoloval by nikomu jinému, aby je vlastnil, a přitom by dával lidem možnost seberealizace, svobodné volby a rozhodování. Je možné, že si mnozí lidé pod pojmem socialismu představují cokoliv od povinné lásky k bližnímu až po různé druhy skupinového vlastnictví. Pak by ovšem mohl být socialistou každý majitel podniku, který na vánoce vydá zaměstnancům po jedné akcii. Monopolní struktura ekonomické moci znamená, že strana, která vládne, musí už vládnout navždy. Již nikdy se jí ani nemůže vzdát. To by vůbec nešlo. Dovedete si představit monopol, kde by se každé čtyři roky měnili všichni manažeři podle toho, jak by dopadly volby? Monopol moci se musí řídit stejnými pravidly, jakými se řídí velké monopoly. Monopoly se neřídí demokratickým procesem. Všechno, co se dělo v komunistických zemích, je tedy logickým důsledkem struktury vlastnictví a spojením politické moci s mocí ekonomickou. Jinak se nemohl vývoj ubírat. Každá sebemenší známka demokratizace narušovala stabilitu socialistického státu a byla, je a vždy bude protisocialistická. Pluralitní systém stran, tak často navrhovaný těmi, kdo chtějí reformovat socialistický systém a umluvit lidi, aby je volili, znamená, že by o absolutní moc ve státě soutěžily dvě nebo více stran. Síla setrvačného byrokratického systému, kde se každý v první řadě stará o to, jak si uchovat svoji židli nebo se posunout o židli výš, kde nikdo nic neriskuje a nevíří vodu, je samozřejmě v případě socialistické moci byla vždy větší než moc každé jednotlivé strany. To je ale nebezpečí zcela zřetelné i v demokratickém systému. Monopolní řízení státního hospodářství se opírá v komunistickém systému o centrální plán. Konsistentnost plánu ovšem vyžaduje, aby jej vymýšlela, schvalovala a starala se o jeho dodržování jen nevelká skupina byrokratů. Ostatní jej pouze plní. Schopnost předvídat potřeby lidí, měnit navyklý běh věcí, schopnost vidět dopředu je ovšem všeobecnou lidskou vlastností a ne privilegiem malé skupiny na Státním úřadu plánovacím. Jedním z práv člověka je právo uskutečňovat své nápady a ideje. To je podstata demokracie. Když však centrální plán omezí iniciativu, dochází i ke zpomalování vývoje výroby i společnosti. Zatímco tedy klasikové předpovídali odumírání státu, logika centralizovaného vlastnictví za socialismu naopak vedla ke vzrůstu státní moci a ke vzniku všemocného parasitního státního zřízení. Osobní svoboda, svoboda práce a podnikání, narušovala stabilitu tohoto zřízení a je proto pro tento stát škodlivá.
VYKOŘISŤOVÁNÍ ČLOVĚKA ČLOVĚKEM ČI NAOPAK?
Socialismus jako společenský systém tedy vede ke koncentraci moci v rukou státu a nakonec k absolutní moci malé skupiny lidí na vrcholu byrokratické hierarchie. Ti se pak ve skutečnosti stávají majiteli země, plné nevolníků. Vyplývá to logicky z teorie socialismu, a patrně není jiné cesty. Minulý vývoj ve všech komunistických zemích to potvrdil. To vše bylo už známo v Marxově době. Už revolucionář Bakunin Marxe, Engelse, Lassalla a ostatní soudruhy za to kritizoval.
V knize “Státnost a anarchie” napsal o socialistické vládnoucí elitě toto: “Avšak, marxisté tvrdí, že tato (vládnoucí) menšina se bude skládat z dělníků. Ano, bezpochyby – z bývalých dělníků, kteří, jakmile se stanou vládci nebo representanty lidu, přestanou být dělníky a budou se dívat na pracující masy z výšky státní autority, takže nebudou representovat lid, ale pouze sami sebe a svůj požadavek vlády nad druhými. Kdokoli o tom pochybuje, neví nic o lidské povaze. . . Pojmy “vědecký socialista” a “vědecký socialismus”, které stále vidíme v dílech a proslovech lassallistů a marxistů, dostatečně dokazují, že tzv. lidový stát nebude ničím než despotismem nad masami, vykonávaným novou a velmi malou aristokracií pravých nebo podvodných “vědců”. Neučený lid bude úplně vyjmut z povinnosti vládnout a bude nucen stát se stádem, kterému se vládne. Výborný způsob osvobození. . . Oni (marxisté) tvrdí, že jenom diktatura, samozřejmě jejich vlastní, může přinést lidem svobodu: my odpovídáme, že diktatura nemá žádný jiný cíl než učinit sebe sama věčnou, a nemůže způsobit nic jiného než otroctví. ” Bakunin již dávno tedy předpověděl, co se v socialismu bude dít. évahy o “vědeckém řízení společnosti” a o “řízení společnosti stranou” byly ve stranickém tisku více než četné. Bakuninovo řešení této situace bylo také absurdní, anarchistické. Tento psychologický faktor přeměny dělníka nebo vědce v diktátora je ovšem doprovázen i ekonomickou nutností stát se diktátorem, protože jinak se centralizované vlastnictví výroby nedá řídit než diktátem.
Vzrůst moci a stabilizace jejího držení v socialistickém státě má samozřejmě i následky v myšlení lidí, “mas” pracujících. Před převzetím moci tomu marxisté říkali odcizení. Teorie odcizení je jedním ze základních kamenů filosofické struktury marxismu. Marx napsal již ve Filosoficko – ekonomických rukopisech, před vydáním Komunistického manifestu, že za kapitalismu je práce “odcizena” dělníkovi a stává se majetkem kapitalisty. Toto odcizení je zdrojem revolučního rozhořčení a příčinou revolučního boje proletariátu. Otázka odcizení, jak ji Marx formuloval, je však o něco komplikovanější.
Marx popsal celkem čtyři charakteristiky odcizení. První z nich je vztah dělníka k produktu jeho práce, který mu nepatří. Druhý rys odcizení je donucovací systém, který způsobuje, že v kapitalismu si člověk nevybírá práci svobodně, ale je mu vnucena. Třetí rys odcizení se týká základní charakteristiky lidského života, kterou je podle Marxe práce jako “svobodná vědomá aktivita”. Místo této svobodné aktivity je v kapitalismu práce pouze prostředkem k tomu, any dělník dostal mzdu a tím prostředky k životu. Čtvrtým rysem odcizení v kapitalismu je odcizení člověka od člověka a zničení lidských vztahů ve společenském životě. Tyto mezilidské vztahy nejsou založeny na skutečné lidské hodnotě člověka, ale na jeho společenském statutu a na jeho postavení. Tento rys odcizení se projevuje také byrokratizací společnosti. Marx tvrdil, že za socialismu toto odcizení zmizí, člověk bude svoboden, bude pracovat s chutí a bude využívat všech svých schopností. Již v roce 1844 naházel Marx na kapitalismus to nejhorší, co mohl, právě v souvislosti s odcizením. Napsal tehdy: “Docházíme k závěru, že člověk (dělník) se cítí svobodně činný pouze ve svých zvířecích funkcích – v jídle, pití a plození, nebo nejvýše ve svém obydlí a ve zdobení sebe sama – zatímco ve svých lidských funkcích je redukován ve zvíře. Zvíře se stává člověkem a člověk se stává zvířetem.” Zamyslíme-li se nad socialistickým státem a nad jeho vztahem k člověku, vidíme, že toto kapitalistické odcizení bylo v socialismu nejen přítomno, ale vystupňováno k absurditě. Odcizení kapitalistické se hladce změnilo v odcizení socialistické. Ani to jinak nebylo možné v sociálně ekonomických podmínkách monopolního státního vlastnictví výrobních prostředků. Ve skutečnosti vám v Praze na ulici nikdo v té době neřekl “Jsem odcizen”. Řekl to jinak, lapidárněji, výstižněji a použije mnohem bohatšího slovníku. Podstata pocitu byla však stejná. Byl to pocit člověka, který nemůže rozhodovat o sobě, o svém životě, o výsledcích své práce. Podívejme se, jak se čtyři základní rysy odcizení v Marxově pojetí projevily v socialistickém státě. Člověku, za prvé, nepatří produkt jeho práce. Člověk dělá “pro ně”, dře se “na ně”, a přitom se naprosto nepodílí na rozdělování produktu své práce. Tento stav podrobně rozebrali dva polští ekonomové, Jacek Kuroň a Karol Modzelewski. V “Otevřeném dopise straně”, který napsali v roce 1964 a který jim samozřejmě přinesl řetěz ústrků, podali ekonomický obraz polské společnosti za socialismu. Při analýze poměrů v socialistickém státě použili stejné metody, jaké kdysi použil Marx při analýze raného kapitalismu. Z jejich podrobného rozboru vyplývá, že průmyslový dělník v polském průmyslu vytvořil celkem za rok hodnotu zboží v ceně 71.000 tehdejších zlotých. Z toho obdržel průměrně 22.000 zlotých ve formě mzdy. Jinými slovy, ve třetině pracovní doby produkoval dělník svoje životní skoro minimum, a během dvou třetin pracovní doby vytvářel to, čemu Marx říkal nadhodnota. Tato nadhodnota byla použita zčásti na investice v průmyslu, o kterých dělník nemohl rozhodovat. Tento průmysl ve skutečných dimenzích dělníkovi samozřejmě nepatřil, což znamená, že jím nemohl disponovat. Nadhodnota se dále používala na aparát útlaku – armádu, politickou tajnou policii, soudy, vězení. Produkty dělníkovy práce jsou tedy odcizeny, použity proti němu. Část nadhodnoty byla použita na systém informace, propagandy, kultury a vědy, které však také neslouží jemu, on nemůže jejich obsah ovlivnit, naopak, vládnoucí aparát je používá pro své cíle a proti zájmům dělníka. Kuroň a Modzelewski tedy podali důkaz toho, že za socialismu dochází k odcizení dělníkovy práce, a to k odcizení takovému, že čím víc dělník pracuje, tím víc nadhodnoty vytváří a tím je na tom hůře.
Druhým rysem odcizení je, že člověk si svou práci nevybírá svobodně, ale je mu vnucena. Donucovací systém pracovního zákonodárství, rozdělování pracovníků do oborů donucováním, vytváření byrokratických překážek těm, kteří chtějí změnit pracoviště, práce vězňů, podivné přijímání dětí na studie, na řemeslo nebo na nekvalifikovanou práci podle zásluh rodičů a všelijakých jiných kritérií, které nemají nic společného s přáním dítěte nebo s jeho nadáním, neslavná role odborů v socialistickém státě – to vše zřetelně ukazuje existenci tohoto rysu odcizení v socialismu. Ve srovnání s kapitalismem je také tento rys znásoben a vystupňován v systému absolutní socialistické moci.
Třetím rysem odcizení je to, že práce je pouze prostředkem k získání mzdy, ne svobodnou vědomou aktivitou, jak by měla být. Ani zde nemusím čtenáře, který v socialismu žil, přesvědčovat příliš o tom, že právě v socialistickém zřízení tento rys odcizení byl přítomen v míře nebývalé. Projevy majitelů státu v tisku přinášely denně příklady “maloburžoasních přežitků v myšlení lidí”. To nebyly maloburžoasní přežitky, to byl čistý nefalšovaný produkt socialismu. Socialismus tyto “přežitky” každodenně plodil od začátku až do konce své existence. Zde se dotýkáme jednoho ze základních paradoxů marxismu, protikladu mezi tézí, že jednotlivec nesmí vlastnit výrobní prostředky a tézí, že nejvnitřnější podstatou života a druhové povahy druhu Homo sapiens sapiens je svobodná tvůrčí aktivita. Marx tvrdí, že komunismus osvobodí člověka tím, že ho zbaví soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Ani řemeslník ani rolník nemohl vlastnit to, na čem celý život pracoval. Používat výrobní prostředky svobodně, tedy nezávisle na rozhodnutí jiných lidí, znamená jinými slovy vlastnit je. Toto používání výrobních prostředků je však právě ta svobodná tvůrčí aktivita, o které Marx tak nadšeně hovořil. Toto používání je součástí seberealizace člověka. Jak chci osvobodit člověka tím, že mu zakážu svobodně vyrábět a omezím jej tisíci podmínek, předpisů, překážek a stranických příkazů? To slovo vyrábět zde používám v tom nejširším smyslu. Platí nejen pro infrastrukturu nezávislých výrobců, kteří nezaměstnávají nikoho nebo pracují se svou rodinou. Platí i pro člověka, který je schopen a ochoten organizovat práci jiných lidí, riskovat a přinášet oběti, jít proti proudu, prostě přeměňovat tvůrčím způsobem svůj malý úsek světa, společnosti i přírody. Platí i pro umělce, filosofa, spisovatele nebo malíře, platí pro každého člověka, který chce něco vytvořit.
V srpnu roku 1980 uveřejnili Dalibor Holda a Zdena Čermáková v Sociologickém časopise ČSAV studii o výzkumu tzv, hodnotových orientací. Jinými slovy, čeho si v životě nejvíc váží mladí a staří občané socialistického státu. Autoři sestavili žebříček hodnot, z kterých na otázku, co považují za nejdůležitější pro svůj osobní život a budoucnost, vybíraly tisíce studentů, mladých lidí z Prahy i starších lidí z Českých Budějovic to, co by chtěli v životě dosáhnout. Na nejvyšším místě bylo, že nejvíc ze všeho chtějí mít dobrého životního partnera, dobré zdraví, dobrou práci, atd. atd. Na posledních třech místech v žebříčku hodnot bylo, být informován o tom, co se děje v naší společnosti, být činný ve společenských organizacích a na posledním místě bylo, být činný politicky. Podobnou statistiku připravila PhDr Emília Malá, CSc., pro bratislavskou Pravdu dne 17. ledna 1981. Na otázku, co dělají nejraději ve svém volném čase, odpovědělo tisíce lidí, že nejraději se věnují technické činnosti, kulturní a rekreační činnosti, mnohem méně už aktivnímu sportu, a společenská činnost, tedy politika a masové organizace, pracující pod vedením strany a vlády, byla zase až na konci žebříčku. Tyto statistiky exaktně numericky ukazují odcizení občana od socialistického státu. Člověk rád a vědomě vytváří hodnoty nad své bezprostřední potřeby. K tomu potřebuje být svoboden, tj. nezávislý na rozkazech někoho jiného. vezměme mu tuto aktivitu a svěřme jej gigantickému soukolí všemocného státu, omezme tuto aktivitu na činy užitečné tomuto státu – a zbavíme člověka zbytku jeho lidství, odcizíme jej ještě dále. Toto je další neřešitelný rozpor všech druhů socialismu, ať mají hospodářství centralizované nebo decentralizované. Je zajímavé, jak se česká polooficiální a neoficiální literatura doby socialismu k tomuto rysu odcizení znovu a znovu vrací. Vzpomeňme si na literaturu, která původně vycházela v zahraničí a v posledních letech doma. Vzpomeňme na Hochmanovu knihu Jelení brod, tento malý svět lidí, kteří unikli všeobecné pohromě, Klánského Vyhnanství, Filipovu Cestu ke hřbitovu. To vše jsou příběhy lidí, kteří se pokusili socialistickému odcizení uniknout, nebo aspoň na staré časy seberealizace vzpomínají.
Hrabalova trilogie “Postřižiny”, “Obsluhoval jsem anglického krále” a “Městečko, ve kterém se zastavil čas” je plná nostalgie po době, kdy lidé ještě mohli dělat věci, protože byly krásné, kdy okrašlovací spolky soutěžily o nejkrásnější okno v městečku, kdy lidé chodili do Sokola, protože je to bavilo a ne kvůli posudku. . . ale bohužel, “. . . vytratil se čas dopoledních, nedělních a každovečerních kors. . . v městečku už nikdo nedal dohromady symfonický orchestr ani zpěvácký spolek. Odešel čas zpívání při truhlářské práci a sladování. . .”
Odpovědí na socialistické odcizení jsou i nesčetné chaty, chalupy a domečky, které vidíte, když procházíte českou krajinou. Jsou stavěné a udržované pečlivě a s láskou, a je na nich vidět, jak si lidé vážili uniku od nechutné, odpuzující reality systému, ve kterém žili.
A konečně čtvrtý rys odcizení je zničení mezilidských vztahů. Lidé si v socialismu jsou navzájem soudruhy. Humánní lidské vztahy nemohou existovat tam, kde se o každém slovu člověka, o každé jeho myšlence může dovědět fízl. Kde se nadšeně jásá, když to dráb nařídí, kde to, co ještě před generací mělo lidský obsah, si dnes zachovalo jen prázdnou formu. Stát, který si s člověkem může udělat vše, co se mu zlíbí, to také udělá, kdykoliv to uzná za vhodné. Strach doprovází život socialistického odcizeného člověka od narození do smrti. I kdyby se býval socialismus co nejšíř demokratizoval v rámci možností daných mu zábranami marxistické filozofie, závislost jedince na moci vždy vyústí do pocitu a stavu odcizení. Cesta z tohoto dilematu je jen jedna: nechat lidi, aby mohli být nezávislými výrobci a tvůrci, aby se mohli organizovat nezávisle na státní moci, z vnitřní potřeby a ne na povel, a tak aby mohli své lidské potřeby realizovat.
Ještě jedna věc mě napadla, když jsem četl citát Karla Marxe o tom, že odcizení znamená, že člověk se cítí svobodně činný pouze ve svých zvířecích funkcích. Vzpomněl jsem si na svazky Páralovy ústecké epopeje, na Soukromou vichřici, na Milence a vrahy i na ty ostatní. Lidé tam jednají přesně podle tohoto Marxova citátu. Páral tam ukazuje hrůzný obraz “hedonického” socialistického člověka, degradovaného a dehumanizovaného. Páral v té době byl zlým a nelítostným Balzacem socialismu. Jeho lidé jsou takoví, protože je socialismus takovými udělal. Není divu, že současná Páralova tvorba na podobná témata působí vyčichle a bezbarvě jako mnohokrát převařený čaj. Doba už je, zaplať pámbu, jiná.
Odcizení existuje i v kapitalismu, a bude pro mnoho lidí existovat v každém komplikovaném sociálním systému. Ne každá práce je dostatečně zajímavá, aby ji člověk dělal dobrovolně a s chutí. Cesta z tohoto stavu je možná jen tak, že věda a technika pokročí natolik, že se stále méně a méně lidí bude muset zabývat nudnými, únavnými, vysilujícími, opakujícími se výkony. Pak bude moci mít společnost dost prostředků na to, aby se více lidí mohlo zabývat tvůrčí neodcizenou prací. Tato cesta však nikdy nebude cestou zákazů a zamezování tvůrčí činnosti, zákazů všeho, co nevyhovuje vládnoucí kastě. Historie lidstva tedy půjde, musí jít jiným směrem než je směr marxisticko – leninský, směr vytvoření všemocného socialistického státu.
IMPERIALISMUS – NEJVYŠŠÍ STADIUM SOCIALISMU
Je všeobecně známo, a zkusili jsme si to na vlastní kůži, že Sovětský svaz byla agresivní velmoc, která se nezastavila před ničím. Kdysi, ještě za Trockého, se při své expansi spoléhala na vznik proletářských revolucí v jiných zemích. To již dávno Stalin prohlásil za úchylkářství a pak, jak dobře víme, se Sovětský svaz se snažil po dlouhá léta všemi způsoby ovlivnit politiku jiných zemí, přivést je do své “mocenské sféry”, vnutit jim nerovnoprávné postavení, vojensky je okupovat a použít je jako základnu a zdroj žoldnéřů pro další výboje. Snad by se někomu neznalému věci mohlo zdát, že takovéto jednání odporuje duchu marxismu – leninismu, je “protisocialistické” a reakční. Sovětský svaz tak po dlouhou dobu připomínal evropské mocnosti minulého a první polovice tohoto století, když se pokoušely kolonizovat celé světadíly a za to si vysloužily název “imperialistické”.
Hlavní otázkou, kterou si zde musíme položit, je, zda toto imperialistické chování je náhodným jevem, způsobeným tím, že se do čela sovětského státu dostali špatní lidé, nebo zda tento vývoj k imperialismu závisí na vnitřních zákonitostech socialismu, které by se daly sledovat až k filozofii klasiků, k Marxovi, Engelsovi a Leninovi. Stalina jsem se rozhodl z těchto úvah vynechat, protože mnozí marxisté a socialisté vůbec hovoří o stalinismu jako o překrouceném, zkaženém socialismu, jako o něčem, co Marx ani Lenin nikdy nechtěli ani k této deformaci nezadali příčinu. Já osobně považuji Stalina za největšího socialistu všech dob, pokračovatele díla Marxe, Engelse a Lenina, který jejich teorie přetvořil ve skutečnost.
Podobný vývoj jako v bývalém SSSR probíhal dlouho a do jisté míry doposud probíhá v Číně, která je sice vojensky slabší než kupř. USA, ale snaží se také hrát úlohu velmoci. Totéž se dělo i v menších zemích, pokud se jim podařilo být aspoň trochu neodvislé od hlavních center.
I když se představitelé všech komunistických zemí snažili mluvit o ideologických rozdílech a obviňovali se navzájem z různých odchylek, jejich ideologické rozdíly byly vždy pranepatrné a rozhodně nestály ani za zmínku. ¦žádná z těchto zemí se neodchýlila natolik, aby zrušila monopol moci malé skupiny majitelů země. Být marxistou nebo komunistou jakékoliv skupiny nebo zabarvení už dávno není otázkou vědecky podloženého přesvědčení, protože v marxismu je toho z vědy velice málo, ale pouze otázkou příslušnosti k určité mocenské skupině. Socialistické zřízení, založeném na “společenském” vlastnictví výrobních prostředků, bylo vlastně jedním obrovským monopolem, který potlačoval a odcizoval každého, kde většina občanů byla vykořisťována a bezohledně manipulována. Ani to nemohlo být jinak, protože jinak není možné udržet takový stát pohromadě.
Monopol moci je úzce spojen s expansivní imperialistickou politikou. Kdo má moc, chce jí mít ještě víc. Vadí mu každý, kdo se jeho moci vymyká. K tomu, abych porozuměl spojení moci monopolu s vojenskou a politickou expansí, jsem si vzal na pomoc zdroj informací dosti neobvyklý, Leninovu knihu “Imperialismus, nejvyšší stadium kapitalismu”. S hlediska vědeckého přístupu je to kniha školácká, přání je tam otcem myšlenky, ale jinak je tam spousta zajímavých věcí. Lenin v ní dokazuje, že na začátku dvacátého století se kapitalismus dostal na vyšší stadium vývoje, kdy volná soutěž mezi kapitalisty zmizela, do popředí se dostal finanční kapitál, další technický a hospodářský vývoj byl omezen a začalo docházet k imperialistickým válkám, ve kterých velké monopoly a finanční kapitál bojovaly o znovurozdělení světa. Lenin popsal tyto rysy zahnívajícího, parazitního kapitalismu a dovozoval, že imperialismem kapitalismus také skončí. Nakonec napsal:
“Když velký podnik dosáhne gigantických rozměrů a na základě přesného výpočtu masy dat organizuje dodávky surovin v množství dvou třetin nebo tří čtvrtin toho, co je nutné pro desítky miliónů lidí; když jsou suroviny transportovány na místo nejvhodnější pro výrobu někdy i sta nebo tisíce mil daleko, systematicky a organizovaně, když jedno centrum řídí následné fáze práce až k výrobě četných druhů dokončených výrobků, když jsou produkty distribuovány podle jednotného plánu mezi desítkami a stovkami miliónů spotřebitelů (jako je tomu v případě distribuce nafty v Americe a v Německu americkým olejářským trustem) – pak je jasné, že máme socializaci výroby, a ne jen pouhé napojování.”
Toto je důležité přiznání. Socialismus a velemonopol jedno jsou. Lenin tedy nebyl nevinnou obětí poměrů, které se vyvíjely tak, jak on nechtěl. Velmi dobře věděl, jak se mu jeho systém vyvine. Otázka je, zda si uvědomoval, že se supermonopolem zdědí z “obyčejného” monopolního kapitalismu také to, co se mu na monopolech nelíbilo. Chtěl snad využít jen to, co je na monopolech dobré, tj. racionalizaci výroby laciných produktů, racionalizaci těžby surovin, dopravy a distribuce. K tomu mu však přibylo také zahnívání, útlak, parazitní charakter vládnoucí třídy, a války.
Lenin popisuje ve své knize několik charakteristických rysů imperialismu. Všechny se hodí na socialistický stát, a hlavně na Sovětský svaz. Uvedu jen několik typických citátů:
“Monopol je přesným opakem volné soutěže. . .”
“Imperialismus se snaží o anexe. . .”
“. . .dalším rysem imperialismu je národní útlak. . . který ovšem vede k národnímu odporu. . .”
“Monopoly, oligarchie, snaha o nadvládu místo snahy o svobodu, vykořisťování rostoucího počtu malých nebo slabých národů neobyčejně malou skupinou bohatých nebo nejsilnějších národů – to vše zrodilo specifické rysy imperialismu. . .”
“Každý monopolismus vede ke stagnaci a zkáze. Ceny jsou pevné, každý podnět k technickému, a proto jakémukoli pokroku mizí do určité míry, a do stejné míry se objevuje ekonomická možnost zpomalovat technický pokrok.”
Chronické zpožďování socialistického hospodářství za ekonomickým rozvojem demokratických zemí nakonec vedl k pádu socialismu a do jisté míry k ukončení imperialistických choutek. To již není třeba dokazovat. V deváté kapitole knihy Lenin rozebírá existenci parasitní třídy “rentiérů”, která neorganizuje výrobu ani nedělá nic užitečného. Takovou třídu Sovětský svaz a jemu podřízené země také měly. Straničtí funkcionáři, KGB, StB, armáda s nesčetnými důstojníky, státní byrokratický aparát – to vše byli paraziti, kteří neprodukovali nic užitečného.
Jeden citát je až dojemný svou upřímností. Jak to mohl Lenin tušit, že to dopadne stejně, ale vlastně úplně jinak? “Kdyby kapitalismus mohl rozvinout zemědělství, kdyby mohl zvýšit životní úroveň mas, které jsou všude ještě postiženy chudobou a podvýživou, navzdory překvapujícímu rozvoji technických znalostí, . . . přestal by být kapitalismem; neboť nerovnoměrný rozvoj a bídné podmínky mas jsou základními a nevyhnutelnými podmínkami a předpoklady tohoto druhu výroby.
Dokud kapitalismus zůstane tím, čím je, nadbytečný kapitál nebude využit ke zvýšení úrovně mas kterékoli země, protože by to znamenalo pokles zisku pro kapitalisty. . . ”
Pak nemá člověk kamenovat proroky. Sovětský svaz se o dobu své existence choval přesně podle návodu, který Lenin formuloval v “Imperialismu, nejvyšším stadiu kapitalismu”. Monopolizace výroby, expanze koloniální moci, dobyvatelské války, spojení financí a výroby v jedněch rukách, v tomto případě v rukách hrstky majitelů státu, udržování nízké životní úrovně – rozhodli se sovětští soudruzi vybudovat imperialistickou velmoc podle Leninova předpisu, nebo se tak stalo na základě zákonitého vývoje? Obojí je možné. Z Leninovy knihy přímo čiší, jak byl fascinován mocí monopolů. Uspořádal tedy socialistický stát jako monopol monopolů, a pak se tomuto státu přihodilo to, že vypadal jako umírající, zahnívající kapitalismus, který Lenin popsal v roce 1916.
Jaké jsou tedy příčiny vývoje imperialismu v socialistické zemi? Vývoj socialistického imperialismu závisí na několika faktorech. Jedním z nich je faktor psychologický. Moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně. Pocit nedostatku moci snad korumpuje nejvíc. Tato známá poučka se dokonale hodí na majitele a vládce socialistického státu. Jestli je vládce ambiciózní, a to každý vládce je, jinak by se o vládnutí nesnažil, nenasytí se jeho touha po moci tím, že se před ním po břiše plazí celý národ. Ve spasiteli a vládci ctižádost dále hlodá. Ctižádost je přikrmována díly klasiků o neodvratném vítězství socialismu, a tak brzy sní o světovládě.
Kromě tohoto subjektivního faktoru, kdy vůle vládce má větší váhu než nechuť miliónů, nastoupí i politická nutnost. Když se lidé cítí ohroženi nepřítelem, ledacos snesou. Pocit nebezpečí je učiní skromnými a nestěžují si. Když si někdo stěžuje, druzí jej zakřiknou.
Vnitřní struktura socialistického státu, která závisí v první řadě na monopolu veškeré moci, tedy logicky vede k tomu, že se oligarchové snaží získat moci stále víc. Jako v té pohádce o rybářovi a rybce. Nakonec však zbyla jen ta chatrč na břehu moře.
VÝVOJ SOCIALISMU OD NAIVITY K REALITĚ
Připomeňme si nejdříve doby dávno zašlé poúnorové a před-únorové. V knize povídek Ivana Klímy “Moje první lásky” popisuje autor otce, který líčí svému nedospělému synovi, jak za socialismu bude vše jiné:
“Nádherné stroje přemění úplně tvář života . . . Obrovské generátory vyrobí dostatek elektřiny a automaty zhotoví téměř bez lidské účasti a hlavně bez námahy dostatek bot, látek, nádobí stejně jako ledniček, praček, automobilů a kombajnů . . . ze světa zmizí nedostatek . . . a nebudou války . . . nastane soudružský věk. . . .” Tatínka fantastu brzo po únoru za to zavřeli a on pak litoval. Každý litoval. Řeči, jak vše bude krásné, povadly. I když píseň tvrdila, že vzduch se čistí, nečistil se, i vody se zakalily. Socialistická utopie, kde se v představách soudruhů školících masy pásla obrovská stáda kostromských krav (což byla záruka vysoké kvality, dojivosti a užitku) a soudružsky ochotně rostla telata ve štejnmanovaých boudách, se však jaksi neuskutečnila. Naopak, uskutečnila se jinde, za zcela jiných podmínek a úplně jinak, a vůbec už ne v socialistickém zřízení.
A tak si srovnejme ekonomický vývoj Československa a Německa, dvou zemí, které spolu sousedily a na konci druhé světové války byly přibližně na stejné ekonomické úrovni. Brzy po válce na tom bylo Německo dokonce o něco hůře, bylo rozbité a zubožené. Toto srovnání je deprimující. Zhruba za 25 let po válce, v roce 1981, byla produktivita práce v západním Německu dvaapůlkrát vyšší než v Československu. Vzpomeňme s pietou, jak kdysi Lenin vtipně rozpoznal, že socialismus zvítězí nad kapitalismem jen tehdy, až bude mít vyšší produktivitu práce. Ve světle skutečnosti se toto vítězství brzy po únoru 1948 začalo ztrácet v nedohlednu. Nebylo to náhodné. Nebylo to proto, že by národ zlenivěl, že by usnul na vavřínech dvou vítězství, jednou ve válce, podruhé v únoru 1948. Důvody pro tento stav byly a jsou ty, které jsem popsal v minulých kapitolách: zespolečenštění výrobních prostředků, vznik parasitní vládnoucí třídy, odcizení. Příčiny tedy vyplývají ze samotné podstaty socialismu. Z vyšší produktivity práce vyplývá i vyšší osobní spotřeba a dokonce i vyšší společenská spotřeba. To, čím se socialismus kdysi tak pyšnil, zdravotnictví, školství, sociální zabezpečení, kultura, bylo už v té době v západním Německu uspokojováno asi dvaapůlkrát lépe než v Československu. A nejen to. V NSR už v té době bylo v průmyslové výrobě zaměstnáno mnohem méně pracovních sil než v tehdejší ČSSR. To znamená, že Spolková republika mohla použít víc pracovních sil na rozvoj služeb.
Lenin se kdysi zhlédl v kapitalistických monopolech a věřil, že až se dostanou do rukou “proletariátu”, budou tím nejlepším možným systémem hospodaření, který může existovat. Podle něj dokonce imperialistické monopoly jsou vlastně zárodkem socialismu.
Osud rozhodil nám karty jinak. Pozdější vývoj kapitalismu ukázal, že monopoly, tito ekonomičtí dinosauři, pozvolna přestaly být tím nejlepším systémem. Jsou těžkopádné, konservativní, se sklonem k byrokracii a zkostnatění. Snaží se vyrábět a vnucují lidem stejnou věc, pokud to jde. Proto také dynamičtější, progresivnější japonští a západoněmečtí automobiloví výrobci málem dostali na kolena americké giganty, jako je General Motors a Chrysler, kterého vláda musela dokonce dostávat z bankrotu. Naštěstí další vývoj americké a vůbec demokratické společnosti nezávisí jen na monopolech. Společnost demokratických zemí se nejméně od začátku osmdesátých let bouřlivě mění. Průmyslová společnost, tak jak existovala po dlouhou dobu, se mění ve společnost “informace”. Jinými slovy, tím hlavním v ekonomii dnes nejsou peníze, ale znalosti. Peníze se seženou, se znalostmi a vynalézavostí je to horší. Zatímco dříve mohl úspěšně konkurovat v ekonomii jen finančně silný jedinec, dnes je to jedinec se znalostmi. Vzpomeňme si na Billa Gatese, dnes nejbohatšího muže Ameriky, dost nedávno mladíka, který rozuměl počítačům. Nic víc než to. Znalosti se nedají ovšem dost dobře monopolizovat, vytváří je, hromadí a rozšiřuje velké množství lidí, pro které jsou vědomosti zdrojem síly i obživy. Informace jsou navíc produktem, který nespotřebovává neobnovitelné zdroje surovin a energie.
Naopak, zpracování informací energii a zdroje šetří. Tak kupř. kontrola osvětlení měst nebo bytů počítači může ušetřit mnoho cenné energie. Tento vývoj také vede k nesmírnému obohacení společnosti. Na jedné straně se jen málo lidí přímo zabývá materiální výrobou. Na druhé straně prudce roste počet pracovních příležitostí. V sedmdesátých letech rostl v USA počet pracovních příležitostí asi o dva milióny ročně. Tato místa však nejsou ve velkých podnicích. Většina jich je v malých podnicích do třiceti zaměstnanců. To ukazuje na rychlou decentralizaci podnikání, a je to proces přesně opačný než ten, o kterém mluvili klasici marxismu.
Nové způsoby zpracování a distribuce informací dále způsobují, že se zkracuje doba mezi vytvořením nové informace, kupř. výzkumem, a uvedením této informace do praxe a jejím využitím. Současně s tímto vývojem se začaly měnit i vztahy mezi lidmi a vztahy lidí ke státu. Čím více technologie lidé používají, tím víc pociťují potřebu být spolu, účastnit se na veřejných záležitostech a dění. To rozeznal již v osmdesátých letech John Naisbitt ve své knize “Megatrendy”. Tehdy to vypadalo dost nedůvěryhodně. Dnes, v době Internetu a dalších světových sítí šíření informací však spolu denně komunikují lidé, kteří se osobně vůbec neznají a komunikují často a s chutí. Podle Naisbitta se společnost přestavuje odspoda. Z těchto důvodů, říká Naisbitt, se společnost centralizovaná, vybudovaná na hierarchii podřízenosti a nadřízenosti, mění ve společnost, kde jednotlivé skupiny spolu komunikují na základě rovnocennosti a vytvářejí sítě vztahů. Velké instituce, velká města, velké odbory, velké továrny ztrácejí přitažlivost a význam. Vzpomeňme si, jak se s touto informační revolucí vyrovnával socialismus s jeho důrazem na centrální řízení a centrální kontrolu šíření informací. Jeden malý příklad toho, jak se v komunistickém Československu bránilo rozvoji moderní technologie, stojí za pozornost: V plátku Haló sobota vyšel dne 20.dubna 1985 článek Ladislava Alstera “Na návštěvě v bance dat”. V Praze na ¦Žižkově otevřeli tehdy “Národní středisko automatizovaného přístupu k zahraničním počítačovým sítím na bázi dat”, ve zkratce NSAP. Z něj bylo možné získat přístup k informačním bankám – databázím – v západních zemích a v SSSR.
Podobná střediska prý existovala i v jiných zemích socialistického systému – v SSSR, v Bulharsku, na Kubě a ve Vietnamu. Podle toho, jak středisko v článku popisovali, jsem poznal, že se jednalo o poměry i na tehdejší dobu skoro bukolické. Měli tam dva terminály, na které jsou připojeny tiskárny.
Tiskárna umí i kreslit, pravil reportér, přesněji řečeno, vytiskne hlavní body nákresu, které se pak tužkou spojí a dokreslí. Pane Bože, v roce 1985 jsem měl doma lepší tiskárnu, na které jsem dětem maloval pejsky a myšky. Měli tam prý pět miliónů informací uložených v paměti dvou počítačů, jednoho z NDR a jednoho z NSR. Nevyčetl jsem, jak to vlastně reportér myslel. Pět miliónů bytů? Slov? Hesel? Nevím. Mikro, které jsem tehdy doma měl, mělo deset miliónů bytů v tvrdém disku. S dnešního hlediska to nebylo nic. Nešlo ovšem o to, že technické vybavení i na tehdejší dobu bylo směšné a že podobné, ale mnohem výkonnější zařízení měl tehdy na západě každý obchodník s realitami. Důležité pro nás dnes je, jak se toto středisko využívalo, kdo je používal a za jakým účelem. Protože to tehdy bylo jediné československé spojení k databázím celého světa, myslel jsem si, že by mělo být v provozu ve dne v noci a že tam lidé stáli frontu. Vůbec ne. Vyřizovali dva tisíce dotazů za rok. Tedy sedm za jeden pracovní den.
Novinář se tázal:
“A to si tedy může každý posílat dotazy kdy chce a kam chce?” Odpověď zněla: “Vůbec ne. Tobě jsme to dovolili jako novináři, a taky proto, že bys to jinak nepochopil. Dotazy může dávat jenom řádný uživatel, a těch je něco málo přes třicet. . .”
“A jak se pozná řádný uživatel?”
“Především tím, že má s námi uzavřenou smlouvu o užívání. Ve smlouvě má být uveden pověřený pracovník uživatele, který musí k vyslání dotazu osobně přijít a ručí za to, že dotazu nebude zneužito třeba pro soukromé účely. . . Doporučuje se, aby při zpracování byli přítomni i autoři dotazu.”
Tedy to, co si už tehdy dělali po malém zaškolení studenti jako domácí úkol, bylo tehdy v Československu opevněno třemi kruhy zákazů. Brána vědění fízly neprodyšně obšancovaná. A to bylo jádro problému. Socialistický systém na základě svých vnitřních podmínek existence nemohl vůbec absorbovat moderní vývoj společnosti, techniky a vědy. Proto jakékoli snahy o jeho obnovení by nás všechny těžce poškodily.
EKONOMIE NEJVÍC ZNAMENÁ
Dobře tedy, očekávám námitku od čtenáře: Marxovi se jeho předpovědi nepovedly, stát uspořádaný podle jeho návodů není nejdokonalejší, ale co marxistická ekonomie? To je přece dílo, které přetrvá věky. Podívejte se na Kapitál, tolik stran, tam se přece nemohl Marx stále mýlit. Nakonec, ekonomický úspěch v životě znamená mnoho, a pro mnohé lidi vlastně nejvíc. Proč tedy nepoužíváme marxistickou ekonomii? Vysvětlení může být velmi rozsáhlé, nebo naopak velmi stručné. Snad postačí mluvit o jednom základním kameni marxistické ekonomické teorie. Je to Marxova teorie hodnoty, kterou Marx vysvětluje nejprve tvorbu cen a pak i ostatní kapitalistické jevy, jako je tvorba nadhodnoty, kapitalistické vykořisťování a ostatní nedostatky kapitalismu, a nakonec i nutnost přechodu od kapitalismu k socialismu a komunismu. Podle Marxovy teorie hodnoty je cena výrobku dána množstvím společenské práce, vynaložené na vyprodukování výrobku. Společenská práce je průměrné množství práce, které je nutné na vyrobení zboží. Někdo pracuje rychleji, někdo pomaleji, ale nakonec za určité zboží dostanou oba stejně. Marx společenskou práci v prvním díle Kapitálu definuje takto: “Sociálně nutná práce je pracovní čas nutný k výrobě užitné hodnoty za podmínek výroby obvyklých pro určitou společnost a s průměrnou zručností a intensitou práce, která v určité společnosti převládá.”
Marx při výpočtu tohoto pracovního času vychází ze dvou zjednodušujících předpokladů. Za prvé, “je to vynaložení jednoduché pracovní síly, to jest takové pracovní síly, kterou má každý průměrný člověk, bez vytvoření zvláštních znalostí,”
(Kapitál, díl 1).
Druhý předpoklad je ten, že kvalifikovaná práce je ekvivalent koncentrované nekvalifikované práce:
“Komplikovanější práce (komplikovanější než nekvalifikovaná práce) se vypočítává jako zintensivněná nebo znásobená jednoduchá práce, takže menší množství komplikované práce se rovná většímu množství nekomplikované práce.”
Je zcela pochopitelné, že podle této teorie se dá vypočítat, že jízdní kolo je lacinější než letadlo, protože na letadlo se musí vynaložit víc společensky nutné práce. Marx se domníval, že žádná jiná teorie nemůže vysvětlit různé ceny výrobků. Marx svoji teorii zdůvodňuje takto: “Vezměme dvě zboží, železo a obilí. Jakákoli bude jejich směnné hodnoty, vždy se budou vyjadřovat rovnicí, kde určité množství obilí se bude rovnat určitému množství železa . . . Co takováto rovnice znamená? Znamená, že existuje společný prvek ve dvou druzích zboží, v železe a v obilí. Tímto společným prvkem nemohou být geometrické, fyzické, chemické nebo jiné přírodní vlastnosti obou druhů zboží. Není to ani jejich užitková hodnota.”
“Když odhlédneme od užitkové hodnoty obou druhů zboží, pak jediné, co zbyde, je, že jsou výsledkem práce.” (Kapitál, první díl).
Existuje mnoho příkladů, které by byly tvrdým oříškem pro marxistického ekonoma. Zahradník zasadí strom. Strom má zprvu cenu nevelkou, cenu práce, použité k jeho zasazení. Pak strom vyroste a začne rodit broskve. Jeho hodnota mnohonásobně vzroste. Cena práce, spotřebované při sázení, se však nezměnila, a tedy podle Marxovy teorie strom má stále stejnou cenu. To ale není pravda, po určité době je už mnohem cennější. Nebo: Van Gogh maloval obrazy, která za jeho života měly cenu nevelkou, prakticky cenu práce, kterou mu z milosti platil jeho bratr. Kdyby maloval lidem byty hlinkovou barvou, byl by na tom líp. Nedávno se Van Goghovy Slunečnice prodaly za čtyřicet miliónů dolarů. Kde se ta cena vzala, když se nezměnilo množství práce, které do obrazu Van Gogh vložil? Existují tedy určité výrobky, na které Marxův zákon hodnoty neplatí. Jsou to kupř. vzácné výrobky, které již není možné znovu vyrobit. Jsou to výrobky, které pod vlivem zevních okolností změnily svou prodejní cenu. Budova uprostřed vesnice má cenu nevelkou až do okamžiku, kdy kolem ní vyroste velké město. To jsou jen dva příklady z mnoha, a ukazují, že Marxův zákon hodnoty má jisté mezery, které asi bude těžké překonat.
Vysvětlení může podat ekonomický zákon, odvozený z praktického života. üíká se mu v lidové řeči zákon nabídky a poptávky, nebo zákon trhu. V roce 1962 vyšla v Los Angeles kniha M. Rothbarda s názvem “Člověk, ekonomie a stát”. Rothbard formuluje tento zákon jako “subjektivní teorii hodnoty”. Věci, které uspokojují určité potřeby člověka, mají přirozeně vyšší cenu než věci méně potřebné. Cena obilí může vycházet z ceny práce, vložené do jeho výroby. Za války, když bylo obilí málo, však jeho cena odrážela jeho subjektivní hodnotu, tedy nutnou potřebu jíst. Na jedné straně tedy cenu určují potřeby člověka, na druhé straně jeho úvaha, zda je účelné tuto cenu zaplatit. Když je cena vyšší než stupnice hodnot, kterou si kupující stanoví, pak se výměna zboží za peníze neuskuteční. Tyto úvahy nejsou vždy zcela ekonomické, nýbrž mají velice výraznou osobní, subjektivní složku.
Marxova teorie hodnoty tedy patrně nemá platnost vůbec nikde. Podle této teorie existovaly donedávna jednotné ceny v celé české zemi, ne-li v celém RVHP. Kdo měl ceny jiné, byl zločinec a patřil do uranových dolů. Když však neplatí Marxova teorie hodnoty, pak neplatí ani všechno ostatní, co je na tuto teorii navázané, tedy kupř. Výklad vykořisťování, nutný přechod od kapitalismu k socialismu, atd.
Jednou jsem pod Vesuvem kupoval náramek z leštěné lávy. Po přednesení turistické neitalské ceny jsem do prodavačky hučel tak dlouho, až jsem ty náramky za onu původní cenu dostal čtyři. Podstata mé taktiky spočívala v tom, že jsem se od ní dověděl, že má bratra v Torontu. Přísahal jsem na své přátelství k italské torontské komunitě, že jsem viděl, jak hoří obchod firmy Comisso Rocco, jaká je tu v Kanadě chudoba, a mnoho jiného. Drželi jsme se za ruce a mezitím jsme si hrozili. Ceny jsou takové, jaký je trh. Se společensky nutnou prací mají často málo společného.
BYLO ZA TOTALITY LÍP?
Jaksi, stalo se, že část české populace začala tvrdit, že za komunismu se lidem vedlo líp, a že to ti herci a studenti a Havel v roce 1989 neměli dělat, že se to mělo nechat tak, jak to fungovalo dlouhá léta, měli jsme své jisté, v obchodech toho moc nebylo, ale něco se sehnalo, do zahraničí se také nemohlo volně jezdit, ale my tam stejně nejezdíme, do kostela se taky moc nemohlo, ale co bychom tam dělali, školení o třech zdrojích a třech součástech marxismu je také užitečné, a česká jabka taky jsou dobrá, i když byla občas za bolševika červavá, a kdo potřebuje v lednu hrozny a jahody. Bylo nám dobře, teď je hůř. Jak to tedy vlastně bylo? Sovětské imperium bylo založené ne tak moc na vykořisťování porobených zemí, ale na tom, že je podporovalo. Těžké miliardy rublů šly z SSSR do evropských socialistických zemí, na Kubu, do severní Koreje, do Vietnamu, Laosu a Kambodži, do Angoly, Tanzanie, Nikaraguy, Ethiopie, Severního Jemenu. Imperium rostlo jedna radost, ale bylo čím dál tím dražší. Po roce 1968 bylo třeba vytvořit z Čechů šťastný národ, dostali guláš za cenu politické sebemutilace, moc toho nenapracovali, ale stavěli si chaty v lesích a tam si užívali. Kdo to platil? Z mozolů české dělnické třídy to nevzniklo.
Už v osmdesátých letech spočítali američtí národohospodáři, Vaňous, Marrese, Valerie Bunce a další, že Sovětský svaz subsiduje ekonomii svých vasalských států asi sedmi procenty svého hrubého národního důchodu, deseti miliardami dolarů každý rok. Dělo se to např. tak, že tehdejší Československo dostávalo za své dosti podřadné zboží od SSSR o padesát procent víc, než by dostalo na světových trzích. Suroviny a naftu dostávalo za protekční ceny. Také československou armádu vydržovali Sověti z devadesáti procent. Československo na Sovětském svazu takto vydělalo např. v roce 1980 celkem 4.1 miliardy dolarů. To se to žilo, dokud bylo z čeho brát. Američtí ekonomové už od začátku osmdesátých let předpovídali sovětskému systému bledou budoucnost. Výroba v SSSR v osmdesátých letech začínala stagnovat, hra na hodného strýčka se zdražovala čím dál tím víc, vasalové si museli začít půjčovat od západních bank, hladomor v Ethiopii v roce 1985 ukázal, že se Sověti potýkají s nezvládnutelnými potížemi, a do roku 1989 bylo po všem, uplácení spojených proletářů přestalo, protože muselo přestat.
Nezbylo nic jiného, než se postavit na vlastní nohy. Ti, kteří se na vlastní nohy nepostavili, dnes trpí. Dva příklady máme dnes v novinách každodenně, Kubu a Severní Koreu. V Severní Koreji mají dva miliony vojáků, ale rodiče tam trhají trávu a tu dávají jíst svým dětem, protože nic jiného není. Osm set tisíc korejských dětí je ohroženo smrtí hladem. Obrázky z Koreje jsou hrůzné, zvláště když si uvědomíme, že socialistická kontrola je přítomna všude a nepovolí fotografovat to nejhorší. Vláda se donedávna snažila tvářit, že se nic neděje. Přitom neúroda začala již v roce 1994, kdy krupobití zničilo úrodu v mnoha částech země. Další roky sucha úplně vyčerpaly zásoby.
To by se za Stalina nestalo, ten by dal dohromady skupinu korejských dětí, vykrmil by je a ukazoval by je cizím novinářům. Pak by čestným hostům, spisovatelům a intelektuálům z letadla ukázal šťastná města, kouřící továrny a družstevní pole. Hladomor na Ukrajině ve třicátých letech se tak podařilo prakticky zatajit před světem, i když Ukrajina je na okraji Evropy. Zahraniční hosté jedním hlasem prohlašovali, jak si buržoasní propaganda vymýšlí a žádný hladomor není. Ale hlavně, za bolševiků by hlad v Koreji aspoň zčásti kompensovaly dodávky od polohladových ruských družstevníků. A příklad druhý, Kuba. Kubánský socialismus je dinosaurem z dávné minulosti.
Už dlouho mělo být po něm. Dnes netrpí Castro, trpí chudáci. V roce 1992 zde začala hospodářská krize, která byla hlavně způsobena koncem oné preferenční hospodářské politiky Sovětského svazu a celého sovětského bloku. Následoval nedostatek všeho zboží a masové hladovění. Víc než 50.000 lidí trpí neurologickými poruchami ze špatné výživy, neuropatií zrakového nervu, ztrátou kožní citlivosti a vnímání bolesti, poruchami chůze a kontroly močového měchýře. Je to nejhorší epidemie neurologických onemocnění v tomto století. Není jídlo, nejsou léky, není ani čistá voda. Existují infekční nemoci z vody. Doba dožití se zkrátila.
Samozřejmě, na první pohled je jasné, že příčinou je socialistický šlendrián a Castrův marxistický režim. Bez nich by Kuba dávno měla své vlastní zdravé hospodářství. Navzdory tomu se v USA vyskytly hlasy, které jsme při mnoha příležitostech slyšeli už mockrát, že za všechno může americký imperialismus a embargo, protože není možno z USA nic darovat a tím nadále udržet kubánský socialismus při životě. Západní noviny a časopisy jsou těchto nesmyslů plné. Hledají se všechny možné příčiny, neúroda, embargo, jen ta hlavní jim není po chuti. A tak hořekování nad tím, že za komunismu bylo líp, má jeden háček: Kdo by to platil. Sovětský imperialismus na to nemá, americký imperialismus nemá zájem.
VĚNOVÁNÍ (PROTI NAVYKLÝM ZVYKLOSTEM) NAKONEC
Výklad toho, jak se marxismus odrazil v našem myšlení a v životě socialistického státu, jak nás všechny poškodil a změnil naši zemi v zemi rozvojovou, zde končí. Bylo by toho mnoho na další vyprávění, ale o to se pokoušejí ekonomové, sociologové, psychologové i ostatní myslící občané.
Ještě bych chtěl nakonec připojit věnování této tenoučké knížky. Napsal jsem ji stručně a jednoduše pro všechny komunisty, bývalé, současné i budoucí, kterým dosud určité souvislosti nedošly. Napsal jsem ji i pro všechny ostatní, kdo s komunisty chtějí diskutovat. Napsal jsem ji také pro ty, kdo by někdy chtěli komunisty volit. Ať o tom nejdřív chvilku uvažují.
Stanislav Reiniš
Poznámka:
Původní texty měl Stanislav Reiniš na webu University of Waterloo pod odkazem http://watarts.uwaterloo.ca/~sreinis/info.html
Tento odkaz (a všechny ostatní) již není funkční a na stránkách Unverzity Waterloo nelze tyto texty dohledat. Proto jsem si dovolil upravit původní texty z archivních kopií ze serveru https://archive.org/web/