Kavanova další aféra a my.

KAVANOVA DALSI AFERA – A MY

Kdyz se zeptal Jan Kavan Xaviera Solany, zda muze Ceska republika z NATO vystoupit, vzpomnel jsem si, ze kdysi davno, v roce 1986, jsme jiz s nim na podobne tema diskutovali. Napsal jsem tedy clanek pro torontsky Novy Domov. Tento clanek o Janu Kavanovi, ktery vysel v Novem Domove dne 30. brezna, vyvolal dosti znacny ohlas. Do rozjitrene predvolebni atmosfery roku 1998 vklouzl se zpozdenim, az zacatkem cervna. Reakce na nej byly zajimave. I kdyz nekteri tvrdili, ze byla vyvolana pravicova kampan proti Janu Kavanovi, spise to vypadalo jako kampan proti Stanislavu Reinisovi, ktery si dovolil urazit stinoveho ministra zahranici. Gremium CSSD prohlasilo, ze za Kavanem stoji, aniz by si overilo fakta a take zjistilo od te druhe strany, tedy ode mne, co se vlastne stalo. Na clanky v Lidovych novinach a jinde reagoval Jan Kavan dopisem Lidovym novinam, ktery asi psal jeho nejvetsi nepritel. Reagoval take Petr Uhl, ktery jej ochranoval jiz v minulosti.

Ze sloupku Petra Uhla v Pravu dne 11. cervna 1998: “Vedeli jsme take, ze na mirovem hnuti parazituji i male skupiny vyzivovane Moskvou. Nespolupracovali jsme s nimi, coz prohlasuji za Chartu 77 i Jana Kavana.Ignorovat jsme je vsak nemohli, radeji jsme je demokratickymi prostredky na verejnostiodhalovali a pokouseli se je rozkladat, nebot i mezi nimi byli lide toliko pobloudili.”

NEJDRIVE TROCHU HISTORIE NEJVETSIHO PODVODU V DEJINACH

Nekdy na podzim roku 1979, kdy se priprava vpadu Sovetu do Afghanistanu zacala dostavat do konecnych stadii, prisli sachiste v Kremlu na podivuhodny tah vsemi pesci najednou. Svet se o nem dovedel az o rok pozdeji z ust upovidaneho predsedy pripravneho vyboru Svetoveho kongresu obrancu miru Georgi Dimitrova-Toskina, ktery se pochlubil v moskevske Pravde dne 23. zari 1980.

V te dobe se nekde v sekretariate Ustredniho vyboru KSSS zrodil napad, ze by bylo takticky velmi vyhodne, kdyby lid (samozrejme ne sovetsky) vzal opet vec zachovani miru do svych rukou. Z toho vzniklo rozhodnuti zintensivnit v osmdesatych letech “boj za mir”. Tento navrh prosel zvolna sekretariatem, zasedanimi ruznych vyboru a byr, az konecne v kvetnu 1980 jej schvalil Politicky poradni vybor zemi Varsavske smlouvy. V Deklaraci, vydane timto zasedanim, je ovsem prislusna pasaz zamaskovana orwellovskym dablspikem, kdy mir se rovna podpore guerill a vselijakych silnicnich lupicu, svoboda jsou ostnate draty kolem hranic a pracovnich taboru a narodni nezavislost se vysvetluje spise jako suverenita znacne omezena.

Pak byl v zari 1980 svolan do Sofie “Svetovy parlament narodu za mir”, kde velka celosvetova akce zacala. 2260 obrancu miru rokovalo o tom, kdy, kde a proti komu je treba mir hajit. Nedlouho potom se ukazalo, ze seznam techto obrancu se mohl cist jako Who is who on KGB payroll, cili, kdo je kdo na vyplatni listine KGB. V onom parlamente jako prvni promluvil Todor Zivkov, ktery pronesl zcela zapomenutelny projev, az na to, ze se zminil o doporuceni Politickeho poradniho vyboru zemi Varsavske smlouvy, a tim vlastne priznal, ze za vsim stoji vojaci. Tento projev byl otisten jen velmi zkracene, a vubec jej neotisklo anglicke vydani casopisu Otazky miru a socialismu, ktery jinak otiskl vse, co se sofijskeho shromazdeni tykalo, a ostatne otiskoval i vedecke prace hlubokych marxistickych myslitelu P. Auersperka, M. Jakese a J. Lenarta.

Rizne promluvil i obrance miru a dlouholety predseda Svetove rady miru Ramesh Chandra, ktery byl na tuto posici presunut z mista clena politbyra Komunisticke strany Indie. Jednim z hlavnich recniku byl soudruh z politbyra KSSS Boris Ponomarjov, ktery o otazce miru a odzbrojeni rekl, ze Sovetsky svaz nikdy nestrpi, aby kdokoliv mel nad nim vojenskou prevahu. Ach, kdeze lonske snehy jsou?

Pak se delegati rozjeli do svych domovu, a svet se vbrzku zacal divit. Byl vytvoren peclive proorganizovany a propojeny system vyboru a organizaci, nekonecne bludiste, kde si kazdy mohl najit svuj koutecek, mladez, zeny, zeleznicari, cirkve, na koho si vzpomenete. Za tim vsim clovek tusil penize, spousty penez, placene nadseni i nevinne kavky, a uplne v pozadi bylo rozhodnuti Politickeho poradniho vyboru zemi Varsavske smlouvy z kvetna 1980 a generalove s tlustymi zatylky, kteri si na mapach posunovali praporky tankovych pluku smerem na Dusseldorf.

Brzy se zacaly provalovat afery. Tak kuprikladu v Dansku bylo zjisteno, ze sekretar “miroveho” hnuti Arne Pedersen dostaval penize od druheho sekretare sovetskeho vyslanectvi v Kodani. Takovych pripadu bylo vic.

I v Kanade zvysilo v nasledujicich letech mnozstvi “mirovych” skupin svoji aktivitu. Byl to nejen Kanadsky mirovy kongres, skupina tesne spojena s prosovetskou kanadskou komunistickou stranou, ale i “Lidove shromazdeni pro kanadskou zahranicni politiku”, “Hlas zen” a jine. Skupinky vznikaly a mizely, jak bylo treba, a bylo tezke se v nich vyznat. Penez mely dost, a mohly organizovat spousty akci.

Nekolik let nato se uz dost dobre nedalo rikat, ze nepritelem miru je pouze USA a USA je nutne znicit. Lide uz neprijimali nekriticky, ze USA je jedinym zloduchem na svetove scene. Ciste prosovetske “mirove” skupiny se rychle zdiskreditovaly. Misto nich nastoupily skupiny, ktere slovne prosazovaly jakousi moralni ekvivalenci viny USA a SSSR. Utocnik a napadeny si byli rovni, oba byli spatni. Kdyz vsak sly na “mirove” demonstrace, vykrikovaly ciste a vylucne protiamericka hesla. O SSSR se nezminovaly, to nebylo v jejich planu, a sovetska agrese v Afghanistanu byla pro ne tabu. Vztah k Afghanistanu byl prubirskym kamenem, jestli je ktera skupina prosovetska nebo protisovetska. Podle vztahu k Afghanistanu se poznalo, jak kdo podporuje politiku SSSR. Nejhorsi bylo, ze se pritom tyto skupiny usty ohanely pratelstvim s polskou Solidaritou a s Chartou 77, jakoby Charta prosazovala moralni ekvivalenci SSSR a USA.

Toto byla vseobecne znama fakta. Jestlize snad byli nekteri lide v Ceskoslovensku mirovym hnutim zmateni, v zahranici, kde byla vsechna fakta snadno dosazitelna, se slusny emigrant z komunisticke zeme mohl velmi brzy orientovat v situaci. Nikdo nemel pravo nevedet, co Soveti zamysleji. My vsichni “pravicovi emigranti”, jak nas dnes cesti socialni demokrati nazyvaji, jsme se tzv. prosovetskemu mirovemu hnuti zdaleka vyhybali. Povazovali jsme je za oblast ovladanou, rizenou a placenou Sovety.

Otazka pro pana Uhla: Nerikejte, pane Uhle, ze jste tohle nevedel. Vzdyt toho byly tehdy plne noviny. Zajimalo by mne, jak jste tyto male a bezvyznamne skupinky odhalovali. Jmenujte nekoho, koho jste odhalili.

Samozrejme, ze kazdy clovek, ktery chtel s mirovym hnutim spolupracovat, se musel nejdrive co nejpodrobneji presvedcit, s kym jedna a jake jsou jeho ciny a minulost.

Ze sloupku Petra Uhla v Pravu dne 11. cervna 1998: “To, ze se (Kavan) ucastnil jedne akce jedne studentske skupiny, kterou dnes jeden cesky emigrant povazuje za prosovetskou, je smesne. Nahodou byla ostre protisovetska.”

CO BYLA SKUPINA ACT FOR DISARMAMENT

Poprve jsem se dovedel o skupine ACT takto: V kvetnu roku 1986 se tady ve meste Kitchener – Waterloo v Kanade rozdavaly letacky, ze na Den matek tu organizuje mirova skupina jmenem Act for Disarmament “mirovou manifestaci”. Meli jsme vseobecne podezreni, ze se asi takova manifestace bude tykat misto oslavy miru a materstvi americkeho imperialismu. Skutecne tomu tak bylo. My jsme tehdy uz vedeli z knihy Jana Sejny We will bury you (Pohrbime vas), ze soudruzi z Varsavskeho paktu nam jiz pred lety naplanovali, ze v osmdesatych letech masove lidove demonstrace zpusobi, ze Kanada vystoupi z NATO, a kratce pote ze politicky system USA prestane prakticky fungovat, a na svete tim nastane “trvaly demokraticky mir”. A hle, toto by mohl byt pokus o splneni predpovedi.

Tak jsme se my Cesi a Slovaci svolali telefonem, ze si taky namalujeme mirove plakaty a pujdeme tam. Bylo nas asi padesat, a k tomu asi dvacet Polaku. Na plakaty jsme si napsali “Gorbaceve, prestan zabijet deti v Afghanistanu”, a ze “Jane Fonda je zodpovedna za utrpeni Boat People”, a “Sovetske nuklearni reaktory ven z Kuby” a mnoho jinych podobnych nepopularnich veci, a vydali jsme se na jejich demonstraci. Videli jsme tam napisy “Pryc s hvezdnymi valkami”, a rude prapory, a srpy a kladiva, a jeden dokonce mel uniformu kubanskeho vojaka i s rudou hvezdou na limecku.

Kdyz nas lide ze skupiny ACT videli, s nasimi napisy, tak na nas nejdriv poslali policajty, ze jim kazime mir, protoze mame protisovetske napisy, ale my jsme policii slusne vysvetlili, at se podivaji, ze nase plakaty jsou pro mir, podivejte se, tady se mluvi o detech v Afghanistanu, je prece den matek, a tak nas policajti nechali. Dali jsme se s mladiky a divkami z miroveho hnuti do diskuse, a bylo to zajimave. Rikali nam, jak to je ve svete rozdelene, ze oni tady protestuji proti americkemu imperialismu a v Moskve a v Praze jejich soudruzi protestuji proti sovetskemu imperialismu. Nedali si vymluvit, ze takto se v Moskve protestovat neda, ze tam by sli primo do vezeni. Jedna dama mi rekla, ze byla na Kube na rekreaci a jak se tam lidem bajecne zije, co meli v hotelu jidla. A tak dal. Proste, prekvapili jsme je, protoze v jejich pruvodech byly protesty proti genocide v Afghanistanu naprosto nevidane, neslychane a necekane. Rikali jsme demonstrantum, ze deti v Afghanistanu take trpi, kdyz jim sovetsti humaniste davaji vybusne hracky. Oni naprosto neuvazovali o nejakem vyrovnanem pristupu, stejne namerit USA a SSSR. Pro ne hlavni vinik byli Americane a Soveti pro ne byli dobri.

Kdyby byli tak ostre protisovetsti, jak pan Uhl rika, zajiste by jim nevadily nase hesla proti sovetske agresi v Afghanistanu, naopak, sami by s temito hesly prisli. Rozhodne by na nas neposilali policii.

Prosli jsme s nimi celou trasu pruvodu, a velitel mirotvorcu, jakysi Christopher Reid, pak horekoval: “Tolik penez to stoji, a ted je z toho tohle.”

Mistni noviny nas vyfotografovaly, a byla z toho zprava na prvni strane. Ta se vsak nelibila Christopheru Reidovi. Zle se osopil na noviny i na nas, a v dopise, ktery mu noviny otiskly, rozhorcene tvrdil, ze tam nebyly zadne diskuse, ze tam byla protimirova protidemonstrace, ale ze byla zcela ignorovana mirovym pochodem, ze ucastnici ani nevedeli, ze tam nejaka “protidemonstrace” je, a ze “protidemonstrace” byla zorganizovana neprateli miru.

Nedal jsem si to libit, a do novin jsem napsal, ze jsme mu sice vadili my, s vlajkami Kanady a Solidarity a s protisovetskymi hesly, ale nevadili mu ti, kteri vpochodovali do pruvodu s rudymi vlajkami jak na prvniho maje v Moskve, jakoz i dalsi, kteri tam prisli ovenceni odznaky se srpy a kladivy, a kteri si v diskusi libovali, jak na Kube zije lid stastne. Pak jsem napsal, ze marxismus-leninismus prece propaguje obcanske valky, revoluce a vzboureni, a proto do miroveho pruvodu takovi lide vubec nepatri a takovy pruvod se vubec nema konat.

Christopher mi za nekolik dni ohlasil, ze mne hodla zalovat, ze jsem jej urazil, ze on neni zadny marxista, ale ze spolupracuje s jakousi Humanistickou stranou, coz nejsou marxiste – leniniste, protoze jsou mnohem revolucnejsi a ze chteji znovurozdileni bohatstvi a at se omluvim. Pomyslel jsem si neco o absurditach, a dopis jsem ignoroval. Ale brzo pote prisla zaloba o osmi stranach, na kterou jsem mel do dvaceti dnu odpovedet, co a jak, jinak ze pry soud rozhodne proti mne.

Penize na soud jsem nemel, a proto jsem se rozhodl hajit se sam. Zacal jsem cist zakony, regule a precedenty. Konecne jsem se dozil dne soudu, a s hromadou pratel a vseobecnou predstavou, co smim a co nesmim pri vyslechu svedku, jsem sel k soudu. Soudce byl moudry starsi pan, a Christopher pronesl, co mel na srdci, ze jsem ho urazil, protoze jsem do novin napsal, ze nekteri ucastnici pruvodu byli marxiste a jini politicti analfabeti, ze jsem tim myslel jeho.

Pak jeste Christopher tvrdil, ze je ve spojeni se Solidaritou a s Chartou 77, a ze je velkym bojovnikem proti totalitarismu a ne marxistou, a ze ty vlajky v pruvodu nebyly rude, ale oranzove, a ze heslo, kteri vykrikovali v pruvodu, “Reagan, Reagan is no good, send him back to Hollywood” neni protiamericke. Pak prisli jeho svedci, intelektualni vykvet miroveho hnuti a hnuti radikalnejsiho nez marxismus. Prvni svedkyne pronesla peclive naucene vety, ze Christopher neni marxista, a ze je proti totalitarismu. Soudce na to rekl: “Tak mi, slecno, reknete, co je totalitarismus.” A slecna, ze tedy, ehm, si prave nevzpomina. Priskocil jsem s hromadou dotazu, co je to diktatura proletariatu, a kdyz to tedy slecna nevi, tak podle ceho poznala, ze Christopher neni marxista. Dalsi svedci byli priblizne stejni borci ducha. Jeden z nich se dusoval, jak je proamericky, a ja jsem mu ukazal obrazek z novin, kde je vyfotografovany v triku s napisem “USA ven ze Severni Ameriky”.

Nad nimi ovsem naprosto vynikali mi svedci, mezi nimi Jan Hasek. O nem pak soudce v rozsudku napsal:

“Svedek obhajoby, John Hasek, udelal nejlepsi dojem. Rekl, ze zalobci to snad mysli dobre, ale ze jejich propaganda je zamerena na to, aby Kanada vystoupila z NATO a z NORADu. Rekl, ze cinnost skupin jako je tento ACT je nebezpecna pro Kanadu, a krome toho tyto skupiny utoci na emigranty pro nazory, ktere zastavaji.”

Pak nasledovalo konecne slovo, ve kterem Christopher tvrdil, ze jsem nic nedokazal, a ja jsem tvrdil, ze jsem dokazal, ze Christopher je marxista a komunista a prosovetsky a jednostranne protiamericky. Jednu chvili jsem rozebiral, ze Christopher se dopustil lzi a klamani publika. Christopher protestoval, ale soudce mi dal za pravdu. V rozsudku pak napsal, ze jsem svuj pripad prokazal a osvobodil mne. Mel jsem tedy pravdu, kdyz jsem napsal a u soudu obhajil, ze skupina ACT je protiamericka a prosovetska. Je to soudem potvrzene.

Pak jsem se s nimi setkal jeste jednou, take v roce 1986, kdyz se v Kanade poprve organizoval Den cernych stuzek, Black Ribbon Day, a kdy se Polaci, Ukrajinci, Madari, Estonci, Litevci, Lotysi, Vietnamci, Cechoslovaci a jini dali dohromady, aby pripomneli svetu smlouvu nacistu s SSSR v roce 1939 a miliony mrtvych ve vychodni Evrope, kteri pak nasledovali. Velmi aktivne proti teto akci vystoupil v tisku soudruh Bogdanov ze sovetskeho velvyslanectvi v Ottawe a skupina ACT. Divim se cynismu skupiny ACT, ktera vydavala jedno prohlaseni za druhym, ze nemame pravdu, ze jsme lhari, ze jsme proti miru, ze jsme nepratele miroveho souziti. To nebyl “ostre protisovetsky postoj”, jak o nem pise Uhl. To bylo prosovetske lokajstvi. Kdyby byli protisovetsti, manifestovali i by s nami.

Na toto vse jsem pana Kavana osobne v pritomnosti svedku upozornil dne 10. rijna 1986, kdy na University of Waterloo pronesl prednasku pro tento spolek ACT. Doporucil jsem mu tehdy, aby okamzite svoje prednaskove turne prerusil a jel domu, protoze spolupraci se skupinou ACT jen dela ostudu sobe a ceskemu exilu. Skupinu ACT tehdy nehajil, a prohlaseni, ze je to skupina protisovetska, jsem od nej neslysel. To tvrdi az ted. V turne take pokracoval. Asi byl nekomu zavazan. Svuj postoj ke skupine ACT jsem jeste jednou vyjadril v dopise panu Kavanovi ze dne 24. srpna 1987. V tomto dopise jsem take napsal, ze ten, kdo veri, ze existuji protisovetske mirove skupiny, naletel na ten nejlevnejsi trik sovetske propagandy. Ani proti tomu tehdy neprotestoval.

“Lidove noviny, 18.6.1998: O Kavanovi vedeni CSSD nepochybuje PRAHA/TORONTO- Senator Jan Kavan, stinovy ministr zahranicnich veci, splnuje obe podminky, ktere pro resort urcil predseda CSSD Milos Zeman: Kavan je autorem programu a podle Zemana se umi v zahranici pohybovat. LN zverejnily 9. cervna tvrzeni fyziologa Stanislava Reinise, ze Kavan spolupracoval s prosovetskou “mirovou skupinou” ACT for Disarmament a na jejim turne v jiznim Ontariu v roce 1986 vystupoval proti “americkemu imperialismu”. Kavan, ktery povazuje tyto informace za kampan pravicovych emigrantu, tvrdi, ze v Kanade siril Prazskou vyzvu Charty 77. Tento nazor podporil ve vcerejsim rozhovoru pro denik Pravo i britsky ministr zahranici Robin Cook.”

Ze sloupku Petra Uhla v Pravu dne 11. cervna 1998:

“V Kanade byl tehdy Jan Kavan propagovat Prazskou vyzvu a hledat podporu pro cs. politicke vezne a dalsi perzekvovane. Mezi nimi i pro Jana Pukalika, ktery byl tehdy trestne stihan jen proto, ze na Blanensku sbiral podpisy pod petici proti rozmisteni sovetskych mirovych raket v CSSR a NDR. Kavan spolupracoval leta s END, Evropskym jadernym odzbrojenim, ktere prosovetske nebylo, otevrene se take vzalo za Jana Pukalika.”

KAVANOVO TURNE PO ONTARIU

Jan Kavan prijel na pozvani vyse popsane skupiny ACT v rijnu 1986 a prednesl prednasky v nekolika mestech jizniho Ontaria. Nepamatuji se, ze bych pana britskeho ministra zahranici Robina Cooka, aspon u nas ve Waterloo, na prednasce videl. Asi tam nebyl. Mimochodem, byvala mluvci Charty 77 a nyni redaktorka Lidovych novin Petruska Sustrova rika, ze Kavana Charta 77 nepoverila, aby je v Kanade propagoval.

Magnetofonovy zaznam jeho prednasky z 10. rijna 1986 ukazuje, ze na zacatku sve prednasky opravdu o Charte 77 mluvil. Zduraznoval pri tom eurokomunisticke afiliace Charty a jeji snahu byt udanlive nekde mezi komunismem a demokracii. Kratce promluvil i o Prazske vyzve Charty 77, coz bylo prohlaseni dvaceti peti chartistu k zapadoevropskemu mirovemu hnuti. Kavan o Prazske vyzve mluvil jen velmi kratce a celkem nerikal, co v ni je. Pak jednou vetou vysvetlil, ze nekteri chartiste jsou ve vezeni. Jmeno Pukalik ani jine jmeno tam nepadlo. Pak, a to byl hlavni obsah jeho prednasky, hovoril o velkem ctyricetipetistrankovem manifestu, ktery mela sestavit spolecne Charta 77 a zapadoevropske “mirove” hnuti, representovane siti European Network for East – West Dialogue. To byla podstata jeho prednasky. Na manifestu se pry pracovalo ctyri roky, a podle Kavanovych slov byl tento manifest dokoncen, ale ne podepsan deset dnu pred jeho odjezdem do Kanady, tedy v rijnu 1986. O tomto Manifestu se ovsem nezminuje ani jedno soucasne prohlaseni, vsichni mluvi jen o Prazske vyzve.

Tento manifest, tak jak jej Kavan v Kanade interpretoval, byl velmi radikalni a tim se podstatne lisil od Prazske vyzvy. Pozadoval zruseni vsech vojenskych zakladen, i americkych i sovetskych, na uzemi Evropy, stazeni vsech cizich vojsk z Evropy, tedy americkych i sovetskych, zakaz vsech vojenskych intervenci Americanu i Rusu v jakekoliv zemi, vytvareni bezjadernych zon, spolecne letni tabory pro obcany vychodu i zapadu, a hlavne rozpusteni NATO a Varsavskeho paktu.

Kdyz jsme se Kavana ptali, jak vznikla studena valka, zacal rozsahle vypravet, jak za to muze konec valky v Evrope, ze to je dusledek posledni valky a rozdeleni Nemecka, jen nemluvil o tom hlavnim duvodu, o sovetskem politickem systemu, proti kteremu se demokracie musi branit.

Hlavni vsak bylo, ze prohlasil, ze mirove hnuti nemuze stat ani na jedne strane konfliktu mezi velmocemi, ze musi merit obema stranam stejne, a ze Charta se tedy nemuze ztotoznovat s zadnou ze stran.

Mluvil take, znacne naivne, o tom, ze boj za mir je spojen s lidskymi pravy. To je teoreticky pravda a hezky to znelo, ale prakticky to byl absurdni pozadavek. Kdyz jsem se jej zeptal, kdy by asi tak mohla demokratizace v SSSR zacit a jak asi daleko by mohla dojit, uvedl jsem jej do znacnych rozpaku. Podminky pro demokratizaci ze jsou velmi obtizne, rekl, a ze pry by tomu pomohlo prohloubeni ekonomicke krize a socialni tlak a ukonceni studene valky.

My, ceska “pravicova emigrace”, tedy vsichni emigranti mimo skupinu Listy, jsme tehdy zcela jasne vedeli, ze jedinym a hlavnim nepritelem a potencionalnim utocnikem je Sovetsky svaz s jeho ideologii agrese a porobovani narodu, jak byla tehdy formulovana v Programu komunisticke strany Sovetskeho svazu. To byla hlavni pricina rozdeleni Evropy a napeti v tehdejsim svete. Jestli jsme tedy chteli zachovat mir a slusny zivot, rikali jsme, je nutne podporovat Spojene staty a jejich vojenskou moc. Na tom jsme dodnes nemuseli nic menit, dejiny nam daly za pravdu.

Podle Kavana a Manifestu byly obe strany stejne vinny, obe byly stejne zlocinne a obe mely stejnou vinu na studene valce a na politickem napeti ve svete. Obranu demokracie tedy povazoval za ekvivalentni obrane komunismu, utocnik a obrance jedno byli.

Kavan byl tehdy prilis chytry na to, aby hovoril primo prosovetsky. To uz se nenosilo. Spolupracoval vsak se skupinou, vystupujici znacne prosovetsky a ostre protiamericky a neporozumel tomu, ze hlavnim rysem tehdejsi doby byl boj mezi demokracii a komunismem. Misto toho si myslel a rikal, ze obe strany, representovane USA a SSSR, si jsou moralne rovny. To snad i dnes staci na vytvoreni nazoru na nej.

Kavan tedy dnes prohlasuje, ze propagoval Prazskou vyzvu Charty 77. Ve skutecnosti o ni mluvil velmi malo a propagoval cosi jineho, postatne odlisneho.

Z dopisu Jana Kavana, Lidove noviny. 23. cervna 1998: (Prazska vyzva)Tvrdila, ze zadne rakety nejsou mirove. Protestovala proti porusovani obcanskych prav a bylo ji jedno, v ci sfere zajmu k tomu v danou dobu dochazelo.”

CO BYLA PRAZSKA VYZVA

Prazska vyzva netvrdila, ze zadne rakety nejsou mirove. Nic takoveho tam neni. Prazska vyzva byl rozumny dokument. Vyzadoval, aby vlady plnily zavazky, ktere samy prijaly.

“Demokraticka a svepravna Evropa nemuze existovat, je-li kteremukoli obcanu, skupine ci narodu upirano pravo spolurozhodovat o udalostech ovlivnujicich nejen jeho kazdodenni zivot, ale samotne preziti.”

To se samozrejme a zretelne tykalo v prvni rade obcanu sovetskeho bloku, a v zadnem pripade se nedalo aplikovat na obcany zapadni Evropy, kteri tato prava maji, jak vyplyva z podstaty demokracie. Zcela zretelne se zde vyjadruje asymetricke rozlozeni viny mezi sovetskym blokem a zapadni demokracii. Tento nazor je na mile vzdalen principu symetrickeho rozlozeni viny, jak jej Kavan tehdy hlasal.

Pak vyzva rika:

“Ve spolupraci a dialogu se vsemi, kdo opravdu chteji prekonat soucasnou nebezpecnou situaci, je pak mozno vystoupit s vlastnimi iniciativami k odzbrojeni, k vytvareni bezatomovych pasem a neutralnich zon, podnecovat rozvoj styku mezi jednotlivci, skupinami, staty, podporovat dohody o neutoceni, zreknuti se nasili ci jadernych zbrani, regionalni smlouvy vseho druhu, vcetne napr. sblizovani EHS a RVHP, spolecne se branit necitlivemu pristupu k zivotnimu prostredi, brat za slovo vlady, analyzovat jejich navrhy a domyslet jejich dusledky.”

Podminene prohlaseni Prazske vyzvy “je mozno vystoupit” se diametralne lisila od Manifestu, ktery Kavan predkladal posluchacum svych prednasek k vereni, a ktery striktne vyzadoval splneni toho vseho. Toto nebylo jen male prereknuti, to byla zasadni zmena v politickem pristupu.

Ze sloupku Petra Uhla v Pravu dne 11. cervna 1998: “Autorem tohoto textu (Prazske vyzvy Charty 77) je Vaclav Havel, ktery ho napsal z podkladu Jaroslava Sabaty. Mezi 45 signatari Prazske vyzvy je i Vaclav Benda, Jan Ruml, a treba i redaktorka dnesnich Lidovych novin Petruska Sustrova.”

Z dopisu Jana Kavana, Lidove noviny, 23. cervna 1998: “Divim se, ze Vaclav Havel dnes neceli podezreni z prosovetskych aktivit, nebot jsem tehdy na mirovych mitincich v Kanade, ale i jinde jen citoval z havlovske Prazske vyzvy.

CO NA TO RIKAL VACLAV HAVEL

Mam, mimochodem, silne pochybnosti o tom, ze Vaclav Havel tuto Prazskou vyzvu psal. Mezi textem Vyzvy a jeho diskusniho prispevku jsou vyrazne rozpory.

Postoj Vaclava Havla k mirovemu hnuti je v tomto spojeni dulezity. Vyhledal jsem si tedy jeho diskusni prispevek, ktery poslal v roce 1985 mirovemu kongresu v Amsterodamu ve dnech 3. az 7. cervence 1985. Prispevek se jmenuje se Anatomie jedne zdrzenlivosti. Otiskly jej Listy. Budu z tohoto prispevku rozsahle citovat, protoze si myslim, ze ukazuje jasne, kde Havel tehdy stal.

V uvodu Havel rika, ze disidenti vychodni Evropy jsou casto navstevovani cleny zapadnich mirovych skupin, ale ze se zapadnim mirotvorcum zda, jakoby disidenti byli podezrele zaujati proti socialistickym realitam, ne-li primo proti socialistickym idealum, jakoby byli pramalo kriticti k zapadni demokracii a ze mozna dokonce sympatizuji tajne s nenavidenymi zapadnimi zbranemi.

V dalsich castech Havel rika, ze slovo “mir” bylo v nasi casti sveta zbaveno obsahu. V Ceskoslovensku vsude visi napisy jako “Buduj vlast, posilis mir!” a mnohe jine. “Mir, podobne jako slovo socialismus, vlast nebo lid jsou jen prickami zebriku, po nemz se sikovni lide splhaji nahoru. Patri mezi ritualni zarikadla, ktere vlada neustale mumla. To slovo budi u zdejsich lidi neduveru, skepsi, posmech a odpor.”

Rika take: ” Napriklad, jestli jine dokumenty Charty 77 lide se zajmem poslouchaji z ciziho radia, pidi se po nich a opisuji je, pak jeji “mirove” dokumenty, bez ohledu na jejich obsah, se uz predem tesi vseobecnemu nezajmu. Slysi- li zkratka obcan naseho statu slovo “mir”, zacina zivat.”

“Slovo “mir” tudiz u nas neznamena nic jineho nez bezvyhradny souhlas s politikou sovetskeho bloku a jednoznacne odmitavy vztah k Zapadu.”

“Co si za tohoto stavu veci asi tak muze normalni zdejsi obcan myslet? Ze by zapadni bojovniky za mir mel komunismus uz brzy potkat, aby je vytrestal za jejich naivitu a nepoucitelnost.”

“Musim upozornit na neco, na co se obcas trochu zapomina: ze jakykoli – i docela plachy – projev nesouhlasu s vladni politikou v tak citlivem bode, jakym je obrana, je u nas nekonecne nebezpecnejsi nez na Zapade. . . A kdyz si predstavim, ze by se tu nekdo odvazil priblizit k raketove zakladne a protivalecnym transparentem v ruce nebo se dokonce pokusil marit jeji vystavbu, vyvstava mi na cele studeny pot a vlasy mi vstavaji hruzou. Nebylo by z toho totiz ctrnact dni vezeni s navstevami a balicky jako v Anglii, ale ctrnact krutych let ve Valdicich, tomto ceskem Sing – Singu.”

“Vyslovit se proti zdejsim raketam znamena de facto se stat disidentem. Cili uplne zmenit svuj zivot. Pocitat s kriminalem jako se samozrejmou zivotni eventualitou.”

“Reservovany vztah zdejsich lidi k zapadnimu mirovemu hnuti daleko vic, nez z banalniho podezreni, ze jde o komunisticky podnik, prameni ze zdejsi bytostne skepse k utopismu.”

“Pred casem prijely do Prahy dve sympaticke mlade Italky a privezly prohlaseni zen, v nemz byly pozadovany same dobre veci: respekt k lidskym pravum, odzbrojeni, odmilitarizovani vychovy deti, ucta k cloveku. Sbiraly pod to zenske podpisy z obou polovin rozdelene Evropy. Dojimaly mne: vzdyt se mohly projizdet po Stredozemnim mori na jachtach nejakych bohatych manzelu (urcite by je nasly) – a misto toho se trmacely po Evrope, aby udelaly svet lepsim. ” Prazskym disidentkam tehdy pripadlo smesne, aby neco podepisovaly “jako zeny”.

“Jini tedy navrhuji rovnou, aby byly proste rozpusteny oba vojenske bloky a aby se americke a sovetske armady stahly z uzemi svych evropskych spojencu (coz by prirozene muselo vest zaroven k likvidaci vsech nuklearnach zbrani v Evrope instalovanych ci na ni namirenych). To se mi osobne jevi jako krasne, jen mi neni dost jasne, kdo nebo co by mohlo donutit Sovetsky svaz, aby touto cestou rozpustil celou cetu svych evropskych satelitu – ze by se totiz po odchodu svych armad z jejich uzemi musel drive ci pozdeji rozloucit i se svou politickou nadvladou nad nimi, je vic nez zrejme.”

Duvodu Havlova skepticismu je mnohem vic. Podle nej jsme my v minulosti trpeli kvuli appeasementu a ustupovani zlu. Mirove hnuti nejvic ze vseho pripomina mnichovske ustupovani pred zlem, po kterem nasledovala druha svetova valka s jejimi miliony mrtvych. Take mu vadi jednostrannost miroveho hnuti. Pres vsechny proklamace o tom, jak mirove hnuti meri vsem stejne, se ani na jednom z kongresu a demonstraci neodhodlal nikdo protestovat proti agresi v Afghanistanu. O tom pise:

“. . . jak silnou asi duveru nebo dokonce obdiv k zapadnimu mirovemu hnuti muze chovat prosty, lec citlivy vychodoevropsky obcan, ktery si povsiml, ze se toto hnuti na zadnem ze svych kongresu a na zadne ze svych statisicovych demonstraci neodhodlalo durazne protestovat proti tomu, ze jeden vyznamny evropsky stat prepadl pred peti lety sveho mensiho neutralniho souseda a od te doby vede na jeho uzemi krvavou vyhlazovaci valku, ktera si vyzadala uz milion mrtvych a tri miliony uprchiku? Skutecne: Co si myslet o hnuti mirovem a navic evropskem, ktere nevi o jedine valce evropskym statem dnes vedene?”

To je ten podstatny bod. To byl tehdy ten prubirsky kamen. Podle vztahu k tehdejsi valce v Afghanistanu jsme ihned mohli usoudit, kam ktera mirova skupina smeruje,

Havel take upozornuje na to, ze nebezpeci nejsou zbrane jako takove, ale politicke reality rozdeleneho sveta. Odzbrojovaci jednani sama proto krizi nevyresi. Jedinou cestou je zasadni premena politickych realit v Evrope.

Co se tyce antiamerikanismu miroveho hnuti, Havel rika, ze “mira vnitrnich svobod (v USA a SSSR) a tudiz i duveryhodnost mezinarodne politicka se mi zda u obou velmoci tak hluboce rozdilna, ze povazovat dnesni situaci proste za symetrickou v tom smyslu, ze oba kolosy jsou stejne nebezpecne, povazuji za jeji priserne zjednoduseni.”

Myslim si, ze my, co nas Jan Kavan nazval “pravicovymi emigranty”, se muzeme s Havlovymi nazory ztotoznit, zatimco Kavan se s nimi muze ztotoznit jenom stezi. Kdyby tehdy, v roce 1986, Jan Kavan jel na sve turne po Kanade s temito nazory a mluvil o nich, jiste bychom stali za nim. Bohuzel, zamlcel je. Ted se schovava za Havla.

A ZAVEREM

Jan Kavan prosel letos nekolika otresy. Predne, prohral spor o to, ze na zacatku osmdesatych let lhal pri odhaleni ucasti na vozidle se zahranicnimi tiskovinami a adresami, ktere zachytilo StB. Pak se opil a rozbil svoje auto a jeste tri cizi a odmitl zkousku na alkohol. A za treti, po nekolika letech meho psani o Kavanove ceste po Ontariu v roce 1986 na pozvani ostre protiamericke a zretelne prosovetske skupiny ACT for Disarmament se konecne podarilo upoutat pozornost tisku a tato trapna kapitola Kavanova zivota vesla do vedomi verejnost prostrednictvim Lidovych novin.

Jeho vina byla v tom, ze se spojil s prokazatelne, dokonce soudne definovanou prosovetskou skupinou, prednesl pro ne prednasky a podporil je. Za dalsi, ze o sobe rozhlasil, ze propagoval v Kanade Prazskou vyzvu Charty 77 a obhajoval zatcene disidenty, a pritom mluvil o necem jinem, Manifestu Charty 77 a jakesi zapadoevropske mirove skupiny.

V dobe, kdy se jiz sovetske imperium zacalo rozpadat a pomalu se sunulo na smetiste dejin, on nerozeznal, kdo je hlavnim vinikem napeti ve svete i v Evrope, a propagoval jakousi ekvivalenci dvou stran studene valky.

Jeho vina je take v tom, ze se nyni kryje za jmeno Vaclava Havla, jehoz nazory byly zcela jine.

Mimochodem, v roli pravicoveho emigranta, jak mne Kavan a Pavel Dostal ve svych nedavnych prohlasenich nazvali, se citim docela dobre, i kdyz to mela byt nadavka. Predstavme si, ze by mne nazval levicovym emigrantem. To bych zuril.

Tato diskuse nebyla zbytecna, jak nam napsal jeden ctenar, ktery mne zaroven nazval zidem a zapochyboval o Holokaustu. Ne, pane, nejsem zid, jsem cernoch s primesi cikanske krve. At mate na koho nadavat. Z teto diskuse predevsim vyplyva zasadni rozdil mezi smyslenim tak zvane levicovym, ktere i v nejlepsim pripade nevidi, jak propastne se od sebe lisi demokracie a totalita, a smyslenim tak zvane pravicovym, demokratickym. Jsem rad, ze k teto diskusi doslo. Dozvedeli jsme se, jak jeste dnes uvazuji nekteri levicaci na nasi domaci politicke scene.

Stanislav Reinis, 25. cervna 1998

______________________________________________

(Pozn: Tento text je z mé osobní mailové korespondence se Stanislavem Reinišem. P.Erbák)