Dvě věty znuděné jeptišky

Dvě věty znuděné jeptišky

Stanislav Reiniš
Nakladatelství Faun, Praha, 1999

. . . a jiné historky

Historie je učitelka. Podle latinského přísloví, Historia magistra vitae, je dokonce magistrou. Máme se tedy od ní učit. Za tím účelem jsem posbíral ze suchopárných historických knih některé dobře zapamatovatelné, moudré a mravoučné historky a přidal k nim tu a tam i polopatě poučení. To aby nedocházelo k omylům. Při přemýšlení nad historií leccos člověka napadne. Ptá se, jaké a kde jsou naše kořeny. Kořeny jsou to různé, některé politicky korektní, jiné velmi a hluboce nekorektní.

Sebechválou jako národ neoplýváme. Nejsme však zas tak špatní, jak to o sobě říkáme. Pravda je někde uprostřed. Někdy si naše dějiny heroizujeme. Hrdinně jsme bránili a ubránili českou kotlinu, vraceli jsme se z bitev jako slovanští bohatýři Mikoláše Alše a každý nás měl v úctě. Teprve později prý nám kdosi zkazil charakter. Co se ale týče tvrzení o teprve nedávné transformaci českého národa z hrdinů na Čecháčky, mám o něm pochyby. Dějiny mě poučily, že charakter národa se v průběhu staletí a tisíciletí moc nemění. Lidé jsou více méně stále stejní. Proto můžeme srovnávat to, co se stalo dávno, s tím, co se děje teď. Chtěl bych pradávné hříchy doložit citátem z kroniky Václava Hájka z Libočan, kde hovoří o Češích dávných dob:

“Roku 1329 pro velikou hojnost chleba, také snad i jiných věcí, lidé velmi počali pejchati, divné a vymyšlené kroje sobě dělajíce, z rozličných barev sobě sukně šíti kázali a divně faldované, a dlouhé brady nositi počali, ježto se před tím všickni holívali, někteří pak frňousy jako psi a kočky mívali, obyčej v tom pohanský zachovávajíce, jiní pak způsob na sebe brali ženský, dlouhé vlasy nosili a češíce mokré na slunci tak je bílili, někteří pak, tím aby slavnější a ozdobnější byli, berouce horké železo, na něm vlasy točili a připalovali a tím je kadeřavili, a čím kdo vlasy krasší měl, tím se za slavnějšího domníval. Taková rozličnost jich v oděvích i vlasích byla, že jiní národové se jim posmívali a k opicím je přirovnávali . . .”

Smysl těchto vyprávění je také někde jinde, totiž v tom, že neobyčejné doby – a doba přechodu od komunismu k civilizaci neobyčejnou dobou nepochybně je – se za slavné obyčejně považují až někdy později. Protože když se zrovna dějí, na moc slávy to nevypadá. Prší a je horko a pak zas zima. Lidé nadávají a remcají. Politici jsou bezradní a skrývají svoji bezradnost za silná slova. Naše doba je přesto neobyčejná, přemýšlejme nad ní.

Ne všechny kapitoly této knížky jsou legrační. Protože ani historie není vždy legrační. Lidstvo si v průběhu svých dějin moc srandy neužilo.

Dvě věty znuděné jeptišky

Píšeme knížku o českých dějinách a české povaze a ta knížka snad bude jednou patřit do literatury. Nejprve tedy, co víme my laici o literatuře a o dějinách?

Česká literatura měla skromné počátky. Z dvanáctého století se zachovaly pouze tři ucelené citáty. Jeden se týkal převodu realit, konkrétně církevního majetku, druhé dva mají spíše citovou náplň. Záznamy realitních transakcí jsou uvedeny v zakládací listině litoměřické kapituly, ale byly tam asi připsány dodatečně, snad o trochu málo později. Citát realitního agenta zní:

“Pavel dal jest (v) Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvěma dušníkoma Bogucos a Sedlatu.”

Další dvě věty jsou v chorální knize svatojiřské. Pobožná jeptiška z kláštera u svatého Jiří na pražském hradě si tam poznamenala, co si myslela o svých učitelích. O jednom napsala:

“Aldík krásen jak anjelík jenž u blátě se válé.”

O druhém se zmínila:

“Lector Vituz je krásný kurvy syn.”

Člověk si snadno představí hlubokou nudu scholastické výchovy, při které tyto citáty vznikly. Mnich cosi potichu vyprávěl, v učebně bylo horko a polotma, slunce svítilo malými románskými okny, v jeho paprscích se vznášel prach a děvčátkům z dobrých rodin se zavíraly oči. Jen jedné ne. A napsala to česky, v jazyce tehdy v církvi nepoužívaném, čili Aldíkovi i lektorovi Vituzovi nejspíš neznámém.

Aldík je študácká přezdívka. V učitelském sboru to byl pravděpodobně otec Alderich. Jméno lektora Vituze se nedá dost dobře analyzovat. Možná, že to byla pravopisná chyba. Jeptiška spěchala, aby ji nikdo neviděl. Správně tam mělo být Vitus. Autorkou glos mohla být některá Přemyslovna. Proto rozčilení mniši možná zanesli knihu tatínkovi Přemyslovci. A kníže nebo král řekl: “Platím holce vzdělání, vás všechny platím, nechte jí to tam. Vždyť je to hezké, jak to napsala, bez chyb, správně dala po v tvrdé y, a taky je to v obou případech pravda, nic se mazat nebude. Čí je království? Moje. A tohle budiž počátkem české literatury.” Vituze, že tam mělo být Vitus, si nevšiml. Správně by ani neměl umět číst, čtením se ve státotvorných kruzích pohrdalo, protože kdo tehdy uměl číst, neuměl bojovat. Čtením se ve státotvorných kruzích pohrdá dodnes.

Nic se tedy Přemyslovně asi nestalo, glosy svatojiřské nikdo nevymazal a daly směr české literatuře na dalších osm set let. Předpokládám, že pobožné písně byly po dalších několik set let v tomto bodě přerušovány zachichtnutím. Která se nezachichtla, byla už ve světě moc zběhlá a do kláštera nepatřila.

Po letech se chorální kniha opotřebovala, dostala se omylem knihovníka do zaprášené skříně úplně dospod a dlouho si jí nikdo nevšiml. Teprve v novověku nám o jedné z těchto vět vyprávěla naše paní profesorka češtiny doktorka Růžena Jírková. Druhou větu nám zapřela, nechť jí Pámbu odpustí a odpočívá v pokoji. Asi nevěděla, jak to nám sextánům podat. Tak s námi zacházeli revisionisté české literatury a puristé jazyka českého.

Uvažujeme-li o těchto větách hlouběji, musíme dojít k názoru, že jim zřejmě předcházela rozsáhlá literatura, jako například četné nápisy na záchodcích, tehdy zvaných privét. Tyto nápisy se bohužel nedochovaly. Kéž by se jednou našel nepoškozený privét z desátého století, kde by byla vypsána lidová moudrost té doby. Třeba by se tam našly i části dnes již zapomenutého hrdinského eposu o rytířských dobrodružstvích té doby.

Kdyby, chyby. Poslední citát ze svatojiřského zpěvníku má také sociologické aspekty. Vyplývá z něj, že již tehdy, ve dvanáctém století, existovali v české zemi, vyjádřeno slovy jeptišky od svatého Jiří, kurvy syni. Mají tedy u nás dlouhou tradici. Nebyl to komunismus, jak tvrdí jedni, který kurvysynství v naší zemi zavedl, ani to nebyla třicetiletá válka, jak tvrdí jiní. Tyto dva zádrhele v našich dějinách jen tuto povahovou vlastnost akcentovaly. Nebyly to ani události posledních let. Syni matek poskvrněných v politice nepochybně jsou. Ostatně jsou i mimo politiku.

Počátky národů vesměs zmatené. Chlubiti se nelze

Znalosti o počátcích národů jsou zpravidla nejisté. Jedni vyskákali z hlavy národního boha, jiní odjinud, další vznikli pokřtěním tučňáků, kdo ví. Také pověsti o příchodu Čechů do Čech jsou původu dosti nejistého a obsahem neprůkazné. Tato prý pochází z Byzance a vypráví se v několika verzích.

Attila, bič boží, ve své době proslul hlavně tím, že dokázal v Evropě celkem lacino nakupovat. To mu měli někteří za zlé a další mu to záviděli. Jednou, když se zase vypravil na nákupy do Byzance, ale hlavně do Konstantinopole, tedy Cařihradu, neboli do Istanbulu, se mu na tento nákupní výlet – závistivci tomu říkali “výboj” – nedostávalo bojovníků. Obrátil se tedy o pomoc ke slovanským kmenům, sídlícím někde v dnešním Polsku. Attila nebyl se zeměpisem Evropy příliš obeznámený, proto jezdil do Byzance, dnes můžeme říci do Turecka, oklikou přes Polsko. Vzkázal tamějším Praslovanům, nejspíše Prapolákům, že v Byzanci jsou výprodeje hedvábných rouch, vonných mastí, koření a jiného vzácného zboží, všecko za babku. Ať tedy vezmou zbraně a jdou s ním. Ne že by staří Slované vonné masti nepotřebovali, čistota byla tehdy v této části Evropy pojmem relativně neznámým, ale říkali si, co bychom se táhli bůhvíkam s výsledkem nejvýš pochybným. Boršče je dost, nač se vydávat do nebezpečí. Proto k Attilovi poslali tři posly, kteří prohlašovali, že bychom my všichni Slované rádi šli, ale že Slované žádné zbraně neznají ani nemají, že by při dobývání jižních měst jen překáželi, že se ve válčení naprosto nevyznají, neboť jediné nástroje, které používají, jsou nástroje hudební. Dobyvatel poslouchal, poslouchal, dal si zahrát pár písní, jakousi prapůvodní versi písně Zasadil jsem konvalinku, a něco jako Proč bychom se netěšili ve staroslovanském jazyce. Aby je přistihl při lži, poručil, ať mu zazpívají slovanskou píseň Na koníčka si vyskočím, šavlička zableskne se. Ale Slovani tak chytří byli taky a řekli, že u nich se to zpívá Na koníčka si vyskočím, za chvíli budu dole.

Historie nám dnes již neříká, kdo koho při těchto jednáních považoval za většího blbce, zda Slovani Attilu nebo Attila Slovany. Ti zcela přesně věděli, že bez oštěpu divokého kance nebo medvěda neulovíš. Attila si tím moc jistý nebyl. Na lov si zjednával firmu a tak pořád přemítal, jak asi beze zbraní chodí ti Slovani na divokého kance či medvěda. Chtěl se na to tajemství zeptat, ale žinýroval se, prostě jim tu jejich historku skoro věřil, ale váhal. Pro jistotu slovanské posly už domů nepustil, aby ho někde nepomlouvali, jak naletěl a vedl je do Byzance jako ukázku, jak se někdy může Evropanovi zatemnit mozek, že místo pořádného oštěpu nosí klarinet. Pod Byzancí obveseloval výroky o nich své vojsko, když už umdlévalo v obléhání. Slovani naopak obveselovali vojsko svými výroky o Attilovi.

Dopadlo to celkem dobře, Attila se v Konstantinopoli nakapsoval, také Slovani si něco vyzpívali a nebyli škodní. Avšak když se ubírali zpátky, Attila, udřený z nošení nákupů, najednou ulehl a zemřel. Pohřbili jej i se vším, co si nesl z cařihradských obchodních domů, protože tolik nikdo neutáhl. Uložili jej, jak známo, na dno řeky, prý někde blízko Gabčíkova, dodnes tam lidé hledají. Zbylí bojovníci se potichu rozešli, aby se usadili porůznu po Evropě. Dnes jejich potomci mluví různými jazyky a na Attilu si ani nevzpomenou.

Tři slovanští poslové se odebrali domů ke svému kmeni a vyprávěli, jak se jim osvědčilo, že se řídili podle přísloví “S kloboukem, ne s palcátem v ruce nejdál dojdeš”.

A ještě hypotetický dodatek: Protože jeden z nich se náhodou jmenoval Čech, řekl, pojďte do české země, už jsem ji pojmenoval, tam je to fajn, šli jsme tamtudy. Mléka a strdí jsou tam spousty. Když se ho zeptali, co je to strdí, nevěděl úplně přesně, ale řekl, že o strdí slyšel od Keltů, je to prý něco neobyčejně chutného a výživného. I vzali Čechové dědky a šli. Bez bitev, klidně, s úsměvem na tváři, a byli najednou v zemi, o které ani nevěděli, zda ji mají nazvat Čechy nebo Česko.

Pan profesor Karbusický, specialista na nejstarší české dějiny, od něhož kostru této historky mám, tvrdí, že v prvních slovanských hrobech nebyly zbraně, jen pár pazourkových hrotů. Takže podle něj pověst o neozbrojených Slovanech nebyla asi jen tak planá. Moje verse o tom, že to byla jen taková staroslovanská švejkovina, kterou Slovani na Attilu vyzráli, tedy pravděpodobně není správná. Ale čo narobíš. A s kloboukem v ruce nejdál dojdeš. Tento poznatek se však v postkomunistických dobách v praksi jen těžko uplatňuje.

Z hlubin dávnověku se ozývají dědci. Pozor na ně.

Kritici věcí veřejných, tak jak je potkávám v blízké kavárničce, se dělí na ty, kteří nadávají na svůj vlastní národ, a na ty, kdo nadávají na národy jiné. Poslužme si tedy, výběr témat je široký.

Američané mají smůlu. Kdysi dávno si zvolili presidenta, který měl osmdesát otrokyň a s nimi zalidňoval své velkostatky. Jiný president snad byl homo, jiný byl hetero, ale jeho manželka si do svého křídla Bílého domu lákala studentky na hašlerky. Jeden z nich sice milenku měl, ale nebyla mu na nic, protože nebyla Viagra. Jednou si zvolili starého presidenta, a on dostal Alzheimera. Pak si zvolili mladého presidenta, a on si do Bílého domu vodil děvčátka. Toho hlídala jeho ochranka hlavně kvůli tomu, aby mu včas hlásili, že jde manželka. John Kennedy, abych nejmenoval, nakonec mohl mluvit o štěstí, že ho v Dallasu zastřelili. V té době totiž prý vyšetřovala CIA jistou Ellen Rometschovou, která byla nejen zhruba od května 1963 Kennedyho milenkou, ale také pravděpodobnou agentkou východoněmecké tajné služby. A tak ten poslední obviňovaný, Clinton, není v tomto ohledu moc ani výrazný.

Sebemrskači z našeho národa budou moci ještě dlouho psát do novin, že Češi v ohledu případu Clintonova naprosto selhali. Byli v odsuzování Clintona neobyčejně laxní. Proto má tato příhoda nadčasový význam. Zatímco se Amerika zmítala v dosti umělých křečích mravního rozhořčení, protože Clinton měl pletky s dívenkou praktikantkou v Bílém domě, české sdělovací prostředky si z toho dělaly šprťouchlata, s nimi i drtivá většina národa. Na odsouzení chlípníka Clintona nikdo ani nepomyslel. Nakonec to dopadlo tak, jak Češi předpovídali. Zaslouží si potlesk.

Lidové noviny na téma sexuálních afér Billa Clintona a vůbec sexuálního harašení uspořádaly anketu mezi ženami vysoce postavenými i průměrnými. Výsledek byl chuďoučký. Obtěžování žen v České republice není problém, soudila většina čtenářek. Většina si také myslela, že jde o politiku a ne o morálku, některé se pohoršovaly nad vystupováním Clintona, jiné naopak odsuzujovaly dívky a ženy, jejichž veřejná prohlášení aféru rozpoutala. Velký problém z toho však nedělaly. Ěíkaly, že Češky jsou šikulky a vyřídí si vše na mistě. Jedna paní z Prahy 4 v anketě dokonce tvrdila, že harašení neexistuje, neboť nechce-li žena podlehnout, nepodlehne. Jiná paní z Prahy 6 považuje takzvané sexuální harašení za reálně existující jev. Zároveň však o něm jedním dechem prohlašovala, že je kořením života. V České republice přistupují ženy k tomuto problému velmi tolerantně, některé se cítí i polichoceny. Dokonce se vyskytl názor, že Clintonova aféra je pro dotyčné soudící se ženy způsobem, jak si vydělat. Tak zní tedy hlas lidu. A že křivě přísahal? Vždyť hájil čest dámy a byl by špína, kdyby ji nehájil. To není jako když někdo chce rozpoutat atomovou válku.

Jeden čtenář, dokonce z Kanady, se v Lidových novinách vyjádřil: “Je mi líto Clintona. Chová se jako většina mužů v podobné výhodné situaci, ale má smůlu, ze se tak chová v zemi, která – pokud jde o sex – je oficiálně v první polovině devatenáctého století a neoficiálně ve století jedenadvacátém. Lhaní bych mu v tomto případě také nevyčítal. Když se poslouchání zahraničního rozhlasu trestalo smrtí, většina z těch, kteří ho poslouchali, také lhala, že ho neposlouchá, když to bylo nutné.”

Na rozdíl od právního systému Spojených států nepamatují zatím české zákony na případy sexuálního obtěžování. U nás ani neexistuje přesná definice termínu sexual harrasment. Češi jsou velmi tolerantní k podezření ze sexuálního obtěžování nebo manželské nevěry domácích politiků. Česká společnost, míní v Mladé frontě Dnes sexuolog Slavomil Hubálek, je až nepochopitelně sexuálně tolerantní a liberální, a spojuje to s udánlivým českým atheismem. Dovolil bych si mu oponovat. Je třeba jít mnohem hlouběji do české duše i do českých dějin. Přečtěme si, co napsal o povaze našeho národa kronikář Kosmas v jedenáctém století:

“Chceme jen něco málo pověděti o tom, jaký byl onen první věk. Byl přešťastný, spojený se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových neznali, protože jich ani nebylo. K pozdním obědům požívali žaludů nebo zvěřiny. Nezkalené prameny poskytovaly zdravého nápoje. Jako sluneční záře nebo voda, tak i luhy a háje, ano i manželství jim byla obecná. Neboť každou noc vyhledávali nové styky a s východem jitřenky přetrhávali svazek tří Grácií a železná pouta lásky. Kde koho zastihla noc, tam si lehl do trávy a v stínu košatého stromu spal sladkým spánkem. Neznali užitku vlny nebo lnu ani oděvu, v zimě užívali za šat koží z divoké zvěře nebo ovčích. . . . ”

Tak to bylo, ne nějaký ateismus. Bývali Čechové statní jonáci s mocným libidem. Nedivme se, že jejich potomkům Clintonovo sexuální troškaření nezaimponovalo.

Pozor i na Libuši. Jakápak vlastně byla?

Kněžna Libuše v podání Aloise Jiráska a Bedřicha Smetany je úctyhodnou zakladatelkou českého státu a kdo by si o ní co zlého pomyslel, špatně by pochodil.

Jsou však i méně skrupulosní sběratelé pověstí. Patřil k nim i známý Josef Svátek. Ten zaznamenal o kněžně Libuši několik pověstí, které se do čítanek pro základní školy nemohly dostat. Vyšly v knize Pražských pověstí a legend, vydané roku 1883. Jedna z nich je, že Libuše měla na skále vyšehradské lázeň, kde dosud “zachované zbytky jsou prý pozůstatkem lázně oné. Pod otevřeným obloukem trosek těchto měla prý kněžna Libuše komnatu lázeňskou a to tak zřízenou, že se podlaha její dala náhle dolů otevříti. Chtěla-li prý pak kněžna někoho smrtí potrestati, dala jej do lázně té dovésti, kdež mu podlaha nenadále pod nohama odňata byla, tak že po té skále dolů sletěl a ve vlnách Vltavy hrob svůj nalezl. Činívala prý tak Libuše zejména svým milcům, když jí příčiny k žárlivosti zavdali, neb když se byla lásky jejich nabažila.”

Jako sadistickou nymfomanku popisuje Libuši i druhá pověst, Svátkem zaznamenaná:

“Pod skalou vyšehradskou v řece Vltavě, jejíž hloubku na místě tomto prý dosud nikdo nedovedl změřiti, leží ukryto zlaté lože Libušino. Mnohý krásný mladík, jehož si kněžna Libuše k lásce do lázně své na skále vyšehradské vzala, zahynul ve Vltavě, načež si kněžna do dne a do roka zas jiného vyvolila. A když Libuše zemřela, zřítilo se zlaté lože její, které bylo příčinou smrti tak mnoha mladíkův, samo sebou z lázně kněžniny do Vltavy, na jejímž nedostihlém dně posud leží. Ale zahynuli na tom místě Vltavy také již mnozí odvážliví potápěči, když urážlivě o kněžně Libuši mluvili a zlaté lože její z hlubiny vyrvati chtěli. Leč ono prý jednou samo vyplyne z podvodní skrýše své a zaskví se nad hladinou řeky, až bude v Čechách zas králem panovník z rodu Libušina. Zlaté lože ono pak bude svatebním darem od pramáti rodu Přemyslovců nové královně české, která na něm prvního syna svého porodí.”

Tedy nymfomanka, ale dobrosrdečná a rodu svého dbalá. Vzbudilo to ve mně jisté pochybnosti, které se týkaly legitimnosti mnohých Přemyslovců. Pocházeli opravdu všichni ze símě beder Přemyslových, jak by to Svátek definoval?

Víc mne však zaráží, jak Češi odedávna jednají se svými vůdci. Libuše slávu Prahy předpověděla, dynastii založila, a oni z ní dělají jakousi Madame de Pompadour přemyslovského dvora. Nic jim není svaté a klidně popisují kněžnu Libuši jako záletnou paničku, která má muže na vojně, kde konsoliduje český přemyslovský stát, zatímco ona si vodí do bytu mladíčky. Pak je s klidem likviduje, aby se nikdo nic nedověděl.

Oni to ale Češi dělají dodnes. Silné osobnosti u nás nemají ustláno na růžích. Buď svatý rád, že není bit. Národ je klidně rozcupuje třeba i za něco, co nikdo neprokázal. Prokáže – li se to, už bude pozdě, protože prokázat se to mělo předem.

Detektivní případ čtrnácti knížat

Bylo, nebylo. Roku 845 přicestovalo do Ěezna čtrnáct lechů, velmožů z české země. Dali se narychlo pokřtít. Sám císař východofranské říše Ludvík Němec jim to povolil. Po křtu hned zas odcestovali. Dost dobře se neví, co následovalo. V české zemi většinou vládlo i nadále pohanství a prvním pokřtěným Přemyslovcem se stal až o mnoho let později Bořivoj I., a to ještě byl pokřtěn Metodějem podle východního velkomoravského ritu.

Křest českých velmožů byl tedy z mnoha důvodů neobvyklý a záhadný. Proč se vůbec do Ěezna hnali tak rychle? Bez boje, dobrovolně, vlastní volbou česká knížata přijala křesťanství. Nebyli na křest pozváni, přišli sami. Jejich pokřtění nepředcházela žádná politická jednání. V té době v zemi dokonce nebyli ani misionáři, kteří by je ke křestu přemluvili. Pro Franky to byla politická událost prvořadého významu a dostala se i do letopisů říše Ludvíka Němce. Dá se usuzovat, že čtrnáct knížat tehdy representovalo většinu vládců uvnitř Čech a tedy i většinu českých kmenů.

Ludvík Němec nařídil konat křest v oktávě Epifanie, v úterý 14. ledna 845. Problém však je, že ve Franské říši se křtilo jenom o velikonocích a o svatodušních svátcích. Podivuhodný detail byl, že se křtilo vždy v neděli. Jiný detail byl, že lechové tak spěchali, že dokonce ani před křtem nechodili na katechismus, jak bývalo při křtění pohanů zvykem. O spěchu, který se nedá zdůvodnit nějakými známými historickými fakty, svědčilo i vybrané neobvyklé datum. Nic se přece nedělo, žádná válka nehrozila, lechové mohli klidně počkat na velikonoce a na neděli a mezitím se řádně v křesťanství vyškolit. Navíc byla krutá zima, a protože se tehdy pohani při křestu ponořovali do křtící kádě celí, byla pro ně tato oběť navýsost nepříjemná.

Ještě Josef Pekař psal o tom, že nechápe, oč českým knížatům šlo. Pekař ovšem žil v době, kdy se ještě uznávaly ctnosti jako slušnost a upřímnost a kdy se smlouvy uzavíraly podáním ruky a pak se dodržovaly. Teprve náš současný historik Dušan Třeštík, poučen stavem smýšlení české společnosti naší doby a vysoce rozvinutou všeobecnou českou vyčůraností, začal chápat, co se vlastně stalo. Křest čtrnácti lechů dnes připomíná tak trochu jednání Dubčekova politbyra před srpnem 1968 a tak trochu naši současnou cestu do Evropy.

Polabské slovanské kmeny v té době urputně bojovaly proti Francké říši a křesťanství se bránily. Občas vítězily, ale většinou ne. Početně jich ubývalo. Pohanství bylo v té době i v Čechách ještě silné, ale nechat se ubíjet pro Peruna se také nikomu nechtělo. Jednotlivé komunity tedy, zdá se, po vzájemné dohodě poslaly k císaři do Ěezna své vůdce, aby je tam pokřtili. Tím se pokusily uspokojit císařovu misionářskou horlivost. Přitom by si Češi žili dál jako předtím, obětovali by v posvátných hájích. Prostě, vlk by byl pokřtěn a koza by zůstala celá. Křest se udál v zahraničí k uspokojení císaře, protože uvnitř země by neměl ten správný propagační význam. Křtem také padly některé ponižující podmínky, kterými se snažila Francká říše diskriminovat pohany na základě jejich náboženského přesvědčení. Tak třeba existoval zákaz společného stolování pohanů s křesťany. Pohani museli sedět na zemi, zatímco křesťané už tehdy seděli za stoly, které znali, i když dosud neznali vidličky a nože. Češi chtěli s císařem jednat jako rovný s rovným, pokřtění s pokřtěným, tak to tímto způsobem uskutečnili. Byla to svým způsobem první cesta do Evropy.

Císař však o jednání rovného s rovným nestál. Jemu šlo spíše o jeho osobní moc, slávu a hegemonii. Od všech ostatních poddaných chtěl, aby byli poslušní a oddaní a nadšeně rozšiřovali jeho říši. Víra byla jen záminkou, hlavní bylo imperium. A tak brzy po křtu lechů vtrhl na pokřtěnou Moravu a choval se tam arogantně, jako kdyby Moravané byli stále ještě pohany. Češi se to samozřejmě hned dověděli a od experimentu s křesťanstvím briskně upustili. Roku 849 se znovu bránili Frankům s mečem v ruce a byli v tom úspěšní. Kromě toho vybudovali na okrajích země řadu hradišť, která pro Franky tehdejší doby byla nedobytná. đili si poté zcela spokojeně. Teprve o mnoho let později se poddali a začali platit oněch pověstných vybraných sto dvacet volů a pět set hřiven stříbra.

Poučení je nasnadě. Do Evropy vstupujeme, s Němci i s celou Evropou chceme žít, protože není kam jít. V dávnověku jsme se i pokřtít dali. Jednání rovných s rovnými však nepřijde samo, bude se konat jen tehdy, když si sami svoji rovnost vytvoříme. To je, myslím si, nutné pro uchování našeho národního duševního i fyzického zdraví. O pocit důstojnosti jde, dámy a pánové.

Politické strany se také učí z historie

Nevím, nakolik jsou spolehlivé zprávy, přivážené pěší poštou z turistické oblasti města, ale považuji za nutné se s nimi svěřit, abychom je mohli všichni objektivně posoudit. Proslýchá se, že známá Bruncvíkova socha vedle Karlova mostu a Karlův most sám je v nebezpečí. Je známo, že Bruncvík, syn českého knížete Stojmíra (đibřida) si z cest po světě přivezl divotvorný meč. V tom meči je taková moc, že když Bruncvík zvolal: “Hlava, sto hlav, tisíc hlav dolů!”, nepřátelům hlavy popadaly. Tento meč je podle jedné pověsti zazděn ve sloupu, na němž stojí Bruncvík, podle jiné je uložen přímo v Karlově mostě. Podle pověsti jednou, až bude nejhůř, pojede po mostě svatý Václav, a na mostě brůna jeho zakopne a kopytem vyrýpne Bruncvíkův meč. Toho se svatý Václav chopí a zatočí jím nad hlavou volaje: “Všem nepřátelům České země hlavy dolů.” Stane se, a svatý pokoj potom bude na zemi.

Dozvěděl jsem se od manželky jednoho z mých přátel, která miluje poplašné zvěsti a oplývá jejich osobitým výkladem, že za účelem urychlení chodu dějin z jedné strany Karlova mostu nyní kope Miloš Zeman, z druhé strany Václav Klaus. Oba se snaží se prokopat co nejrychleji k Bruncvíkovu meči. Klaus je ve výhodě, pomáhá mu neviditelná ruka trhu. Ani Zeman však není bezmocný. Spoléhá se na kolo dějin, které převzal z populárního spisku Tři zdroje a tři součásti marxismu. Tímto kolem naráží na mostní pilíře a ty se bortí jako by byly z marcipánu.

Každý z nich se těší na to, až meč vyrýpne a zvolá: “Všem nepřátelům České země hlavy dolů,” Jeho protivník se skácí a nebude ho v politickém životě více slyšeti ani viděti.

To však není všecko. Obě největší politické strany země, každá z jedné strany, nyní podnikají obrovité výkopové práce na vrchu Blaník. U každého buldozeru číhá lékař s podnosem amfetaminových injekcí v ruce. Až narazí buldozery na ložnici blanických rytířů, musí je lékař okamžitě probudit a vyslat na záchranu českého lidu ve jménu té strany, která se prokope dřív. Podle pověsti se očekává, že pak bude v zemi blaze, ale brzo nato Čechové zpychnou a Bůh na ně pošle povodeň až do polovice Petřína. Touto povodní pak zahyne celý český národ až na několik lidí, kteří se vejdou na jediný vůz pod plachtu. Podle proroctví slepého mládence s nimi vozka pojede pustým místem, kde stávalo Staré město, zapráská bičem a řekne: “Zde stávala Praha.” Potom Čechům bude navždy odpuštěno a potomci těchto několika spravedlivých vzrostou zase ve veliký národ, který bude šťastně žít až do skonání světa.

Obě strany jsou již připraveny tomuto Božímu trestu zabránit. Všeobecně se předpokládá, že mají v záloze promyšlená opatření na to, aby pod jejich vládou nikdy blaho nebylo a aby Češi blahobytem nezpychli. Jde jim také o voliče, kterým nemohou slibovat všeobecnou zkázu, protože by ve volbách prohráli. A také není jisto, kdo z předsednictva a grémií a výkonných výborů obou stran by se k vozkovi na jeho vůz dostal. Asi nikdo. Proti tomu všemu se zásadně staví Moravané, protože je jaksi ani slepý mládenec, ani Alois Jirásek, ani současní politikové neberou v úvahu. Moravané však začali protiofensivu a zoufale hledají krále Ječmínka, dokonce na něj vydali zatykač a vypsali na jeho dopadení odměnu. Ječmínek pro ně má současnou situaci vyřešit.

Nevím, co je na těchto pověstech pravdy. Politický život dnes spíše napomáhá víře v iracionálno, takže vše, co jsem popsal, je zcela možné.

Z důvodu žalovatelnosti smyšlených informací prohlašuji, že se ve skutečnosti ani Zeman ani Klaus lopaty ani motyky za dobu své politické činnosti nedotkli.

O velkých ústech Karla Otce vlasti

Jsou některé příhody, které nám školní učebnice dějepisu zatajily. Přesto jsou poučné. Tento příběh se stal Léta, kterému se ještě tehdy říkalo Páně, 1361. Hlavní roli v něm hrál Otec vlasti, císař římské říše a král český Karel toho jména čtvrtý. V onom roce se na Hrad dostavila delegace maďarských velmožů se stížností, že jim Moravané chodí na jejich statky krást a zbíjet a aby tomu císař udělal konec. Císař mluvil tak i tak, že Maďaři také nejsou svatí, a že tam byly potyčky už od dob Velkomoravské říše, a že Maďaři klidně mohli zůstat tam, odkud přišli, někde u Samarkandu nebo kde, ale pak v podstatě uznal, že takovým partyzánstvím se nic nespraví. Pro klid v říši, na němž si velmi zakládal, protože boj se zločinností je to hlavní, o co se má vládce starat a když se nestará, vládnout neumí, s Maďary dojednal, že vše zařídí. Když místní policie nezasáhne, zajede tam on a za krk pověsí ty, kdo ruší mír. Jak vidno z předchozí rozvité věty, jednání bylo složité, dlouhé a před závěrečnou recepcí král dostal žízeň.

Pozval tedy pány na karlštejnské víno, které toho roku bylo neobyčejně dobré, i když se zprvu trpké zdálo. Maďaři vytáhli housličky a na pražském hradě se rozvinula nečekaně veselá party s opékanými selaty, voňavými fláky masa uzenými do růžova, až se srdce smálo, a s pěknými číšnicemi, blondýnami i brunetami, prababičkami těch, které ještě dnes potkáváš v ulicích a které se tak pěkně vyjímají na šedivém pozadí paláců a kostelů.

Uzavírací hodinu toho dne Karel dal zrušit, manželka Anna se starala o mladinkého Václava a neměla čas přijít si Karla pohlídat. Proto se Karel začal brzy vytahovat. Mluvil a mluvil, co ho právě napadlo, vyprávěl příhody z panovnických kruhů, kdo s kým co a kde, jak ta Markéta Maultasche tvrdila, že Karlův bratr Jan Jindřich je impotent a rozvedla se s ním, a on teď má plno dětí a kdo za to tedy mohl, a ještě mnoho jiného. A víno na půnebí tiskČ a po jazyku válel, jak zaznamenal kronikář. Když přišla řeč na maďarskou královnu matku Alžbětu Uherskou, maminku tehdejšího krále Ludvíka, prohlásil, že my císař a král ji velmi dobře známe a že je to děvka. Ožralí Maďaři to nemohli neslyšet, protože v těchto situacích se Karlův císařský hlas rozléhal až k Nebozízku a dolů k předsednictvu vlády, a vzali to osobně.

Bušek z Velhartic honem mezi Maďary a Karla skočil a zabránil, aby Karel nějakou nekoupil. Jeptišky spěšně Maďary odvedly do hostinských pokojů naproti do kláštera svatého Jiří a pokusily se je uchlácholit teplými ženskými těly, protože církev byla tehdy rozmařilá a jeptišky znaly některé triky, kterým nikdo neodolal. Občas se tak řešily vládní krize, ale tentokrát to nebylo nic platné, z hostinských pokojů se až do rána ozývalo Baszom az Károlydot a Jebem ti majku a jiné ještě horší láteření. Když Maďaři trochu vystřízlivěli a udrželi se na koních, vypadli urychleně z hradu a cestu do Budapešti urazili v rekordním čase.

Tam se postarali o to, aby se o Karlově výroku dověděl křesťanský svět. Papež poslal notu v tom smyslu, že Alžběta Uherská je požehnaná dcera minulosti a žádná děvka, polský král Kazimír byl náhodou Alžbětin bratr a zároveň byl zadobře s Tatary, Litevci, Rusy a Dány, Rudolfovi Rakouskému nedávno císař přišel na podvody s rodokmenem, protože Rudolf si přinesl papír, že pochází přímo od císaře Nerona a Karel, protože měl školy, mu tam našel chyby v souslednosti časové a zesměšnil ho. A tak se začalo schylovat k válce. Po Evropě se cvičili lučištníci a kopiníci, Sudeťáci žádali autonomii, prostě bylo zle. Sudetským to musel až za šedesát let nato vysvětlit bratr đižka.

Pak už bylo Léto Páně 1363. Armády se sešly u Krakova, Karel s vojskem na jedné straně a uražení na straně druhé. Zvědavci seděli na stromech a vyhlíželi, co bude. Rozvědka Karlovi donesla, že Maďarů je jako much a Poláků ještě víc, ale že se nikomu do válčení moc nechce, protože se všeobecně říkalo, že na tom, co řekl Karel, něco je, a vůbec že jde o prkotinu.

Pak se armády pohnuly proti sobě. Karel, který si to vše dobře uvážil a věděl, že si nestojí na výhru, jel v čele svého vojska, Kazimír také v čele svého vojska. Když se armády užuž měly střetnout a divákům na stromech, kteří se těšili na podívanou, se zatajil dech, Karel sestoupil s koně a pomalu šel směrem ke Kazimírovi. I Kazimír sestoupil, a s ním ostatní králové. Přiblížili se k sobě. Karel Kazimíra objal: Brácho, tak už se nezlob, co jsme si, to jsme si, vždyť už nejsme děti. Ostatní králové se přidali, Karel dal přivalit soudek karlštejského. Válka skončila. Armády se sbratřily a potichu se rozešly domů, v říši nastal mír. Alžběta pouze vynadala synu Ludvíkovi, že její čest nehájil dost důrazně.

Možná, že jsem si určité detaily přidal, ale v podstatě se stalo to, co se stalo. A tak si myslím, že i čeští politikové by občas, třeba právě teď, ale i vždy jindy, měli sestoupit s koně a myslet na to, co je dobré pro Země koruny české.

Básník a jeho rod

Když jsem šel na večer milostné poezie Karla Kryla dne 12. prosince 1991, nečekal jsem moc. Večer se konal v Domě slovenské kultury v Praze. Očekával jsem spíše federalizační poezii o ťavách a čučorietkách, něco, co znám odedávna. Kromě toho jsem byl přesvědčen, že česká milostná poezie skončila Jaroslavem Seifertem. Navíc vím a mám zažité, že Krylova poezie zní nejlépe, když Kryla člověk poslouchá v pět hodin ráno po dlouhé noci. Sedět někde v sále, kde lidé chrchlají a šoupou nohama, není pro poslouchání Kryla to pravé. Byl bych to Karlovi řekl, ale nemohl jsem jej vydolovat z houfu okouzlených gymnasistek.

Na večeru jsem však poznal, že Karel Kryl básníkem milostných veršů je. Boha jeho, je. A milostná poezie ještě v Čechách nezemřela. On je básník rozený, vrozený, a jako básník narozený. Je výhonkem rodiny básníků. Jednou se přiznal, že jeho předkové byli Cvrčkové z Cvrčovic, pak přejmenovaní na Grylly z Gryllova. Tehdy jsem po tom začal pátrat, protože jsem měl dojem, že se Karel spletl.

Karel pochází z rodiny Gryllů, jak se v době renesanční začala pojmenovávat vzdělaná a známá rodina Cvrčků. V šestnáctém století sídlili v Rakovníku. Tam byli za své básnické výkony povýšeni do šlechtického stavu roku 1571.

Od toho roku se jmenovali Gryllové z Gryllova. Ty Cvrčovice si asi Karel přidal, protože Cvrčovice jsou u Kroměříže a k povýšení do šlechtického stavu došlo už když byli v Rakovníku. V rodu Gryllů vynikli: Jan starší (1526 – 1587), z jehož díla zaznamenává Jungmann Písně nowé dwě, Starý zákon v českých verších, Verše na evangelia atd, Jan mladší (1568 – 1599), syn předešlého, bakalář a mistr, manžel známé Lidmily Rejčky, autor příležitostných básní latinských a sbírky zpěvů Quattuor anni totius, jeho bratr Pavel (1573 – 1595), jehož básnické nadání vzbuzovalo prý obdiv široko daleko a který napsal některá Carmina a Epigramy a konečně Matyáš Gryll z Gryllova (1551 – 1611), další syn Jana staršího, mistr a profesor pražské university, který napsal mj. Pojednání o kometách, kdy a kterých let jsou se ukazowaly a jaké účinky a proměny v světě sebou přinášely.

Spolu s několika dalšími básnickými rodinami vytvořili tradici Rakovníka zpěvavého. Na začátku společného úsilí byl patrně Tomáš z Javořice, bakalář, mistr a básník. Dalším byl David Vlasák, zvaný Crinitus (1513 – 1586) a dále dva Malinovští z Hlavačova, Jiří a Jan. Jinou z těchto literátských rodin byli z Ottersdorfu, nejslavnější z nich byl Sixt,který zemřel v roce 1583, jeho bratr Ambrož a syn Sixtův Jan Theodor. Ti ale v Rakovníku sídlili jen krátkou dobu. Mají tedy desku na rakovnické radnici a také v Celetné ulici v Praze.

Na oslavu všech těchto napsal Mistr Jan Kampanus distichon, počínající veršem “Dicere Raconam volui dixique Canoram” – chtěl jsem říci Rakovník a řekl jsem Zpěvný.

Gryllové za třicetileté války z Rakovníka odešli. Jejich další básnické výkony mi nejsou známy. Teprve v šedesátých letech tohoto století se objevil dědic po meči, rozený hráč se slovy, básník milostné poezie Karel Kryl. Básnictví přetrvává věky.

Nezemřel, není to pravda

Na pohřbu jsem stál uprostřed lidí, které jsem neznal. Spisovatelé jim říkají anonymní dav, protože jsem se tam dostal dlouho po novinářské akreditaci a dávno po tom, co se kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře naplnil do posledního místečka. Stál jsem venku, zem trochu zábla. Bylo nás tam prý asi pět tisíc. Lidé byli mladí, docela mladí i šedivci jako já, sešlá individua s dlouhými vlasy a vousy a dámy v norkových čepicích, uplakané dívky a otcové s dětmi na ramenou, žádná státní honorace, prostě takoví, co přišli, protože byl jejich kamarád.

Viděl jsem zcela nepřestírané mužské slzy, a z tlampačů jsem slyšel, poprvé v životě, jak při modlitbě plakal kněz sloužící mši, otec opat Anastáz Opasek.

Pak jsem náhle uviděl, jak kousek přede mnou stojí menší člověk, viděl jsem jej odzadu, tu hlavu jsem znal, jako do trojúhelníku s vlasy nepříliš hustými, byl to určitě on, Karel, a ramena se mu třásla, asi se smál. Podíval jsem se na okamžik stranou a už tam nebyl. Jsem si od toho okamžiku jist, že splní svůj slib z dopisu, který jsme od něj dostali, když už prý byl po smrti, že přijede a bude s námi a bude to tak jako dřív, napijeme se vína a bude říkat verše, vodopády, kaskády, proudy a bláznivé kolotoče veršů, bude si se slovy hrát jako dítě s barevnými balonky, výš a výš, víc a víc, nové improvizace i dávno napsané nápady. A pak ráno vezme svoji kytaru a baťůžek a odjede a vrátí se zas za rok, za dva, jak pámbu dá.

Protože někteří básníci umírají, ale on ne. Jiní ano, on ne.

Pak už mi nic nevadilo, ani že Ivan Medek nad rakví řekl, že se Karel mýlil, když si myslel, že jej nenávidí ti, které kritizoval. V lidech to zašumělo a někdo vykřikl “Lžete”. Lidé se tlačili a jedna paní zoufale prosila: “Pusťte mne, já jsem příbuzná.” Z kostela vyšel kníže Schwarzenberg a měl červené oči, on, s postavou vojevůdce harcujícího v čele vojsk. Po emigrantském způsobu se spontánně zpívala hymna, jako jsme ji zpívali těm, kteří byli pohřbíváni v cizí zemi. U autobusu mě zastavila jakási dívka a ptala se, vy jste si psal poznámky, viděla jsem vás, řekněte mi, jak to tedy vlastně bylo, on byl přece proti naší vládě, jakto, že chtěl být pohřbený tady. A já jsem jí musel vysvětlit, že vlády dneska jsou, zítra ne, ale rodná země je jen jedna.

Ne všichni tohle vědí.

Slavme slavně slávu Keltů slavných

Dějiny Evropy jsou dějinami míšení národů. Nás Čechy míšení postihlo v historii mnohokrát, nejvíc na samém počátku dějin. Dobyvatelé přicházeli a odcházeli a nechávali za sebou četné genotypy a fenotypy, přicházeli i obchodníci a řemeslníci. Moje žena je spřízněna s rodinou Benoni. V Neapoli jsem zjistil, že tam na trhu prodávají ryby a trička její sestřenice a velmi se jí podobají. Pokud je známo, před námi dleli v české zemi mnozí, prý i Homo habilis, dávný předchůdce Neandrtálců, před sedmi sty padesáti tisíci lety. Z historicky známých obyvatel Čech to byli Kelti, Bojové, kteří dali zemi jméno. Po nich přišli a jejich keltskou říši rozkotali Markomani, ale když poznali, že jinde jsou bohatší kraje, zase odtáhli. Nebylo zjištěno, že by Kelti kdy z Čech odešli. Slovani, kteří do naší země přišli nejpozději a to bez bitev a mírumilovně, se s nimi patrně smísili.

Z toho, a z knihy pana profesora Jana Filipa o keltské civilizaci, vznikla v osmdesátých letech přímo mánie. Nejsme jen potomky Slovanů, říkalo se, jsme také potomky Keltů. Tím se lišíme od ostatních východoevropských národů, kteří potomky Keltů nejsou. Proto jsme jiní, proto si s nimi nerozumíme. Nemáme rádi ani Slovany ani Germány, tvrdili Kelti ze sídliště.

Dnes se Kelti v čistší formě zachovali v Irsku, Skotsku a Walesu. Zachovali si tam keltskou řeč, mnoho tradic a zvyklostí. Proto se můžeme s nimi srovnávat. Tak třeba, Skoti a my máme za národní nástroj dudy. Jinde se prý nevyskytují. Kelti taky pili dost piva, jeden z keltských hlavních hrdinských eposů se jmenoval “Opilství ulsterských mužů”. Jména mnoha lokalit v Čechách jsou keltského původu, dokonce i Košíře. I některé keltské pohanské zvyky se zachovaly a dostaly se do křesťanství. Kelti slavili Nový rok kolem 31. října. Byl to svátek dosti neveselý, končilo léto a začínala zima, byly plískanice a hučely větry. Kolem domů chodili duchové a slušní Kelti seděli doma a třásli se strachy, co zas zima a příští rok přinese. Silvestr v keltském pojetí nebyl tím nejkrásnějším svátkem. Z něj vznikl nejen anglosaský Halloween, ale i svátek Všech svatých a Dušičky. Jenže, dozvěděl jsem se od mé matky, že v Podkrkonoší se Dušičky slavily jako Halloween v USA a v Kanadě. Konaly se průvody děsivých masek a ne návštěvy hrobů. Přemyslovci a všichni po nich si keltských tradic příliš nevšímali. Byli to pro ně pohani a tím pro ně skončili.

Ne všechno u Keltů bylo pěkné, samozřejmě. Byli povahy spíše drsné a o lidských právech neměli ani potuchy. Když keltští bojovníci kolonizovali Británii, tedy po odchodu Ěímanů odtamtud, pobili tamní muže z předkeltského obyvatelstva a oženili se s jejich ženami. Těm v zájmu zachování čistoty keltské řeči vyřezali jazyky. Dětičky se pak chtě nechtě učily keltsky a ne nějaké huhlání.

To se jim při míšení s Čechy nepodařilo. Svoji řeč ztratili a na jejich dějiny, zvyky a existenci se zapomnělo, až na ty Dušičky. Ne však navždy. V Praze občas oznamují noviny v denních zprávách další schůzku Bratrstva Keltů. Nakolik je to recese, nevím, ale dostal jsem přeloženou knihu Caitlín Mathewsové z Anglie, která se jmenuje Duchovní tradice Keltů. Na konci knihy je dávno prošlé pozvání na Beltain roku 1997, který již byl druhý. Loni se konal Beltain s Johnem Matthewsem, to je manžel autorky. Beltain je něco jako První máj nebo pálení čarodějnic, druhý hlavní keltský svátek, začátek léta. Při Beltainu se tam probíral keltský šamanismus, hra na keltskou harfu a zpěv, šamanské cesty, keltská spiritualita, rituály a podobně.

Kdo se tedy cítíš Keltem, vzhůru na Beltain. Určitě bude i letos. Nakonec, proč nebýt Kelty. Návštěvu Beltainu by však muselo předcházet několik duchovních cvičení, které navrhuje autorka Caitlín Mathewsová. Je v tom ovšem háček. Nesmíte si z těchto duševních cvičení dělat šprťouchlata, nesmí vás rušit děti ani telefon, nesmíte být pod vlivem alkoholu, deprimovaní nebo nazlobení. Prostě na to musíte mít dost času. Při prvním cvičení si představíte dolmen vytvořený ze dvou vztyčených kamenů, na něž je položený třetí. Představíte si, že otvor mezi nimi je zakryt látkou s vetkaným vzorem. Jím projdete do jiného světa. Před vámi stojí velký strom. Je mocný a trvalý. Na něm uvidíte současně květy a ovoce nebo ořechy. Jdete a opřete se o něj zády. Je to Strom tradic. Vnímejte sílu procházející stromem. Sílu strom čerpá v zemi a proudí mu větvemi. Přijímejte tento proud síly a očišťující energie. Vnímejte svoje tělo jako součást této sítě života, tradice a energie.

Zkoušel jsem to, ale nešlo mi to, buď byl ten můj dolmen byl moc malý a já jsem se musel psychicky hrbit, nebo mi z něj sklouzával kámen na záda. Když jsem si představil strom, zmizel mi dolmen a naopak. Pletla se mi do toho skepse. Vnucovala se mi do toho myšlenka: Jakápak síla ze země, to jsou ionty a difuse, draslík a selén. Asi nebudu Keltem, a to vlastní vinou. Budu Čecháčkem, jako předtím, ono ani to není zas tak špatné.

Kletba Jana Nerudy: Všechno při starém, i ten kokain.

Člověk občas žasne nad tím, co je, i nad tím, co bylo. Tvrdíme, že naše mládež a vůbec národ ztratil své dobré vychování, že schází morálně i fyzicky, jeho budoucnost je ohrožena – a hle, začteme se do historie a vidíme, že tomu tak bylo vždycky. Národ byl vždy ohrožen zevně a hlavně zevnitř, děly se i horší věci než dnes, a přece národ přežil. Mýlili se už pradědečkové i jejich pradědečkové a my to dnes chudáci odnášíme. đivot jde dál. Kdo má děti, ví, že i děti se mýlí a my to odnášíme s nimi. Kolikrát se mi zdá, že jediná pořádná generace je ta naše. Co bylo před námi a po nás je hluboce kritizovatelné.

Dostalo se mi do ruky jedno zcela náhodně vybrané číslo Národních listů ze čtvrtka 30. září 1875. V té době, pro náš národ poměrně idylické, byl jejich redaktorem Jan Neruda. Má tam fejeton o Helgolandu, nepodepsaný, ale rozpoznatelný.

Vždycky jsem si myslel, že nad osudem a netečností našeho národa hořekuje jen přítomná generace. Není tomu tak. Na schůzi lidu ve Velvarech se tehdy ujal slova spisovatel Karel Tůma a řekl, používaje tehdejšího pravopisu:

“Kdyby nebylo hříšno zoufati si nad osudem národa šestimillionového, věru nynější stav lidu českého mohl by se nazvat zoufalým. V době, kdy velicí národové kolem nás zimničnou rozvinují činnost, aby u všech oborech ducha i hmoty vynikli nad jiné: v době té u nás obecná ochablost duchův, trapná netečnost a němé oddávání se v osud. Místo pokroku reakce, místo vzrůstu vadnutí. Ano, nač si to tajiti, přátelé? Nejsme již tím národem, jakým jsme byli ještě před lety nemnohými.”

Spisovatel Karel Tůma by mohl z hrobu vstát a po malém gramatickém zaškolení by mohl psát do dnešních novin nebo časopisu podle své volby. I knihu by mohl napsat, třeba o tom, jak ti, kteří jsou dnes naživu, jsou sobečtí podvodníci, jen na melouchy a tunelování, a kde mohou, něco ukradnou. Avšak společného vlastnictví se v naší zemi vždy užívalo individuálně, jak vidíme z následujícího dopisu čtenářů:

Z Kuklen do Kuklen

Pana MUDr Fr. Plakvice a ostatní občany, kteří obecních voznic k soukromým účelům užívají, žádáme slušně, aby nejméně den před ohněm voznici na patřičné místo dodali, tak jako v Kocourkově na týden před ohněm policajt brambory ze stříkačky vybrati musí, aby se po druhé při ohni půl hodiny pátrati nemusilo, kde je voznice, což např. stalo se dne 21. září 1875.

Někteří občané, kteří

obecních věcí k soukromým

účelům neužívají.

Nejvíce ze všeho mě zaujal jeden inserát. Je to jen taková zajímavost, ale pro dnešek zcela aktuální. Vidíme, jak začínaly moderní drogy:

O podivuhodné živící a léčivé vlastnosti pernauské rostliny koka vyslovuje se Alex z Humboldta: “Astma a tuberkulosu marně bychom hledali u Coqueros a jich tělo zůstává i při sebe větším namáhání bez stravy a bez spaní po celé dny při úplné síle.” Boerhave, Boupland, Tschudi a jiní cestovatelé v jižní Americe dotvrzují totéž a bylť lék ten německými učenci už dávno teoreticky, však prakticky teprv zavedením prof. Sampsonových kokaových přípravek, zhotovovaných v lékárně U mouřenína v Mohuči uznán, neboť přípravky ty z čerstvé byliny zhotovené obsahují veškeré působící částky neporušené. Účinek přípravek těch, tisíckráte osvědčených, jest při chorobách prsních a plicních i v případě pokročilosti choroby znamenité (pilulky I), léčí důkladně choroby břišní a ústrojí zažívacích (pilulky II a víno), jsou nenahraditelným lékem proti chorobám čiv a radikálním prostředkem proti seslabení každého způsobu (pilulky III a líh); krabička 2 zl.r.m., pět krabiček 10 zl.r.m., 1 láhev 2 zl.r.m. Poučná pojednání od prof. Simpsona, který koku prozkoumal na místě, franko a zdarma ve skladech Jos. Fursta v Praze, Frant. Schonalcha v Brně, Ad. Haase v Budějovicích, J. z Töröku v Pešti a Ed. Haubnera U anděla Hof, ve Vídni.

Kromě této reklamy na kokain do každé rodiny jsem v Národních listech našel i tuto ošklivou imperialisticko – kolonialistickou výzvu:

Rozprodej velkostatku na Rusi

Společnost menších rolníků českých zakoupila v gubernii volyňské na Rusi ležící velkostatek od města Kieva 8 mil, od města đitomíru 10 mil a od města Obruče 5 mil vzdálený, sestávající z pěti osad a mající 3412 desjatin čili 17.060 měřic výměry, z které připadá 8060 měřic na lesy rozličného druhu, se vším příslušenstvím jak stojí a leží, s lesy, mlýny, s dobytkem a hospodářským nářadím za smluvenou cenu 22 rublů 12 1/2 kopejek za jednu desjatinu čili asi 7 zlatých r.č. za jednu míru, celé panství pak za 75 490 rublů 50 kopejek, na srážku které sumy se přijímá k placení 10 000 rublů bankovního dluhu v ročních lhůtách splatného. Co příslušenství patří k tomuto panství dva vodní a dva větrní mlýny, dobře zařízený lihovar, dokonalá skelná huť, panská, domovní a hospodářská stavení v nejlepším stavu a 39 stavení v osadách. Půda jest vesměs převýborná, lesy rozličného druhu jsou krásné a dospělé, komunikace železniční a po silnicích velmi příznivá, zdravé vody hojnost, vše v rovině a v mírném pásmu.

Spolek zaplatil závdavkem 5 000 rublů, zbytek trhové ceny splatný jest v lhůtách přiměřených.

Společnost hledá dalších účastníků s menším nebo větším kapitálem.

Mezi účastníky nachází se důstatek dobrých řemeslníků.

Bližší zprávu podá František Osika, rolník v Pastvinách č. 116 u đamberka (Senftenberg).

Rolník Osika nedodal, bohužel, že za pouhých čtyřicet dva let dojde v krajině oné k Velké říjnové socialistické revoluci, kterouž ještě jeho vnoučata v dospělém věku zažijí, a jejich pravnoučata se rozprchnou do světa kam jen to půjde, raději se vrátí do Čech nebo budou žít raději v Kanadě jako poddaní Jejího Veličenstva. Vodní i větrní mlýny, jakož i skelná huť a měřice pole za sedm zlatých pak zůstanou vzdálenou a nepochopitelnou nepravděpodobností.

Hard Rock a husiti

Cesta byla prašná a přes výmoly a kameny se těžko šlo. Oba byli zarostlí a vlasatí, unavení a vyhublí, vodu měli jen k pití a ne na mytí nohou. Povídali si:

“Kam nás to zas táhne, dědek. Jede si na koni, na cestu pořádně nevidí, ale tvrdí, že je vůdce a že ví líp než my, kam jít. A lidi za ním jdou jak ovce. Nejradši bych seděl doma a staral se, aby děti měly co do huby.”

“Mně už to také leze na nervy. Takhle jsem si to putování nepředstavoval. Myslel jsem si, bude to na pár dní, pak budu zase doma, ale už takhle chodíme bůhvíjak dlouho a konce nevidět.”

“K nám taky jeden přišel do vesnice, sotva česky uměl, jmenoval se prý Pejn, až z englické země, tam jej psali Payne, P – a – y – n – e, mluvil jak kniha, učenec, pletl páté přes deváté, náš děda na vsi řikal, že mu rozumí, že když byl v Praze, že tam někteří také tak mluvili. Copak se někdo slušný může takhle jmenovat? Šel jsem za ním, ani už nevím, proč, myslel jsem si, je po žních, do jara na setí se vrátím, a ono je to takhle. ”

“Dějí se to věci. Pamatuješ na tu bábu, jak ječela a byla na nás sprostá, přitom čoudila a prskala jak Antikrist, když jsme ji upalovali. Ta předtím našim ženám povídala, že se jí zdálo o jejích prapravnoučatech, jak se vznášela v povětří a jezdila nakupovat do takového města, jmenovalo se to, něco jako Bing Bang nebo Honktonk, copak nějaké takové město je, a že si děti vozily domů truhličky a v těch truhličkách hráli muzikanti jak ďábli, až se okna třásla a uši zaléhaly. K poslouchání to prý nebylo. Tak jsem zašel vedle do lesa, porazil jsem narychlo soušku a taky jsem si na bábu přiložil polínko. Byla to čarodějnice, a ještě popletená.”

Tak šli dál a remcali a nadávali na vůdce, že je zbytečně tahá bůhví kam, že s nimi vymetá ty nejhorší kouty, bažiny a lesy, že spí na zemi a na nohou mají puchýře, že lidem mrznou ruce nebo je horko až puká země, k jídlu jen mizerná čočka s lososem, kdo to má furt žrát, kdyby si aspoň mohli dát kousek koně, jen tak na ohni pečeného jako minutku, ale koně tahají vozy, a prachy žádné, aby si mohli dát podrazit boty a koupit kousek látky na spravení kalhot.

Když k nim vůdce přijel na koni a ptal se, jak se mají, odpověděli jednohlasně:

“Moc dobře se máme, jen na správné věci myslíme, rozjímáme, nic jiného v srdci nemáme, za tebou jdeme, zaplať pámbu.”

Když poodešel, povídali: “Kdyby aspoň šel pěšky jako my, rošťák, stejně si někde bokem tajně hrabe do kapsy, aby nikdo nevěděl, kam by to jinak všechno mizelo, co my mu nosíme na hromadu. Byl by blázen, kdyby to dělal za kus žvance jako my hlupáci, pochodujeme od nevidím do nevidím a panstvo si hoduje a má se a pak nám vypráví pohádky a slibuje něco, o čem sám nic neví a my venkovani z Kotěhůlek posloucháme s otevřenou pusou. A za ním pořád ten plešatec, ten je ještě horší.”

“Kam že to vlastně jdeme? On támhle vykřikuje, slepýš jeden, že do Sudoměře? Co ho to zas napadlo, dědka? Znám to tam, v hospodě mají dobré pivo, opodál je rybník, takový bažinatý, jinak tam nic moc není. Museli bychu být jinší frajeři, abychom zrovna tady vyhráli bitvu proti papeži. Tady mu určitě nikdo pomník nepostaví. A nám už vůbec ne. Chce prý vyhrát dvacet čtyři bitev, stejně se mu to nepovede.”

A ponaučení z této historky? Člověk někdy vstoupí do dějin, aniž by to tušil. Hrdinové zpravidla při činu myslí na něco úplně jiného. I o naší době možná jednou někdo řekne, že byla slavná. Předtím však budeme muset všichni vymřít, aby se zapomnělo, co jsme si při tom vykládali.

Ještě malá historická poznámka: Kazatel Petr Payne, žák anglického reformátora Johna Wiklefa, kázal v Čechách v letech 1415 až 1419 a připravoval tak husitské povstání. A đižka vyhrál bitev dvacet tři.

Trpělivost a hlavně odpočinek přináší vítězství

Je to známý příběh s několika méně známými detaily. Rusové si jej trochu zveličili, i Francouzi si jej zveličili. Po roce 1810 už byly všechny evropské země věrnými spojenci Napoleona. Rakouský panovnický dům dokonce po dlouhém přemlouvání přinutil princeznu Marii Louisu, aby se vdala za Napoleona, o hlavu menšího než ona, a stala se tak francouzskou císařovnou. Napoleon naopak své krátkonohé a paťaté příbuzné vytáhl z korsických pastvin, dal je trochu opláchnout a rozdal do panovnických dvorů od Portugalska po Švédsko. Teprve nedávno jsem pochopil, proč se skleničkám na krátké nožce s tlustým bříškem říká napoleonky. To nebylo protože z nich Napoloen rád pil nebo že je vymyslel. To bylo proto, že se mu podobaly postavou.

Jen Anglie a Rusko se nepokořily. Rus si ale brzy uvědomil, že se proti němu něco chystá, nahonem se dočasně smířil s Turkem a připravoval se na francouzský vpád. Na hranicích nebylo možné Napoleona zastavit, to byl ještě při síle, a tak se Napoleonovo vojsko valilo do Ruska. Pochodovali si v letním sluníčku na Moskvu a bylo jim dobře. Občas je obtěžovaly vesnické partyzánské oddíly, ale to nic nebylo.

V čele ruských vojsk stál šedesátisedmiletý maršál Michail Kutuzov. Car ho nechtěl, ale pak to podepsal, protože prý je to hodný člověk. Tehdy ještě slovo cholesterol nebylo hrozbou, a protože se Kutuzov celý život živil tučným, byl již značně sešlý. Po celou dobu tažení od hranic k Moskvě seděl v kočáře a podřimoval. Na koně se posadil jen tu a tam, aby si rozehnal zácpu. Když se ho otázali, zda mají zaútočit na Francouze, nejdříve se zeptal, na jaké Francouze, pak řekl “Ne”. Schrupneme si, povídal, a pak uvidíme. Zatáhl záclonky u okének kočáru a spal. Nic jiného ho netěšilo. Nechtěl vyhrávat bitvy. Chtěl spát.

Osmdesát kilometrů od Moskvy se konečně na chvilku probral a řekl armádě, aby se zastavila. Zastavili se a čekali, co bude. Kutuzov řekl, rozestavte se, bude bitva. Protože se mu nechtělo honit se za vojáky po velkém bojišti, poslal je všechny na jedno místo, pole asi čtyři kilometry široké. Statisíce jich. Věděl, že když budou vojáci v jednom houfu, bude moci nepřítel pobít jen ty na kraji a pak poleze přes mrtvoly, aby se dostal k dalším, a tím se dostane do nevýhody a bude možné jej porazit. To místo se jmenovalo Borodino. O sto šedesát let později se zjistilo, že tak se brání houfy bezbranných holoubků jestřábovi. Neill a Cullen tento jev popsal v roce 1974 a nazval to teorií sobeckého stáda. Silnější holoubci ty slabší vystrčí na kraj hejna a jestřáb je sežere. Ostatní přežijí.

Tak zvítězil Kutuzov u Borodina. Sám spal v geometrickém středu armády. Když bylo po bitvě, řekl: Francouzi jsou poraženi, jdeme. Ukázal rukou, ale v rozespalosti omylem ukázal na východ místo na západ, což tedy byl ústup. Jinému by to neprošlo, ale car věřil Kutuzovovi a nic neřekl. Později si to Kutuzov zracionalizoval a řekl, že chtěl uchránit armádu, aby mohl zvítězit.

Napoleon tedy nic netuše vstoupil do Moskvy. U bran čekal delegaci městské rady s klíči od města. Nikdo jej ale nepřišel přivítat. Moskva byla liduprázdná. Bylo krásné počasí, zlacené kopule kremelských chrámů se třpytily v zářijovém slunci a v dálce stoupaly nad domy obláčky dýmu. Napoleon řekl: “Tady přece někdo musí být, támhle se kouří z komína.” A poslal vojáky, aby si nabrali, co se jim líbí. Vojáci si nabrali bábek, odznaků, kožešinových čepic, vlajek, že je budou jako později prodávat na mostech přes Seinu. Na tom se prý dá hodně vydělat. Měli toho tolik, že ani neviděli před sebe, ale pak si konečně všimli, že těch obláčků kouře je nějak víc a víc a že hasicí přístroje někdo odnesl. Dneska už nikdo neví, kdo Moskvu tehdy zapálil, zda loupežící Francouzi nebo Kutuzov. Napoleon si vůbec nebyl jistý tím, co se děje. Dobyl Rusko, dobyl Moskvu, měl by si nadiktovat mírové podmínky a pak vítězně táhnout domů. Vzkázal tedy Kutuzovovi, aby se přišel vzdát. To se ale zmýlil. Kutuzov řekl, že proč by se vzdával, vždyť ho nikdo neporazil, a ani o tom návrhu neřekl carovi, protože mu to nestálo za to. Napoleon tedy ještě chvíli okouněl a když se nic nedělo, dne 3. října se vydal na zpáteční cestu. Ještě pořád bylo hezké počasí. Nad Ruskem zvítězil, neboť obsadil hlavní město, co tam bude ještě dál dělat. Když Kutuzova vzbudili a řekli mu, že Napoleon táhne zpátky, prohodil jen “To je dobře” a spal dál. Co bylo dál, víme. Dne 7. listopadu udeřil mráz, Francouzi byli jen tak nalehko, koně jim mrzli, Francouzi mrzli, do Ruska jich vtáhlo 480 000 a z Ruska jich vyšlo 20 000. Kutuzov, který se zase dal vézt v kočáře k polským hranicím a celou dobu spal zabalený do šuby, na tom nebyl o moc líp. Také mu vojáci mrzli a padali, a u polských hranic už jich také měl jen 28 000. Na žádné straně se nikdo nechtěl pustit do boje, Napoleon se nenápadně vypařil a spěchal do Paříže, Francouzům neměl kdo velet, ani neměli zájem, aby jim někdo velel, a tak Kutuzov vyhrál.

A jaká je paralela k našim dějinám? Ponaučení je takové, že i v našich dějinách býval nepřítel silný a neporazitelný, a když je nepřítel příliš silný, je lepší ho na nějakou dobu nechat vařit v jeho vlastní omáčce s jeho vlastními chybami, protože dříve nebo později vyhnije zevnitř. To se stalo s Napoleonem i s komunismem. Prohráli oba, protože jejich systémy se vnitřně rozpadly. Pak stačilo zacinkání klíči. V celé komunistické Evropě nebyl tehdy v době převratu ani jeden mrtvý. Nikdo se nebránil, a tím pádem nikdo neútočil, Aurora nevystřelila, Zimní palác zůstal netknutý. Mnohem později znalci politiky začali tvrdit, že se mělo začít věšet. Proč nezačali věšet oni, je pro mne dodnes záhadou. Každý mohl. Byla revoluce.

Historie důvěřivosti v zemích Koruny české

Myslíme-li si, že důvěřivost a s ní spojené podvodnictví u nás pramení z korupce národa ve dvacátém století, velmi se mýlíme. Krátké nahlédnutí do dějin ukáže, s čím se museli potýkat už naši dávní předkové. Dobrodruzi stále čekají na vhodný okamžik. Jestliže se naskytne, nacpou si břicho k prasknutí.

Takový příhodný okamžik se naskytl třeba Edwardu Kellymu, alchymistovi císaře Rudolfa II. Vedlo se mu v Čechách dlouho výborně. Tvrdil, že umí vyrábět drahokamy, že ví, jak se dělá “aurum potabile”, nápoj věčného mládí nebo jak se dá vyrobit magický kámen mudrců. To byly na tu dobu obrovské objevy. Císař mu proto dal velký grant na výzkum, ale Kelly jej zbytečně prolaboroval. Své sliby nesplnil ani když jej císař vsadil do vězení na Křivoklátě. Ani se mu nepodařilo včas utéci, takže našetřené devisy ze země nevyvezl, otrávil se jedem a bylo po něm. Císaře zklamal, proto mu císař zavařil.

Lépe na tom byl falešný císař Josef II. To jednou potkal jakýsi Kulhánek z Ěasanic u cesty v polích sešlého dědečka, který mu lámanou češtinou vysvětlil, že císař Josef nezemřel, že on je ten císař. Byl prý dlouho vězněn šlechtou v Ěímě, ale uprchl, nyní chodí po české zemi a hledá podporu. Kulhánek, osoba nepříliš dobré pověsti, jej pak vodil od hospody k hospodě, vybíral na něj a sliboval, že až se císař zase dostane k moci, všechny bohatě odmění, dostanou šlechtické tituly a statky. Peníze se jen hrnuly, vedlo se jim oběma dobře, dobrodinci mlčeli, aby se to předčasně neprozradilo a nadšeně platili. Každý říkal, že se dědeček nápadně podobá císaři na mincích. Jednou se však habsburský dědeček i Kulhánek u kunratických rolníků Prchala a Linkarta nezřízeně opili a císař zemřel. Teprve po deseti letech si pro Linkarta a Prchala přišli žandarmové, že urážejí císařský rod. Nakonec jim dali jen po stovce zlatých pokuty, protože císař, který zemřel před třiceti šesti lety, stál oba důvěřivce až do té doby už hodně peněz i ostudy. Kulhánek byl v té době už dávno z obrazu a nezvěstný.

Ještě lépe na tom byl jistý Harry Gray, který se v roce 1924 ubytoval v hotelu Esplanade v Praze. Přibyl z Bratislavy, kde nabídl městské radě stomilionový úvěr. Bratislaváci jej za to milovali a dali mu výborné posudky a doporučení. V Praze si Gray dopřával přepychového života, Jednal o zakoupení kasáren Jiřího z Poděbrad na Náměstí republiky, kde chtěl otevřít banku, v barech utrácel za večer desetitisíce a pražští bankéři to vše financovali, protože mu dali neomezený úvěr. Pražští klenotníci dávali neodolatelnému Američanovi šperky, také na úvěr. Kromě banky se Gray rozhodl skoupit všechny mlýny v Československu a vytvořit mlynářský trust. Nabídl mnohamilionové úvěry bance Union i Komerční bance. Pak si v rekordním čase vzal bohatou vdovu po velkoobchodníku s obilím, jejíž bohatství vzápětí dostalo křídla. Na nich pan Gray nejdříve odletěl do Mariánských Lázní na zotavenou, pak z Paříže poslal ještě pohlednici a tou stopy po něm skončily. Předtím ještě obilní velkoobchodníky v Německu připravil o 200 miliónů marek. Jeho skutečné jméno zůstalo tajemstvím.

Nová postkomunistická doba se svými nedokonalými zákony přinesla podobných individuí plejády. đijí si teď doma i v zahraničí. Místo pobytu bývá neznámé a důvěřivci se těší, že jim někdo pomůže.

Všechny tyto případy mají mnoho společného. Podobnost tunelářů s Edwardem Kelly, Kulhánkem z Ěatenic a dalšími není náhodná. Vždy se naskytl někdo, kdo toužil po splnění svého vědomého nebo podvědomého přání. V tom okamžiku se objevil přesvědčivý, přátelský, kulantní, spolehlivě vyhlížející človíček se zdánlivě dokonalým řešením. Chcete zlato? Tady je člověk, který je umí vyrobit. Chcete oblíbeného císaře? Tady je. Chcete světovost? Nic není snazšího, pan Gray vás uvede do velkého světa. Podvodník všechno umí, všude byl, všechno zná. đe to není přesně tak, jak si hlupák vysnil, ukáže se zpravidla později. Lidé svěřují peníze nejraději takovým, kteří slibují vysokoprocentní zisk. Čím víc jsou intelektuálně handicapovaní, tím víc peněz podvodníkům přinesou.

I slavné dny se dají příjemně přežít

Nehodí se, aby autor ve fejetonech popisoval milostné scény. Fejetony sice mají být lehké a zábavné, ovšem musí být zároveň i vážné a filosoficky zaměřené. Asi jako nedělní kázání nebo Hovory z Lán. Nicméně musím něco povědět i o lásce, neboť i láskou živo je lidstvo. Tato historka je pozoruhodná:

Dne 27. října 1918 dopoledne šel mladý vojenský lékař po hlavní ulici města Krnova. Byl sice menší postavy, ale jinak příjemný a veselý člověk, mile se usmíval, prohlížel si kolemjdoucí, obzvláště dívky. Den byl nepěkný, říjnový, poprchávalo a foukal vítr. Mladý vojenský lékař v onom sychravém dni zatoužil po lidském teple. Oslovil tedy jednu z dívek, které potkával. Byla to blondýna, vyšší než on, ale protože byla válka a nikdo nevěděl dne ani hodiny, dala se oslovit neznámým důstojníkem. Byla to dívka z dobré rodiny, její jméno mělo i šlechtický predikát, byla jakási von odkudsi.

V kavárně U arciknížete Leopolda, která se tak jmenovala, protože arcikníže toho jména sloužil jednou u krnovského pluku a denně v kavárně vypil láhev koňaku nebo dvě, si objednali mizernou válečnou kávu a potichu hovořili o všem možném, hlavně o společných známých, protože v české zemi vždy a bez výjimky kterákoliv náhodně vybraná dvojice lidí má společné známé. Hovořili, ona se smála jeho historkám, on vážně naslouchal jejímu vyprávění. Mysleli však oba na něco jiného. Pomalu zmlkli a dívali se na sebe. On vstal a koupil za drahé zlatky láhev moravského vína, neboť to byla v té době vzácnost. Pak se vzali za ruce a odešli do blízkého hotelu. Bylo 27. října 1918, jedenáct hodin dopoledne.

V hotelu byl společný známý v recepci, vybral jim pokoj s koupelnou a dal jim klíč s dřevěnou bambulí. Malý vojenský lékař vyjednal, aby jim večer přinesli večeři, ráno snídani, možná něco k jídlu v poledne a možná i zítra večer, do odvolání. Pak se pokoj změnil v žhavou pláž jižních ostrovů, sopku plnou plamenů, živelnou pohromu, oblak nad horami, uragán i vánek. Plameny šlehaly až k nebi, bouře burácela, spadané listy se vznášely, písek z pouště plnil plíce. Všechna klišé světové literatury se hodila na tuto situaci.

Tento happening trval do 29. října do deseti hodin dopoledne. Mladý důstojník v tom okamžiku vstal, pečlivě se oholil, učesal, oblékl se do uniformy, kterou mu mezitím vyžehlili, nasadil si důstojnickou čepici s císařskou kokardou, potichu vyšel z pokoje, neboť dáma ještě spala, zaplatil recepčnímu za vše a vyšel na ulici. Měl v ten den v kasárnách službu na ošetřovně, kde léčil každodenní dávku podebraných pat a bolení v krku. Jak tak šel, lidé se na něj divně dívali, ale on to přičítal stopám dvou probdělých nocí a klidně šel dál. Občas jej některý známý či známá pozdravili, byl sice vojenským lékařem, ale v civilu byl porodníkem a znal se s mnoha lidmi.

Když k němu přistoupil mladík a požádal jej, aby z důstojnické čepice sundal orlíčka, slušně odmítl. Když k němu přistoupili tři mladíci a čepici mu strhli z hlavy, rozčílil se, chtěl se prát a zvolal: “Dvakrát jsem přísahal císaři, přísahu nezruším, křivopřísežníkem nebudu, budu mu sloužit, dokud to bude třeba.”

Vysmáli se mu: “Pane, jakému císaři to chcete sloužit, už od včerejška jsme v republice, v Československé republice. Kde jste, pane, byl včera?”

Malý důstojník se jmenoval doktor Karel Steinbach a později se stal lékařem gynekologem a porodníkem pražské umělecké komunity, člověkem váženým a proslaveným, autorem psaného slova i oblíbeným vypravěčem. Tato historka je v podstatě pravdivá.

A poučení? Ne vždy musí být každý u všeho, co se kde děje, ani my občané nemusíme být u všeho, jako třeba zas u nějakých nejblíže příštích českých voleb, které budou nejen zase zbytečné, ale mohou národu dost zamotat hlavu. Národ se také může dosti zesměšnit. Tak to ale na světě chodí, jednou jsi dole, jednou nahoře, čas nejde obrátit zpátky a svět je nespravedlivý, protože přírodní zákony vyjadřují více či méně přesné numerické vztahy, ale o spravedlnosti v přírodních zákonech není nikde řeč. Jinak by musel být Karel Steinbach již dávno potrestán, protože se nezasloužil o stát. Snad je dobře, že potrestán nebyl. Ty příští volby snad ale budou lepší.

Nechte voliče přijíti ke mně, neboť jejich je království

Snažíme se o znovuzavedení demokracie, ale znalci ze všelijakých komunistických a jim podobných stran tvrdí, že demokracie je málo a že by jí mělo být víc. A více samosprávy, víc štěstí pro náš lid. Souhlasím s nimi plně.

Uspořádal bych Česko takto: Kdo by chtěl, mohl by si založit vlastní stát. Nynější Česká republika by měla dát možnost městským státům, aby se ustavily. Tyto státy by se pak samy rozhodly, jak žít. Stát Schwarzenbersko by patrně byl knížectvím, stát Kladno by mohl být Svazem kladenských socialistických republik, skládajícím se z republik Rozdělov, Libušín, Poldi a náměstí s okolím. Aby se navždy zabránilo pragocentrismu, Praha by se rozdělila na Svobodnou republiku đižkov, republiku Stodůlky a další. Současná vláda by měla hrad, Malou Stranu a část Starého města až k restauraci U radnice, kde by se konaly recepce a jiné státní oslavy. Staroměstské náměstí by bylo mezinárodní zonou s právem vybírat vstupné.

Každý městský stát by měl samozřejmě možnost vybírat clo a daně, mít svoji armádu a policii, být zastoupen v OSN. To hlavně. V případě nedostatečných příjmů, kdyby delegáti třeba neměli na letenku a podnájem, by se mohly státy sdružovat a konfederace Butovice by mohla zastupovat v OSN i Ěeporyje a Lochkov.

Představte si, co by bylo najednou presidentů, vicepresidentů, ministerských předsedů a všelijakých hodnostářů. Na všechny ambiciózní by se dostalo. Český summit by trval týdny, než by se všichni vymluvili. Stačilo by, kdyby se městská republika Hradec Králové dohadovala o hraniční obce s republikou Pardubice. Diskuse by trvala měsíce. Na obou stranách demarkační čáry by byly zátarasy jak mezi jižní a severní Koreou.

A těch zajímavých válek co by bylo. Pořád by se něco dělo, Horňáci by etnicky čistili Dolňáky, až by se mezi ně postavil někdo třetí, Středňáci. Každá politická strana by mohla mít své území s absolutní nepopíratelnou většinou. Křesťansko-demokratická strana by vládla na Svaté Hoře a okolí a měla by jako státní hymnu píseň Radujte se Příbramáci.

Také bychom se mohli konečně postarat o odčinění starých křivd. Češi porazili Lučany a rozkotali jejich sídla někdy na začátku dějin. Lučané sídlili na đatecku. Češi by se jim měli omluvit. Proč by se jejich stát nemohl obnovit? I starší státy se obnovily a jak si vedou. Duch Vršovců, prohlášených Přemyslovci za proradné, také jistě dříme a čeká na odplatu. Měli by mít kout, kam by své podlé hlavy mohli složit. A nedávno vypršela tisíciletá kletba Slavníkovce svatého Vojtěcha proti Přemyslovcům a jiným vrahům, takže Slavníkovci by měli povstat a obnovit svoji slávu. Kdyby se to nějak hatilo, poštovních schránek je všude plno. Papír snese i stížnost na přemyslovskou genocidu, která by mohla být zaslána OSN a velmocím. Pak jsou tu Kelti, o těch jsme v této zemi už dlouho neslyšeli. Keltské Irsko by mělo požádat o vydání prohlášení o nespravedlnosti vyhnání Keltů z oppid na Závisti a jinde a o právu na vlast. Mělo by požádat o znovuvybudování hradiště Stradonice na státní útraty, o zavedení keltštiny do škol a o obnovení keltské módy. Keltskou módou míním například ono půvabné umělecky vyčesané obočí v podobě zakrouceného knírku, jak je vidíme na plastikách, vykopaných z keltských hrobů.

Jen do sebe, bude legrace.

Nesmyslný smysl dějin

Někteří vědci a fantastové tvrdí, že vzadu za sluncem, přesně na opačné straně sluneční soustavy než je naše zeměkoule, se nachází sesterská planeta, jakási Antizemě. Nikdy ji nemůžeme vidět, protože nám v tom brání slunce, ale je tam. Podobá se přesně Zemi, je na ní život, lidé, všecko, ale dílem náhody se tam určité děje nemusí zrovna dít tak, jako na Zemi.

A na této planetě se mohlo stát, že i tam Češi přišli do české kotliny, konstituovali se jako národ a vytvořili svůj historický český stát. Jenže v roce 1278 tamního letopočtu tam Přemysl Otakar II. v bitvě na Moravském poli neprohrál, ale vyhrál. Od toho okamžiku se dějiny začaly vyvíjet docela jinak. Přemysl se stal císařem. Německo bylo rozděleno na spousty nesvorných státečků, Přemysl je snadno rozkotal a sjednotil, Rakousko jak by smet. Zavedl češtinu jako státní řeč a do škol a tak se začalo brzy mluvit v jeho české říši česky. Tato říše sahala od Rýna až k Dněpru, protože brzy získal také polskou a litevskou korunu. Polákům řekl, aby přestali šišlat a mluvili pořádně jako bratři Čech a Lech. Poláci poslechli. Když po nějaké době Přemyslovci vymřeli, zvolili si čeští stavové za císaře Jana Lucemburského z nevýznamného knížectví na okraji říše. Vzhledem k tomu, že za ním stály nepřehledné zástupy bojovníků ze všech zemí Evropy,

ten v roce 1346 zvítězil v bitvě u Kresčaku nad anglickým Černým princem,. Spolu s Francouzi vtrhl do Anglie a napařil jim takové daně a retribuce, že se Angličané brzy navždy ztratili z povrchu země.

V roce 1492 přišel za českým králem Vladislavem Jagellonským z poddaného města Janova jistý Kryštof Holoubek, latinsky zvaný Kolumbus. Navrhl mu, že jelikož je země kulatá, chtěl by se vydat směrem západním, aby doplul do Indie a z východu se zase vrátil zpátky. A že to zvýší moc a slávu jeho krále Vladislava. Vladislav mu dal loď a posádku, složenou z podskalských rybářů a vorařů. Kolumbus doplul na ostrov, který nazval Bohemiola (ne Hispaniola, jako na naší Zemi) a přinesl Vladislavovi tolik zlata, že se hradní pokladnice musela rozšířit až dolů k hospodě u Kocoura v Nerudově ulici. Vladislav a po něm následující čeští císařové začali pak na americký kontinent vyvážet populační přebytky. Osadníci tam založili, na počest Kryštofa Holoubka, hlavní město Holoubkov, smísili se vzhledem k půvabu Indiánek s místním obyvatelstvem a vytvořili nový národ Čendiánů. Ti pak hráli významnou roli v dalších dějinách, protože po určité době se osamostatnili a vytvořili Spojené státy čendiánské. Po létech však došlo k nešťastným událostem.

Když totiž ve dvacátém století jistý Adolf Schickelgruber vytvořil v české říši veliké národovecké politické hnutí, nazval se Adolfem Domkářem a pokusil se dobýt Asii, Čendiáni Asiatům vyrazili na pomoc a českou evropskou říši srovnali se zemí. Pak nastal obrat. Češi byli odsunuti z Alsaska – Lotrinska, kde sídlili po staletí, jakož i ze Španělska, severní Afriky a dalších zemí, a byli všichni nahnáni zpět do české kotliny. Potom už se dějiny Antizemě začaly opět podobat dějinám naší planety. Odstranili císařství, od Čendiánů se začali učit demokracii, poznali drogy, nevěděli si rady ani s většinovou ani s menšinovou vládou, měli potíže s byty, ekonomie byla jen tak tak, začali nadávat a stěžovat si přesně stejně jako my tady. Dali hlasy svým mírně vyšinutým představitelům, Dr. Miroslavu Pivovárkovi, Miloši Baronovi a jistému Hřebeníčkovi, svorně se hádali a žili šťastně až do konce věků.

A ponaučení? Dějiny mají smysl, ale nikdo neví jaký. Vcelku se skládají z náhod, které jsou důležitější než nějaké utajené zákonitosti. Kolo dějin se může točit tak i tak, kutálet se různými směry a pak se otočit, zastavit a zase se rozběhnout. Podle toho, jak do něj kdo strčí.

Jděte a množte se. S chutí

O populačním vývoji Indoevropanů je v politicky správných kruzích zakázáno mluvit. Výjimku do jisté míry tvoří Češi. Pražské noviny periodicky přinášejí hrozivé zprávy o populaci České republiky. V příštích pětadvaceti letech čeká naši zemi úbytek obyvatelstva a silné populační stárnutí. Počet lidí poklesne v roce 2015 pod hranici deseti milionů. V roce 2020 bude na dvě osoby v produktivním věku připadat jeden důchodce. V témže roce počet dětí do 14 let bude více než dvakrát nižší než počet obyvatel nad 60 let. Již teď se ukazují určité známky populačního úpadku. Podle Českého statistického úřadu se dlouhodobý pokles porodnosti postupně urychluje. Rodí se ještě méně dětí než za extrémně nízké porodnosti během první světové války a absolutně nejméně od roku 1785, tj. za celou dobu statistického sledování porodnosti.

Tím se podobáme skoro celé Evropě a Japonsku, ale naprosto se nepodobáme kupř. Ethiopii, kde do roku 2025 má počet obyvatelstva vzrůst z nynějších 50 miliónů na 131 milionů, nebo vůbec celé Africe, kde má přírůstek obyvatelstva činit 250%. To jsou zarážející čísla. Na jedné straně existuje hrozivý přírůstek obyvatelstva, na druhé straně některé národy pomalu odcházejí ze světa. Oficiálně se to vysvětluje tak, že lidé v mnoha zemích jsou nevědomí a nevědí, že takto bychom si brzy snědli zeměkouli pod sebou a vydýchali vzduch nad námi. Pak jezdí americké feministky po světě a snaží se ženám vysvětlit, jak se navléká preservativ na okurku nebo na banán a učí je, jak mají manžela odmítnout a tím nad ním zvítězit.

Vysvětlení však není v přemíře plodivé síly, která přivádí feministky k extazi, ale někde zcela jinde. Již před lety prodávala preservativy na afrických a jihoamerických trzích skoro každá majitelka stánku na trhu. Měla je hned vedle banánů. Přitom například v Ghaně žilo v roce 1970 šest milionů obyvatel, v roce 1992 patnáct milionů a v roce 2025 se očekává 38 milionů. Málokdo také ví, že Rwanda, kde se Hutuové vybíjejí s Tutsi, má snad nejvyšší hustotu osídlení na světě. Mimo jiné proto se vybíjejí navzájem.

Udělal jsem si malou statistiku a zjistil to, co zjistili mnozí přede mnou. Populační vzrůst je závislý na stupni industrializace a čím bohatší jsou občané, tím méně se množí. Zdá se tedy, že v bohatých lidech převládla lenost a nechuť k utírání nudle dětem.

Jedné věci si však OSN a jejich mnohé komise a kongresy o populační explozi nevšimly. Populační explose se nekoná v těch zemích, kde existuje zajištění člověka ve stáří státem, kde tedy lidé od určitého věku dostávají penze, podpory a pobyt v domově důchodců. Koná se však tam, kde je člověk ve stáří odkázán sám na sebe a na svou rodinu. Lidé v rozvojových zemích jsou nevzdělaní, chudí a bosí, ale nejsou hloupí. Vědí, že děti potřebují k práci na yamovém políčku a až děti dorostou, že od nich dostanou najíst a zkrátka je zabezpečí. Proto děti mají. Kdyby přišla manželka s kondomem a jakousi revoltou, nabili by jí pěstí a našli by si jinou.

Kdysi se vyprávěla taková pohádka, každý si ji snad pamatuje z čítanky. Potkal král cestáře, který se lopotil na silnici. Povídali si, král si stěžoval, jak nemůže vyjít s penězi, pak se ptal cestáře, jak hospodaří on. “To je jednoduché,” povídá cestář, “já vydělávám denně tři groše. Jeden spotřebuji pro sebe, druhý půjčím a ten třetí vracím.” “Jak to myslíš, cestáři?” ptá se král. “Jednoduše,” odpovídá zase cestář: “Jeden groš vracím svým rodičům, kteří kdysi půjčovali mně tím, že mě živili. Druhý půjčuji svým dětem, které mne budou živit, až nebudu moci.”

Potud se o této příhodě psalo v čítankách. Pohádka ale má následující pokračování. Král byl lidumil, navíc potřeboval prachy, napařil cestáři daně, dva groše mu sebral a platil z nich penzi dědečkovi a dětské přídavky. Obojího nebylo moc, hodně pohltily úřady, penze ani rodinné přídavky byly nevelké a k pořádnému životu nestačily. I řekl si cestář, co by se ta moje lopotila s plínkami, král mi něco v stáří dá, ať mám děti nebo ne. Opatřil si krabičku preservativů, na okurce si je vyzkoušel, a populační explose se změnila v opak.

Tato alegorie přesně ukazuje, co se dnes ve světě děje nebo neděje. Místo osobní odpovědnosti dětí o rodiče se o staré lidi v mnoha “civilizovaných” zemích stará stát. V podstatě je to správné, člověk se celý život dře a ve stáří má odpočívat a ne žebrat u kostela. Jako každé sociální opatření, i zde si lidé neuvážili souvislosti. Za současného stavu odpočívá ve stáří i ten, kdo si raději užíval s dívenkami než aby se oženil, i ten, komu byly děti na obtíž, protože by musel platit letenku navíc když jel na Kanáry nebo na Jamajku. Nic se neděje, říká si, penze bude tak jako tak.

Občas se žehrá na to, jak do Evropy a Ameriky chodí emigranti z rozvojových zemí a pak si tam ještě přitáhnou babičku a dědečka. V Americe potkáváme na ulici indické dědky v turbanech, jsou moc malební, nebo vidíme, jak se za mladou čínskou rodinou s dětmi hrne čínská babka v dlouhých kalhotech. Samozřejmě se mladí o ně starají. Tak to musí být, je to jejich povinnost, tam by umírali hlady, tady jim dokonce vyběhají penzi, starým je dobře, mají hodné děti.

A teď, jak z toho ven. Peníze na osvětu, na nákup preservativů a okurek jsou peníze vyhozené. Vyhozené jsou také peníze, o které si inserují všelijaké organizace na podporu dětí někde v jižní Americe. Když chce někdo něco platit, ať platí na penzi lidem v rozvojových zemích. Zavedení penzí vyřeší mnoho.

Naopak, v bohatých zemích se aspoň částečně vraťme k osobní odpovědnosti. Samozřejmě ne tak, aby se stát zcela vzdal péče o staré lidi. Způsobů by se však našlo dost. Jestli se to nepodaří, stane se možná to, že jednoho dne člověk půjde do penze, dostane diplom, uznání za celoživotní práci a tubu uspávacích pilulek. “Ty si snězte najednou, dědečku, a zítra v krematoriu na shledanou.”

A ještě k české populační implozi. Když česká vláda navrhla, že by se měl pensijní věk zvýšit, lidé zle žehrali, že tohle za komunismu nebylo. Teď je jasné, že pensijní věk bude muset jít ještě mnohem výš. Třeba v Kanadě se uvažuje o posunu penzijního věku z šedesáti pěti na šedesát osm let. Komu se v šedesáti osmi nechce dělat, ať má víc dětí. Jedna a jedna jsou někdy dvě.

A ještě jedna poznámka. Skinheadi v Čechách vykřikují: Čechy Čechům. Dobrovolnosti se meze nekladou. Když chtějí Čechy Čechům, ať se raději postarají, aby Čechů bylo hodně. Jsou mladí a silní, nic jim nestojí v cestě.

Magická Praha

Protože jsem přišel do Prahy z venkova v pomaturitním věku, byl jsem vždy považován za venkovana. V hloubi duše se venkovanem stejně cítím. V Praze bych se nikdy neodvážil usedlíkům říci, že pocházím z Rakovníka. Určitě by se mi Pražáci posmívali a byl bych vyloučen z kruhu zasvěcenců. Tím pádem se nemohu nikdy stát opravdovým Pražákem, i kdybych šel na konec světa a tam se stal králem.

Proto Prahu miluji prostou buranskou láskou. Prošel jsem všemi uličkami historického jádra. Propochodoval jsem đižkov, Vinohrady, Smíchov, Košíře, Letnou, Nusle, Holešovice, Vršovice, systematicky blok po bloku, kolem ohrad, pavlačových činžáků a paneláků. Byl jsem v ulicích Karlína, kam nikdy nevkročila noha obyvatele Střešovic. Byl jsem a díval jsem se.

Toužil jsem marně být starousedlíkem, kterého každý na ulici zná a zdraví. Chtěl jsem být součástí mystéria tohoto města. Chtěl jsem umět, co umí nejposlednější chudák, narozený ve Městě a co neumí vetřelci, i kdyby v Praze prožili půl života: Jak správně ve Městě žít, jak se chovat, aby na člověku bylo pražáctví vidět, jak proplouvat životem s lehkostí a dokonalostí vyvolence.

Vždycky mě vzrušovala Praha tajuplná, historická, romantická, jak jsem o ní čítal v Gustavu Meyrinkovi a ve starých ročnících Světozoru a Zlaté Prahy. V zákoutích Starého Města, v průchodech a podloubích, za zavřenými dveřmi domů jsem tušil a představoval si oběti dávných hříchů a zločinů, vyschlé mumifikované mrtvolky novorozenců pod rubášem pavučin, bizarní Newtonovu mozku podobné preparáty v lahvích formalinu, zazděné výklenky s kostrami leprosních a syfilitických ubožáků, kteří za živa nesměli na ulici. Ze sklepení vystupovaly sešlé stařeny na kloubnatých zchromlých nohách. Zanedbaní dědečkové se žlutavými plnovousy namáhavě vlekli papírové krabice k tajemnému cíli.

Tajemstvím nad jiné byl pro mne vždy orloj. Figurky vystupující z věže, určitě pokaždé znovu naleštěné mlčenlivým hrbáčem, skrývajícím se hluboko v podzemí, odkud je musí každou hodinu vláčet nahoru do věže a rozestavit ke kratičkému představení. Kdo viděl, kde se skrývají apoštolové během hodiny? Jak to, že si otevřou okénko, pochodují a pak si je zavřou? Vždyť Mistr Hanuš, tvůrce orloje, prý neexistoval? A i kdyby, vždyť už je dávno mrtev. Stroj přesto stále jde.

Po ulicích chodili podivíni, jací se v Rakovníku nevyskytovali. U nás jsme měli pouze Zlatou Rybku, Barušku Pankrácovou a Frantu Flaksu z Pavlíkova. Zde v Praze takových byly stovky. Přesunovali se z tajných brlohů do hospůdek schovaných ve dvorech činžáků. Nedívali se ani vpravo ani vlevo, nemuseli, patřili Městu a Město patřilo jim, byli naprosto suverénní ve své jedinečnosti, neopakovatelné monotypy propletených genů, které do Města přinesli dobyvatelé a cizinci od Ibrahima ibn Jákuba až k synům afrických náčelníků na studiích v Evropě.

Praha byla a je pro mne zároveň děvkou a jejím zákazníkem, zlodějem a obětí, násilníkem i neviňátkem.

Po letech, při prvním návratu ze země neromantické, jsem ještě tuto skrytou Prahu plnou tajemství nalezl. Byla jako dřív, jenom špinavější. V průchodech Starého Města, kterými se můžete dostat až do středů křivolace stavěných bloků a z nichž vyjdete na místě nečekaném, pokud vůbec ještě kdy dokážete vyjít, jsem viděl šedivá neprůhledná okna, dveře s visacími zámky, rezaté stažené rolety, za kterými snad byly naskládány podivuhodné kované kufry se zapomenutým obsahem, zaprášená skladiště zklamaných nadějí, snad poklady kupců z Mesopotámie, pokud je někdo neodnesl. Skryté oči mne stále ještě sledovaly na každém kroku, tváře civící ze stínu, se zsinalými rty a smrtelným potem na čele.

Tehdy jsem si říkal: “Toto město jsem miloval, je to totéž město?” Bylo to totéž město, jen já jsem byl trochu jiný, chudší o klobouky, zapomenuté na věšáku v hotelích Nebrasky, Nigérie a Nizozemí a bohatší o cetky z trhů v Burkina Faso a v Mexiku.

Od prvního návratu se na Prahu dívám jako na zrychlený film. Při každém novém návratu se obrázek mění. Od dob předvolebních k minulým vánocům, od minulého léta, kdy si na mne vrchní z restaurace vyjel, když jsem se divil, že mají obsazeno i když měli prázdno, až k dnešku.

Vidím to, co druzí vnímají jen nezřetelně, vidím mikroskopické pohyby, sčítající se den po dni. Pozoruji, jak se sklepení mého mládí otevírají, stařeny mizí, objevují se světla a tmavé kouty ožívají, protože v nich dívky prodávají obrazy a hrnky a krásné věci dámám z dalekých krajů. Za šedivými okny kdosi vyhazuje do smetí zaprášené mrtvolky novorozenců, narozených z hříchu. Jdu pozdě večer okolo domu, kde bývala slepá zamalovaná okna a nápis “Sklad řemeslnických potřeb n.p.”. Dělník tam tluče kladivem a do regálů rozkládají voňavky a chléb. A ze mne se zase stává okouzlený venkovan, který prochází ulicemi Prahy a dívá se.

Protože vše je už zas jiné. Město dýchá, probouzí se a žije. Mnozí se zase začínají snažit, kmitají a vymýšlejí. Mohl bych vyprávět, jak na mne byli v obchodech hodní a slušní, jak se i vrchní usmál a na úřadě poradili. Ale to je jen povrch. Uvnitř je toho mnohem víc.

Tohle vše jsem napsal pro ty, kdo si myslí, že za bolševika bylo líp, a pro ty, co píší hlubokomyslné úvahy o zkaženosti národa ze všech nejhoršího. Zírejte a divte se, všechno je jinak. Jsme v zemi možností, v zemi života.

Kdy zmizí stavby komunismu?

Nejen do myslí lidí, i do tváře krajiny se otiskl komunismus. Tak jako každá historická epocha i komunismus se zapsal do vzhledu českých měst. Přemyslovci po sobě zanechali opukové románské rotundy, Karel IV. a Jagellonci vytvořili gotické stavby, renesance přišla s Habsburky, po třicetileté válce se do české krajiny zapsal barok, města rostla v devatenáctém století a za první republiky secesně, moderně, funkcionalisticky i kubisticky, celkem pohledně. Ve stavbách se zachovaly myšlenky, ideje, cítění i inteligence těch, kteří v té době rozhodovali. Všechno dohromady, směs stylů, kubistické stavby se sklepy z desátého století, vytváří města, v nichž žily generace našich předků.

Pak přišla doba nedávno minulá. Stavby komunismu budou patrně dlouho připomínat, jaké mysli řídily tento stát. Nejnápadnější z těchto staveb jsou samozřejmě paneláky. Jsou ošklivé, ale nestěžuji si. V jednom bydlím. Snad za mého života nespadne. Máme tam stejné tapety jako celý středočeský kraj, možná celé Čechy. I na úřadech je mají. Snadno se tu lidé rozvádějí a opět žení a vdávají, když ve všech bytech najdou stejné tapety, stejné koupelny, stejné podlahy, stejná okna. Z manželství do manželství je to jako bys prošel z místnosti do místnosti.

Mám na mysli něco jiného. Pohled, kterým se člověk může kochat jak dlouho chce, nebo spíše může. Posadil jsem se do kavárničky, baru/bufetu hned za Národním museem v Praze, kousek od magistrály, objednal jsem si kokakolu a zíral, než mě začal smog tisknout k zemi a vzal mě pod krkem. Magistrálou těsně pode mnou se vrhaly vpřed každou minutu stovky aut, elegantních bezhlučných i křápů, odtud tam a tamodtud sem, zčásti pod a zčásti nad Národním museem. Všechna auta Prahy v jednolitém proudu projíždějí Václavským náměstím. Na místě, kde jsem čekával jako mladík na milou té doby, bych už tak dlouho čekat nemohl, neboť bych si vyudil útroby. Tam, kde se upálil Jan Palach, by se mu už dnes plamen nevznítil. Snad to soudruzi vybudovali jen tak z pitomosti, snad se báli příštích demonstrantů a chtěli mít přístupovou cestu pro tanky. Kdo ví. Stavba komunismu na věky věkův.

Jinou stavbu komunismu vidíš, kamkoliv se v Praze vrtneš. Vyrostla uprostřed hřbitova na đižkově a je to nestvůrná a neelegantní mezihvězdná raketa, která nikdy neodletí do prostoru a bude strašit generace příští i přespříští. Je to tlustý prst řezníka na pensi, je to kůl v plotě, který nikdo nemá rád, ale každý s ním musí žít, symbol nad symboly, signální sloup doby, babylonská věž komunismu. Je to televizní věž, které se říká Jakešův prst. Semafor ukazující vzhůru. Až ke hvězdám chtěli dosáhnout a dotknout se jich. Chtěli být giganty a nejsou.

A je jich víc, staveb komunismu. Stavby komunismu jsou i v lidech. Musí s nimi žít, a my s nimi. Zatím.

Některý vůdce nemá rád vdolky

Mao Ce-tung, veliký vůdce čínského lidu a mezinárodního proletariátu, byl, jak známo, špindíra. Nemyl se, protože by tím zbytečně ztrácel čas určený k revoluci. Jen občas mu otírali obličej mokrým ručníkem. Udělal velmi málo pro svoji osobní hygienu, čištění zubů považoval za kontrarevoluční změkčilost a měl proto zuby zkažené a ne černé, ale zelené. Vzduch kolem něj vždy páchl. Na druhé straně byl na mladé soudružky. I když jich vystřídal řadu a měl s nimi i děti, každý den se vždy znovu zajímal o další. A pak o další. Každou noc mu jeho tajemník Je Zilong přiváděl dívky, které před svítáním zase odcházely. Předtím je Mao bohatě pohostil. Takové pohoštění bylo v Číně vzácnost. Krásné dívky vybíralo politické oddělení armády ze spolehlivých proletářských rodin. Bylo jim řečeno, že budou účinkovat jako tanečnice pro velkého vůdce. Místo toho putovaly do jeho postele. Straničtí úředníci o tom věděli a doporučovali svoje ženy a dcery, neboť to bylo považováno za velkou poctu. Nechtěl ženy příliš vzdělané, chtěl proletářky. Jeho potence vzrůstala a klesala s jeho politickou mocí. Čím mocnější byl, tím byl výkonnější. Během Velkého skoku byl neukojitelný. Čím byl starší, tím víc rostla jeho chuť. Měl obrovskou knihovnu pornografie.

V Zakázaném městě, kde sídlil, chtěl postavit krytý bazén, kde by se neustále koupalo sto nahých děvčat. Zatímco Rudé gardy rvaly Čínu na kusy, on se bavil s dívkami. Když začal trpět záchvaty impotence, rozhodl se, že se bude po vzoru čínských císařů mladými dívkami léčit. Nejšťastnější byl, když bylo najednou v jeho posteli několik mladých žen. Často spal se třemi, čtyřmi nebo pěti současně. Samozřejmě, že po nějaké době od některé z nich chytil plísňovou infekci, kterou pak na mladé dívky dále přenášel. Odmítal se léčit, protože jeho to nebolelo. V roce 1967 dostal navíc genitální opar, který dále šířil. Maovy dívky považovaly tuto infekci za velkou čest. Naštěstí byl v pozdějších letech svého života sterilní, takže nic víc jim nadělit nemohl.

Jak vzrůstal kult jeho osobnosti, stával se víc a víc uctívanou modlou. Lidé se snažili zachytit i jeho letmý pohled. Šíleli po něm. Mladé dívky byly v tomto ovzduší vychovávány, a pozvání do jeho postele je přivádělo k extazi.

To vše z povzdálí sledovala Madame Mao, Tiang Ting. Moc se jí to nelíbilo, ale na tom nezáleželo. Jediný, kdo toto vše veřejně kritizoval, byl člen politbyra Pend Dehaui. Zemřel za to ve vězení v roce 1974. Dobře mu tak, velcí vůdcové se podstatně liší od obyčejných smrtelníků a nějaký kazisvět se jim do postele nemá plést.

Tomu všemu jsme my unikli, protože naši vedoucí soudruzi za dob kultu, normalizace a jak se všechna ta období jmenovala, byli sice mocní, ale jinak se nacházeli spíše na té nevýkonné straně. Ani moc nejevili zájem, súíše se nadšeně líbali mezi sebou nebo s Brežněvem. Co bude v budoucnosti, nevím. Snad to soudruzi napraví, až se zas dostanou k moci.

O vzájemné souvislosti myšlení a bytí

Je neuvěřitelné, jak snadno lidé zapomínají na výjezdní doložky a všemožné ponižování a na celé ovzduší minulé doby. Ti mladí už nevěří tomu, jak to tehdy bylo a nadšeně se připravují na to, že se dopustí omylů, kterých se už jednou dopouštěla strana a vláda v době jejich otců.

A tak jsem se v této souvislosti znovu zamyslel nad tím, odkud pramenila zloba rudých komisařů. Podíval jsem se, jací vlastně byli osobně vůdcové Strany. Stalin, zamindrákovaný nevzdělaný cvrček, věčně se obávající nepřátel a vyděšený k smrti, musel stát na Rudém náměstí na štokrleti, aby ho bylo trochu vidět. Lenin, s mozkem prožraným syfilidou, prý skončil jako alkoholik, nevím. Mao Ce Tung, zavilý smrdutý hypersexuál, si své mindráky z nepovedeného Velkého skoku a kulturní revoluce léčil mladými dívkami ve své legendární obrovité posteli. Ta s ním všude cestovala. Ale co Karel Marx? Co s ním bylo špatného? Jaká podivná úchylka jej vedla k psaní Kapitálu a jedovatých polemik? Jak souvisela jeho duše s jeho tělem? Přece, ve zdravém těle zdravý duch. Jeho politické dvojče Bedřich Engels bydlelo v Anglii asi pět set kilometrů od Londýna, kde žil Marx v emigraci. Bylo to tedy dost daleko a nemohli se denně vidět. Proto si snad každých pár hodin psali o všem možném. Spolu nenáviděli kdekoho, buržoasii, socialistické utopisty, proletáře, kteří se nechovali jak jim to oni předepsali, tedy jako členové třídy nejpokrokovější, různé úchylkáře, ty, co s nimi už nechtěli nic mít i ty, kteří je a jejich učení ignorovali. Misantropie Marxových dopisů Engelsovi a mnohých novinových článků naznačovala, jak musel nenávidět sama sebe a celý svět. Co se za touto nenávistí skrývalo?

Pomník na jeho hrobě a fotografie z té doby ukazují, že Marx byl pohledný, poněkud přitloustlý pán s bujným fousem i vlasem. Byla to důstojnost sama. Avšak, jen málokdy se usmíval, a měl pro to asi důvody.

Důvody to byly velmi triviální, ale nepříjemné. Jeho dopisy ukazují, jak zle mu bylo, když psal Kapitál. Jeho tělo bylo pokryto neustále velkými bolestivými vředy, abscesy a karbunkly. Nejvíce jich měl v tříslech a v rozkroku. Když psal, nemohl ani sedět, ani ležet, ani stát, ani chodit. Nemohl v noci spát. Bral jakési arsenikové pilulky, které nejen že nepomáhaly, ale byly i dost toxické. đivot pro něj byl dozajista utrpením. Jednou popisoval v dopise Engelsovi, jak se mu v době korektur jeho největšího díla Kapitálu udělal na penisu karbunkl. Nenáviděl svůj penis. Toužil, aby jej již neměl. A to už při té korektuře v textu nemohl nic měnit. Pak v dopise Engelsovi psal, jak v nejvyšší bolesti vzal břitvu a jeden z vředů prořízl. Hned se mu ulevilo, ale o kus níže, kam už nedosáhl, byl ještě jeden, horší, a bolest trvala. Člověku je ho až líto. Snad existuje boží prozřetelnost, a toto bylo jedno z jejích znamení.

A tak psal své knihy, polemizoval s nepřáteli své strany i s bývalými přáteli, házel své nadávky na kohokoliv, kdo se mu znelíbil. Také mentoroval sociálně demokratické strany a časopisy celého světa.

Dnes by mu lékař poručil, ať se častěji myje a ať bere vitaminy. Antibiotika by ani snad nepotřeboval. Nevím ale, jestli by pak ještě dokázal svůj Kapitál napsat. Nevím, jestli by v tom případě muselo zcela zbytečně zahynout tolik lidí. Nevím také, co by si, nebýt Marxových furunklů, se svým životem počali soudruzi komunisté a jejich voliči.

Proč jsou Vietnamci bohatí

Četl jsem nedávno, jak v jedné pohraniční obci žije třetina Čechů a dvě třetiny Vietnamců. Obchod Vietnamců v jejich krámcích jde, zaměstnávají dokonce místní děvčata jako paní k dětem, aby mohly Vietnamky pracovat. Prodávají i večer. Lidé považují vietnamské úspěchy považují za jistou mesalianci české rasy, která se tím prý zahazuje. Když jsem si toto tvrzení přečetl, rozhodl jsem se kupovat u Čechů. Už jsem nechtěl pokračovat v přátelských rozhovorech s Vietnamci o tom, jaké to pyžamo je a zda vydrží první praní. Učinil jsem rázný konec vietnamské úslužnosti. Já vám dám, být bohatí.

A tak vejdu do nevietnamského obchodu a tam stojí dvě panny v rozpuku mládí. Obě jsou zahleděné do krajů, jejichž krásu znají jen ony. Možná sní o socialismu, kde si jsou všichni rovni, zvláště zákazníci, a prodavačky si jsou ještě rovnější. Panny nejsou ze sádry, jak panny v obchodech bývají. Jsou z jakési hmoty podobné lidské až na to, že neřeknou Dobrý den, čím mohu sloužit. Ěeknu tedy já Dobrý den. Pokus o kontakt je neúspěšný. Proto se už o další kontakt nepokouším, dívám se na to i na ono, je to jedno, nikomu nevadím, panny spí s otevřenýma očima. Kdybych se zeptal na cenu, křikly by dozadu na paní vedoucí, kolik že to stojí. Cítím se jako drzý vetřelec, když si konečně řeknu o pyžamo co támhle leží. Moje otázka, zda pyžamo přežije první praní, nebyla pojata jako vtip, nebyla pojata vůbec. Vypadl jsem z obchodu zmražen.

Zastavil jsem se tuhle u budky s novinami, že si koupím Prague Post. V budce si spící panna cosi maluje na papírek. Chvilku se nic neděje. Dal jsem spící panně čas na rozmyšlenou, zda se mnou bude chtít mluvit. Nechtěla, i zakašlal jsem. V tom okamžiku ji postihla akutní hluchota. Tak povídám nahlas, že bych chtěl Prague Post. Hlasem zjevně dotčeným řekla, ať si jej tedy támhle vezmu. Peníze přijala se zřetelnou nechutí.

To jsou příklady spíše typické než zvláštní, i když ne vždy a ne všude. Snad z nich už brzy budou příklady zvláštní a ne typické. Proto jsou Vietnamci bohatí.

Levobokost v naší historii

Je známo, že zvědaví vědci se znovu a znovu snaží přepisovat dějiny. Rozkopávají se hroby, berou vzorky tkání a ultrasensitivní metody ukazují, kdo jak zemřel. Podle takových nálezů Napoleon nebyl otráven, ale bral arsenik na posilněnou, aby mohl přeplavat z Ostrova Svaté Heleny na zámek Christiansborg na tehdejším Zlatém pobřeží, kde byl již netrpělivě očekáván. Při zkoumání, zda nebyl Beethoven otráven a zda jed není uložen ve vlasech, se zatím pouze zjistilo, že byl blonďák. Americký president Taylor prý zemřel tak, že snědl ošatku třešní a pak vypil pohár podmáslí. Do tří dnů bylo po něm. Nyní lékařská věda ví, že na podmáslí se hned tak neumírá. Tak se hledá, co v tom podmáslí bylo. Zjišťuje se, kdo byl čí syn, protože medicina tvrdí, že otec je vždy neznám (Pater est semper incertus), hledají se geny a dopisy, potvrzující nelegitimní vztahy toho k oné a naopak.

Česká novodobá historiografie je tím proslulá. Čteme, že Tomáš Masaryk nebyl synem panského kočího Masaryka, ale knížete, na jehož statcích podvedený otec Masaryk pracoval. Jinde čteme, že Jan Neruda byl synem Joachima Barranda, který si na to našel chvilku mezi oklepáváním skal v Prokopském údolí a na Vidouli. Udánlivě si v krámku u Nerudů kupoval žejdlík mléka na posilnění, starý Neruda byl právě u subdodavatele rychlokvašených okurek, v dohledu nebyl žádný jiný zákazník, pytle s jáhlami poskytly lákavé lůžko, a už to bylo. Paní Nerudová neměla dost, ještě Barrandovi chodila uklízet.

Čteme učená pojednání, ba celé knihy o tom, že Božena Němcová byla levobokou dcerou kněžny Kateřiny Zaháňské, která ji měla, ze všech přátel České země, s knížetem Klemensem Metternichem. Podtext: Kdepak by se jinak Češi na Masaryka, Nerudu a Boženu Němcovou zmohli. Pak se také tvrdí, že prý Alois Jirásek byl levobočkem našeho nejmilostivějšího mocnáře Františka Josefa, protože měli stejné fousy, a prý psal o národních dějinách, protože jej císař pán neuznal za arciknížete a mladý Jirásek si proto řekl, císař mi zasolil, i já mu zasolím.

Mohu uvést i další dosud nezveřejněné důkazy. Pocházejí z mých vlastních historických nálezů na půdě kapličky v Praze – Košířích na Klamovce hned u tramvaje. Bude asi nutné přepsat dějiny takzvaného obrozenectví českého národa. Bylo to veliké spiknutí. Celé naše národní obrození a vznik českého samostatného státu byly dílem levobočků německé šlechty a jiných cizinců. Teorie, kterou na to mám, je taková, že šlechta z každodenního styku poznala habsburskou rodovou, jak to mírně říci, intelektuální nedostatečnost a kromě toho Habsburci zrušili robotu a poddanství. I řekli si šlechtici, že se něco musí stát, a rozhodli se vytvořit kastu vůdců národa.

Český národ už předtím proslul nevážností, neúctou k autoritám, přímo bych řekl posměváctvím. S církví byl na štíru už od dob Božích bojovníků, neláska k Habsburkům nepochází ze Švejka, jak by se dneska zdálo, ale táhne se už od bitvy na Moravském poli. Proto se Metternichové, Windischgrätzové, Clam-Martinicové a jiní rozhodli položit prst na tep dějin. Má teorie je, že přestali své levobočky odkládat do nalezinců a začali je svěřovat do výchovy všelijakým protistátním elementům. Jejich plánem bylo vytvořit takové intelektuální vůdce národa, které by bylo možné pustit do parlamentu, aniž by jej znevážili všelijakými srandičkami a drzými poznámkami.

Nejvíc v tom vynikly sestry Zaháňské. Bylo jich celkem pět a byly nezvedené po tatínkovi Petru Bironovi, vévodovi Kuroňském. Byla to Katharina Friedricha Wilhelmina Benigna, Marie Louisa Paulina, Johanna Katharina, Charlotta a Dorothea. Charlotta umřela ve věku dvou let, ta v tom nejela, ale ostatní nahromadily za svůj život tolik rozvodů a levobočků, že se o tom současníku ani nesní. Vévodkyně Katharina již v raném věku prohlásila, že nemůže mít děti. Přitom s knížetem Metternichem zplodila již zmíněnou Boženu Němcovou a po ní řadu dalších. S Napoleonem měla Františka Palackého. Došlo k tomu na zadním sedadle kočáru, který vezl Napoleona k bitvě u Slavkova. Pak si vévodkyně stěžovala, že Napoleon jako muž byl nevalný, ale Napoleon to vysvětloval předbitevní trémou. S hluchoněmým podkoním z Ratibořic jménem Eszterházy István měla Karla Hynka Máchu, s Windischgrätzem Karla Havlíčka Borovského. To se ale císař pán dověděl a Havlíčkovi to vytmavil. Kněžna Dorothea porodila prababičku Václava Klause, zatimco Marie Louisa Paulina, která byla vždycky černá ovce rodiny, zplodila s pruským korunním princem Louisem Ferdinandem praprababičku Dr. Miroslava Sládka. Johanna Katharina byla skromnější a s hrabětem Stadionem dala dohromady první český olympijský tým. Polní maršál Radecký umístil svého levobočka mezi předky Hrdiny Sovětského svazu generálmajora Tesaříka, zatímco generál Laudon projel tolik vesnic, že způsobil populační explosi lidových bojovníků, která se projevuje dodnes při šarvátkách v restauracích.

A snad bychom mohli zase začít být vážní. Z levobočků asi ani jeden nebyl pravý levoboček, ale normální z národa vyrostlý jedinec. Jinak to ani nebylo možné v situaci, kdy tradičně urození vůdcové národa neexistovali nebo neměli moc zájem. Opakovaná tvrzení o levobočcích ukazují u některých lidí na nedostatek toho, co si musíme sami v sobě pěstovat, totiž národní důstojnosti. A tak tato tvrzení neberme vážně. Abychom obstáli v konkurenci ostatních, musíme být tak trochu hrdí sami na sebe. Buďme světoví, ale buďme naši. Jen tak se v tomto světě dá žít. S hadry na podlahu si každý vytře třeba i mísu na WC.

Jako kůl v plotě

Odkaz 28. října je stále živý a je možné se z něj poučit. Císařovna Zita, manželka posledního rakouského císaře Karla, to v životě neměla lehké. Byla z rodu vévodů parmských. Z jejích dvaceti čtyř sourozenců jich bylo devět duševně zaostalých. I kdyby nebylo, živit tolik krků není jen tak, protože vévoda parmský v té době už nebyl u moci. Než žít v takovémhle rodinném prostředí, raději se vyvdala za arcivévodu Karla, který podle dobové fotografie tělesnou krásou neoplýval, měl propadlá prsa, odstálé uši a navíc nebyl moc chytrý, ale byl Habsburg. Karel v té době sloužil u posádky v Brandýse nad Labem, kde velel 5. setnině 7. pluku. Moc velká vojenská kariéra to nebyla. Tam by asi spokojeně dožil, kdyby se všecko neudálo úplně jinak. Je s tím asi spojeno to, že šarvátky mladé Zity s dvaceti třemi sourozenci o lásku tatínka vévody a o knedlík u vévodského stolu ji naučily vyznat se v tlačenici.

O mnoho let později Zita vyprávěla, že už v roce 1911, když byla se svojí matkou na audienci u papeže Pia X., pozdravil ji papež dojatým hlasem: “Bůh ti žehnej, dcero. Mám radost z tvého budoucího manžela. Stane se příštím rakouským císařem.” Všichni ztrnuli, protože budoucím císařem měl přece být dávno ženatý následník trůnu František Ferdinand. Leč papež, později prohlášený za svatého, prý toto prohlášení ještě jednou opakoval a nedal si je vymluvit. Tak pravila Zita. Zamyslí se jednou někdo, kdo vlastně stál za atentátem v Sarajevu? Kdo měl tu správnou motivaci?

A tak Karel, který byl původně pátý ve frontě na trůn, byl pojednou první a počítalo se, že bude vládnout aspoň do padesátých let tohoto století. Leč opět, všechno bylo jinak. Hned jak skonal náš nejmilostivější mocnář František Josef, vyrazil nový císař Karel do akce. S Francouzi začal jednat o separátní mír. To bylo v principu celkem správné, dělal to však tak důmyslně, že za zády spojenců Němců slíbil Francii Alsasko – Lotrinsko. Vše brzy vyšlo najevo, německý císař Vilém se to dozvěděl, rozzuřil se a byla z toho zápletka. Karel tedy z jednání o mír ucouvl, dokonce podepsal místopřísežné prohlášení, že o odstoupení Alsaska – Lotrinska nejednal. Tak jej svět navíc považoval za lháře.

Od té doby na něj měli vztek ti, kteří chtěli v Rakousku vyhrát válku, i ti, kdo chtěli mír, prostě každý. Monarchie se řítila do zkázy. Ministerský předseda Czernin už to nemohl vydržet a pokusil se Karla svrhnout. “Omylem” se do rukou německých novinářů dostal Karlův pamětní spis, v kterém popisuje, že Rakousko nevydrží další zimu. Tak zůstal v politice najednou jak ten kůl v plotě. Nikdo jej neměl rád, naopak, urážky majestátu doslova pršely.

Dne 12. října 1918 se ještě pokusil vydat manifest “Mým věrným rakouským národům”, podle něhož si jednotlivé národnosti měly “vytvořit vlastní státní útvary” v rámci monarchie, ovšem s výjimkou Slovanů uvnitř zemí svaté uherské koruny. Bylo stejně pozdě, národy už vesměs nebyly věrné a rakouské jen maličko, měl si vzpomenout dřív. Politikové, kteří s císařem o manifestu jednali, odjeli domů a už se s ním dál nebavili. Monarchie za pár dní, po osmi stech letech, padla.

Pak žil císař Karel nějakou dobu ve Švýcarsku a podobné nedovařené nedopečené plány piklil dál. Dne 24. března 1921 se sám samotinký sebral, Zita mu zabalila kufřík a inkognito dojel vlakem přes Rakousko do Budapešti, kde si, opět sám, zašel za zemským správcem admirálem Horthym. Když se objevil Karel ve dveřích, Horthy ztrnul. Rozhovor se odehrál asi tak, že Karel pravil:

“Přísahal jsi mi věrnost, dej mi vládu!”

Horthy na to:

“Přísahal, ale pak jsem přísahal Národnímu shromáždění, ta stará přísaha neplatí.”

S tímto argumentem si Karel nevěděl rady. Když už byl celý vyčerpaný z přemýšlení, Horthy jej vypoklonkoval ze dveří, že prý potřebuje asi tři týdny, aby Karlovi vládu předal. Pak jej nenápadně zase vlakem poslal domů. A bylo po slávě.

O něco podobného se Karel pokusil ještě jednou v říjnu 1921. Tentokrát si s sebou vzal Zitu, protože byla chytřejší a radila mu. Opatřili si na to letadlo, ale podle pilotů pohonná hmota nebyla čistá a let tedy byl riskantní. V Maďarsku je měl čekat poslední věrný plukovník Lehár, ale nečekal, protože mu to nějak špatně vyřídili. Pak měl Lehárův pluk nastoupit do vagonů a jet na Budapešť, ale byla zrovna sklizeň řepy a nebyly vagony. Brzo nato poslal Horthy Karlovi dopis, aby restauraci monarchie pustil z hlavy a odjel zpátky do Švýcarska. Tak to šlo od omylu k omylu, od zmatku ke zmatku, až po dalších nesmyslných akcích Karel podepsal kapitulaci a za tři neděle Zitu a jeho dovezla britská loď na ostrov Madeiru. Tam 28. března 1922 zemřel na pneumonii, protože neměli na doktora a když jej konečně přivedli, bylo pozdě.

Jak z tohoto příběhu vidíme, osudy národů se sice snaží řídit lidé rozvážní a moudří, skutečné dějiny však tvoří hňupové. Kde je hňup, tam je nebezpečno. Analogie císaře Karla s Milošem Jakešem se přímo vnucuje, stejně jako analogie 28. října se 17. listopadem. Až na to, že Jakeš má dnes pěknou pensi a pneumonii by mu vyléčili na zdravotním středisku.

Materiál k tomuto sloupku pochází od rakouské historičky Tamary Griesser – Pečarové, o jejíž monarchistických názorech nemůže být pochyb.

August se zrnkem soli

Vždycky jsem přemýšlel o tom, jak je možné, že se z krásného republikánského zřízení starého Ěíma vyvinulo morálně zdegenerované, bezperspektivní, zhýralé, nechutné císařství, kde se generálové armád navzájem poráželi, vraždili a bojovali o moc, místo aby se ucházeli o přízeň lidu tak jako u nás v Česku tím, že by ukazovali, jací jsou duševní velikáni.

Taky jsem se divil, proč se Češi nepokusili dát dohromady republiku, když je po husitských válkách nikdo nechtěl a o českou královskou korunu nebyl nikde zájem.

Teprve nedávno jsem se tento důvod dověděl z učebnic historie, které moje děti pohodily po skončení povinné školní docházky. Bylo tam o římském imperátorovi, císaři Augustovi. Byl to, jak jsem se dověděl, adoptivní syn Julia Caesara a když Caesara senátoři zavraždili, stal se i jeho absolutním dědicem a samozřejmě nástupcem. Porazil svého soupeře Marca Antonia i s jeho Kleopatrou. Tím skončil dlouholetou občanskou válku a období nejistoty a neklidu a nastal mír. V době tohoto míru svými třemi sty tisíci vojáky suverénně ovládal říši.

Augustus a jeho rodina nebyli moc urození. Teprve když se jeho otec přiženil do patricijské rodiny Juliů Caesarů, mohli se považovat za vyšší šlechtu. Caesar si Augusta oblíbil, adoptoval jej a uvedl do užších vládních kruhů. Když byl ubit rozezlenými senátory, zjistilo se, že Augustovi všechno odkázal, včetně vládních fondů na udržování armády. Navíc se v době Caesarovy smrti objevila na nebi kometa, což bylo považováno za známku jeho vstupu mezi bohy. I to Augustovi značně vylepšilo kádrový posudek. Měl tedy všechny předpoklady něco dokázat.

Když se Augustus dostal k moci, bylo mu teprve 21 let. Byl rád, že má za sebou římský senát a senát byl rád, že má Augusta. Stará republikánská vláda totiž v té době už stoprocentně zklamala. Senátoři byli sice voleni, ale záleželo na tom, jaký kdo měl majetek a kolik si mohl koupit voličů. Díky tomu se dostal do senátu na doživotí, ať se tam o něco snažil nebo ne. V zemi byl proto nepořádek. Dosavadní vládní systém nemohl pacifikovat všechny ty, kdo mezi sebou bojovali o koryta. Imperium bylo veliké a dosavadní způsob správy veřejných záležitostí na ně nestačil. Korupce bujela, násilí bylo silnější než zákony, v senátu se tlachalo a nikam to nevedlo. Kořistníci se rvali o státní pokladnu. Příliš mnoho lidí se pletlo do obrany hranic země a tato obrana pak nefungovala. Ěímské imperium bylo v nebezpečí zkázy. V takové situaci byl absolutní vládce jediným možným zachráncem římského lidu. Změna byla nutná k tomu, aby správa státu byla opravdu účinná. Augustus přinesl spravedlnost, klid a mír. Zachoval republikánskou formu, ale zavedl do ní nové prvky. Dostal od senátu zvláštní pravomoci na dobu deseti let a pak ještě déle. Jeho titul byl Princeps, první občan. Státní správa opět začala fungovat.

Tak měla tato změna, a mnoho dalších, které Augustus vyhlásil, důsledky i do daleké budoucnosti. Ěímské imperium se v jeho západní části udrželo ještě pět set let, v jeho východní části ještě tisíc pět set let. Fungovalo to.

Na tohle všechno jsem si vzpomněl, když jsem četl zprávy o řetězu krizí v České republice, o podvodech a o beztrestném “tunelování” peněz druhých lidí kamsi do soukromých kapes a za hranice. Jsou to miliardy korun. Podniky jdou z ručky do ručky rovnou k bankrotu. Třináct bank se udělalo krach a nic se nestalo. Hvězdy nevybočily ze svých drah, jen lidé přišli o peníze. V mnoha aktivitách tohoto druhu jsou prý zúčastněni úředníci ministerstev. Podrobné zprávy jsou všude v novinách, každý o problémech ví, každý podléhá neklidu a nedokonalé zákony a nedokonalí lidé to vše připouštějí a dovolují.

A tak si myslím, že jedno z možných řešení v této situaci, kdy jde o ekonomické přežití státu, by mohly být moci, udělené na nějakou dobu někomu, ráznému prvnímu občanu, ministerskému předsedovi nebo Principovi či Augustovi. Moc lidí by to tak chtělo. Právní systém se bude ještě dlouho budovat, vylepšovat, upravovat. Lidé se pozvolna učí uznávat zákony, jiní se specializují na právní kličky. Potrvá to dlouho. Toto však je specifická situace a jednat je třeba hned. S mafií podnikatelů a spekulantů a hlavně s neumětely z bývalého režimu se musí jednat ostře, jinak to nejde. Problém však je, že mnozí by chtěli být Augusty. Moc se o to snaží. Nevím však o nikom, kdo by to zvládl. Není mezi námi zatím osoba, která by na to měla. A tak je toto augustovské řešení nerealistické. Promiňte mi vměšování do záležitostí země, jejímž jsem také občanem.

Alexandr a ostatní bozi politiky

Alexandr, syn Filipův, král makedonský, se dostal k vládě jako naprostý mladík ve věku dvaceti let. Již od dětství měl představu, že rozbije říši Peršanů. Rozbil ji proto, že ho vlastně nikdy nenapadlo, že by mohl v životě dělat něco jiného, do Persie nevtrhnout a říši Peršanů nechat na pokoji. Toto pomyšlení bylo mimo jeho frame of reference, jak říkají Anglosasové. V roce 336 před Kristem dosedl na trůn, na jaře roku 335 vtrhl do Malé Asie a pak šel kupředu, převálcoval Peršany a došel až do Indie. Když se vracel zpátky, zemřel. Tehdy bylo vše jednodušší, i králové byli jednodušší.

Na své cestě dobýval jedno město za druhým, Ankaru, Babylon, Bucharu, Taškent, Kabul. Když už se pak dostal do krajin, kde nebyla města, musel si je postavit, aby je mohl dobývat. Tak vzniklo šestnáct Alexandrií a několik Alexandrett. Na své cestě se oženil pouze dvakrát, ale za jeho potomky se prohlašovali králové a rádžové na celém Blízkém Východě až do osmnáctého století. Není divu, že pozvolna, neznatelně, zpychl. Po každé vyhrané bitvě si o sobě myslel víc. Když došel se svými Makedonci do Turkestánu, objevily se jasné příznaky, že se děje něco, co by nemělo. V Turkestánu se tehdy rodilo dobré silné víno, které Makedoncům včetně Alexandra velmi chutnalo. Kromě toho bylo všude málo vody, která byla špatná. V Turkestánu tehdy žily snadno porazitelné kmeny. Armáda neměla moc starostí. Navíc si vytvořil Alexandr ideál, že by se národy Asie a Evropy měly mísit. Vojsko tedy popíjelo, mísilo se a žilo jak v lůně Buddhově.

Tak tomu bylo i v Marakandě, což je někde za řekou Amu Darja. Bylo sucho a horko. Každý měl žízeň. Tak si tam Makedonci uspořádali veliký banket. Jeden z důstojníků Alexandrova štábu, Alexandrův dobrý přítel, Cleitos Černý, si za chvíli vzal slovo. Myslel to asi dobře, ale nějak mu ten jeho zmatený proslov nevycházel. Začal srovnávat Alexandra s jeho otcem Filipem. Vyprávěl, jaký byl Filip bezvadný vládce, a že Alexandr vítězí proto, že s ním jsou takoví bezvadní hoši, Makedonci, že Alexandr vlastně musí být svým vojákům zavázán, že je beztak všechno naučil Filip. Alexandr se kontroloval, ale nebyl rád. Čas plynul, Cleitos rejpal a rejpal, moc pevně se na svých důstojnických dragounských nožkách nedržel, dokonce padl na barový pult mezi skleničky, až ho Ptolemaios vystrčil ze dveří, aby šel raději spát. Alexandrovi mezitím došlo, že je vládcem a že musí něco udělat. Zavolal Cleita zpět a probodl ho na místě kopím.

Když se druhého dne Alexandr probral a zjistil, že propíchl kamaráda, začal hořekovat. Volal Cleita zpět, že to už nikdy neudělá. Tři dni ani nejedl ani nespal ani nevelel armádě. Vypadalo to, že se zhroutí a armáda kdesi na konci světa bude bez velitele. To samozřejmě nikdo nechtěl. Vojenský filosof Anaxarchos tedy za Alexandrem zašel a domluvil mu, aby nebyl blázen, že jeho učitel Aristoteles jej přece už od školních let učil, že král nikdy nemůže udělat chybu, a když ji udělá, omyl se stane zákonem. Král je nad zákony. Cleitos si za všecko může sám. Může děkovat jen sám sobě, měl se chovat slušně a netlachat nesmysly. Jsme kdesi v Sakrabonii, nevíme, jak odsud domů, každému tečou nervy a vůdce potřebujeme. To není jako v Athénách v hospodě, kde se lidi poperou a pak jdou domů spát. Je známo, pokračoval, že mnoho králů už nadělalo mnoho nesmyslů, ale žádný to ještě nepřiznal. Proč by tedy měl přiznávat chybu Alexandr.

Takováto psychoterapie nakonec na Alexandra zapůsobila. Probodnutí Cleita si rychle zracionalizoval. Ba dokonce víc. Po dalších bitvách začal tvrdit, že jeho otcem není Filip, ale bůh Dionysos, že to Filip jednou vykřikoval na jeho matku Olympias. On, Alexandr, že si to dobře pamatuje. Toto spojení mu armádní genetici vymluvili, ale Alexandr brzy, v roce 324, přišel s nápadem, že on sám je vlastně převtělený Dionysos a že je bůh. Vzkázal tedy do Ěecka, ať jej začnou uctívat. Ať se mu okamžitě, aber sofort, presto, začnou stavět kostely a chrámy nebo že všichni po jeho návratu uvidí. I ostatní poslechli. Israelité jej začali uctívat jako předchůdce Mesiáše, v Egyptě byl něco jako Osiris, v ostatních zemích to bylo podobné. Jako bůh 13. června roku 323 zemřel a pak už Makedonie žádné bohy neměla.

Dneska je společnost podstatně složitější a proto je vývoj k božství téměř masovým jevem. Z toho důvodu se na českou politickou scénu musíme dívat spíše s hlediska věčnosti, nerozčilovat se a nenadávat. Nic nového pod sluncem. Mnoho je povolaných, kteří by chtěli být zbožštěni. Sedí ve vládě i mimo vládu, ale, přiznejme si, rozdíl tu je. Alexandr byl vojevůdce a znal svoje řemeslo jako málokdo.

Hovoří se o navrácení majetku církve. Samozřejmě že by se měl vracet, ale za předpokladu, že kostely budou přiděleny politickým stranám, ministerstvům, úřadům i jednotlivcům. Tak třeba, všechny kostely sv. Václava by měly být zasvěceny panu presidentovi. Naopak na Václaváku se přidá do knížecí výzbroje tenisová raketa na počest Václava Klause. Knír se knížeti autogenem elegantně přistřihne. Kostel sv. Havla také už máme, komunisté samozřejmě dostanou sv. Miroslava Štěpána ve Štěpánské ulici, ti už také mají své jisté. Tak se všechno rozdělí. Rozdělí se i věřící. S některými bohy však bude problém. Jejich jména se na zbožštění nehodí. Ti si budou muset změnit jméno.

O královně Hatšepsovet

Každý velký vládce v historii měl svoje tajemství, někdy obyčejná až naivní, někdy děsivá. Bez tajemství se asi nedá vládnout. Ve starověku a středověku toho králové neměli moc na práci, číst a psát bylo pod jejich úroveň. Tak se tajemství spíše týkala levobočků a milenek a občas trochu kouzelnictví, ale to většinou nevycházelo. Když už císaři Rudolfu II. harašilo v hlavě a začal se bát bráchy Matyáše, pozval si kouzelníka, aby Matyáše zaklel. Nic to nebylo platné, Matyáš už měl hotové plány na novou bránu k pražskému hradu, Rudolf si mohl obětovaného kocoura a jakési čáry máry strčit za klobouk, ven z hradu musel bez prodlení, aby se mohlo začít stavět.

Jedno z nejpodivuhodnějších tajemství, které bylo však už tehdy dosti veřejné, protože to ani nebylo jinak možné, bylo tajemství faraona Hatšepsovet z 18. egyptské dynastie v 15. století před naším letopočtem. Hatšepsovet byla žena a provdala se za svého bratra Thutmose II, jak už tehdy bylo zvykem. Faraonové byli bozi a bozi se mohou brát jen mezi sebou. Gregora Mendela nebylo, aby jim vysvětlil něco o homozygotech a o postižení potomstva, takže, genetiko, zavři oči. Hatšepsovet orodila Thutmosovi II. dvě dcery. Pak Thutmose po čtyřech letech vlády zemřel a po jeho smrti nastal problém. V božské rodině zbyly akorát tři ženy a žádný muž. Další incest nebyl možný. Hatšepsovet to vyřešila jednoduše. Prohlásila se za muže, každé ráno jí nalepili posvátné faraonské fousy na bradu, nasadili paruku a farao šel vládnout. Vládl(a) tak úspěšně dvacet osm let. Protože s kopím a válečným vozem mu (jí) to moc nešlo, raději se držel(a) doma. V zemi byl tím pádem mír. Vládl blahobyt. Přes den Hatšepsovet vládl. Na večer měla v paláci ukrytého smrtelníka, nebožského muže, aby jí nebylo tak úplně smutno. Egyptský zákon pravil, že vládnout má muž, ale protože pojem muže tam nebyl tehdy zcela jasně formulován, vládl Hatšepsovet. To mělo smysl. I ten smrtelník ukrývaný v almaře měl smysl. Vše bylo správně vymyšleno, i když to bylo na hranici zákona. Naproti tomu četné činy poslanců, úředníků a ministrů smysl nedávají, i když také mohou být na hranici zákona.

Viagra ve světle věků

Když jsem byl mladým lékařem ve Varnsdorfu, přinesla mi jedna pacientka ručně psaný svazek, receptář lidového léčitele z osmnáctého století. Recepty to byly podivuhodné, některé však byly do jisté míry racionální. Na chudokrevnost doporučoval anonymní autor rozpustit hřebíky v octu a lektvar pak pít zředěný vodou. To dává smysl, železo je pro krvinky užitečné. Na impotenci doporučoval, aby postižený ráno před svítáním šel k potoku nebo k řece a sedl si holou do vody. Prý to účinkuje. I jiné léky na impotenci v jiné literatuře se vyznačují drastičností. Španělské mušky vedle hlavního povzbuzujícího účinku také člověka řádně proženou v oblasti stolice a diurézy.

Nápojů lásky bylo v dějinách lidských svízelí nepočítaně. Receptáře jsou už ve staroegyptských papyrech, v Galenovi a tak dál až do novověku. Lidové pranostiky popisují studánky se zázračnou povzbuzující vodou. Ěíká se, že žízeň, která trápila krále Václava IV., nepocházela od toho, že jej chtěla nespokojená šlechta otrávit, ale od nápoje lásky, který na něj nachystala jeho manželka, aby s ní konečně zplodil potomka a dědice. Nepovedlo se, potomka nezplodil a žízeň měl ještě větší než předtím, protože Lucemburci byli vesměs alkoholici.

Současná doba je schopná vystresovat mladého i starého. Toxické látky v ovzduší, vodě i potravě také přispívají, a tak podle statistik má problémy s erekcí asi pět až deset procent mladých mužů pod třicet let. Chudáci kluci. Aspoň mají čas na Internet. Po třicítce každý rok postižených přibývá asi o jedno procento. Stres prý dokonce i zkracuje penis. Problém tedy má obří, nebo vlastně trpasličí rozměry. Vysoká hladina stresu je u podnikatelů. Se svobodným hospodářstvím nám pak klesá populace. Viagra je tedy lékem plně na místě.

Viagra vše mění. Proto už dnes vidíme na plážích Floridy a Acapulca stařečky s prošedivělým copánkem, sotva se vlekoucí v hlubokém písku, ale po boku se šťastnou šestnáctiletou dívkou, která se v dědkovi vidí. Tak funguje Viagra. Stírá rozdíl mezi starým a mladým, naopak, pensisti mohou bez obtíží slečnám kupovat zmrzlinu a lízátka. Mají také na dívky čas. Proto stařečci mají přednost před mladíky, kteří budou mít peníze až někdy v budoucnu a na zmrzlinu tím pádem nemají. Musí navíc dělat, čas na slečnu tedy také nemají.

Viagru jako jeden z prvních vyzkoušel bývalý kandidát na místo presidenta USA Robert Dole a nemohl si ji vynachválit. Prohlásil to dokonce do televize a tím podpořil reklamní kampaň firmy Pfizer, která Viagru uvedla na trh. Jak se k Viagře staví president Clinton, nevíme. Nic neřekl médiím, ale možná Viagru jen olízl, ale neinhaloval ani nepolkl. Ten ale dlouho žil v období sexuálního vzduchoprázdna.

Už se přes Internet nabízí i Viagra falešná, bez stop účinné látky, jen se škrobem a laktózou uvnitř modré tablety a s účinkem pouze psychickým. Na cenu je to stejné. V USA se nemajetným dává Viagra zdarma na státní pojištění, ale jen šest tablet za měsíc, ne víc. Chudákům to musí stačit, kdo není spokojen, ať si připlatí.

Známá kolumnistka Anna Landersová, která odpovídá na dopisy čtenářů z celého amerického kontinentu, uveřejnila několik dopisů manželek, které říkají, že si myslely, že už mají od chlapa pokoj, a teď zas tohle, a že by se to mělo zakázat. V USA, kde se žaluje často a hodně, se aspoň jedna žaloba týká Viagry. Manžel jakési dámy přinesl domů Viagru a poprvé po dvaceti letech došlo k naplnění manželství. Druhý večer zrovna tak. Třetí den manžel zmizel a nechal po sobě vzkaz, že si chce ještě v životě něco užít a že odchází hledat lidské teplo. Manželka teď žaluje firmu Pfizer pro rozvrat manželství.

Viagra má kromě hlavního účinku i účinky vedlejší. Asi u třiceti procent mužů neúčinkuje. U jiných účinkuje až moc, účinek může trvat až šest hodin. To pak musí postižený obvolat všechny sousedky, servírky z nejbližší restaurace a prodavačky z nedalekého obchodního domu. Kdo má potíže se srdcem, je dokonce v nebezpečí smrti. Úmrtí byla popsána, ale nemusí to být Viagrou. Starší páni i bez Viagry občas umírají v objetí mladých milenek. Co se dá dělat, ty nejlepší věci v životě nejsou zadarmo. Ale nakonec, copak může být nějaká lepší smrt? Kdo nemá na milenku, jde bydlet do domu s pečovatelskou službou.

O bláznivém starostovi

Často v Praze slyším, že některé věci se mohou stát jen v Česku. đe to nikde jinde není, že máme monopol na podivíny, cvoky a tupce, obzvláště v politice. đe taková individua mohou existovat jen u nás. To vše je jedním z největších omylů, které jsem kdy v životě slyšel. Staneme se světovějšími, až si to uvědomíme. Posuďte:

Kitchener v Ontariu v Kanadě, město, v kterém občas bydlím kvůli dětem a vnoučatům, osídlili na začátku devatenáctého století Mennonité, zbožní, ale tak trochu anarchisté, zvláštní církev. Císař pán jim zakázal pobyt v Rakousko – Uhersku, proto je u nás nemáme. Vlastně to byli a jsou Němci, ale mluví podivnou středověkou němčinou. Půdu tehdy pro ně koupila od Indiánů vláda. Místy to byla půda mizerná, houštiny, bažiny a písčité duny. Na jiných místech tam byl les, který museli vykácet, navíc vytahat pařezy, aby mohli sít. đivot tam byl tvrdý. Když se podíváme na staré pomníky na hřbitovech, uvidíme, jak brzy umírali.

Kvůli písčitým pahorkům se vesnice nejdřív jmenovala Sandhills. Protože se tam táhla většina emigrantů z Německa do Kanady, brzy vesnice vyrostla a přejmenovala se na město Berlín. Město se pyšnilo svým průmyslem a podporovalo jej dotacemi a odpisem daní. Heslo doby bylo “Busy Berlin”.

Až jednou to bylo všecko jinak. Jeden z místní rodiny Huberů, Allan Huber, byl původně obchodním cestujícím. Huberů je dodnes v městském telefonním seznamu dlouhý sloupec. Allan Huber jezdil po světě a prodával výrobky berlínského původu, knoflíky, boty, stroje. Když si po letech dost nastřádal, vrátil se do Berlína a stal se gentlemanem. Gentleman je člověk, který už má dost, aby mohl pohodlně žít a nemusel od osmi do pěti, nebo dokonce od šesti do dvou, někde lopotit. Rozhlédl se kolem sebe a nic se mu v jeho rodném městě nelíbilo. Zdálo se mu, že městské dotace na průmysl jsou moc vysoké, že si průmyslníci plní kapsy a že je všechno zoufale zkorumpované. Nijak se s tím netajil, chodil na schůze městské rady a tam vykřikoval. Schůze byly veřejné. Zpočátku o jeho vystoupeních psaly místní noviny, ale pak už se jenom vždycky zmínily, že také promluvil gentleman Allan Huber, a ticho, nic víc. Na schůze městské rady však začaly chodit stovky lidí, které to měly jako divadlo.

Při příštích volbách starosty Huber ohlásil svoji kandidaturu. Poprvé to bylo v roce 1901. Aby mohl kandidovat, musel mít majetek. Koupil si tedy prázdnou parcelu, na níž stála udírna. Noviny psaly, že jeho předvolební vystoupení byla zpravidla “žertem večera”. V těchto volbách získal čtrnáct hlasů. To jej rozčílilo a v den voleb šel svému protivníkovi vynadat. Vykřikoval, že prohrál, protože nikomu nekupoval drinky ani sudy piva a že jeho volební kampaň stála šest centů, ne víc, a že si stačil sám. Pak zase pravidelně vnikal do schůzí městské rady a vykřikoval, že je všechny udá, dá je zatknout a veřejně soudit. Občas na něj pozvali konstábla místní policie, ale jemu se vždy podařilo včas zmizet do noci.

Při příštích volbách v roce 1902 opět kandidoval. Používal prý hrubého jazyka, poznamenaly noviny. Tentokrát získal dvacet devět hlasů proti asi patnácti stům, které dostal vítěz. V roce 1903 dostal třicet devět hlasů. Noviny mu poradily, aby odešel jako Mojžíš na čtyřicet let na poušť a pak aby se vrátil, že by mohl mít větší úspěch.

Do roku 1907 se o něm noviny nezmiňovaly. Pak ale přišla jeho chvíle. Zavřeli městského pokladníka pro zpronevěru. Postavili plynárnu a nestačila, i když stála hrůzu peněz. Městská rada koupila tramvajovou dopravu, také hodně nad skutečnou cenu, ačkoliv jí to občané neschválili, a tak podobně. Bylo toho dost. Huber měl na veřejném shromáždění útočnou řeč, po které, podle novinové zprávy, “jen náhodou unikl bez tělesného poškození”. Volby znamenaly největší překvapení v historii Berlína. Huber dostal 896 hlasů, jeho protivník Uttley 890. Pak hlasy přepočítali, Uttley měl 890 a Huber 886. Uttley se stal starostou, Huber žaloval a žádal nové volby, městská rada odmítla, ale provinční vláda zasáhla, přinutila městskou radu k resignaci a nové volby byly v únoru 1907. Huber vyhrál o dvě stě hlasů.

Jeho vláda začala tím, že prohlásil, že dýmka je největším božím darem člověku a začal na schůzích městské rady kouřit, což bylo předtím zakázáno. A že nebude na schůze nosit tradiční frak a bílé rukavice. To nebylo to hlavní. Městská rada zuřila hlavně proto, že on její rozhodnutí nebral vážně. Dělal si všechno po svém. Jednou dal při schůzi pěstí do nosu radnímu Breithauptovi a tím zakončil diskusi. Pak se to stalo víckrát. Ohlásil, že bude po městě hledat praskliny v chodnících a ucpané kanály. Pak se rozzuřil na policii, protože při jedné takové procházce jej zatkli “omylem” pro potulku. Městská rada mu snížila starostovský plat, proto přestal chodit na schůze. Za dva měsíce na jednu schůzi přišel, ale městská rada odešla.

Na podzim roku 1907 městská rada rozhodla, aby se podepsala smlouva s provinční vládou o dodávce elektřiny z Niagary. Elektřinu město potřebovalo. Huber odmítl podepsat, ale provinční vláda jej k podpisu přinutila. To jej konečně zlomilo. Další tělesné a slovní útoky na členy městské rady už neměly tu průbojnost. V roce 1909 byl za starostu zvolen někdo jiný, Karl Hahn. Město si oddychlo. Hahn ve srovnání s Huberem vládl moudře, zlikvidoval korupci a vše dal do pořádku.

Takže, nakonec, bláznivý starosta měl se svými bonmoty úspěch. Město se uklidnilo a prosperovalo. Ponaučení z toho plynou mnohá. Předně, cvoci nejsou v politice vymožeností českého establishmentu. Za druhé, nepodceňujme kandidáty, kteří získají sedmnáct hlasů. Za třetí, má-li šílenec vládnout, není to moc dobré, ale, znovu za další, i když šílenec vládne, není to navždy. A ještě za další, nesmíme si myslet, že jen my jsme ti nejhorší. Vše už na světě bylo. To jsem ale naznačil na začátku.

S podvodnými papeži to není snadné

Císař svaté říše římské Zikmund Lucemburský to také neměl lehké. S císařstvím byla spojena, jak název praví, církev svatá, ale té svatosti v říši bylo až moc příliš. Češi, po šedesáti letech existence university, si začali myslet, že sežrali všechnu moudrost věků a byli světější než papež. Místo poslušnosti se chovali naprosto nepřístojně, kritizovali co mohli. Cokoliv se stalo, všechno bylo obráceno proti němu, Zikmundovi. Když si chtěl ve složité situaci trochu ulehčit a dal upálit Mistra Jana Husa, obrátilo se to také proti němu. A to byla jen malá episodka. V dějinách církve té doby šlo o mnohem víc.

Dějiny Zikmunda označily za charakter nepříliš spolehlivý, občas zcela neprůhledný. Dějiny však přehlédly, že v té době byli v církvi svaté tři papežové, Benedikt XIII., Ěehoř XII. a Alexandr V. Každý z nich si jmenoval své kardinály, biskupy, preláty a potentáty, každý exkomunikoval ty dva ostatní z církve, rozdával farnosti, vydával vlastní buly a hlavně prodával odpustky. Každý hlásal, že ti druzí dva jsou proradní, najímají si špehy, vrahy a prodejné zločince, aby podváděli a zabíjeli a snažili se svrhnout oba druhé papeže.

Po Alexandru V. nastoupil Jan XXIII. Ten byl ze všech nejhorší. Původně pirát, který si nadělal pirátstvím velké jmění. Pak, snad jako správný lump, šel studovat práva. Tím neříkám, že každý právník je lump a každý lump je právník, takhle se tomu rozumět nedá. Po ukončení studií byl jmenován papežským pokladníkem. Tato posice tehdy od pirátského řemesla neměla tak daleko. Byl popisován jako nestoudný zpustlík, atheista, krvesmilník, vrah, travič a podvodník, který se teprve den před svým zvolením papežem stal knězem.

S takovým si nemohl poradit nikdo jiný než člověk jemu podobný. Zikmund také nebyl světec. Byl jako ostatní Lucemburkové alkoholik, který navíc vystřídal neuvěřitelné množství postelí. “Nikdy nebyl žádný muž méně ochoten dodržovat své manželské sliby”, říká o něm soudobá zpráva. Tento muž se pokusil rozkol v církvi napravit, a to na koncilu v Kostnici, který se sešel roku 1414. Tento koncil byl doprovázen stovkami prostitutek a některé z nich si vydělaly tolik, že měly finanční zajištění až do konce života. Kronikář Benedict de Pileo napsal, že v Kostnici vládla samotná Venuše. To uvádím jen na dokreslení situace. Jan Hus mezi nimi neměl šanci a když se tam dobrovolně přijel obhajovat, byl naivka. Češi se někdy moc starají o to, co řekne cizina, a komplikují si tím život.

Zikmund tehdy prosadil, aby se na koncil dostavili všichni tři papežové a aby koncil rozkol ukončil. Jan XXIII. skutečně přijel a abdikoval, ale jen pod podmínkou, že budou abdikovat i ostatní dva papežové. Čili, vlastně neabdikoval. Když mu to koncil a Zikmund nespolkl, vytratil se v přestrojení a nakonec si koupil titul kardinála. Ve svém extravagantním životě pokračoval až do smrti.

Druhý z papežů, Ěehoř XII., z těch všech tahanic onemocněl, pod nátlakem Zikmunda a koncilu opravdu nakonec abdikoval a výměnou byl jmenován kardinálem a papežským legátem v Anconě.

S třetím papežem, Benediktem XIII, měl Zikmund potíže. Dokonce za ním zajel do Avignonu a žádal jeho abdikaci, ale tvrdohlavý Benedikt odmítl. Prohlašoval, že je jediným platným papežem a že stejně už zbývá jen on. Koncil nesouhlasil a Zikmund se postaral, aby Benediktova politická podpora zmizela. Pak byl sesazen.

Nakonec byl zvolen fungl nový papež Martin V. Také za moc nestál, liboval si v pornografické literatuře, její autory podporoval a jmenoval kardinály.

Od té doby však, zásluhou Zikmundovou, postupně mravnost církve rostla. Papežové dokonce začali odsuzovat, že ženy chodí do kostelů s velkými výstřihy a muži s váčkovitými poklopci, které se navlékaly jako rukavice. Církevní autor Michel de Montaigne se dokonce rozčiloval:

“A casto, což je horší, je větší, než má být, jako výraz lživosti a podvádění.”

Poučení je nabíledni. Ne každý, koho historie prohlašuje za rošťáka, hraje v dějinách negativní roli. I ten Zikmund, šelma ryšavá, nemravník a pijan, udělal věci dobré a užitečné. Snad bychom se tedy při hodnocení dnešní politické situace měli dívat nejen na to, kdo je směšný klaun a třeba i lump, ale i na to, co z něj plyne dobrého pro budoucnost. I směšný klaun svými výkřiky může být užitečný.

Praha, město zhýralosti, nepravosti a hříchu

Americký časopis Outside, citovaný v českém tisku v létě roku 1997, zařadil Prahu mezi deset nejproslavenějších měst světa. Autor obdivuje hrad, který jakoby vypadl z pohádek bratří Grimmů, i město, které je velmi chic. Praha však podle časopisu má i svoje stinné stránky.

Podle časopisu Outside si muži v Praze otevřeně prohlížejí ženy a ty se naopak před svými obdivovateli natřásají. To časopis považuje za zavrženíhodnou nemravnost a smrtelný hřích. Samozřejmě, že tomu tak je. Na ulicích, v obchodech, všude. Když jedou v Praze lidé eskalátorem v podzemní dráze, prohlížejí si, zcela otevřeně, lidi jedoucí v opačném směru. Když jedou ve výtahu, nedívají se upřeně na čísla poschodí a neučí se je nazpaměť, jak to znám z Kanady. Dívají se na sebe, občas hovoří, je to okamžik pohody, nikam se nedá spěchat, musí se čekat, vše je v klidu.

A to vůbec nemluvím o výtazích v paneláku, které byly očividně zkonstruovány pro dva lidi v objetí. Nikdo jiný se tam už nevejde.

Proč by se muži neměli na ženy dívat, na ulici nebo kdekoliv jinde, a to spíše otevřeně než potajmíku, a proč by ženy neměly být rády, když se na ně muži dívají? K čemu by byla móda, kosmetika, prstýnky, náušnice, nosní, retní a jazykové kroužky, a třeba i jen obyčejné používání mýdla a pasty na zuby, kdyby se každý bál podívat se na druhého? Tady v Kanadě se na ulici každý a každá tváří jako neposkvrněná panna, nic nevidí nic neslyší, aby ho někdo nevzal k soudu nebo nedal do novin za čumění, jen občas mrkne do strany a pak dělá, jako když počítá stromy. Nebude to trvat dlouho

a někdo navrhne, aby ženy nosily roušku na obličeji. Kvůli privacy, čili soukromí.

Rozdíl mezi našim a jejich uvažováním je prastarý, pramení z ideologie puritánů, které pro jejich přehnanou morálku vyhodili z Anglie už v sedmnáctém století. Jejich morálka se atavisticky vyvinula do politické korektnosti a psychologie harašení, kazící vztahy mezi lidmi.

Na americkém kontinentě se za přijatelný sex považuje listování v časopise Penthouse nebo v něčem ještě horším. Naopak, v těchto dnech mi z Kanady e-mailem přišlo nevyžádané oznámení o pornografických filmech, na které se mohu dívat na Internetu. Takovýchto nabídek a náhražek sexu je tu plno. A zároveň mi přišlo oznámení, opět nevyžádané, od jakési Virginia Claim Corporation, abych si objednal knihu o odhalování nevěry v rodině i u sousedů.

“Změní to váš život navždy, budete moci dokumentovat nevěru od jejích začátků a tím dosáhnout mnohem lepšího finančního vyrovnání. Naučíte se všímat si skrytých známek nevěry, chyb, které každý nevěrník dělá.”

Cena pouhých amerických 19.95 dolarů. Představoval jsem si, jak po přečtení knihy si každý v rodině vede svazek na toho druhého, pečlivě si zapisuje, že tomu druhému nechutnala večeře a ještě měl řeči dne toho a toho v tolik a tolik hodin. Manželka se bude plížit za keři a pozorovat, jak ten její seká zahrádku a přitom chtivě kouká sousedce na lýtka, protože ta se zase plíží za svým manželem jak seká zahrádku. To vše bude pozorovat další soused dalekohledem z okna a bude vše pečlivě ukládat do počítače. Mezitím bude pozorovat pornografický film, aby si zvýšil bdělost. Jaká perspektiva!

Napsal jsem e-mailovou odpověď v tom smyslu, ať mi autor vleze na záda a škrtne mne ze svého adresáře, ale tento e-mail se vrátil jako nedoručitelný. Typické.

A tak se zamýšlím, jak je vlastně lidská společnost uspořádaná. Kolik je nesmyslných zákazů a příkazů. Proč vlastně některá náboženství vyžadují od svých kněží, mnichů, jeptišek, biskupů, papežů a všech neženatých a rozvedených celibát? Přikázala jim to nejvyšší vševědoucí bytost? Jak to vědí? Vždyť se to vesměs nedodržuje. Potlačení takovéto přirozené fyziologické funkce za účelem dosažení věčné blaženosti mi nedává smysl. Existuje nějaká mystická spojitost mezi sexem a zbožností? Vstoupí do království nebeského výhradně hypogonadici?

Není tomu tak ve všech náboženstvích. Zde je, co muslimy čeká po vstupu do ráje:

“Sedmdesát dva hurisek nebo černookých dívek oslnivé krásy, kvetoucího mládí, panenské čistoty a dokonalé vnímavosti bude stvořeno pro potěšení nejposlednějšího věřícího; okamžiky slastného prožitku budou prodlouženy na tisíc let a jeho schopnosti budou stokrát znásobeny, takže ho učiní hodným blaženosti.”

To se to pak vyhazuje do povětří nevěřící psy ve školních autobusech.

Faust, Markétka a soudcové

Ve sporu o Billa Clintona se skoro nikdo nezabýval tím nejdůležitějším: Co si myslel a cítil nejen on, Bill, ale také co si myslí ona, Monika. Proč se vlastně oba zklamali? Kdo koho vlastně zklamal víc?

To, co se událo mezi Billem Clintonem a Monikou Levinskou, je celkem banální historka. Takových příhod už bylo nepočítaně v kancelářích ředitelů všemožných institucí, v dílnách a továrnách, v kostelích a církvích, ve školách, v šatnách umělců, herců a zpěváků. Mladá jedenadvacetiletá dívka se zamilovala do staršího muže. Byl jejím nadřízeným. Zároveň byl nejmocnějším mužem světa. Ona na něj dělala oči z davu, všelijak se nakrucovala, až si jí všiml. Pozval ji do kanceláře a chuděrku ubohou nutil k něčemu, oč neměla příliš zájem, ale když to milovaný chtěl, svolila. Byla zamilovaná. Milovala Clintona jako muže, ne jako presidenta, prohlásila později.

Samozřejmě že došlo ke střetu zájmů. Střet byl nevyhnutelný a nesmiřitelný. Ona chtěla lásku, romantickou a nebeskou, lásku pevnou a věrnou, se svatbou a dvěma dětmi v manželském loži zplozenými. On chtěl splnění svých tajných přání, kvůli kterým by jej manželka shodila ze schodů, kdyby se vůbec odvážil se o nich zmínit. Dívka mu splnila vše, oč ji požádal. Naopak se těšila na to, že jednou spolu ruku v ruce vyjdou z Bílého domu a budou žít jen svojí láskou. Marně jí to Bill vymlouval, marně ji cynicky varoval, že mu jednou bude sedmdesát pět let a bude chodit pětadvacetkrát denně na toaletu, a že to prostě nejde.

Když ona navzdor realitě stále žila ve svých pubertálních snech, Bill ji z Bílého domu vyrazil a ona se divila, chuděrka: “On už mne nemá rád?” Clinton ji vyvedl z romantického bludu, ale, bohužel, neuvědomil si, jak snadno se neopětovaná láska změní v krutou ženskou nenávist a co z toho pak je, zvláště když se vztahem k němu chlubila před spoustou lidí a teď už nemohla zpátky. Navíc se dostala do mlýna advokátských pletek a podání a affidavit a vše se zřítilo. Historie Billa a Moniky mi připomíná historii Fausta a Markétky, až na to, že tato Markétka nepřijala své zničené ideály pasivně. đijeme holt v jiném století. Markétka pak hrála také částečně roli Mefistofela, odnášejícího si Fausta do pekla.

A ponaučení z toho všeho? Existují všeobecná pravidla pro hříšníky a hříšnice, jak jsem je posbíral z lidové moudrosti. Clinton se proti nim prohřešil. Zopakujme si je. Pravidlo “Zatloukat, zatloukat, zatloukat”, které se on pokusil praktikovat, vyžaduje určité minimum inteligence a neuvádím je.

Předně, je třeba si pamatovat, že co je v domě, není pro mě. Po romanci s někým z vedlejšího bytu nebo z vedlejší kanceláře se těžko uniká po zadním schodišti. Prakticky pak neexistuje možnost nějakého schůdného vyrovnání. Monika se pak také toulala kolem Clintonových dveří, i když se to nikomu nelíbilo.

Za druhé, nikdy si nezačínej s nikým, kdo nemá co ztratit. Když se dají dohromady dva, ona je vdaná a on je ženatý, je jejich společným zájmem držet společná tajemství pod pokličkou. Svobodná mladá dívka bez jakýchkoli závazků se podobá uvolněnému kanonu, který zničí vše, kam vletí.

Za třetí, není radno si začít s člověkem nerozumným, zbrklým, bláznivým a potrhlým, o němž nevíme, co provede zítra.

Za čtvrté, není radno si začínat s člověkem projevujícím nezřízenou zamilovanost. Ta se brzy změní ve výčitky, obviňování, pláč a scény, nakonec třeba i v nenávist. A pak to lítá. Viz bod 2, větu druhou.

Za páté, nezačínej si nic s lidmi, snažícími se uplatňovat jakási podivná obsedantní pravidla, která se někdy zakládají na slovíčkaření a legalismech a berou člověku radost z pravé lásky. Strach z hříchu už mnohokrát zavedl postiženého k dělání nesmyslů nebo i na psychiatrii.

Za šesté, králi Saudovi nebo emirům ze Spojených arabských emirátů by se něco podobného nestalo. V Evropě nějaká milenka také šikovnému politikovi nestojí v cestě. Co jich v dějinách bylo! Skoro všude ve světě by se Monika po vykonaných službách slušně zařadila do zástupu, dostala by za své služby dům nebo panství a spokojenost by vládla na všech stranách.

Z posledního bodu vyplývá, že už by se opravdu mělo začít vážně uvažovat o uzákonění polygamie. Některá politická strana by se toho měla ujmout. Vždyť polygamie stejně existuje, navzdory moralistům. Třicet procent anglických dětí nemá geny svého legitimního otce. Když se nás snaží homosexuálové přesvědčit, že jejich záliba je vlastně docela normální odrůdou sexuálního chování a že by se jejich sňatky měly uzákonit, pak polygamie je ještě mnohem normálnější. Polygamie je lidstvu vrozená, biologicky přijatelná, dokonce se oficiálně vyskytuje ve spoustě kultur. Určitě častěji než homosexualita. Když jsem si četl Starrovu zprávu, divil jsem se, že tohle ještě nikdo nenavrhl. Co by se tím vyřešilo problémů, tragédií, rozvratů manželství, rozvodů, dětí vyrůstajících v neúplné rodině, na sociální podpoře . . . . .

Snad na to jednou lidé přijdou, až budou moudřejší.

Jako z jiné planety

Strohé novinové zprávy ze začátku listopadu 1998 oznámily “tajemství první republiky, více než půl století utajované před veřejností”. V létě 1928 se prý podle nich Oldra Sedlmajerová, moravská spisovatelka a novinářka, sblížila s Tomášem Garrigue Masarykem. Masaryk byl v té době už pět let vdovcem. Novináři a politici o tomto vztahu tehdy za dob první republiky mlčeli, patrně proto, že v té době ještě vládla v naší zemi slušnost a ohleduplnost. Ještě dnes se občas divím noblesním a uctivým vztahům mezi lidmi, jaké tehdy existovaly a jak je občas pozoruji u lidí té generace, která vyrůstala za první republiky. Po těchto vztazích dnes už není nikde ani památky. Válka, poválečné národněfrontové rozmíšky, komunistické období a posledních deset let podpořily zcela jiné znaky národní povahy.

Nyní už je tedy ohleduplnosti v naší zemi méně a leccos tak vychází na světlo dne. Začaly to Lidovky, pak se ozvaly i další noviny. Citovému vztahu Masaryka s Oldrou Sedlmajerovou se tehdy v roce 1928 prý postavily do cesty dvě dospělé presidentovy dcery, Olga a Alice. Alice byla paní domu v Masarykově domácnosti a byla prý značně puritánská. O paní Oldře mluvila s pohrdáním jako o “veselé paní” a do rodiny ji nepustila. Vztah k paní Oldře však Masaryk, kterému v té době bylo sedmdesát osm let, nepřerušil, dopisovali si a setkávali se mimo jeho rodinu, na neutrální půdě. Setkávali se kdykoliv mohli.

Dlouho jsem přemýšlel o tom, zda se Hrabalův popis schůzek pana presidenta s krásnou dámou v románu Obsluhoval jsem anglického krále zakládal na skutečnosti. Asi tedy ano.

Do jisté míry tyto zprávy mění obraz TGM jako nadpozemské figury, sloužící exklusivně lidstvu, politice a vědě, tatíčka dětí v národních krojích, který se tak krásně vyjímal na bílém koni. Je to dobře. Chtěl bych poděkovat archivářům, kteří staré zprávy nalezli. Jejich motivy mohly být všelijaké, ohlas na tuto zprávu však nemůže být jiný než lidský a dokonce i trochu nostalgický.

Tehdy byl svět jiný. Masaryk v pozdějších fázích svého života vážně uvažoval o vlastní literární tvorbě. Chtěl napsat více či méně autobiografický román o žurnalistovi, který pocházel z česko-slovenského pomezí a účastnil se politických a kulturních zápasů konce devatenáctého století. K jeho napsání se nikdy nedostal, ale materiál předal paní Oldře. Ta jej použila k napsání veršovaného románu, na kterém pracovala ve spolupráci s TGM. Román měl tři díly a Masaryk schválil první dva. Ke schválení třetího dílu se už nedostal, protože v roce 1934 dostal mozkovou mrtvici, byl ochrnutý a nemohl číst ani psát. Dopisy od Oldry mu předčítal tajemník.

Román nevyšel nikdy tiskem, Oldra Sedlmajerová se nikdy neodhodlala jej vydat, nezveřejnila ani rozsáhlou korespondenci s TGM a nenapsala ani vzpomínky na rozhovory s ním. V roce 1954 zemřela a jen několik lidí vědělo, že byla kdysi přítelkyní pana presidenta Masaryka.

Je to smutná a poetická historie lidí jiné epochy, starého pána a krásné básnířky. Je to zpráva z dob, kdy dva lidé, kteří se měli rádi a měli na to nadání, psali spolu román, asi jen tak pro sebe si psali, protože tiskem nikdy nevyšel. V dnešní okoralé době je vše jinak, novináři baží po uznání a loví kde mohou, svět ztratil ohleduplnost a dobrodružstvími svých presidentů, jejich manželek a dětí se zcela srdečně baví.

Kde mají tunely začátek a kde konec?

Demonstranti se jednoho dne sešli před domem starosty, hlučeli a domáhali se, aby starosta vyšel ven a hovořil s nimi. Starosta Paser vyšel z domu, byl zřetelně rozčilen až se třásl, nebyl na něj pěkný pohled, naštvaný byl až skoro trochu moc, a když se vydýchal, nahlas promluvil, aby ukáznil dav:

“Děláte si ze mne posměšky přímo před dveřmi mého domu, opičíte se a pitvoříte. Čeho chcete dosáhnout? Abych vám trpěl vaše prohřešky? Jsem zodpovědný přímo vládě. Podám o vás zprávu, jak kradete a tunelujete, jak jste drzí a jistí si sami sebou, jak se před úřadem naparujete a myslíte si, že se vám nemůže nic stát. Sepíšu, co všechno jste už ukradli a pošlu to nahoru. Navrhnu, aby sem přijela komise a prošetřila vás všechny. Přísahám, opravdu to udělám.”

Ještě několikrát opakoval: “A vskutku to udělám! Udělám! Udělám!”

Vskutku to udělal. Byl příbuzným hlavního vládního činitele. V hlavním městě jej vyslechli pozorně a s úctou. Do vesnice se za několik dní dostavil representativně složený soudní dvůr, kde byli zástupci vnitra, kontrolních úřadů, velitel hradní stráže, náčelník policie i zástupci církve, protože vykrádání, podvody a tunelování se týkaly i jich a jejich církevního majetku.

Po zahájení úředního jednání starosta všechna svoje obvinění zopakoval. Poté se komise dala do práce, pročetla všechny papíry, které jim starosta předložil, prozkoumala na místě vše, co bylo k prozkoumání a nakonec vydala důmyslně formulované prohlášení, že to, co se mělo prošetřit, bylo prošetřeno, že se zjistilo, že vše je v dobrém stavu, zcela vyhovující a neporušené, že k žádnému tunelování nedošlo ani dojíti nemohlo a že všechno, co vypověděl starosta Paser, se ukázalo nepravdivé. Po opakovaných výsleších byli obvinění osvobozeni a svěřeni do ochrany zástupců vnitra, aby jim ani v budoucnosti starosta Paser ani nikdo jiný nemohl ubližovat. Takže, starosta Paser tu nyní fakticky stál jako obžalovaný, protože jeho obvinění byla oficiálně odmítnuta.

đe tento výsledek procesu byl v rozporu se skutečností, bylo všeobecně známo. Všichni věděli, že se kradlo a mnozí se nakapsovali. Za několik let se přišlo na to, že trestné činy pokračovaly ještě dál, po dlouhou dobu, jakoby se nechumelilo.

Bylo tedy jasné, že případ starosty Pasera nelze kvalifikovat jinak než jako kapitulaci státní moci před perfektně fungující sítí organizované kriminality. Starosta Paser evidentně usiloval o rozhodnější zásah státní moci, ale ztroskotal na zaběhaném systému podplácení a nepotismu. Předseda soudu zřejmě tváří v tvář situaci shledal, že není radno nějak tvrdě zasahovat. Právní řád na tuto situaci nestačil.

Poťouchle uvažující čtenář si samozřejmě myslí, že popisuji marný boj poctivců proti podvodům, krádežím, organizovanému zločinu a tunelování podniků v Čechách v některém městě, které se v nedávno uplynulé době takovými aférami proslavilo. Poťouchlý čtenář se mýlí. Vyšetřující komise se neprobírala v papírech, ale v papyrech, starosta se nejmenoval Paser, ale Pa-ser, názvy úřadů a úředníků tehdy také zněly trochu jinak, ale skutková podstata byla stejná. Aféra se udála ve starém Egyptě v imperiální epoše XVIII. dynastie a byla zaznamenána v papyru, který se zachoval a obsahuje podrobný protokol soudního jednání. Tunelování se týkalo četných královských i nekrálovských hrobů, které byly vskutku otvírány pomocí tunelů, vykopaných do tvrdé stavby. Pa-ser jako příbuzný faraona nerad viděl, jak se mumie jeho předků válejí v poušti a okusují je šakali a začal celou záležitost ventilovat. Se zlou se však potázal. Členové komise, velekněz chrámu Amenhotep, jeho zástupce Nes-Amon, správce královského domu Nefer-ka-re-em-per-Amon, náčelník faraonových bojových vozů Hori a další celkem logicky odhadli, že zlato, diamanty a další cennosti, uložené do hrobů, jsou mrtvý kapitál, který se dá lépe využít k investicím než aby ležel v hrobě, že vlastně nikdo živý nebyl okraden, není to tedy zas tak velký zločin, zvláště když z toho každému něco káplo.

Tak se stalo, že vykrádání egyptských hrobů pokračuje až do současné doby. A korupce a hra Já na bráchu a brácha na mne se objevuje znovu a znovu, v zemích vzdálených i blízkých, a to nejvíce tam, kde zákony jsou nedokonalé, lidé chtiví zisku a vychytralí. V současnosti to je konkretně naše epocha a naše země. Egyptští vykradači hrobů se aspoň nedopouštěli bezpráví vůči živým, ale vůči mrtvým. A těm je to jedno.

Kdo vlastně objevil Ameriku?

I ze sporů o objevení Ameriky se můžeme poučit. Tato otázka naprosto není vyřešena. Čítanky tvrdí, že Ameriku objevil Kryštof Kolumbus a pojmenoval ji Amerigo Vespucci. To asi není pravda, kandidátů je bezpočet. Vezměme je popořadě.

Jedním z nich je legendární Viking Leif Eriksson, který dávno před Kolumbem objevil zemi “velice úrodnou, dokonce tam zraje víno, podle kterého nazval tuto zemi Vinland.” Tak praví nápis na mapě, která byla nalezena v roce 1957 obchodníkem se vzácnými knihami Lawrencem Wittenem z New Haven v Connecticutu. Je to mapa celého světa, jak byl znám kolem roku 1440, a “Vinlanda Insula” je v ní jasně zakreslena tam, kde na dnešních mapách vidíme severní Ameriku. Tvrdí se, že mapu nakreslil švýcarský mnich. Dlouho byla považována za padělek z dvacátého století, ale specializovaná rentgenová analýza, kterou v roce 1985 provedli vědci z University of California v Davisu, ukázala, že mapa skutečně pochází z patnáctého století.

Takže před Kolumbem byl Leif Eriksson. Američané si však potrpí na starobylost, které moc nemají. Některé starší nálezy mohou samozřejmě být padělky. Tak v roce 1898 byla v Minnesotě nalezena deska z šedivého pískovce, na které je runový nápis, že v roce 1362 přeplula Atlantik na lodi skupina osmi Švédů a 22 Norů, aby prozkoumali nový kontinent. Prošli Amerikou západním směrem, ale v Minnesotě je přepadli Indiáni a pobili deset z nich. Ostatní uprchli a vytesali nápis. Problém je, že tento kámen nalezli v zemi při dobývání pařezů dva švédští farmáři, Olof Ohman a jeho syn Edward, a kámen tedy může být dobře míněným podvodem. Archeologové od začátku odmítali pravost nápisu uznat. Farmář Ohman se nakonec urazil. Kámen od té doby používal jako schod u své sýpky.

Teprve v roce 1982 vydal profesor lingvistiky z Cornell University Robert Hall knihu, kde podrobně rozebírá runový nápis a tvrdí, že to, co bylo původně považováno za chyby z neznalosti, jsou ve skutečnosti autentická písmena, používaná ve 14. století.

Dále do minulosti sahá další teorie. Latinská legenda “Cesta svatého opata Brendana” z devátého nebo desátého století popisuje, jak svatý Brendan někdy v šestém století vyjel z Irska v kožené lodi západním směrem a doplul pravděpodobně na Bahamy nebo podle jiných odhadů tam, kde je dnes město Svatý Augustin na Floridě. Ve stejných místech o deset století později hledal Juan Ponce de León pramen věčného mládí.

Někteří historikové považují tento příběh za zcela smyšlený, ale jiní v něm vidí odraz faktu, že irští námořníci znali východní pobřeží severní Ameriky dlouho před Kolumbem. Anglický námořník Timothy Severin si v roce 1977 vyrobil loď z hovězích kůží podle starých popisů a doplul s ní z Irska na Nový Foundland. Loď se jmenovala Brendan. Z toho se dá celkem spolehlivě usoudit, že Atlantik mohl přeplout nejen svatý Brendan, ale mnoho lodí mnoha národů.

V roce 1976 našel potápěč v Guanabara Bay asi 25 km od Rio de Janeira dvě amfory, jakých používali Ěímané k přepravě oleje. Protože mu brazilská vláda amfory zabavila, odmítl říci, kde je nalezl. Po něm však v roce 1982 našel v Guanabara Bay americký archeolog Robert Marx, specializovaný na podmořské výzkumy, stovky úlomků keramiky a asi 200 hrdel od amfor. Specialistka na klasickou kulturu Elizabeth Willová z University of Massachusetts dokonce zjistila, že amfory byly vyrobeny v římském městě Kuassu, ležícím na dnešním pobřeží Maroka. Marx pak sonarem nalezl v bahně zálivu zbytky dřevěné římské lodi.

Do jeho archeologického průzkumu však zasáhla španělská i portugalská vláda, které jej obvinily, že je agentem italské vlády, která si tak chce zajistit objev jižní Ameriky. Podle Portugalců byl prvním Evropanem na brazilské půdě Pedro Alvars Cabral v roce 1500. Podle Španělů to byl Vicente Yanez Pinzón, také v roce 1500. Tento spor mezi Španěly a Portugalci již trvá léta a teď by se jim do něj připletli nějací obchodníci s olejem z třetího století, kterým ztroskotala loď se zbožím na pobřeží Brazilie a už se nikdy nedostali zpátky. Jestli vůbec na té lodi ještě byli, když se dopotácela k brazilskému pobřeží.

V našem století se našly stovky, možná tisíce římských mincí na různých místech USA, ve Wisconsinu, v Alabamě, v Severní Karolině. Mohly by být důkazem evropské přítomnosti na americkém kontinentě, ale není to tak jisté. Skeptici tvrdí, že tyto nálezy se opakovaně a pravidelně objevovaly po první i druhé světové válce, kdy se z Evropy vraceli američtí vysloužilci se suvenýry z Itálie.

A ještě před římskými obchodníky to byli židovští uprchlíci, kteří utíkali před brutální římskou okupací Palestiny. V roce 1894 uveřejnil jistý Cyrus Thomas zprávu o nálezu devíti koster na indiánském pohřebišti v blízkosti Bat Creek ve státě Tennessee. Dvě kostry byly nalezeny stranou od ostatních. U nich ležela kamenná tabulka s devíti písmeny. Thomas si myslel, že je to nápis v Cherokeeské abecedě. Teprve v roce 1950 archeolog Joseph Mahan rozpoznal, že písmena pocházejí ze staré kanaanské abecedy. Znalec semitských jazyků Cyrus Gordon potvrdil Mahanovo pozorování. Zjistil, že jde o hebrejský dialekt z prvního století po Kristu, a přeložil jej jako “Hvězda (nebo kometa) đidů”. Domníval se, že jedna z koster patřila vůdci židovských uprchlíků. Isotopový test na uhlík C14 potvrdil, že kostry byly pohřbeny někdy v prvním nebo druhém století našeho letopočtu.

To stále ještě není ten pravý začátek. V roce 1956 nalezl mladý equadorský obchodník Emilio Estrada u vesnice Valdivia v Equadoru prehistorické smetiště a v něm 36 000 úlomků keramiky. Analýzy ukázaly, že úlomky jsou 4 000 až 4 500 let staré a podobají se jak vejce vejci japonské keramice z období Jomon ze stejné doby. Ozdoby, ucha a další detaily jsou stejné. Estrada předpokládá, že japonští rybáři v té době přeplouvali Pacifik, přiváželi nebo vyráběli keramiku. Možná se pokoušeli i o kolonizaci.

Předtím, asi před dvaceti tisíci lety, “objevili” Ameriku předci dnešních Indiánů a Eskymáků. Byl opravdu první? Vedou se o to spory.

Jedna skupina nálezů je pozoruhodná a kreacionisté, lidé věřící na doslovnou správnost biblického popisu stvoření světa, je berou jako důkazy nesprávnosti vývojové teorie. V Glen Rose v Texasu, ve skále staré 100 miliónů let, byly nalezeny stopy dinosaurů a vedle nich stopy, podobající se lidským. Podobné stopy byly nalezeny i jinde. Například v Berea v Kentucky jsou 250 miliónů let staré. Wilbur Burroughs, místní profesor geologie, je přisoudil tvoru, druhu člověka, kterého nazval Phenanthropus mirabilis. Tyto stopy však nejsou lidské, patří opravdu oněm dinosaurům. To už by bylo přece jenom moc.

Chudák Kolumbus se nám však v této směsici jaksi ztrácí. A ponaučení z toho plyne, že historie je opravdu učitelkou života, ale skládá se z tolika protichůdných tvrzení, že není možné se v ní vyznat. Proto si nejsem jistý, může-li opravdu být učitelkou.

Když nastaly volby

Bylo, nebylo, v jedné vzdálené zemi, když se tam lidé ještě doučovali demokracii z čítanek, se za účelem voleb utvořily dvě strany, Hubení a Tlusťoši. Hubení byli dlouho v převaze, vládli někdy lépe, někdy hůře, ale celkem spravedlivě tak, že země kvetla. Kvetoucí ekonomie země a nadbytek potravin však způsobily, že porce v restauracích a u MacDonalda byly čím dál tím větší. A protože maminky stále ještě učily děti obsolentní pravidlo, že z talíře se má dojídat, protože děti v Angole umírají hlady, dětičky poslušně dojídaly a začaly se kulatit. Vyrůstali z nich nepohybliví obři a ti se ztěžka valili ulicemi. Místo fotbalu a skotačení v parku se spíše věnovali zábavám sedavým, sbírání známek, podpisů sportovců a hraní s počítačem. K tomu se přidala televize, která dětem spotřebovávala zbývající volný čas a děti bez hnutí pozorovaly dobrodružství jiných dětí, prokládaná reklamami na dobroty křupavé, voňavé, sladké a mastné. Pak děti nutily maminky, aby jim tyto dobroty kupovaly a kulatily se ještě víc. Tímto směrem asi směřují civilizace, než zaniknou. V raných dobách si ještě děti hubené dělaly legraci z dětí tlustých, což vyvolalo nepřátelství uchovávané hluboko v dětských dušičkách. Pak, jak tlustých přibývalo a jak sílili, legrace jaksi ustala, i když vztahovační tlustí si pamatovali i poznámky zcela nevinné.

Pak došlo ke zlomu. Tlusťochů bylo čím dál tím víc, a tím víc se prali o výhody, na které, domnívali se, měli právo. Hubení, na jejichž bedrech visela odpovědnost za věci veřejné, se snažili jejich požadavky omezovat. Tlustí militanti si vymohli kolečkové židle, ale hubení odhlasovali, že kolečkové židle budou dostávat pouze tlusťoši nad padesát let a dvě stě padesát kilogramů. Mladší a lehčí ať chodí po svých, neublíží jim to, říkali hubeňouři. Také příděly televizorů zdarma byly omezeny na tlouštíky nepohyblivé, kteří se nemohou vlastními silami dostat ze svého lůžka k rodinnému televizoru. Tato nehumánní opatření samozřejmě vzbudila odpor tlustých militantů, kteří organizovali akce, jímž se hubení obtížně bránili. Sit-in v kancelářich státníků vyvolalo epidemii kýly u policistů, kteří tlusťochy vynášeli. K zablokovaným hlavním třídám měst těly tlouštíků musely být přizvány těžké stavební stroje, které tlouštíky dopravovaly do parků a na jiná veřejná prostranství. Naopak, nenašlo se dost dobrovolníků tlusťochů na hladovky. Militanti proto organizovali zviditelňující akce, například dny, kdy tlouštíci odmítali požívat opečené hranolky. To okamžitě způsobilo odbytovou krizi bramborářského průmyslu.

Strana tlusťochů očividně sílila, až jednoho dne absolutní převahou nad ostatními stranami vyhrála volby. Okamžitě došlo k rozsáhlým změnám v mnoha oblastech zákonodárství, školství, průmyslu zábavy a stylu života. Daně z příjmu byly odstupňovány podle váhy. Lidé pod osmdesát kilogramů platili daň z příjmu plnou, lidé nad dvě stě kilogramů neplatili nic. Daně byly progresivně odstupňované, tak například lidé o váze sto dvacet až sto třicet kilogramů platili polovic. Hubení klesali pod tíhou poplatků, jejich podniky bankrotovaly a rodiny hladověly. Televizory byly zdarma, spolu s povinným odběrem lupínků, cukrlat a popkornu. Kolečkové židle byly přidělovány všem, koho neunesly nohy, bez ohledu na věk. V Playboyi bylo zakázáno ukazovat nahé dívky pod sto dvacet kilogramů. V soutěžích královny krásy byla hlavním kritériem váha. Miss Universe dostala čtyři statné nosiče k osobní potřebě.

Až došlo ke krizi. Hubení si řekli, radši než platit daně, dáme si do nosu. Posadili se do lenošek a začali mlsat cukroví a brambůrky. Státní rozpočet začal být vysoce negativní, žádný příjem, nikdo neplatil, každý si žil, bonbony všem zadarmo. To nemohlo dlouho trvat. Jak to dopadlo? Nevíme přesně, jako po žádných českých volbách nevíme. Za prvé, tlustí se mohli začít rvát mezi sebou, jejich vláda padla a jiná se už nemohla sestavit. Za druhé, někteří tlustí a někteří hubení se mohli spojit a sestavili vládu, která byla zčásti hot, zčásti čehý. To taky nikam nevedlo. A za třetí, hubení mohli emigrovat a tlustí mohli bezmocně sedět na kolečkových židlích, až vymřeli a země zela prázdnotou. Takových možností bylo mnoho, a připadají v úvahu pro všechny země, kde se lidé nedokáží rozumně domluvit. To je případ, na který v těchto dnech nejvíc myslím.

Co také můžeš chytnout od moudrého starce

Mnohokrát jsem si položil otázku, jak je možné, že současně s hlásáním proletářského internacionalismu se do praxe reálného socialismu i do praxe ocelové pěsti dělnické třídy, Státní bezpečnosti, přimísil velmi primitivní antisemitismus. Prolíná Stalinovou i Gottwaldovou érou, táhne se až do přítomnosti a dostal se na povrch i v pojmu “Havlův židodemokratismus”.

Odkud se vlastně antisemitismus dostal do marxismu? V roce 1843 vydal Karel Marx brožurku “đidovská otázka”. Není příliš známá; do některých vydání Marxova díla se vůbec nedostala. Je tudíž těžké ji někde najít a získat. V roce 1959 vyšla anglicky pod názvem “Svět bez đidů” nákladem Filosofické knihovny v New Yorku.

Karel Marx vytvořil velmi svérázný typ marxistického antisemitismu, který je těsně spjat s různými druhy současného socialismu, ať se chlubí svým humanismem nebo ne. Citáty, které teď uvedu, nejsou z Adolfa Hitlera; je to doslovný překlad z Karla Marxe, otce socialismu:

“Peníze jsou jediným žárlivým Bohem Israele, jemuž se žádný jiný Bůh nemůže rovnat. Peníze degradují všechny bohy lidstva a mění je ve zboží. Peníze jsou universálním měřítkem všech věcí. Oloupily proto celý svět, přírodu i člověka, o jejich původní hodnotu. Peníze jsou podstatou života a práce člověka, které od něj byly odcizeny: Tato odcizená obluda nad ním nyní vládne a on ji uctívá.”

“Bůh đidů je nyní světským Bohem. Směnka je pravým Bohem đida.”

“Co je podstatou židovství v našem světě? Praktická potřeba, soukromý zisk. Co je předmětem đidova uctívání na tomto světě? Lichva. Co je jeho světským Bohem? Peníze.”

“Dobře tedy: osvobození od lichvy a peněz, jinými slovy, od praktického, skutečného judaismu, je pravým osvobozením naší doby.”

“đidovský zákon, který nemá solidní základy, je jen náboženskou karikaturou morálky a zákona všeobecně a stává se rituálem, jímž bohatství zakrývá svoje pikle.”

Člověk se nad těmito citáty podivuje: jak to, že Marx, sám původu židovského, vyprodukoval tyto citáty? Vždyť Marx dokonce pocházel z rabínské rodiny. Jeho otec Herschel Marx však přijal v roce 1816 křesťanství, aby se mohl v tehdejším Prusku stát advokátem. Marx se pak celý život pokoušel tuto konverzi ospravedlnit. Dělal to tak, že útočil na đidy. A psal:

“Obcházení zákona dělá z pobožného đida pobožného đida” (Die Deutsche Ideologie, Sebrané spisy Marxe a Engelse, MEGA díl V, str. 162).

“đidé z Polska jsou nejšpinavější ze všech ras.” (Neue Rheinische Zeitung, 29. dubna 1849).

Nazval Ferdinanda Lassalla “Judel Itzig, židovský negr” (Der Judische Nigger, 30. července 1862).

Identifikace judaismu s lichvou a vykořisťováním, spojená s udánlivým celosvětovým židovským spiknutím s hlavním stanem v Jeruzalémě, jsou podstatou politického antisemitismu. I Antonín Zápotocký (pro mladší věkem: nevýznamný bulvární spisovatel padesátých let) prohlásil v době masových protižidovských procesů:

“Nepodřídíme se diktátu osy Jeruzalem – New York!”

Mao Cetung se ve stejné době vyjádřil, že Israel je “Tajvanem Středozemí”, a že by měl být smeten do moře. Podobně se vyjádřil i socialista Džavaharlal Nehru.

V oficiálním sovětském dokumentu z roku 1958 “Stát Israel – jeho postavení a politika” od K. Ivanova a Z. Šejnise čteme:

“První povinností všech marxistů a komunistů v této situaci je pomoc lidu Afriky a Asie při zničení reakčních židovských sil.”

Antisemitské socialistické hnutí Německa ve dvacátých a třicátých letech přijalo Hitlera tak nadšeně právě pro jeho antisemitismus. O něco později, ideologické a “antisionistické” čistky stalinského období sblížily Hitlera se Stalinem, alespoň dočasně, přes všechny rudé a hnědé rozdíly. Jsou pro to četné doklady a předávání vězňů židovského původu z SSSR Gestapu je jen jedním malým příkladem.

Marxova kniha končí pythickou, dosti prorockou větou:

“Sociální emancipace židovstva je emancipací společnosti od đidů.”

Jakoby předpověděl, co se bude dít v Osvětčimi a v SSSR. Takže, slyším-li od někoho prohlášení, že đidi a svobodní zednáři nás chtějí ovládnout, ptám se řečníka: “Kdo jsi a odkud přicházíš, a jak to vůbec s námi myslíš?” A tuto otázku se ptám již několik let. Netýká se jen židovství.

Myslíte si, že víme o sobě všecko?

Četl jsem toho za ta léta dost o české historii, o Mnichově i o srpnu 1968. V poslední době se necítím dobře. Často, ach přečasto stránky médií ovládají reformní politici osmašedesátého roku. Vykládají, jak to vlastně tehdy mysleli. Vykládají i ti, kdo se tehdy v osmašedesátém a později za sametové revoluce třásli strachy. Nakonec se o mrtvé osmašedesátnické ideologii řeklo a napsalo víc než o tom hlavním – o obyčejných lidech, prostých účastnících srpna a o sedmi dnech fantastického národního vzepětí, jaké se v dějinách národů objevuje zřídka. Současný tisk naznačuje, že to nic nebylo, že se potom skoro každý stejně pokořil a škemral o slitování.

Snad je na místě jedna mírně kulhající analogie. Za doby Jana đižky se stal národ kacířů postrachem Evropy. Pět křižáckých výprav s velkou slávou vtrhlo do země, že jako ty kacíře rozdupou na kopytech svých koní. Pěti křižáckým výpravám Češi znechutili válčení na dlouhou dobu. Zajímavé však je, že v obdobích mezi těmito výpravami Češi bojovali mezi sebou, Pražané proti kališníkům, orebité proti táboritům, plebejci proti feudálům, každý proti každému. Adamité tropili své nemravnosti, pikarti hlásali své bludy. Byla tam pravice, levice, střed, anarchisté a prvotní komunisté. Program božího království mizel a zase se objevoval, jednou se rozplynul, podruhé se přizpůsobil, jindy se zas obnovil v plné kráse. Když pak znovu přitáhl Zikmund s křižáky, frakce husitů se spojily a křižákům daly na nízko položená záda. Křižácké oplechované hlavy ani nevěděly, odkud na ně ty rány přišly. Češi posbírali kořist a začali se o ni hádat. Také se hádali, jestli vůbec slovo boží a pravda Kristova povoluje hájit víru se zbraní v ruce. O moc věcí se hádali. Jestli pravda Kristova, tak která? Na to bylo plno rozličných názorů.

Takže, nic nového pod sluncem. Plakáty z roku 1968 také rozehnal vítr, podzimní deště smyly nápisy, nastaly všední dny, všední hádky a všední starosti. Není se co divit. Jedno však zůstalo, a proč se dnes o tom nechce moc mluvit? Zbyla vzpomínka na to, že se obyčejní lidé, soustružníci, prodavačky, matky a tátové od rodin i mladí lidé, neschovali do sklepů a nesnažili se tam sovětskou agresi nějak prospat. Zbyla vzpomínka na prosté uhlířské přesvědčení, že tohle se prostě nedělá, takhle se velmoc chovat nemá a její posluhovači také ne. Ať se dnes hádají učenci, jak by to bývalo dopadlo, kdyby Sověti nepřišli, ať se hádají o Šika a Biłaka. O ně nejde, ti zklamali. Jde o to, že obyčejný namíchnutý člověk, když se rozhodne, jde do toho, vyleze na vůz tažený koňmi, vezme cep a brání svoji pravdu. Nebo jde do toho a vypráví popleteným Nikitkům, co to je pravda. Píše nápisy. Nemá a nedá vodu. Nebo, pár spravedlivě namíchnutých legionářů dokáže nemožné a postaví základy novodobého českého státu. Takových situací v dějinách bylo.

V roce 1974 napsal Alexandr Solženicyn článek “Nežít se lží”. Česky tehdy vyšel v česko-švýcarském nakladatelství Konfrontace. V něm říká:

“Což nám jeden vskutku veliký evropský národ, námi zrazený a oklamaný národ československý, neukázal, že i proti tankům se může postavit nechráněná hruď, bije-li v ní důstojné srdce?”

Solženicynův článek tehdy končil citátem z Puškina:

Nač je stádům darů svobody?

. . . . . . . . . . . . . .

Jejich dědictvím z rodu na rod

je jen jařmo a bič.

To je poučení z dějin, které stojí za zapamatování. To je naše dědictví, naše tradice roku 1968 a mnoha jiných bouřlivých období našich dějin. Abychom nebyli stádem. Samozřejmě, že to neradi slyší ti, kteří jsou oslněni vlastní mocí. Stádo se lépe ovládá. Samozřejmě, že se nám do omrzení opakuje, jak jsme špatní a že se od jiných národů lišíme svou zbabělostí a sobectvím. Jenže to není pravda.

A tomu nás učí dějiny.

OBSAH

. . . a jiné historky…………………………….2

Dvě věty znuděné jeptišky…………………………4

Počátky národů jsou vesměs zmatené. Chlubiti se nelze..7

Z hlubin dávnověku se ozývají dědci. Pozor na ně……10

Pozor i na Libuši. Jakápak vlastně byla?…………..13

Detektivní případ čtrnácti knížat…………………15

Politické strany se také učí z historie.. …………18

O velkých ústech Karla Otce vlasti………………..20

Básník a jeho rod……………………………….23

Nezemřel, není to pravda…………………………25

Slavme slavně slávu Keltů slavných………………..27

Kletba Jana Nerudy: Nic se nemění, ani ten kokain…..30

Hard Rock a husiti ……………………………..33

Trpělivost a hlavně odpočinek přináší vítězství…….36

Historie důvěřivosti v zemích Koruny české…………39

I slavné dny se dají příjemně přežít………………42

Nechte voliče přijíti ke mně, neboť jejich je království …….45

Nesmyslný smysl dějin……………………………47

Jděte a množte se. S chutí……………………….49

Magická Praha…………………………………..52

Kdy zmizí stavby komunismu?………………………56

Některý vůdce nemá rád vdolky…………………….58

O vzájemné souvislosti myšlení a bytí……………..60

Proč jsou Vietnamci bohatí……………………….62

Levobokost v naší historii……………………….63

Jako kůl v plotě………………………………..66

August se zrnkem soli……………………………69

Alexandr a ostatní bozi politiky………………….70

O královně Hatšepsovet…………………………..75

Viagra ve světle věků……………………………77

O bláznivém starostovi…………………………..80

S podvodnými papeži to není snadné………………..83

Město zhýralosti, nepravosti a hříchu……………..86

Faust, Markétka a soudcové……………………….89

Jako z jiné planety……………………………..92

Kde mají tunely začátek a kde konec?………………94

Kdo vlastně objevil Ameriku?……………………..97

Když nastaly volby……………………………..101

Co také můžeš chytnout od moudrého starce…………104

Myslíte si, že víme o sobě všecko?……………….107

Stanislav Reiniš (nar. 1931 v Nitře) vystudoval lékařství na Fakultě všeobecného lékařství University Karlovy v Praze. Po krátkém kádrově zapříčiněném intermezzu v nemocnici ve Varnsdorfu se většinou věnoval neurofyziologii, nejdříve v Plzni, pak v Akkře, pak na York University v Torontu. Nejdelší dobu svého života prožil na University of Waterloo v Ontariu. Odtud v roce 1997 odešel do důchodu jako Professor Emeritus. Na tento titul, který v Kanadě opravdu něco znamená, byl patřičně hrdý až do doby, kdy mu jej český senát zošklivil. V současnosti je hostujícím profesorem na Třetí lékařské fakultě University Karlovy v Praze, kde učí fyziologii. Publikoval přes dvě stě odborných prací a knih. Jeho kniha o chemii chování byla v USA prohlášena Knihou roku 1982. Mezi psaním o chemii chování a o vývoji mozku se vždy rekreoval a bavil drobnou literaturou, která u něj v současnosti začíná převládat. Jeho fejetony a úvahy vycházejí v českých tuzemských i zahraničních časopisech.

Reiniš patří k rozvětvenému rodu, který byl poprvé zaznamenán v roce 1346 v Brně, kdy tam žila jistá Friedl Reinisch. Jméno pochází buď od názvu Porýní nebo od křestního jména Reinhard. Odtud se Reinišové šířili všemi směry, neboť jsou stěhovaví. Proto má tento rod dnes větev českou, německou, rakouskou, židovskou, švédskou a lotyšskou, nemluvě o smíšené větvi americké. Jméno se podle toho píše dosti různě, od Rajnyše k Rheinischovi. Kolem Milevska, v Českých Budějovicích, ale i v českém pohraničí žijí Reinišové židovští. Jonathan Reinis má v San Francisku divadlo, ostatní Reinišové v Americe zdobí vesměs pouze telefonní seznamy. Větev švédská vznikla tak, že jeden Reiniš prchal z Evropy, ničené právě třicetiletou válkou. Ve Švédsku přišel do jedné vesnické chaloupky, kde bydlela vdova po vojákovi, usadil se tam a založil s ní rod. Odtud se Reinišové rozšířili do Lotyšska. Lotyšsko má národního básníka Rainise.

Autor pochází od Reiniše lesáka, který v třicátých a čtyřicátých letech psal knihy o přírodě. V roce 1948 mu lid prostřednictvím stranovlády vzkázal, že takovéto buržoasní literatury již není třeba. Reiniš lesák tedy pokorně zemřel. Otec Reiniše lesáka byl mlynář v Novém Kníně a jeho děd byl ručnikář, vyráběl ručnice v Novém Strašecí.

ZDROJ: Dvě věty znuděné jeptišky

###########################################################

Poznámka:

Původní texty měl Stanislav Reiniš na webu University of Waterloo pod odkazem http://watarts.uwaterloo.ca/~sreinis/info.html

Tento odkaz (a všechny ostatní) již není funkční a na stránkách Unverzity Waterloo nelze tyto texty dohledat. Proto jsem si dovolil upravit původní texty z archivních kopií ze serveru https://archive.org/web/

This entry was posted in S. Reiniš. Bookmark the permalink.