Z tajného deníku starce
Stanislav Reiniš
2001
Stařec a moudrost
Stařec, o kterém bude řeč, se po celoživotním bloudění třemi světadíly odstěhoval na penzi do města Pavlíkova, odkud pocházel, do Hvězdoslavovy, dříve Hwiezdoslavovy ulice. Vrátil se do domku po svých rodičích. Domek to byl poněkud sešlý, ale v podstatě funkční.
Byl nevelký, studený, na záchodě se muselo v zimě topit petrolejkou, aby nezamrzl, a chodby byly většinu roku vymražené, místy na zdech pokryté jinovatkou. Kamkoliv se však v domku podíval, všude bylo plno vzpomínek. Je těžké rozhodnout, zda byly imaginární nebo skutečné. To se v jeho věku už nedalo poznat. Stařec pomalu chodil od sklepa k půdě a zpět a prohlížel si zaprášené věci. Našel loutkové divadlo, které s kamarády hráli dětem za dvacetník. Našel gumové vojáky, s kterými trávil hodiny, až mu jich polovinu někdo ukradl. To se projevilo na jeho pozdějším vztahu k armádám. Našel tříčtvrteční housle, na které se přes snahy rodičů nikdy nic pořádně nenaučil. Našel deník z puberty a nesmál se mu ani jej pořádně nečetl, nestálo mu to za to. Našel sešity ze školy se šifrou pana učitele Tučka a pak komposice z gymnásia. Chodil a hledal moudrost, kterou správně měl za léta svého života získat. Měl získat, ale nezískal. Uvažoval, co by se asi tak dalo říci těm dnešním mladým moudrého o jeho mizícím světě, kdyby se jej ptali? Měl by mluvit o tom, co si s kamarády vyprávěli, když korsovali na pavlíkovském náměstí? Měl mluvit o pyžamech, zubních kartáčcích a kloboucích, které zapomněl v hotelích v Damongu, na Niagaře, nebo v Denveru? O tom, jak chutná fufu, stejk z aligátora nebo koláčky z humrů? K čemu by jim to bylo? Měli by zájem? Byli by z něj moudří? A vůbec, co je moudrost?
Jeho vzpomínky, když jsou vnoučci ochotni poslouchat, jim dnes zní jako vyprávění o třicetileté válce nebo o bitvě s Indiány u Zraněného Kolena. Vzpomíná a vypráví jim, jak počítal na ruční kalkulačce, kde se točilo klikou, a jaký to byl pokrok proti počítání v ruce. Pak jim říká, jak si sehnal na počítání tu stejnou kalkulačku jako byla ta ruční, jenže s motorkem, a jak na ní elegantně odmocňoval a ztrojmocňoval a jak dlouho to trvalo. To už vnoučci tak trochu přijímají. Pak vypráví, jak si s velkou slávou koupil cosi na baterie, vyráběli to v Bulharsku a bylo to velké, těžké a neforemné, ale počítalo to. Mezitím s velkou protekcí chodil do škodovky a používal na počítání takovou velikou věc, cosi od IBM, to už se jmenovalo samočinný počítač, rozkládalo se to na ploše celé místnosti, polykalo to děrované pásky a počítalo to průměr hodnot a směrodatnou odchylku, když se jemu a kamarádovi inženýrovi podařilo napsat program. Pak nastal zlom a to, co se stalo potom, si již vnoučci mohou srovnat se svou nedlouhou, ale komplikovanou zkušeností. To další cosi mělo již tištěné obvody a jakousi paměť. Vzpomíná, jak jeho krásný přítel počítač, PDP 11, hřál a za letních veder jej museli přestěhovat do sklepa, jinak nefungoval.
Zmítá se mezi dvěma extrémními myšlenkami:
“Zaplať pánbu, že už nic nemusím a všechno je to za mnou,” ale také:
“Kdyby mi bylo dvacet nebo ještě míň, já bych jim ukázal gigabyty.”
Staří lidé se podobají dětem. Jsou často jako ty děti hraví. I jejich snění se podobá snění dětí. Takový je i stařec. Je tak trochu pošetilý, jak už staří lidé bývají, a tak trochu snílek. Sněním si zpříjemňuje dny svého života. To mu zůstalo z puberty a z čtení science fiction. Používá stále ještě starý pravopis z předminulých Pravidel českého pravopisu a diví se, že se píše dceřiný a ne dceřinný. Je to prostě starý popleta, jak tak dědci bývají. Málo si pamatuje z toho, co se stalo dnes nebo včera. I starší vzpomínky jsou mnohdy matné. Když vypráví, podrobnostmi se nezabývá., neboť by se snadno zapletl.
A tak jednoho rána na začátku našeho příběhu nasedla stařenka do auta a odjela ke kadeřnici. Večer předtím prohlásila, že má hrozné vlasy jak pan blázen a že takhle nemůže mezi lidi. Lidé by si toho určitě všimli a pomluvili by ji.
“Nevšimli by si, a nepomluvili,” pomyslil si stařec, ale nepolemizoval, protože to považoval za nedůležité. A tak tedy doma osaměl. Chvili vytrhával plevel na zahradě a pak si sedl, četl noviny a trochu se nad nimi zamyslil.
Vtom zazvonil zvonek, avšak díky moderní technice, tedy jakýmsi programovacím mikročipům, vlastně vůbec nezazvonil, ale vyprodukoval ze sebe melodii, píseň Svatí pochodují. Stařec se podivil, protože zvonek měl programy jen asi pro dvacet melodií a včera jej naprogramoval na Valčík na rozloučenou. Svatí pochodují v programech vůbec nebyly.
“Někdo se s tím zvonkem zase hrál,” pomyslel si. “Bůhví co se děje. Jdou sem snad nějací svatí?”
Vzal si na bosé nohy bačkory a vyšel do předsíně. Otevřel domovní dveře, a u zahradní branky stály tři dívky.
“Můžeme dál, viď, jsi sám doma. Jdeme za tebou. Původně jsme přišly za tvým vnukem, ale ten je ve škole a celkem příhodně se tam učí řeckou mythologii. Vždyť ses ji také učil, vzpomeň si, Reálné gymnázium doktora Zikminda Wintra, pan profesor František Havlíček, sexta, venku svítilo sluníčko. Dobře jsme tě tehdy pozorovaly. Podřimoval jsi, ale něco z toho si snad ještě pamatuješ. Bude se ti to hodit, až budeš vnoučkovi vyprávět o dnešku.”
Starci nejdřív přišlo na mysl to, co denně píší noviny: Neotvírej neznámým lidem. Cosi v něm však zaprotestovalo proti takovým planým vědomostem. đe by spolužačky? Promítl si, jak by asi jeho spolužačky po těch padesáti letech vypadaly. Na spolužačky tyhle vypadaly dost mladě.
“Nemá se to, staří lidé nemají pouštět cizí lidi do bytu, všude to čtu, ale tohle je o něčem jiném.”
Použil vazbu “o něčem jiném”, i když mu jinak byla z duše protivná. Nějací lidé v televizi si ji vymysleli a teď tu frázi každý používá, aby vypadal moderně. Pokračoval:
“Cítím, a to velmi silně, že vás tři dovnitř pustit mohu. Vadí mi jen, že mi tykáte, jsem starý člověk, na tykání u neznámých lidí nejsem zvyklý, ale od vás to zní přátelsky a bezprostředně, já vám také budu tykat.”
Dívky vešly, posadily se a pozvolna začaly mluvit o počasí, smály se a žertovaly, a jak má stařec hezky zařízený dům, a že se mu v něm určitě dobře žije, a kde koupil ten pěkný nábytek, prostě takové ty řeči obchodních zástupců a podomních prodavačů vysavačů a mrazáků. Tak se získává srdce člověka zákazníka. Tak je to všechny stejně naučili v kursech. To stařec znal, sám takový kurs jednou prodělal a proto teď trpělivě čekal, co jako bude. Ještě mu posoudily novou košili se vzorem.
“Teď budou mluvit o kravatě,” pomyslil si.
Dívky krátce pohovořily o kravatě a pak se konečně dostaly k jádru věci. Ta s brýlemi, taková intelektuálka, promluvila:
“Abys věděl, nejsme jen tak nějaké tři holky z ulice. Nic ti nechceme prodat, neboj se. Jsme tři bohyně, Athéna, to jsem já, Héra, to je tady tuhleta, a tady je Afrodité, usměj se taky trošku, Fróňo, tváříš se jak na módní přehlídce. Ještě s námi měla přijít Aurora, ale od té doby, co si z ní vystřelili a byl z toho malér světového formátu, si léčí nervy a nechodí moc mezi lidi. Jméno Aurora dnes není moc v módě a ona to ví. Tak promiň.
A jak tak my čtyři sedíme všechna ta léta na Olympu, občas to mezi námi zahřmí a šlehne blesk a my se, lidsky řečeno, mezi sebou chytneme. Potřebovaly bychom, aby nás někdo rozumný rozsoudil, nás tři, která z nás je nejkrásnější. My se ti tady svlékneme a ty nás rozsoudíš. Paris sice nejsi, ale jsi člověk zkušený a estét, můžeš to pro nás udělat. My tuhle soutěž periodicky opakujeme.”
“Proboha, ne, kdyby se stařenka vrátila od kadeřnice a viděla, jak se mi tady producírují tři nahaté holky jen tak bez kombiné a bez kalhotek, nepřežila by to. Ona mě dost střeží. Máte aspoň G-strings?” dal najevo své vzdělání a že je stále ještě v obraze.
Athéna se nedala:
“Nech to na nás, dědo,” a jen tak ledabyle cvrnkla dvěma prsty do vzduchu. Všechny dveře a všechna okna se zabouchly, žaluzie se zatáhly a domkem se linulo modravé světlo.
“To se vám povedlo. Taky ale rozsviťte lustr, abych na vás viděl.”
“My pár triků sice umíme, zamknout dveře a tak, ale se slaboproudou elektřinou si moc nehrajeme, na tu nejsme zvyklé, raději rozsviť sám.My spíš umíme silnoproud, blesky a tak.”
Rozsvítil a viděl, že děvčátka už stojí jak je Zeus porodil. Všechny tři byly svlečené ve chvilce, spodní prádlo nebyly zvyklé nosit, to se na Olympu nevede, jen shodily kabátky, řízy a tuniky a bylo to. Nebyly špatné. Athéna sice vypadala tak trochu na střední věk, ale byla elegantní a starci se také líbila. šel na problém systematicky, jak to viděl v televizi. Nejraději by měl u sebe komisi, ale to jaksi nebylo tak narychlo možné.
Nejdřív vyhlásil zkoušku inteligence. V té Afrodité výrazně prohrála, ty dvě další byly dost na stejno. Pak zkoušel, jestli dámy něco zvláštního umí, řeči, tanec, hrát na hudební nástroj, zpivat nebo podobně. Athéna znala počet integrální a diferenciální, i když se je naučila teprve nedávno. Stařec to přijal a dal jí bod. Héra uměla vařit a také se uměla vznášet nad zemí a při tom tančit. Bylo to půvabné, stařec to také přijal a dal jí bod. Afrodité řekla, že se neobvykle krásně umí rodit z mořské pěny. šli tedy do koupelny a stařec napustil do vany teplou vodu z karmy a přidal pěnu na koupání. Její vystoupení z pěny bylo opravdu velmi sexy. Stařec jí chtěl dát dva body, ale vtom zarachotil u domovních dveří zámek, stařenka překonala všechna kouzla a ve chvilce byla uvnitř, dokonce s novým přelivem a trvalou. První, co viděla, bylo, že Amorek, tedy Kupid, míří na starce malinkým lukem a šípem. To ji rozzuřilo a její akce byla rychlá a důrazná. Amorka rázným úderem plnou nákupní taškou srazila k zemi a sebrala mu lučík a šípy. Amorek s křidýlky byl pro ni rozhodující. Amorci v Pavlíkově normálně nelétají. Pomohl jí pochopit, že se něco neobvyklého stalo a propletenec že se netýká dědka chlípníka, ale jaksi vzdáleně a nepřímo Homéra a vůbec řecké mytologie.
“Necháš toho, ty prasáku,” vykřikla a luk a šípy Amorkovi rozlámala na kousky. Když šípy praskaly, znělo to jako když se o sebe třou dvě zpocená těla.
Protože starcovy vrtochy už tak trochu znala, se starcem za ta léta uměla suverénně zacházet a vůbec to byla žena zkušená a inteligentní, v okamžiku jí došly i další souvislosti. Pochopila situaci jen tak zhruba, ale dostatečně. Rozhodla se, že výtky manželského rázu zformuluje a prohovoří až později, teď že je čas jednat. Vykřikla tedy bojovně:
“Neopovažuj se jí ty dva body dát. Víš, co by z toho bylo za průšvih? Já vím, co to je za ženský. Vás to neučili ve škole? Trója? Homér? Hektor? Agamemnon? Achilles? Priamos sám a veškerý Priamův národ? Heinrich Schliemann? Tahleta je Afrodité, že ano? Nechej ji na pokoji. Je pěkná, ale pitomá. Pěknejch pitomejch ženskejch je plno. Taky mám takovou neteř. Necháš vyhrát Athénu, rozumíš, aspoň se od ní něco naučíš. Ticho, nechci od tebe nic slyšet, jde o všecko. Chceš, aby Pavlíkov oblehli Hellénové? Pavlíkovské hradby už nestojí za moc. A oblékněte se, nestydy!”
Stařec chvíli otálel, jako že přemýšlí a aby vypadal nezávisle. Pak povstal a vyhlásil výsledky soutěže. Nejdříve vyhlásil Héru jako třetí, pak Afrodité jako druhou, a nakonec Athénu jako první. Athéna zaječela a vytryskly jí slzy jako kdyby to natáčela televize. Stařenka ještě dodala:
“Dámy, nechoďte ještě, posaďte se na chvilku. Chcete kávu nebo něco ostřejšího? Tia Maria, slivovici?”
Afrodité s Hérou se nezdržovaly, ztratily beztak už o soutěž zájem a rychle se odporoučely. Jen Athéna zůstala a poručila si nektar. Dostala pomerančovou šťávu z papírové krabice. Celkem s ní byla spokojená a pochutnávala si. Potom začala starce vyučovat. Začali exaktními vědami, matematikou a fyzikou, potom pokračovali k vědám sice exaktním, ale ne tolik matematickým, k chemii a biologii, strojnictví, stavebnictví a opravovování aut, nato přešli k lékařství a k vědám společenským, k filozofii, psychologii, sociologii, politice, geopolitice. šlo to jako na drátku, ale trvalo to dlouho, několik dní. Stařec nakonec věděl všechno, ale úplně všechno, včetně nejnovějších poznatků z nedělních příloh novin. Navíc si vše dobře pamatoval a vybavoval. Pak mu ještě Athéna vysvětlila, že jí může napsal e-mail, kdyby něco potřeboval, a dala mu dokonce svoji adresu:
Pallas.Athenaěolympusmons.gr
A při tom zůstalo. Stařec chodil mezi lidi a všecko, všecičko věděl. Každému radil. Lidé, kterým poradil dobře, se mu vyhýbali, aby mu nemuseli za jeho rady nic dát. Lidé, kterým poradil špatně, s ním nemluvili vůbec. To se také stávalo. Ne vše se dá řešit vědomostmi. Nebyl moudrý, byl přemoudřelý. Nemělo to cit. Některé věci znal jen z doslechu a dohledu, jak se Athéna na ně zdálky z řeckého nebe dívala, než mu je vyložila. Třeba opravu aut nebo SMS. Dával přednášky na téměř libovolná témata. Kromě toho mu Athéna přenechala k ruce dočasně všech sedm Múz, s kterými konsultoval sporné problémy a které mu další vědomosti sháněly po knihovnách. Mluvil a mluvil. Sám sebe strašně rád poslouchal. Pozvolna a neznatelně zpychl a byl skrz své vědomosti naprosto nesnesitelný. Stařenka se odstěhovala k dceři, kdo má pořád ty chytré řeči poslouchat. Ostatní děti jeho moudrosti také nechtěly slyšet, a tak stařec nakonec zůstal sám jako ten kůl v plotě.
Svět je spíš chaotický než racionální, a zle se mu začal odplácet. televizní soutěž “Kdo chce být milionářem” jednou vyhrál, ale podruhé už jej nepustili ani přes vrátnici.
“Zas všecko dopadlo špatně. Měl jsem je vyrazit ze dveří, důry marnivé malicherné,” pomyslel si jednoho dne.
“Jejich starosti bych chtěl mít. A ten Paris to taky tenkrát dost vymňouk. Taky se na ně měl vykašlat. Co z toho měl?”
Tím stařec dospěl k jisté moudrosti a vše se pomalu vrátilo k normálu. Zapomínal pozvolna, co jej Athéna naučila. Jen málo z toho mu v paměti zůstalo. Stařenka se nastěhovala zpátky pod podmínkou, že stařec bude aspoň občas mlčet, kamarádi zas začali přicházet na kus řeči a sousedé zase tlachali ze své strany plotu.
Tím začala starcova cesta za moudrostí. Nastávala velká doba jeho života. Celý život po moudrosti toužil, jenom dost dobře nevěděl, co vlastně moudrost je, jak se k ní dopracovat a jak si ji udržet. Nyní, penzista v Pavlíkově, měl čas přemýšlet, číst si, chodit na procházky a dívat se. Také si o svém bloudění začal psát tajným písmem deník, kde o sobě mluví jako zevní pozorovatel, ve třetí osobě, aby utajil, že je to on.
Stařec a moře času
Ne každý den byl tak bouřlivý jako ten, kdy poprvé začal přemýšlet o tom, jak dojít k moudrosti pravé a jediné. Dalšího dne, o kterém chci hovořit, se stařec ráno probudil, byl ale nevlídný, protože vstal tak zvaně zadkem dopředu. Zuby nechal ve skleničce, co na tom záleželo, že bude bez zubů děsit sousedy pitvořením obličeje, hlasitým tláskáním a pomlaskáváním? Vousy si nechal neupravené a navíc pronesl několik ostrých, útočných, lidstvu nepřátelských slov. Poslal kamsi tolik lidí, že to bylo k nevíře. Ani se snad neumyl. Naštěstí stařenka ještě spala. Jinak by si určitě našel důvod, proč jí vyčinit. Ještě nevěděl, že tento den bude pro něj i pro stařenku velmi zásadní. Celý jeho život se dnes změní.
Příčina jeho mrzutosti byla zcela triviální. Blížil se konec měsíce a jako pokaždé, opět nevyšli s penzí. Navíc kdosi v televizi večer diskutoval o tom, že penzijní systém je přetížen, že se brzy rozpadne a pak že důchodci uvidí. Vyčítal ten kdosi starcům u televizorů, že si je politici předcházejí, aby pro ně volili, a dávají jim proto víc a víc na důchodech. Naopak ty peníze, co staří dostanou navíc, berou politici těm mladým, kteří mají děti a živoří, i těm podnikatelům, kteří by mohli podnikat. A že se rodí málo dětí a proto dnes ještě připadá jeden důchodce na čtyři lidi, ale v příští generaci bude připadat jeden důchodce na jeden a půl pracujícího. Jako by za to mohli starci současní a ne starci budoucí.
Nadávání na vládu mu toho rána nepomohlo. Nadával, že celý život chodil na brigády a dělal přesčasy a soudruzi teď z jeho brigád mají velké penze a obyčejní lidé nic. Ten den neměli se stařenkou ani na rohlík, vůbec neměli na mléko do kávy a cukru měli jen na dnešek. Nebylo to poprvé, ale tento měsíc měl jen dvacet osm dní a tak snad tentokrát by měly jejich rodinné finance vyjít. Leč nikolivěk, nevyšly. Stařec byl mimoto křehká nádoba a stařence nic neodepřel. Stařenka ráda nakupovala a hromadila ručníky, polštáře, svetry, kalhoty a mnoho jiných věcí podle toho, jak ji vášeň popadla. Vůbec neuvažovala nad tím, že něco je ve výprodeji a něco ne, něco má význam koupit právě teď a něco jindy. Kupovala, nač jí padlo oko. Teď stařec kvůli ní trpěl pocitem slabosti a nedostatečnosti.
“Já jí měl . . .” skoro vykřikl, ale zapomněl, co jí měl a proč.
“Kdyby mi aspoň někdo půjčil, třeba ten, jak se kruci zase jmenuje, mám to na jazyku. . .”
To se teď stávalo často. Seděli s kluky, tedy kamarády stařečky, co spolu mluvili už v obecné škole a pak u skautů, a říkal si s nimi:
“Víte, byl tam s námi také ten, jak se přece jmenoval, co měl za ženu tu, takovou blond, rozvedenou s tamtím, kruci, ty jména, kde jsou, kam se to všechno podělo?”
Stařec se zamyslel a jména nepřicházela. Ani si nevzpomněl, co měl stařence udělat, když ji viděl nakupovat. Pak se zasnil:
“Kdyby tak tady byl ten, jak se jmenoval, Wells, Herbert Wells, H. G. Wells, přece ten s tím strojem času, snad by mi pomohl.”
Vžil se do stroje času. Představoval si jej stále určitěji.
“Kdyby to tak šlo, dopředu v čase bych si zajel pro příští penzi, dozadu bych se s ní přenesl na nákupy, pěkně pomaloučku bych si ji utrácel. Mezitím při cestě do budoucnosti bych si vyměnil všecky peníze za zelené dolárky, ty jsou pořád stejné, ten s Washingtonem a ten s presidentem Jacksonem se už dlouho nemění, platí letos a platily loni a před padesáti lety. Určitě mi je tady ve spořitelně vymění. Avšak, víš, starouši, kolik před padesáti lety platily? Dostat se tak někam do doby, kdy byla kráva za dvacku, tedy za dvacet dolarů, tedy za pár stovek korun, a nechal bych si ji naporcovat a šupity s ní zpátky, to by bylo terno!
Vždyť mám ještě ve sklepě láhve Tokaje Szamorodného, když jsem za ně platil dvacet korun za láhev, teď je za dvě stovky a to ještě ve výprodeji a na trhu a chutná to bůhvíjak.”
Pak se to stalo. Stiskl knoflík a byl na stejném místě, ale někde jinde, vlastně někdy jindy, pozítří, v den braní penze. Zašel do spořitelny na náměstí, vybral peníze ze sporožira a řekl si:
“Bože, to je peněz! A tak málo si za ně mohu koupit, tady a teď.”
Ještě je vyměnil za Jacksony a Washingtony, znovu stiskl knoflík a byl v čase daleko zpátky. Princip stroje času neznal, ani se nesnažil, také by mu byl k ničemu. Vůbec nevěděl, kde je a kdy je a kam se vrátil. Ve spořitelně si zase přeměnil dolíky zpátky za koruny. Dostal hrst zelených stovek a byl na nich Masaryk. U řezníka pana Fischla si dal naložit tašku naporcované prvorepublikové krávy, maso se dřív bouralo jinak, ale nevadilo mu to. Skočil i pro mléko, kávu a cukr. Co na tom, že cukr byl v homoli a na mléko si musel koupit bandasku.
Ruce měl plné nákupu, bál se, že ho časomíra brzy zas postrčí zpátky, a proto horečně přemýšlel, co honem udělat se zbytkem penze, než časomíra dotiká?
Poblíž svého domova viděl dům na prodej, byla na něm tabulka s cenou. Tehdy ještě nebyli realitní agenti. I smlouvy se uzavíraly stiskem ruky. Vběhl dovnitř a dům od jakéhosi člověka na místě koupil za pár šupů. Byl to dělnický domek v Čelakovského ulici, nic moc, ani koupelna tam nebyla. Penze mu na něj hladce stačila. Takové tehdy byly ceny. I notář z Pivovarské ulice mu jej u soudu zaknihoval ve chvilce, tehdy bylo vše jednodušší, vše se psalo ručně a stačilo málo, smlouva byla na deset řádků. Musel zaplatit za kolek. Nevěděl, co je to kolek, ale zaplatil, moc drahý nebyl, proto nad ním moc nepřemýšlel. Ještě notáři nechal peníze na opravy, aby dával pozor, kdyby něco v nejbližších letech shnilo, třeba střecha.
V dalším okamžiku stiskl knoflíky na skříňce, vše kolem něj zavířilo a stařec zas byl tady, teď, doma, ve své době, z které vyšel, dokonce ten samý den. Byl rád, že nic po cestě neztratil a že se vrátil do času nynějšího s papíry, že mu barák vedle v ulici patří. Hovězí dal do mrazáku, nákup narovnal do kredence a do ledničky a šel se podívat na svůj dům. Domeček v Čelakovského ulici byl takový postarší, trochu sešlý, ale stále ještě docela zachovalý. Tehdy se stavělo poctivě. Klíče se do zámku stále ještě hodily, zavolal stařenku, odemkli a dům prošli. Moc se nezdržovali a domek dali znova na prodej. Čekali jen krátce, domek střelili, koupil jej vnuk notáře z roku onoho, vyložil stěny dřevem a otevřel si v něm advokátskou kancelář. On jediný věděl z papírů, co se stalo.
Stařec se stařenkou si tedy žili. Penze jim bohatě stačila. Vybrali dopředu peníze ve spořitelně, hupsli do minulosti na nákup, šup s ním zpátky, měli co hrdlo ráčilo. Kuře bylo za kačku, byli v relativním balíku. Pohoda.
Stařena však byla mluvná, svěřila se Haničce a Kátě a Věře a Rousce a paní Kopýtkové, která tu byla návštěvě ze Slovenska a chtěla se tu vdát. Ty se všechny šly podívat nejdřív na dům a na nákupy z roku onoho, divily se mléku v konvi a jak je paní Světlíková nalévá lidem do bandasek. Taky si všimly, jak se pumpuje voda ze studny na ulici. Divily se burákům v kornoutě z novin, a jak v konsumu sypou mouku do pytlíků. Ještě si noviny od buráků přečetly, jak zabili krále Alexandra a teď hledají vrahy.
No, a pak škemraly, až se stařec dal znovu umluvit a vzal je ještě jednou na výlet do té správné dost nedávné doby. šly se nejdřív podívat, jak vypadaly, když byly mladé, a jak vypadaly tehdy jejich děti. Tehdejší děti se podobaly vnoučatům dneška a ony samy tehdejší nestařeny se podobaly svým vlastním dcerám dnes. Trochu se dámám pletlo, kdo je kdo, kdo je dcera a kdo je matka. Pomluvily se, jaké měly nemožné účesy a postavy, o módě nemluvě. Co se tehdy nosilo, to volalo do nebe.
Vydaly se sice také na nákupy, ale tentokrát nakoupily jen málo, pár prstýnků a hmoždíř a ruční mlejnek na kafe jako starožitnost. Za chvíli se transportovaly zpátky do nynějška a výlet podrobně prodiskutovaly. Při diskusi přišly na to, že si zařídí věštírnu. Takové hádání z karet. Vyhovovalo to jejich zálibám, protože o osudy ostatních lidí se vždy živě zajímaly. Proto byly ve věštění velmi úspěšné.
Třikrát sejmout, co máš na srdci, v hlavě, to vše levou rukou, o čem nevíš, co se dozvíš, po čem šlapeš, co tě čeká, co tě nemine. Vždycky si jedna vědma odskočila do budoucna nebo do minula, vše vyšetřila a když se to dobře načasovalo, v tomtéž okamžiku na mrknutí oka byla zpátky.
Stařec pouze udržoval úroveň blahobytu na neprovokativní úrovni a hlavně chodil zpátky na nákupy. Do politiky se nepletl, i když by mohl, jen pár lidem poradil, jak to bude/bylo s nacisty a s tím komunismem. Panu Fischlovi poradil, ať všecno prodá a odstěhuje se někam daleko, že by jinak nepřežil. Pan Fischl neposlechl, paní Fischlová věděla všechno lépe, škoda.
Mohl bych vyprávět ještě dál, co by kdyby, ale zatím nebudu. Jen si pamatujme, že H.G.Wells cestu časem bral moc vážně. Nebrat věci tak úplně vážně. Brát věci nepříliš vážně, to je závažná část pravé moudrosti, snad ta hlavní. V podstatě je takový stroj času dobrý nápad, jen ho pořádně využít. Nedohánět věci do tragických konců. Když nic jiného, vyřeší to pensijní krizi. Ať si každý vybere penzi a uloží si ji před padesáti lety do banky na úrok. Z něj pak mohou žít i ti, kdo dnes živoří a mají jen penzičku od státu a žádné úspory. Ještě jim zbyde. Také tím přispějí ke stabilitě ekonomie. Nejen oni, ale i země bude bohatá. Toto řešení se trochu podobá Kolumbovu vejci, jen zbývá zjistit, na kterou špičku ťuknout.
Pensista stařec také tak dosáhl určitého stupně volnosti. Mohl se pohybovat kam v čase chtěl, mohl tam všude mluvit s lidmi a dívat se na věci. Mohl hledat moudrost nejen teď a tady, ale i tenkrát, potom a jindy. Mohl se samozřejmě také pohybovat z místa na místo, to dnes není problém. Stěží na to všechno stačil.
Stařec a bratří jeho
Penzi si má člověk naplánovat a pečlivě připravit, říkal si stařec už od dob mužných. Se skutečnou přípravou si však nevěděl rady. Váhal, organizoval, přemýšlel, studoval knížky “Jak si naplánovat penzi”, postupoval vpřed a zase se vracel. Stále to nebylo ono. K spokojenému životu mu cosi chybělo. Scházel se s kamarády, s kterými skotačil v polích u Václava, dokud tam ještě pole byla. Chodili spolu do školy ještě než do Pavlíkova přišli Němci a tehdy jemu i kamarádům bylo dobře. Pak už ne, a mnozí odcházeli někam, kam se nechodilo dobrovolně. Také rostli a rozcházeli se do jiných končin. Už abychom byli pryč z Pavlíkova, říkali si tehdy. Bydleli pak v Praze, v Hradci Králové a v Pardubicích, protože Pavlíkov jim připadal jako díra, i když to nebyla pravda. Osudy měli všelijaké, názory si vytvářeli v dobách dobrých i zlých a podle toho vypadaly. Pozoroval je, jak si vedou a snažil se něco od nich odkoukat. Hledal.
Dělo se však leccos, co stařec netušil. Dělo se to v jeho těle. Jednou ráno mu nebylo moc dobře. Měl pocit, že se mu napíná kůže na celém těle, že brzo začne praskat, že se mu v těle všechno mění, že mu tuhnou a otékají prsty na rukách až k nehybnosti, že jej zebou nohy a záda. Břicho měl jako bubínek a cítil, že se v něm všecko štosuje. Tímto slovem občas popisovala své stavy stařenka. Po chvílích utrpení vytušil, že se zas asi něco stane, co se nedá odestát. Nasnídal se a vlezl si do vany. Vana byla stará plechová a voda se ohřívala v prastaré plynové karmě. Koupel byla horká a příjemná a stařec ležel a četl si knížku. Voda postupně chladla, trochu jí vypustil, doplnil teplou a četl dál. Četl dlouho a vodu ob co chvíli doplňoval.
Pak se podíval na svoje stařecké neestetické břicho a zhrozil se. Na břiše vlevo, skoro až na levém boku pod žeberním obloukem měl bouli, nebyla to ani snad boule, byl to asi neprovalený furunkl, nebo snad nebyl, bylo to něco nafouklého, byl to snad nádor, nebyl moc velký, ale byl nezvyklý a nepatřil na jeho břicho. Nádor napínal žlutou a vrásčitou kůži, z které začaly mizet vrásky a začala se podobat pergamenu. Nádor, nebo snad furunkl, jakoby rostl před očima, i když si stařec říkal, že to snad není možné, aby rostl tak rychle. đádný nádor ani furunkl neroste před očima. Ráno tam nic nebylo, tím si byl jist. Teď to bylo jako dětská hlavička, tedy hlavička velmi malého dítěte. Za chvíli ta věc byla jako dětská hlava, hlava většího dítěte. Vystoupil z vany a zabalil se do osušky. Pak, aby to netlačilo, se opatrně oblékl do volných kalhot se šlemi. Vzal si také to největší tričko, které doma našel. Přitom se neustále pozoroval. Určitě to nebyl furunkl, byl to nádor a měnil se dost rychle ve volný vak. Vak měl poloprůhlednou stěnu a byla v něm žlutavá tekutina, která se vlnila a žbluňkala, když na vak poklepal. V tekutině se cosi vznášelo, prosvítalo to skrz pergamenovou pokožku, bylo to růžové a pulsovalo to.
“Ach, co mě to zase čeká? Bude to bolet, ztratím mnoho krve a energie. Stojí mi to za to? Takhle jsem si penzi nepředstavoval. Budu asi muset k lékaři, ale dnes ne, snad to zmizí.”
Leč růst se nedal zadržet. To růžové uvnitř mělo už podobu shrbeného človíčka s rukama a nohama, s tváří, třapečkem kolibříčkem a trupem. Byl to tedy chlapeček, tedy spíše muž, takový malý zmenšený mužík. Rostlo to a dozrávalo, občas to koplo a stařec si řekl:
“Budu rodit. Proboha, já, já stařec budu rodit! Čeho jsem se dočkal? Penze má být spokojená, psaly Lidovky. Nikdo mi nebude věřit. Musím jíst hodně vitaminů a proteinů.”
Vzal si tři vitaminy pro starce přes padesát, které bral už léta, protože se bál je nebrat. Pak pomyslel na jídlo, a aby bylo co nejsytější. Cítil nezkrotný vlčí hlad. Sáhl do lednice a našel kost od šunky. Stařenka ji přinesla ze samoobsluhy, že si z ní budou ke svačině ukrajovat a pochutnávat si. Snědl ji skoro celou, okousal ji až na okostici. Okousal i chrupavky. Na stařenku nic nezbylo. K tomu vypil krabici mléka. Pak zaběhl do samoobsluhy a koupil ještě jednou celou šunku, kost i kůži, a v ní libové růžové masíčko. Ochutnal, byla výborná. Zhltal ji znovu skoro celou, měl hlad jak šílenec, ale stařence kus nechal, aby nic nepoznala. Od té chvíle starci chutnalo jíst jako nikdy předtím. V lednici našel vejce, uherák, konservu tresčích jater a olejovky v tomatě. Vše snědl, znovu šel na nákup, znovu jedl. Vzpomněl si na Bumbrlíčka a řekl si, že tu pohádku bude muset vyprávět vnučce, až budou zase oba při chuti a budou se hádat o kůži z kuřátka. Tu měl;i oba rádi.
Věc zrála a začala do stěny vaku kopat ze všech sil. Mávala i ručičkama. Stařec jedl a cítil pod tričkem, jak ta věc dovádí. Stařenka říkala, co se tak hrbíš, co je s tebou, dědku, narovnej se. Za několik dní kopla ta věc tak silně, až prorazila stěnu vaku. Tekutina, tedy vlastně plodová voda, z něj vytekla, vyvalila se proudem a s ní se vyhrnul i plod. Byl to plod, stařec jej v tom okamžiku nazýval plodem a celému vaku říkal conceptus. Plod visel na pupeční šňůře a bezmocně třepal nohama i rukama. Stařec si řekl, že musí pupeční šňůru podvázat a přestřihnout, jinak ztratí oba příliš mnoho krve. Převázal ji na dvou místech tkaničkou od boty a mezi nimi střihl. Nebolelo to.
Plod nevypadal jako dítě. Měl proporce dospělého člověka, dlouhé končetiny, dlouhý krk a úměrnou hlavu. Byl to dospělý člověk v malém. Nevypadal mladě. Vypadal jako stařec, měl vrásky a moc velkou kůži na břiše. I podle rysů obličeje to byl stařec, avšak menší. Vše na něm bylo stejné jako u starce. Stařec jej vykoupal, protože na kůži celého těla měl žlutavou mázdru, která nepáchla, spíš voněla. Tak voní novorozeně hned po porodu.
Plod plakal a ječel, protože se jinak neuměl zatím vyjadřovat. Když dítě pláče, je buď mokré, nebo pokakané, nebo se musí nakrmit. To si stařec pamatoval z dob svého otcovství a dědovství. Pokakaný ani počůraný plod nebyl, protože neměl plínky. Měl tedy hlad. Stařec přinesl mléko v hrnečku a plod je vsrkl jedním lokem. Děda se zeptal:
“Chceš šunku? Mám jí ještě kus, stařence koupím jinou.”
Plod řekl:
“šunku”, bez chyb a žvatlání. šunku také zhltl a řekl:
“šunku. Chceš.”
Stařec řekl: “Už nemám. Musím ji jít koupit.”
A plod na to: “Koupit. Musím.”
Následující dny plynuly v hektickém tempu. Plod se brzy postavil na nohy, ani moc nelezl, hned začal chodit, a občas i běhat. Podupával si dokonce ke starému džezu, který měl stařec rád a znovu a znovu si jej hrál. Orchestr Karla Vlacha, Benny Goodman, všechno staré, melodické a pěkné. Nostalgie po starých dobrých časech.
Plod se také velmi rychle učil mluvit. Každé slovo si pamatoval. Jen s nimi neuměl dost dobře zacházet. První den snědl půl šunky, druhý den také půl a hovořil o něco líp. Stařec mu další den nabídl pečenou krůtu a chutnala mu. Plodu teď říkal klon, Klon s velkým písmenem, protože to vlastně nebyl plod. Byl to klon. S nikým jej nezplodil, byl jediný genetický rodič. Starci připomínal pupenec na kvasnici, jak jej jednou viděl pod mikroskopem. Byl to výrůstek jeho těla, byl to jakýsi osamostatněný nádor. Měl určitě všechny jeho chromosomy a geny. Byl to Klon.
Přemýšlel o jiném jménu, ale žádné jej nenapadlo. Rostl jako z vody a podle toho jedl. V supermarketu si starce začali všímat a pak dokonce i vážit, protože tak moc nakupoval. Nikdo nenakupoval tak moc. Byl to teď jejich privilegovaný zákazník. Brzy Klon dorostl do starcovy velikosti a přestal se přecpávat. Už to neměl zapotřebí, růst skončil. Stařec se podivoval. Bylo to, jako kdyby se díval do zrcadla, jako kdyby poslouchal sám sebe z magnetofonu, jako by se natočil na video a pouštěl si je.
Klon se za pár dní naučil slušně mluvit, chodit zpříma a pohybovat se elegantně. Začal nosit starcovy šaty. Starci to nevadilo, stařenka celý život ráda nakupovala a měl v šatnících věcí na desetiletí. Jeho šaty byly tím pádem většinou vyšlé z módy, kalhoty široké nebo zas úzké, krátké nebo až na zem, ale starci ani Klonovi to nevadilo.
Začali si povídat a zjistili, že sdílejí prakticky všechny názory na všecko. Tvrdě se vyjadřovali o světě venku na ulici a všude jinde i o všem, co ukazovala televize. Už když byl Klon malý, stařec si jej poznačil letgulmou na hřbetě levé ruky. Zbyla tam malá jizvička. To proto, aby je v budoucnosti lidé rozeznali, kdyby bylo třeba. Zatím ale o starci číslo dvě, o Klonu, nikdo nevěděl. Stařec jej nechal přespávat v nejzadnějším sklepě, kde kdysi měli s kamarády klubovnu a teď tam měl dílnu. Tam stařenka nikdy nechodila. Teď tam nanosil nábytek, který jinde v domě překážel. Přinesl i vařič na kávu, povlékl mu postel a dal mu do šatníku část svých šatů a košil. Bylo tam teplo, ticho a sucho. Nebylo to vězení, bylo tam velmi příjemně, byl to útulný kamrlík, byl to útulek a skrýš.
Večery trávili spolu. Stařec za ním chodil do zadního sklepa a stařenka si myslela, že tam něco opravuje. Nescházel jí, byla zvyklá se večer na televizi dívat sama. Někdy stařec s Klonem popíjeli pivo nebo Vavřince. Stařec přitom svého Klona školil v běžných vědomostech, aby nedělal ostudu, až půjde mezi lidi. Vycvičil jej ve čtení, psaní, počítání a politice. Vyložil mu, kdo je kdo ve městě. Měl s ním velké plány. Zatím jej posílal na zahradu pracovat, plít, sekat trávu sekačkou a hovořit se sousedy. Sám mezitím vyřizoval poštu, telefony a internet. Být penzistou je všeobecně dost náročné zaměstnání a oni, i když byli dva, stěží všechno stihli.
Stařec Klona moc nekrmil, aby mu nevyrostl do obřích rozměrů, ale byly to zbytečné strachy. Klon už se fyzicky neměnil a ani moc nejedl. Jedli oba asi tak stejně a chutnaly jim stejné věci. Někdy jej stařec poslal za stařenkou, aby si vyslechl její stesky na sousedy a na všechny ostatní lidi světa, na jejich hloupost, zkaženost, lenost, nevděk, lakotu a sobectví. Nebylo to pokaždé, kdy se nechal zastupovat. Stařenka byla hodná žena a nemohl ji tolik zanedbávat. Také se mu s ní dobře povídalo.
O několik dní později se domluvili, přišli za ní oba, a když se probrala z úleku, vysvětlili jí, co se stalo a proč jsou dva. Stařenka se chtěla rozčílit, chtěla říci:
“Proč jsi ho nevyrazil z domu?”
Nevěděla však dobře, který z nich měl toho druhého vyrazit z domu a který měl zůstat, a proto raději mlčela. Také si uvědomila, že Klon bude užitečný a bude se hodit při úklidu, při opravách v domě, při zatloukání hřebíků a při dalších povinnostech manželů. Ještě se stařenkou začali uvažovat o tom, že pro něj zažádají o penzi, o řidičský průkaz a o pas, ale nechali toho, protože by těžko vysvětlovali, kde se tu najednou Klon vzal. Byl by to těžký právnický problém.
Když šel Klon ven, půjčoval mu stařec svoji občanku, řidičák a ostatní doklady. Také jej musel naučit jezdit autem, aby Klon něco neprovedl, když jede po městě. I dopravní předpisy Klon nakonec zvládl, i když mu bylo divné, proč se světelná znamení na křižovatkách v Pavlíkovově i jinde v Čechách dávají před křižovatku, kde na ně řidič nemůže vidět, a ne za křižovatku, kde by je řidič viděl jasně a zřetelně. Ne vše je v životě logické.
Tak si všichni tři, stařec, stařenka a Klon, na sebe pomalu zvykli. Klon jezdil občas se strojem času nakupovat, nosil dopisy na poštu, chodil pro penzi a do banky, vyřizoval vzkazy. Naučil se na ulici zdravit lidi, které stařec znal. Stroj času mu pomáhal zkoumat budoucnost i minulost. Dělal, co bylo třeba. Oba, stařec a Klon, byli jako jedno tělo a jedna duše, jednovaječná dvojčata bez stopy rozdílu. Jednou přišel do domu lupič, starce ohrožoval a i jinak obtěžoval. Klon se však objevil za jeho zády a oba, stařec i Klon, na něj řvali, až utekl. Lupič se pak nějakou dobu léčil ambulantně na psychiatrii, pak se dobrovolně natrvalo usadil na uzavřeném oddělení a o nějakém návratu do civilního života nechtěl ani slyšet. Do smrti se již neusmál. Stařec a Klon spolu vykonali ještě hodně jiných dobrých skutků.
Každý člověk aspoň jednou v životě zatoužil mít své dvojče, svého Klona, dokonce by jej někdy při dnešním životním stylu potřeboval. Tato historka ze života starce však nekončí příliš pohodově ani nevinně. Po roce se jednoho rána Klon probudil a pocítil, že je mu nějak divně. Měl pocit, že se mu napíná kůže na celém těle, že se mu v těle všechno mění, že mu tuhnou a bobtnají prsty na rukách až k nehybnosti, že se v něm všecko štosuje a že se zase asi něco stane, co se nedá odestát. Nasnídal se a vlezl si do vany. Voda byla horká a příjemná a Klon ležel a četl si knížku. Voda postupně chladla, trochu jí vypustil, doplnil teplou a četl dál. Četl dlouho a vodu opakovaně každou chvíli doplňoval.
Pak se podíval na svoje stařecké neestetické břicho a zhrozil se. Na levém boku měl bouli, furunkl, nádor.
“Klon!!!” vykřikl a zhrozil se. Tím však klonování nezabránil. I stařec se zhrozil.
“To nemá konce! Budeme se znovu klonovat!”
Spočítal své úspory a penzi a zjistil, že ještě jednoho klona uživí. Bude jim ve třech dobře, bude jich do mariáše. Stařenka však byla jiného názoru.
“Jen byste hráli mariáš a práce by stála. Nic takového. Jdeme k doktoru, něco se musí stát, než bude pozdě.”
Ještě ten den zašli k rodinnému lékaři a vyložili mu, co se stalo. K lékaři šel stařec, Klon s rostoucím nádorem na boku a s nimi stařenka, aby si to chlapi nerozmysleli. Pan doktor, jinak zkušený praktik, zalapal po dechu, chvilku nevěřil a tvrdil, že oni dva, stařec a Klon, jsou jednovaječná dvojčata a ať si z něj nedělají legraci. Když mu však ukázali dalšího, k samostatné existenci se připravujícího leč dosud samostatné existence neschopného sourozence, pochopil, že jde o něco neobyčejného a velkolepého, co se naprosto nedá zamést pod koberec.
Pozval tedy na konsultaci několik svých kolegů ze studií, nyní vážených profesorů na Karlově universitě. Sešlo se tedy ještě téhož dne konsilium nejlepších vědeckých mozků university. Klon se v koutku živil šunkou a jeho nádor se měl čile k světu, kopal a plul v amniovém vaku, nebo jak se jeho dočasný příbytek mohl nazvat. Profesoři se nakonec dohodli, že tento případ budou sledovat a popíší jej. Určili si i pořadí autorů očekávané publikace. Zatím nikomu ani muk. Během několika dnů se narodil Klon číslo dvě. Předběžné sdělení šlo okamžitě, ještě téhož dne, faxem do časopisu Nature, který je okamžitě, ještě ten den, přijal k tisku. Sdělení vyšlo během týdne a po něm nastal poprask. Na tiskových konferencích se novináři ptali na všelijaké nesmysly, ale autoři dokázali na všechno odpovědět. Ministerstvo zdravotnictví vyslalo vyšetřovací komisi, ve které byli i zástupci ministerstva práce s sociální péče, zástupci zdravotní komise poslanecké sněmovny parlamentu a dokonce předseda sněmovny, bývalý ministr a ministerský předseda několika předcházejících vlád. Ten prohlásil, že
“. . . nikdy, ale opravdu nikdy se v ekonomické literatuře o lidských klonech nic nepsalo. đádné klony tedy neexistují.”
Vzápětí odešel, klepaje si prstem na čelo. Leč stařec, Klon a další sourozenec, nazvaný mezitím Secundus, tím nezmizeli ze světa. Komisi se předvedli, jejich ošetřující lékaři jí odevzdali separáty práce v Nature a předběžný text rozsáhlé publikace, vyžádané Časopisem lékařů českých, Scientific American, Journal of American Medical Association a týdeníkem Respekt. Byly toho opět plné noviny a svět se konečně začal se zvědavostí a zájmem dívat na Českou republiku.
Vědeckého uznání se republice dostalo, když byl popsán identický případ, který zachytila University of Kentucky v Louisville, KY, USA. Noviny, které si ze starcova případu dělaly legraci, zmlkly. Ty noviny, které případ vzaly vážně, byly na koni.
Během několika měsíců bylo popsáno několik desítek případů a neminulo dne, aby se neobjevil nový. Byli to vesměs starší lidé, pensisté, všichni muži. Jediná země, která neohlásila, že má klony, byla kontinentální Čína. Čínský dissent však propašoval ze země zprávy, že Čínská lidová armáda klony odváží do okrajových oblastí země, neznámo přesně kam, i s jejich rodinami.
V ostatních zemích však brzy nejbrilantnější právní mozky spolu s experty Evropské unie a OSN začaly tuto zapeklitou situaci analyzovat. Co s klony? Vždyť to jsou vesměs dědci v pensijním věku. Kloni zatím byli v péči státu nebo jejich rodin. Jestliže však tato epidemie bude pokračovat, říkali experti, budou se kloni pokoušet o to, aby dostávali penzi a naruší tím pensijní systémy postižených zemí. Později, jak budou stárnout, zahltí i systémy zdravotní péče a dojde k takové společenské krizi, jakou dosud lidstvo nezažilo. Co s klony, opravdu? To byla otázka dne.
Světová zdravotnická organizace tedy dostala za úkol zjistit podmínky, za kterých k Syndromu Spontánního Lidského Klonování (SSLK) dochází, a co se tedy dá dělat. WHO vypsala na toto téma výzkumné granty. Trvalo to několik let, ale nakonec se zjistilo, že malá továrna ve městě Broumově v severovýchodních Čechách začala vyrábět nový čistící a desinfekční prostředek, který působí tak, že podpoří bakterie s prudkému a opakovanému buněčnému dělení a pučení a tím je oslabí, až vyhynou. Nikdo netušil, že prostředek účinkuje podobně i u lidí. Za starcovo klonování tedy mohla stařenka, která neúměrně často šůrovala byt.
Továrnu chtělo OSN spolu s Evropskou unií zavřít a čisticí prostředek zakázat, ale popletlo si tento Broumov, na světových mapách jmenovaný Braunau, s rakouským městem Braunau am Inn. Po několika politických, zčásti celosvětových, zčásti místních krizích, se i toto opomenutí vysvětlilo a po několika letech, plných soudních pří a odvolání, se onen desinfekční prostředek přestal vyrábět a klonování přestalo.
Brzy nastal klid. Stařec získal tedy, kvůli znečištění ovzduší a stařenčině čistotnosti, několik identických bratří, a protože to byli dědci veselí a mluvní, bylo jim spolu dobře a mnohé věci spolu zažili. Aby na sebe neměli vztek kvůli ponorkovému syndromu a aby měli prostor pro své vrtochy, blbé nálady a vůbec soukromí, nastěhovali se do několika domků ve stejné Hvězdoslavově ulici. Často se scházeli, tu u jednoho, tu u druhého z nich. Bylo těžké je rozeznat, a tak ani my pozorovatelé je nerozeznáváme. Jen oni sami si vytvořili systém, podle kterého se rozeznávali.
Starcovi tyto kloni dali novou sílu. Teď mohl/mohli všechno. On i jeho kloni mohli cestovat v čase i v prostoru sem a tam, mohli se navzájem zastupovat, mohli být na mnoha místech najednou. Měli tedy víc moci, než kolik jí chtěli využít. Byli by pány světa, kdyby se jim zachtělo. Mohli by podrazit všechny burzy světa. Mohli by se stát majiteli a pány všeho. Nechtěli však této moci využívat. Nechtěli nad nikým vládnout, netáhlo je vymýšlet pro lidi zákony a podle libosti je zpětně i dopředu měnit a tím s lidmi podle své chuti mávat. Nikdo z nich nešel do politiky ani do byznysu. Chtěli všichni společně hledat a poznávat moudrost. I toto byla moudrost: I když můžeš, neovládej. Jen bys všechno pokazil.
Staøec a Vìc
Stařec, ten původní, který všechno zavinil, a s ním i všichni jeho kloni se občas zamotali do zapeklitých situací. Na průšvihy byl stařec specialista už od mládí. Občas měl pocit, že každý člověk, a hlavně on, může mít tolik životních trampot, kolik si sám dokáže zorganizovat a kolik snese. Jeho život byl řetězem nesnází. Nebyl – li v průšvihu, měl pocit vykořenění. Bál se v takových situacích, že se další průšvih nezadržitelně blíží a že bude horší. Zpravidla se blížil a byl horší. Když teď starců bylo víc, bylo i víc průšvihů.
Jednoho večera stařec, lhostejno který, seděl v lenošce, četl, měl přitom puštěnou televizi a celkem mu nevadila divoká střelba a hněvivé výkřiky. Stejně se nedíval. Televizi měl puštěnou jen ze zvyku a kvůli zvukové kulise, aby nebylo takové ticho. Byl to klidný večer. Náhle zazvonil domovní zvonek. Stařec rozsvítil světla před domem a šel otevřít branku. Stála tam dívka a byla starci povědomá.
“Už mne nepoznáváš, za tak krátkou dobu?” tázala se povědomým hlasem a usmála se povědomým úsměvem.
“Kdybych nevěděl, který rok letos je, řekl bych, žes moje dávná kamarádka, moment, nech mne přemýšlet. Už vím, Helenka. Ty můžeš být její vnučka nebo, jestli si Helenka pospíšila, i pravnučka. Nejsi náhodou taky moje vnučka?”
“Jsem opravdu Helenka, a dokonce ta ona určitá stejná Helenka, tedy Elina Makropulos, žádná vnučka, tvoje už vůbec ne. Jen tys mi říkal tenkrát Helenko, nikdo předtím a nikdo potom mi tak neříkal, ve straně mi říkali soudružko, jeden mi dokonce říkal soudružka Jelena, aby vypadal ruštěji, řecké děti z internátu mi říkaly Makro a můj manžel mi ještě donedávna říkal Makříku, než, chudák, sešel věkem.
Pro tebe je to už dávno, pro mne tak ne, vzpomeň si, přijela jsem tehdy s řeckými dětmi do Prahy jako vychovatelka. Děti netušily, kde jsou, neuměly číst podivné nápisy z podivných písmen, cítily se ztracené a brečely. Já jsem je samozřejmě uklidňovala, dobře jsem to tady znala, i jsem znala českou řeč. Ty ses moc divil, jak dobře znám starou Prahu a českou historii, zvláště rudolfinskou dobu, Zlatou uličku a Královskou oboru a všechno, co se stalo potom až do dneška, tedy do tehdejších padesátých let. A smál ses, když jsem sice používala česká slova, ale jinak.”
“Na takové pohádky jí přece neskočím,” začal uvažovat stařec.
“Věc Makropulos jsem na divadle viděl, to byl samozřejmě Čapkův výmysl, taková zábavná pseudofilozofie, dobře se na to koukalo. Musí zrovna mne takováhle ňáká takhle tahat za ponožku? Jsou to dneska lidi. Dovnitř ji nepustím, sousedi by se probudili a nemám zájem o komentáře. Za chvíli stejně přijde stařenka ze Sokola, ale třeba to někdo filmuje, neváhá a točí, musím se chovat důstojně, pak by se to promítalo v neděli večer v televizi, byl bych lidem pro smích. Musím dělat jakoby nic, neblekotat.”
A poručil si: “Ěekni jí, jak je to podivuhodné, jak se někdo tak pěkně až do vysokého stáří uchová, když drží správnou dietu a chodí do posilovny. Nemá ani vrásky ani šedivé vlasy, a postavu má také docela ucházející. Asi bere vitaminy, melatonin, antioxydancia, gingko biloba, lněné semínko, ginseng, echinaceu, aspirin, zeptej se jí na to.”
Zeptal se a moc se nedověděl. Slečna Prýhelenka o nějakém melatoninu nic nevěděla ani ho nebere. Vůbec nic nebere, kromě aspirinu na bolesti. Dovnitř nechtěla jít. Jen suše prohodila:
“Zahoď ty bačkory, jsi v nich trapnej, už je asi nebudeš potřebovat. Pojď se projít, je večer jako stvořený k prozrazování tajemství, něco se dovíš, cos ještě neslyšel, je to akutní, dědku.”
“O tvém tajemství si povídali nedávno vrabci,” proběhlo starci hlavou, “jestli je to to, co si zrovna teď myslím, tak to ví každý student gymnázia, a ví se také, že pergamen s tajemstvím ti spálili, sám jsem to na vlastní oči viděl v Tylově divadle dole ve městě. Hrál tam taky Jéňa Korf, takovou nějakou vtipnou roli.”
Na procházku do parku nakonec šel. Helenka Elinka se tak nějak divně vlekla, stěží se plazila po prudkém vrchu do města, ale hlavně tvrdila, že pergamen s receptem na nesmrtelnost jí nespálili, Karel Čapek měl její historku z druhé ruky a nedověděl se všechno pořádně, otrávená životem také není, jak Čapek tvrdil, proč by měla být, tolik se toho teď děje, školí se na programátorku a moc ji to baví. To za Rudolfa nebylo, císař by koukal, určitě by si koupil pracovní stanici s nejlepším modémem a nechal by si posílat programy, hry a srandičky a všecko. Ten by se radoval jako kluk!”
Nakonec se přiznala, že má problémy. Dneska je jiná doba, chtěla si zase znovu namíchat nápoj věčného mládí, sháněla patřičné chemikálie a ingredience, šla pro semeno oběšence na popraviště, ale na tom místě, co tam byla minule, teď stojí Beránkovic vila a okolo sídliště, a Evropská unie soudům do popravování mluví, zvláště dostane – li někdo provaz. Sebevražd ubývá, koupila si mandragoru a je to asi mrkev, komodští draci jsou zákonem chránění a jiní draci na dračí krev nikde nejsou, panenskou krev dostala s obtížemi od sestry dozorkyně z ústavu pro mentálně handikapované, krev byla od pacientky, co jen leží a kouká do stropu. Sestra tvrdila, že je to jisté, ale kdo ví. Víš jak to chodí, nějaký zřízenec se přitočí a je po panenství. Bůhví, kde to všecko táta Makropulos tehdy sehnal, dneska je mizerná doba, ve všem jsou pesticidy, herbicidy, fytoestrogeny, polychlorobifenyly a všecko možné. Dneska nic nefunguje jako dřív.
“Prostě, starče, potřebuju tě. Tady máš seznam, pokus se ty věci někde získat. Znáš tady ve městě lidi, víš, kdo co má, podívej se do musea, do nemocnice, zajeď do Prahy na soudní lékařství. Býval jsi biochemik, umíš to, namícháme to, překapeme, vezmeme si to spolu, vyzkoušíme, a ještě bych prosila, mám roztomilého pejska Billinku, budeme si všichni tři žít. Už mám konečně rozum, lásek na jednu noc jsem si užila až po krk, potřebuji stabilitu.”
“Všiml sis dobře, kulhám, protože v tátově lektvaru nebylo nic proti osteoartritidě a nohy už mi moc neslouží. V tom nápoji mládí bylo snad něco, co zabraňuje degradaci desoxyribonukleové kyseliny, to připouštím, táta na to nějak přišel pokusem a chybou, asi na tom strávil hodně času, ale moc jiných věcí tam nebylo, moje vaječníky už dávno nemají vajíčka, musím proto brát hormony, cholesterol mám vysoký, játra netráví a zcvrkávají se, ledviny nefiltrují, zubní protézu mi dělali už mockrát. Záda mě bolí už od Velké francouzské revoluce. Můj táta Makropulos byl sice doktor, ale tehdy ještě neznali ani oběh krevní ani statistiku. Doktoři za Rudolfa II. byli hlavně kouzelníci a šarlatáni a musela to být opravdu veliká náhoda, že se táta strefil do replikace genomu.”
A tak vyprávěla a vyprávěla a skákala od věci k věci, jako že Staročeská strana se hodně podobala KSČ, ale Mladočeši byli frajeři, a který císař nebo generální tajemník měl jaké zlozvyky a nemoci a s kým kdo co měl a jaké podfuky se dělaly v politice a ve všem. Nakonec stařec už pomalu nic nevnímal a aby měl od Lžihelenky, tedy pardon, od Helenky pokoj, přikývl, že tedy ano. Ěíkal si, proč ne, za pokus nic nedám. Ze seznamu něco sehnal, něco ne. Aqua vitae nebyla, nahradil ji vodkou. Dračí krev také nikde nebyla, proto pod rukou získal v zoologické zahradě v Troji krev z iguany. Veterinář jí nějak dokázal napíchnout žílu na pacičce a ty potřebné tři kapky z ní vydojil.
Nakonec to stařec splácal všechno dohromady. Zkusili směs na pejskovi, ten to přežil a dokonce mu to trochu chutnalo. Lektvar si tedy oba vzali, zmizely jim vrásky, zlepšil se sluch a nemuseli nosit brýle, oběhové a dýchací funkce omládly bez chyby, srdíčko bez šelestů byla jako zbrusu nové, ale osteoarthritida Helence zůstala a moc nemocí jim oběma zůstalo. A tak teď omládlý – neomládlý stařec v podobě mladíčka vozí Helenku Elinku na kolečkové židli, ona vypráví o svém životě, plete si Valdštejna s Koněvem a konce to nemá. Stařec má pocit, že naletěl a bude tento pocit mít ještě dlouho.
To je skutečný přiběh Eliny Makropulos, dcery lékaře Rudolfa II., doktora Makropulose. Stařence to v době klonů tak moc nevadilo, tato příhoda se stala jen jednomu z klonů a moc jim v rodině nechyběl. Vždyť jich zůstalo ještě moc, jeden jako druhý. Občas tento určitý klon chodil ke stařence a k bratřím na návštěvu si postěžovat.
A poučení? Zamyslete se, moudrost v tom je. Nebuď chamtivý a nesnaž se mít všecko.
Stařec a síla
Podruhé to s omládnutím dopadlo lépe. Dvakrát až třikrát týdně se v té době stařec nenápadně ztrácel z domova, aby stařenka nevěděla. Asi určitě by jej ironizovala, kdyby věděla, kam chodí, protože z těchto věcí nemá pojem. Stařec totiž chodil do posilovny, kde se vědecky pod vedením magistrů tělocviku a trenérů druhé třídy posiloval.
To za jeho mladých let nebývalo. Chodíval, když byl naprosto mladinký, jako žáček do Sokola, ale teď už si z toho pamatoval jen to, že hráli “Pešek chodí okolo, nedívej se na něho” a že v sokolovně také bylo kino a on tam v Sokolovně viděl poprvé Sněhurku a sedm trpaslíků od Walta Disneye. Pak už, když mírně odrostl, byl Sokol zakázaný a Sněhurka také, a stařičký pan Hercik, který žáčky v pavlíkovském Sokole cvičil, už jen sedával v parku u kostela a vyprávěl si s lidmi. Brzy nato umřel.
V posilovně bylo starci blaze. Nejdřív šlapal na bicyklu, dlouho a dlouho, pak se provaloval na zemi pod záminkou strečinku, a pak šel od jednoho stroje k druhému a tahal za dráty a zvedal závaží. Tím si posiloval svaly. Na obrázku na každém stroji byl vždycky červeně namalovaný sval a jak se má za ten který drát se závažím tahat, aby ten určitý sval zesílil. Podle toho se řídil. Vzal to od hlavy po paty a všechno procvičil. Také se mu po cvičení ohromně líbila vysoká hladina endorfinů v krvi, která mu vždy zlepšovala náladu aspoň na dva dny. Cvičení bylo proto velmi příjemné. Když z cvičení odcházel, vznášel se metr nad zemí. Tak mu bylo. Nikdy předtím, za svého dlouhého života, nic podobného nezažil. Byl předtím celý život aktivním nesportovcem.
V Čechách byl takový zvyk, že do posilovny chodili hlavně mladíci a dívky, ale starců málo. Staříci v Čechách do posilovny nechodili. Ačkoliv, přiznejme si, občas do posilovny přicházeli i lidé všelijak od života pokroucení, třeba s nohou v sádře nebo dokonce bez nohy. Sem tam byla k vidění nějaká vdova. Za mořem, kam jezdíval za rodinou a kde také občas do posilovny zašel, chodily cvičit hlavně dámy nad čtyřicet, ba až dosti vysoko nad čtyřicet, často až blíže k šedesáti nebo i více a vykonávaly pohyby. Také tam chodili starci i starší než je ten náš. Mnohdy se ke strojům přibelhali o francouzských holích a pak si posilovali svaly a zdraví. Všichni toužili po zdraví, síle a mládí a snad také po návratu mladistvé krásy. Snad tím svým zdravím, že budou déle a zdravěji žít, také chtěli namíchnout státní pensijní plán. Kromě toho nekouřili a tím snižovali fiskální příjem.
V Čechách cvičily v posilovnách dívky půvabné, i když ne vždy nejštíhlejší. V cizině byly i ty starší cvičící dámy půvabné, i když ne vždy nejštíhlejší. V Čechách navíc měl stařec rozhled přes sálek, kde se cvičil aerobik. Sice se zároveň mohl dívat na televizi, televize je v každé posilovně, aby člověk zapomněl na to, jak sám sebe mučí, ale stařec dával přednost pozorování aerobiku. Každý, kdo seděl na bicyklu, se díval na dívčí aerobik. Jen jedna dáma ne, ta se zpravidla dívala po mladých bicyklistech anebo po mladících, kteří běželi na pásech. Ta zpravidla zapomínala na tom jejím bicyklu šlapat, jak byla očarovaná. Nemůžeme přesto říci, že by posilovny byly peleší hříchu. Snad peleší hříchu občas býti mohou, ale stařec nic podobného osobně nezažil a ani si ničeho nevšiml.
Po nějaké době vytrvalého cvičení stařec začal pozorovat, že je nějaký svěžejší, čipernější, že večer v kavárničce vydrží déle sedět a lépe se bavit, že vypije víc vína s větší chutínež ti druzí, že jej méně znervózňují někteří lidé, že zkrátka jakoby prostřednictvím posilovny mládne. Tak nějak podobně mu to původně slibovali páni magistři cvičitelství, když se tam k nim šel poprvé zapsat. Když se kolem sebe v posilovně rozhlížel, jak se ti svalnatci a svalnatkyně tuží, jak jim sluší to jejich vypětí a pot, zatoužil být jako oni, tedy mladší a svěžejší, samozřejmě s tím rozumem, který měl teď.
Proto se do mládnutí dal systematicky. Mládnout nebylo snadné. Nejdřív si musel prodloužit cvičební hodiny. Pak si musel přidat závaží. Pak chodil cvičit častěji, skoro denně. Pak musel pít ovocné šťávy, jíst banány a popíjet karnitinový koktejl. Dokonce v posilovně dostával bílkovinový nápoj, ale ten si trochu ekloval, protože chutnal moc chemicky a protože se bál, že je vyrobený z hovězích kopyt a kloubů. Asi byl.
“Z čeho se asi dělá ta želatina, co se doporučuje na záněty a degenerace kloubů? Taky z kopyt, a jak jsou po ní lidé zdraví.”
Těmito slovy sám sebe přesvědčoval, ale přesto bílkovinový nápoj nechtěl. Jedl raději gingkové listy, lněné semínko, ginseng a česnek, pil třezalkový a zelený čaj a těšil se, jak výtečnou paměť a zdraví bude mít.
V posilovně nakonec trávil celé dny. Večer před spaním si podle rady propagátora dlouhověkosti, lékaře Deepaka Chopry, představoval, jak je mladý a jak vítězí v závodech v běhu na tři kilometry, jak tančí celou noc, zvládá postupně řady žen až do jejich bezvědomí, skáče a veselí se a dělá vše, co mladí lidé dělají. Tyto představy byly denně živější a komplexnější. Velmi si je prožíval.
A vskutku, pozvolna, spočátku neznatelně, ale pak den ode dne jasněji, začal pozorovat, jak se mu bílé vlasy začaly měnit v šedivé a pak v černé, i vous ožil, zcvrklá kůže se mu napínala a leskla se, svaly mu sílily, nezadýchával se při jogování, srdce mu netlouklo až v krku, když bral dva schody najednou do pátého patra jako kdysi. Cítil sílu v celém těle jako už dávno ne. Jednou se v Praze dokonce rozběhl za tramvají a chytil ji na příští stanici tak jako kdysi dávno, kdy kvůli tomu dostával pokuty a dokonce jednou musel jít na školení. To bylo něco zcela od základu jiného než když jeho klon podlehl půvabům Eliny Makropulos a přivodil si mládí nechutným nápojem.
Chodil po ulicích a měl pocit, že je ve snu. Chodil a díval se na lidi. Smál se na ně a oni se smáli na něj. Byl šťasten. Dívky se na něj dívaly, to se mu nestalo už léta. V takovém stavu jej jednoho dne sebrala hlídka městské policie:
“Kdo jseš, jak se jmenuješ, kde bydlíš, kde máš občanský průkaz, odkud jdeš, cos tam dělal, kam se ženeš, proč se tak zubíš, nejsi náhodou cizinec, dej nám otisky prstů, my si tě zjistíme.”
Otázky nebraly konce.
“To přece není tvůj občanský průkaz, tenhle jsi asi sebral nějakému dědkovi. Netahej nás za nohu.”
Stařec byl čím dál tím šťastnější a veselejší. Nakonec řekl, že tedy neví, jak a co se s ním stalo, že asi nějakou dobu někde spal nebo si četl a nedával pozor na čas, nebo co. Nějak prý zapomněl na to, jak čas běží. Když policie zjistila, že se pořád jen pochechtává, poslali jej na vyšetření na psychiatrii. Ti nic závažného nenašli a proto jej poslali na internu, internisté jej poslali na gerontologii, pak na chirurgii, na oční, na ušní, na plicní choroby, na kožní, na urologii, na rentgen, na krev, na moč. Odevšad hlásili, že zkoumaná osoba je muž asi třicetiletý, zdravý úměrně věku, evropské bílé pleti, česky mluvící. Zubař podle chrupu odhadl, že to je opravdu jeho pacient, ale jak to, že je tak mladý? Tamten pacient býval starý pán.
Nic na něm chorobného nezjistili, a protože také přišli na to, že ani nic nezákonného neprovedl, museli ho pustit. Stařenka při konfrontaci řekla, že takového člověka nezná, ale že jí připadá, že by snad mohl vypadat jako ten její, co s ním je už šedesát let, tedy jako její stařec, ale jako když byli oba mladí a brali se. Našla i staré svatební fotografie i fotky za všelijakých večírků, vskutku, vypadal stejně. A když ji přesvědčil o své totožnosti tím, že jí vyložil celou jejich životní dráhu, osudy příbuzných, dětí a vnoučat a poté i jeho historku s posilovnou, s Gingko biloba a s myšlenkami na mládí, a co se s ním stalo a že nečekal, že to tak dopadne, a že to asi trochu přehnal, řekla:
“Dědku bláznivej, co sis to zase zpískal? Do té posilovny už nelez, podívej, co to s tebou udělalo. Prášků se už nedotýkej, česneku také ne, táhne to z tebe, kdo to má čuchat. Co si teď s tebou počnu? Takhle nemůžeš se mnou na ulici!”
Nakonec jej na ulici vzala a všude ve městě jej představovala jako svého vnoučka. Stařec si liboval, stařenku vodil po městě pod paží, nákup jí nosil a vůbec se o ni staral. Mladé ženy a dívky po něm na ulici koukaly tak, že se až červenal. To se mu už dlouho nestalo. Malér nastal, když se do něj zamilovala jedna svobodná matka, která jezdila na procházku s kočárkem s jakýmsi taky veselým a i jinak docela pěkným dítětem. Povídali si, a ona, že aby si ji vzal, že jsou asi tak stejně staří, a že těžko je člověku samotnému. đe ta jeho babička, co s ní chodí na nákup, také s nimi může bydlet, že jim všem bude dobře, babička se bude starat o domácnost a ona že bude zase moci jít do zaměstnání.
Stařec se zděsil, s mladou holkou nic mít nechtěl, to by špatně dopadlo. Měl přece jen svůj navyklý styl života a stařenku. Co by si chudák bez něj počala, ta by takový zvrat asi nepřežila. Také by to nevydrželo dlouho. Zdání klame. Je to pěkné vypadat mladě, ale vocaď pocaď. Proto tento návrh zamluvil.
Jednou zašli se stařenkou do jejich oblíbené kavárničky, stařenka se posadila s kamarády jako vždycky, stařec/mladík vedle ní, povídali, slovo dalo slovo a nakonec toto tajemství stařec a stařenka všem kamarádům vyklopili. Ti se toho chytili, že to je dobrý nápad, začali chodit do posilovny a od té doby se stařec stal jejich učitelem a poradcem omlazování.
To také není tak špatný melouch. Jenomže jeho žáci neměli tu trpělivost a vytrvalost jako on, a tak jako učitel moc úspěšný nebyl. Petr Blattný, kamarád z kavárničky, si v posilovně nalomil záda a zle starce proklínal. Tak skončil další klon.
Poučení z toho není, myslete si co chcete, snad že učitelem se nestane ten, kdo sám něco umí.
Stařec a Češi
Nový den, nové dobrodružství starcova nepokojného ducha. Stařec ráno vstal a prošel ranními rituály. Do kávy si podle starého zvyku nalámal rohlík a posnídal hlasitě mlaskaje, protože nikdo nebyl nablízku. Pak si šel pro noviny a začal číst. Na první stránce byla zpráva, že Češi mají nízkou porodnost a že tedy vymírají. Stejně jako ostatní Evropani dávají přednost radovánkám různého druhu před zajištěním budoucnosti kontinentu. Dokonce tam byla tabulka, co se stane v roce 2050, 2100 a potom. Čechů bude nejdříve devět miliónů, pak sedm, pak pět, a pak ještě méně.
“Proboha, proboha, to snad ne, české etnikum není zas tak špatné, aby vymřelo. Je s nimi docela legrace,” řekl si stařec. “Na to se podíváme.”
Zamyslel se a šel se podívat. Wellsův stroj času místo aby jej zanesl do banky, kde si zpravidla vybíral budoucí penze, jej vyplivl v Praze na Václavském náměstí. Daleko v budoucnosti, bůhví kdy. Chodil po Václaváku a byl to zajímavý pohled. Lidí nebylo méně, spíš jich bylo víc než v starcově původním časovém horizontu. Někteří však byli zvláštní, jakoby průhlední, slunce skrz ně svítilo a jejich stín byl bleďoučký. Pohybovali se zepředu dozadu jako raci. Měli mrtvolně bílou pleť a ztrnulé upřené oči, vypadali jako – jaké bylo to slovo, bylo to v televizi v takovém americkém hororu, už vím, zombie z kultu voodoo. Stařec si vzpomněl na povídku o drožkářích, snad z Egona Ervína Kische, jak kdysi dávno podle statistik jejich počet v Praze klesal, až došel k negativním hodnotám. Po Praze pak jezdili podivní negativní drožkáři. Takové statistické předpovědi o vymírání se snadno změní v absurditu, ale tady se to asi opravdu stalo, říkal si stařec. To jsou negativní Češi. Křivka české populace došla k nule a pak šla dál a dál, negativních Čechů bylo čím dál tím víc, čím méně se rodili, tím více se množili.
Někteří mezi lidmi na Václaváku byli docela normální, neprůhlední a docela živí, chodili a mluvili, jak jinak v Praze, česky. Němčinu neslyšel, ačkoliv ji očekával, ale Němci měli asi stejné populační problémy jako Češi. Stařec se zaposlouchal, co lidé říkají. Povídaly si dvě dívky:
“Měly jsme legraci, holky blbly, Andula Simpsonová a Klára Čiminová a taky já jsem tam byla s nimi, ale pak k nám přišel Pepík Čang s Kájou Kásimem, a že prej, abychom s ním šly na superdisko, hraje prý Honza Beritašvili a dobře válí. Tak jsme šly a oni se odvazovali opravdu bezvadně.”
Stařec stěží chápal, co říkají, základem jejich jazyka byla čeština, ale občas bylo v jejich řeči i slůvko všeobecně indoevropského původu, některá slova snad byla i slovanská, ale některá patřila do jazyků zcela nesrozumitelných. Ěeč zněla jako nějaký nedbalý sleng budoucích staletí. Dívky byly štíhlé a pěkné, vysportované, asi od narození vědecky živené a vychovávané . Byly velmi vysoké, snad dva metry nebo i víc. Stařec si vzpomněl, že podle genetických výzkumů měli po staletí vysocí muži víc dětí, asi proto, že jsou víc ženami žádaní, a staří bezdětní mládenci jsou většinou menší. Genetický tlak tedy pozvolna změnil genetický fond národa. Dalo se to čekat, za starcova mládí byly dívky úměrně vysoké, ale za jeho stáří byly už vesměs vyšší než on. Oblečeny byly dívky do čehosi podivného, každá jinak, pojmenovat to neuměl. Vespod měly jakési kombinézy z přiléhavé látky, která na pohled vypadala jako lidská kůže, ale byla všelijak duhově zbarvena všude, i na obličeji. Skoro to vypadalo nemravně, jak to bylo přiléhavé.
“Takhle to dopadlo, Boha jeho, svět je v tomto století osídlen nudlemi a telegrafními tyčemi.”
Také tón řeči byl trochu jiný než na jaký byl stařec zvyklý. Připadal si jako když poslouchá český film z třicátých let dvacátého století. Tehdy také byla ta řeč sice stejná, ale výslovnost byla trošku jiná než výslovnost lidí ze starcovy generace, i když vlastně se rozumět dalo. šel dál po ulici a potkával podobné lidi. Hoši byli obři, stejně tak i dívky, muži a ženy.
Pak uviděl světelný nápis, že za chvilku začne veřejná schůze, na které promluví starosta města Dr. Jindřich Vartanian. Pravopis byl blízký lidové fonetické řeči, asi jako knihy Jiřího Svobody ze starcova století.
Protlačil se do schůze, lidí tam už bylo plno, průhledných i neprůhledných, sotva našel místečko k sezení. Pan starosta se ujal slova a mluvil, vlastně horlil:
“Vážení spoluobčané, žijeme v tomto městě, které vždy, po mnoho staletí, bylo jen a pouze výhradně naším českým městem. Přečkalo nájezdy nepřátel i přátel. Lid sice přijal mezi sebe potomky arabských a tureckých kupců, potomky černých afrických studentů a náčelníků, Číňanů, Jihoameričanů i všech ostatních, ale vždy si uchoval svůj jazyk. Někteří Češi se teď jmenují Verner, Meister, Fassati, Benoni, Philadelphy, Dienstbier, Vladimirov, Jaremenko, Ankrah, Hasan, Awad a všelijak, ale všichni používají ryzí český jazyk, jak se jej naučili od svých matek i od kamarádů na ulici a ve škole.”
Stařec si vzpomněl, že i v jeho časové sféře byli v jeho oblíbené kavárničce tři vrchní, Omar Francis, Jirka Fedeleš a Marko Bocarelli, všichni jinak Češi jako poleno. Leč doktor Vartanian pokračoval:
“Musíme toto dědictví navždy uchovat. Někteří přistěhovalci ničí náš staletý jazyk, posvěcený věky. Používají různé počítačové hatmatilky a všechno možné, jen ne ryzí češtinu bible Kralické. Pamatujme na praotce Čecha, který sem nás Čechy přivedl, do naší země rodné, země milované, kolébky naší a hrobu našich předků. Praotec Čech je náš národní hrdina stejně jako jsou našimi hrdiny středověcí měšťané s právem várečným. Dobré pivo, holky hezké, to jsou dary země české. Je třeba prosazovat, aby jazyk mateřský vyučovaný na našich školách byl i v budoucnosti jazykem českým, jako tomu bylo odjakživa. Také musíme zpívat české písně, číst české knihy a noviny, dívat se na české programy a na české filmy v. . . .” a teď použil Dr. Jindřich Vartanjan slovo, které starci nebylo známé, snad jakési informační médium budoucnosti.
A tak Dr. Vartanjan horlil, mluvil a mluvil, citoval básníky a filozofy, lidé jásali a nakonec podepisovali petici, aby jejich rodný jazyk byl uchován potomstvu. Stařec se na ně díval, bylo mu horko, asi bylo léto, protože oni byli krásně opálení, někteří až skoro tmaví, někteří měli oči trochu přišikmělé, jiní i více přišikmělé, někteří měli nosy trochu ploché, jiní úplně ploché, až placaté, ale všichni horovali pro svůj rodný jazyk. Matky líbaly své děti, zvedaly je do výše, aby viděly doktora Vartaniana, a slzely dojetím.
Stařec se na vše podíval, pak stiskl knoflíky na svém stroji a vrátil se domů do své doby. Po cestě si opakoval, co jednou řekl Palacký, že Češi počeštili víc cizinců než kolik sami ztratili odchodem do jiného národa. Stařec si říkal, že to není tak špatné, když se rasy mísí. Aspoň je míň vrozených onemocnění a člověk si může vybrat typ podle svého gusta. Vždyť podnebí se také změnilo. Je tu teď asi horko skoro celý rok, a tak se do Prahy přistěhovali lidé, kteří jsou na přemíru slunce víc adaptovaní.
To ještě stařec nevěděl, že celé město bylo klimatizované a žár na venkově bylo mnohem horší. Gény všech evropských národů jsou už dnes promíšené k nerozeznání, čisté národy v Evropě beztak nikdy neexistovaly, dobyvatelé táhli ze země do země a všude své geny rozdávali, násilně i nenásilně. Teď k nim přibyly dokonce i gény neevropské.
“Nevadí,” řekl si stařec, “jsme všichni děti jedné rasy, lidské.”
A vůbec, uvařil si turka a pokračoval v čtení novin.
Stařec a Galivr
Den starcova (jednoho ze starců klonů, nevíme tedy, kterého) života, o kterém teď budu hovořit, také začal jako každý jiný. Dokonce i slunce chvílemi zasvitlo v podivném měnícím se zimním počasí, které si lidstvo na sebe ušilo. Stařec, po snídani mu doporučené lékařem, bez tuku a s vlákninou, se oblékl do zasmolených džínsů s otrhanými kapsami, prošel domem i zahradou, potěšil se liliemi a dalšími květinami s nesrozumitelnými názvy, vytrhl tu a onde pampelišku a zamyslil se. Vzadu na zahrádce byl takový kus země, nebyl k ničemu, protože kdyby tam něco zasadil, sléz nebo kopretiny nebo šeřík, zakryl by tím květiny, které narostly až úplně vzadu na konci, kde je s láskou nasázel a pak tam občas pracoval. Nebyly by vidět.
Potom se vrátil do domu. Pošťačka už tu před chvílí byla a pošty moc nebylo, jen reklamy na sportovní potřeby a na jiné věci, pro které stařec neměl použití. Do této idyly zazněl napůl očekávaný zvonek. Stařec vyběhl ven a podvědomě se začal těšit na dobrodružství. Penze je příjemná, říkal si, máš plno času a můžeš toho mnoho prožít, ale musíš mít podněty. Musíš je hledat. Stařec čekal na podnět.
Před brankou stál člověk ne příliš velký, ne příliš malý, oblečený spíše jako hippie, tedy neobvykle. I vlasy měl dlouhé, svázané stužkou, a měl pás se širokou přeskou a vyšívané vysoké boty, na kterých byly mašličky. Vypadal trochu jako Mozart a trochu jako císař Josef II. Za sebou na kolečkách táhl černý kufr, jaké mívají letušky nebo častí pasažéři letadel.
“Jste stařec, o kterém se tak často, mnoho a pochvalně mluví v tomto městě? Hodně jste cestoval do vzdálených podivných krajů? Hodně jste už zažil? Jste sám doma? Jste to opravdu vy, kterému se dá důvěřovat?”
“O důvěřování toho moc nevím, o tom neuvažuji, nevím, jestli mi důvěřovat můžete, ale leccos jsem ve svém životě viděl a vytvářím si pomalu obraz o světě v jeho složitosti a posloupnosti. Všeobecně toho moc nevím. ale leccos vím. Lidé mě asi chválí omylem. Nespletl jste si mě s někým jiným? Vědomosti a znalosti, které jsem za svého života nashromáždil, jsou zčásti neúplné a zčásti je dosti rychle zapomínám.”
“Výborně, jste to vy, jste skromný, ale ne příliš, tak mi o vás vyprávěli. A něco potřebuji. Jsem Galivr.”
Stařec zapátral v paměti, jestli toho člověka zná, pak pozvolna pronesl: “Galivr, Galivr, spletl jste mě, tady se říká Guliver. Guliverovy cesty. Také hodně cestoval a asi si dost vymýšlel.”
Tím Gulivera trochu urazil, a ten odsekl:
“Všechno je pravda, co jsem kdy vyprávěl nebo napsal. Můžete si to ověřit. A vůbec, pozvěte mě, prosím vás, dovnitř, my máme žízeň a trochu hlad a jsme unavení z dlouhé cesty.”
Vhrnul se dovnitř i s kufrem a stařec postavil na kávu.
“Proč říkáte my, proč mluvíte o sobě v množném čísle?”
“Mluvím tak, neboť je nás víc. Nelekněte se.”
Pozvolna a opatrně otevíral kufr, který byl zevnitř osvětlen a rozdělen na pokojíčky jako pro panenky. Všechno tam bylo – maličké sprchy, záchody, ložnice, obýváky.
“To jsou Liliputáni. Praví Liliputáni z Lilliputu. Liliputáni, uklidněte se, přestaňte zvracet do těch záchodů, kdo to má pořád uklízet. Mořská nemoc končí, už s vámi nebudu třást. Dál už asi nepojedete. Jestli chcete kafe, stařec nám je uvaří. Připravte si hrnečky.”
Zahovořil ke starci: “Přivezl jsem si jich domů několik párů, když jsem odjížděl z Lilliputu. Protože se jim u mne dobře vedlo a neměli co dělat, začali se množit jako morčata a teď jich mám plnou zahradu. Už se mi tam nemohou vejít. Proto jsem si na vás vzpomněl, jestli si jich nechcete vzít pár na byt. Moc toho nesnědí, na začátku budou bydlet tady v kufru, v tom se musí občas vyměnit baterie nebo se musí zapojit na síť a baterie se dobijí. Také se musí zapojit na vodovod a tady dole se musí denně vyprazdňovat tato nádoba, aby to tu nesmrdělo. Později, až se aklimatizují, si budou stavět domy. Udělají si i kanalizaci. Potřebují jen kus půdy, asi tak deset krát deset yardů, tedy metrů, raději rovinu nebo ještě lépe mírný svah, a aby byl suchý.”
Mezitím byla káva hotová a Guliver ji kapátkem rozděloval Liliputánům do hrnečků. Stařec zahovořil:
“Což o to, pozemek mám, zrovna jsem uvažoval, co s ním. K ničemu mi jinak není, ale – nevím, jestli vůbec Liliputány potřebuji. K čemu by mi byli? Kolik za ně chcete? Nejsem xenofob, ale také se nemusím do ničeho bezúčelně nutit. Mohly by s nimi být potíže. Budou třeba chodit krást k sousedům rybíz, nebo se jim bude ucpávat kanalizace, budou trhat květiny na mé zahrádce, budou v noci povykovat a pouštět nahlas rádio, budou se toulat a děsit lidi. Mám z toho strach. Nechodí je náhodou lovit kočky a psi?”
“Bez starosti, jsou to inteligenti, jsou vzdělaní a kooperativní, kolem pozemku si natáhnou dráty, tomu se říká neviditelný plot, žádná škodná se k nim nedostane. V noci spí a ve dne pracují, tak jsou navyklí. Zavedou si tady zemědělství, ale i mimo zemědělství leccos umí. Všechno opraví, co běžně potřebujete. Tahle rodina umí spravovat televizory, tahle rádia a ledničky, taky pračku spraví, všude se dostanou, i do nejmenší skulinky, a když něco ztratíte, všechno prosmýčí a najdou. Korespondenci vyřídí tahle rodina sekretářů, o nic se nebudete muset starat. Počítače si vyrábějí sami, ale mohou se napojit i na váš systém. Tihle čtyři, to je městská rada. S nimi všechno vyjednávejte. Mluví samozřejmě česky, i když mají také svou vlastní řeč.”
“Dobře, není to tak špatné, lidem se má pomáhat, i takhle maličkým, ale – co antikoncepce? Mají nějakou? Aby se jako moc nerozmnožovali.”
“I to je už teď zařízeno. Když se přemnožili, přišli na to, že mají mít v každé rodině dvě celé jednu desetinu dětí, aby měli vyrovnanou populaci. O tu jednu desetinu se losuje. Tihle tento systém už po několik generací dodržují. Postaví si tady nemocnici, mají své doktory i porodní báby. Za léky vám zaplatí, kdybyste je pro ně kupoval. Platí zpravidla v naturáliích. Kdyby chtěli studovat, zavolejte mi, u mne si založili školy, taky universitu, vezmu je na kolej a budou z nich doktoři a inženýři.”
A tak měl stařec o zábavu postaráno. Přinesl si židli a kávu a pozoroval je od rána do večera, den co den. đasl, jak byli na sebe hodní. Byli pořádní a ukáznění, vařili si v závodní kuchyni, děti chodily do školy, mladí se ženili a staří jim pomáhali, rozvody mezi nimi nebyly, i když občas některý nebo některá trochu častěji docházel či docházela do jiného domku. Měli králíčky, koníčky, kravky a jiná domácí zvířata. Přivezli si i kombajny na to jejich mikroskopické obilíčko, byli naprosto soběstační. Stařec měl dojem, že jsou skoro až moc bezkonfliktní. Odpadků měli málo a o odvoz se starali sami.
Přesto, či právě proto, s nimi po nějakém čase byla nuda. Tehdy ten Jonathan Swift je popsal, aby prý lidem a jejich chování nastavil zrcadlo, ale stařec uvažoval, v čem by asi tihle Liliputáni mohli lidem nastavit zrcadlo. I on sám se pokoušel sobě i lidem nastavit zrcadlo, ale neměl ten dojem, že v tom má moc velký úspěch. Nebyl asi dobrým inženýrem lidských duší. Po letech přestal nastavovat zrcadlo, protože nastavováním zbytečně ztratil několik dobrých kamarádů. Na nic nepřišel, nic na Liliputánech poučného nebylo, jen nebetyčná nuda. Spali a pracovali, vše se stále opakovalo. Stařec se na ně opatrně chodil dívat i v noci, ale ani v noci se nic nedělo.
Jednoho dne už to nudou nemohl vydržet a vymyslel si plán. Vzbudím v nich chtivost, řekl si. Začal je proto rozmazlovat, dával jim banány, kiwi a mango, burské oříšky, čokoládu, různé cizokrajné sýry, které si neuměli sami vyrobit, uherák a čabajky, hedvábí a umělé vlákno na šaty. I víno zkusil a slivovici. Vše přijali vděčně a po čase přišli na to, že by mohli mít všeho víc, kdyby starce ekonomicky podpořili. Začali tedy platit za zboží v naturáliích. Ze svého mikroskopického obilíčka vyráběli velejemné pečivo a sušenky v rozměrech vhodných pro spotřebu velkých lidí. Z masa svých drobných kravek a ovcí vyráběli uzeniny, nad které nebylo. Z jejich kůže produkovali jemné rukavičky pro dámy. Vyráběli mnoho různých věcí a pracovali vytrvale, až do úmoru, ale s chutí.
“Výměnný obchod je dobrý tak na dobu bronzovou nebo na RVHP, dělejme to jinak,” řekl si stařec a poučil je. Vysvětlil jim, nač jsou peníze a naučil je, jak si otevřít přes Internet bankovní účet. Dokonce jim umožnil zapojit jejich počítače na síť. Stařec si v té době otevřel před domem malý stánek, protože se stařenkou nemohli všechny jejich uzenky a sušenky a rukavice spotřebovat sami. Stařenka ve stánku seděla a prodávala. bavilo ji to. Lidé přicházeli a povídali si s ní. Kdykoliv Liliputáni pekli pečivo nebo udili klobásy, dala velký nápis na stánek a lidé tam hodiny stáli fronty. Obchod se rozšiřoval a brzy začali dodávat i do supermarketů v okolí.
S Liliputány se dohodli, že na rozvoj průmyslu a podnikání by jich mělo být víc a zvýšili populační kvotu. Také poslali velkou skupinu mladých na studia ke Guliverovi. Starcova zahrádka byla brzy plná maličkých, avšak čistých provozů.
Konflikt však také jednoho dne nastal. Musel nastat. Jednou před domem zastavilo auto a z něj vylezl Guliver, aby se podíval, co se děje. Obhlédl situaci a přišla na něj lakota.
“Když oni, proč ne já?” pocítil hryzení ve své nepřející dušičce. Teprve teď přišel na to, že vlastně Liliputány dal starci zadarmo a že by za ně měl něco chtít. A že to je vlastně všechno výborný nápad a že si také zařídí přidruženou výrobu. Měl však smůlu. Jeho Liliputáni byli líní a do práce se jim nechtělo. Již dávno měli zavedené přerozdělování výdělků a zisků, moc toho na přerozdělování neměli, ale k prostému životu to stačilo, zvláště když Guliver dostával už léta honoráře za své knihy o Lilliputu. Honorářů sice také nebylo moc, ale na nákup soli a pepře stačily. A tak jeho Liliputáni spíše o práci hovořili než aby ji skutečně vykonávali.
Na tom zůstalo. Na jedné straně byli dělní starcovi Liliputáni, na druhé hovorní, leč líní Galivrovi Liliputáni. Ti první pracovali, ti druzí o práci teoretizovali. Stařec je pozoroval a učinil další krůček k moudrosti.
Tak vznikla politika a politikové.
Stařec a kompost
K tomuto vyprávění také jednou muselo dojít, dříve nebo později. Tento příběh se udál snad nejdříve, před všemi ostatními. Dlouho žil v cizí zemi, a toto se mu přihodilo. Stařec to v životě neměl lehké. Občas měl i pocit odcizení, zvláště na začátku penze. Pocit odcizení je v této době civilizační krize tak častý, jako nikdy předtím.
Stařec byl během oné určité noci netrpělivý. Probudil se brzy po půlnoci, neboť se nemohl dočkat. Vyhlédl z okna. Nebe svítilo slabě červeně, protože bydlel ve městě, kde byl vidět odlesk pouličních lamp. Hvězdy té noci moc vidět nebyly, bylo pod mrakem, jen semtam některá probleskla a stejně to většinou bylo letadlo nebo zbloudilý satelit. Stařec přecházel po domě, chodil po schodech nahoru a dolů, zašel i do sklepa a na půdu. Nikde neměl stání, myslel na to, že si najde něco v lednici a sní to, ale hlad neměl a žízeň také neměl. Spát se mu nechtělo, sedět se mu nechtělo, postel se mu protivila, nic se mu nechtělo. Jen se bál, aby se stařenka nevzbudila a nestěžovala si na jeho noční pochodování po domě. Tak se potichu těšil na ráno. A chodil, až se začalo rozednívat. Když už krajina změnila svoji barvu z černé na jasně modrou a ptáci začali zpívat, oblékl se, vzal si gumovky na nohy a vyrazil na zahradu.
“Mlčte, ptáci, vzbudíte stařenku, ráda spí a neodpustila by vám to.”
Ptáci nedbali a stařec na ně přestal vykřikovat, aby stařenku nevzbudil on.
Došel na konec zahrady, rozhlédl se a začal. Nakládal na kolečko tučná sousta kompostu a rozvážel je ke květinám. Celý rok na kompost střádal. Dával na rostoucí hromadu shrabané listí, plevel, zbytky zeleniny a brambor, vaječné skořápky i nehty, které si ostříhal a vlasy a vousy, které mu stařenka zkracovala. Tolik dusíku jako v nehtech a ve vlasech není nikde. Někdy s jedním okuskem nebo peckou od třešně putoval přes celou zahradu, aby je uložil na kompost. Nasypal na kompost bakterie, podle návodu k použití prý zaručeně rychle účinkující a chodil se dívat, jak pokračuje tlení. Občas kompost přehodil, aby lépe dýchal. Radoval se, jak kompost dýchá a zraje.
Když kompost dozrál a on jej rozvážel, říkal si:
“Lidskými hnáty zúrodníme lán.
Acht Pferde oder achtunvierzig Mann.”
Tak je to zvěčnělé ve švejkovi.
“To snad ne,” řekl si stařec.
“Osm koní nebo čtyřicet osm mužů. Tolik kompostu bych ani nechtěl. Co bych s ním dělal.”
Když však nedávno koupil nový dům a kopal na zahrádce na místě budoucího kompostu, našel tam několik střepů s nápisem Made in Engl. . . a s letopočtem začínající osmnáctkou.
“Kdybych tak našel lebku,” říkal si tehdy. Hledal, nenašel, lebka tam nikde nebyla. škoda. Britskou ostrovní lebku, dlouhou a úzkou chtěl najít. Třeba tu někdo nějakého Brita zabil.
“Kde je ten Brit?”
Stále na Brita myslel, zjistil si, že prvním majitelem domu před sto lety byl opravdu Brit a nazýval se Wamsley, John Wamsley. Wamsleyové tu ve městě žijí dosud, našel jich pár v telefonním seznamu. Wamsley měl asi manželku a děti, ale manželce se znelíbil a ta o něj rozbila talíř s nápisem Made in Engl. . . Wamsley padl k zemi, už se nevzbudil a ona jej zakopala. Manželka se určitě jmenovala Abigail. Pod tímto jménem si stařec představoval ženy sladce se usmívající, ale uvnitř tvrdé. Takové tu v kraji dodnes žily, dokonce i v jeho domě, a stařec je neměl rád. Nazýval je mrchami neupřímnými, potvorami k pohledání. Abigail sousedům řekla, že Wamsley odjel na obchodní cestu, jako tak často předtím.
Určitě tu někde je, ten Wamsley. A tak hledal, když mu firma pokácela na zahradě přerostlé stromy a dělníci vykopali pařezy. Zaryl rýčem tu a zaryl rýčem tam, zaryl i o kus dál. Prohledal dům a moc věcí našel, starý hoblík z dob, kdy dům od předpokládané vdovy vražedkyně koupil truhlář. Hoblík nebyl rezavý a měl vyleštěná místa, kde jej truhlář držel. Byl to asi houževnatý pracovník. Tehdy byli lidé houževnatí, měli mnoho dětí a museli je uživit.
Našel starý šicí stroj po truhlářově ženě. Moc toho asi nenašila, byl jako nový, v krabici. Ještě pod ním byl zastrčený účet od dávno zaniklé firmy. Truhlář to asi se ženou neměl lehké. Měla kuchyň tam, kde je dnes televize. Od té doby všichni majitelé tento pokoj nazývali parlor. Odtud viděla na ulici a sledovala, co se kde děje. Ve městě tehdy každý každého znal, bylo nač se dívat. Sledovala dění tak, že neměla čas na šití.
Stařec našel i staré hřebíky, které ještě dělali ručně na kovadlině, čtyři údery na čtyři strany drátu a pátý úder shora a hřebík byl hotový.
Rozboural dílnu, kde truhlář vyráběl nábytek a také podlahy pro ložnice v podkroví. Ještě dnes jsou krásné, leštěné, z borového dřeva. Dlouhá ostrovní lebka Johna Wamsleye nikde nebyla. Ani jeho stehenní kosti, ani žebra nebo pánev.
Dlouhá ostrovní lebka mu dlouho nedala spát. V noci vstával a potmě se procházel domem, jestli se tam John Wamsley někde nevznáší a nehledá vysvobození. Nikde nic, jen po ulici přejížděla auta. Kam ho ta Wamsleyová dala? Snad jej nehodila do řeky nebo nezakopala někde v buši? Kde je Wamsley?
Vymýšlel kombinace, jak se to asi stalo. Třeba to byla nešťastná náhoda. Stařec se také několikrát ve sklepě uhodil do hlavy, protože tehdy byli lidé menší a stropy níž. Wamsley se také mohl uhodit. Stařec se naučil slovo dolichocefalie, dlouholebost, a opakoval si je do omrzení. V noci se mu o ostrovní lebce zdálo, a zdálo se mu i o vraždě Johna Wamsleye. Jak rád by pro Johna ještě dlouho po jeho smrti něco udělal. Úplně zapomněl, že vlastně neví, jestli byl John Wamsley zavražděn nebo ne. Zapomněl, že to všechno je vlastně jen jeho fikce.
“Wamsleyův vrah nebo vražedkyně je asi už také po smrti,” říkal si, “vždyť se to muselo stát aspoň před devadesáti lety.”
Pak mu stařenka vyčetla, že chodí jako tělo bez duše.
“Nač myslíš, dědku,” pravila dokonce. Proto se stařec Johnem Wamsleyem přestal zabývat. Nakonec si řekl, že být romantikem a mít romantické představy o zakopané mrtvole je krásná věc, ale někdy snad má smysl žít tak trochu realisticky.
Občas za svého života měl sny tak živé, až vypadaly jako skutečnost. Tento sen se skutečnosti ani zdaleka nepřiblížil. Přesto však je den rozvážení kompostu pro něj dnem svátečním. Až bude zarývat kompost do země, bude se dívat, jestli nevyryje z hlíny prstní kůstky nebo zub Johna Wamsleye. Práci na zahradě proto vyhledává a chvěje se při ní očekáváním. Přitom si říká:
“Nevěř na duchy, nejsou spolehliví. A kdoví jestli jsou. Kdyby byli, John Wamsley by se určitě už ozval. Snad se však ozývá, a já o tom nevím. Třeba se ozývá v krákorání vran, které si na našem nejvyšším a nejkrásnějším stromě postavily hnízdo. Jen já tomu krákorání nerozumím. Nebo možná hudruje jako hrdlička. Angličané hrdličkám dali jméno truchlící holubice. To jméno by se pro Johna Wamsleye hodilo. Hrdličky tu budou truchlit, dokud Johnovu britskou lebku nenajdu.”
Hledá, ale nikomu to nepřizná, protože by vypadal jako blbec. A je moudré s pošetilými nápady se příliš nechlubit.
Stařec a mobily
Stařec už po nějakou dobu opětovaně putoval do minulosti i do budoucnosti a prožíval si to. Jako Kolumbus před Karibikem. Pomalu si zvykl na rychlé přechody i na kaleidoskop nečekaných překvapení. Začal si víc všímat, co se děje kolem něj a začal vidět víc spojitostí mezi obdobími pozdějšími a dřívějšími.Tak toho dne vstal a oholil se, protože byl den holení. Převlékl se do džínsů a do trika, což je nepochybný universální oděv mnohých staletí. Nařídil stroj času do doby, kde ještě nikdy předtím nebyl, protože jej proti tomu ve všech pozdějších dobách varovali. Dej si pozor, říkali, vynech to, to je doba horší než třicetiletá válka i Hirošima. Je to doba zoufalství.
Toto varování mělo asi takový výsledek, jako když zlý strýc lev Scar varoval malého lvíčka Simbu, že nesmí do země hyen.
“Co se tam děje, co je tam tak špatného?” hloubal stařec a bezmocně se díval, jak plynou dni jeho krátícího se života. Včera se však rozhodl, a dnes odhodlaně vyrazil.
Přistál ve městě plném dýmu. Domy byly sešlé, okna rozbitá, v chodníku byly díry. Vozovkou se pohybovalo několik nepříliš nových aut. Květiny ani stromku nikde nevidět, ve výkladních skříních nic než špína a nápisy. Divné, popletené nápisy v neznámém písmu, snad azbuce, snad čínsky. Byly to vůbec výkladní skříně? V některých z nich byly byty, starci jako on se v nich ve spodním prádle povalovali na postelích, stařeny míchaly podivné smrduté pokrmy v hrncích nepříliš čistých.
Vtom jej zastavil muž v zelené uniformě s červenými výložky:
“Kde máš svůj mobil? Víš že na to je trest? Okamžitě si jej nasaď!”
Stařec ztrnul a zauvažoval:
“Kde mám mobil? Asi jsem jej nevzal s sebou, k čemu by mi tady byl, z jednoho času do druhého se telefonovat nedá a tady nikoho neznám.”
Hned se však nahlas opravil:
“Mám mobil, hned si jej nasadím, tady v levé kapse kalhot, samozřejmě, za odpuštění prosím.”
Byl to malý kalkulátor, zapomněl jej v kapse při posledním nákupu v Čase Hojnosti a Blahobytu za krále Holce, kde si počítal nákup, aby jej kramáři neokradli. Strčil si jej k uchu, jako jej u levého ucha drželi všichni lidé na ulici. Muži v zelené uniformě to stačilo a odkvapil. Ti lidé kolem něj bedlivě svým mobilům naslouchali, šli kamsi a mlčeli. Měli oči sklopené k zemi a jen se vyhýbali dírám v chodníku. Muži, ženy, staří, mladí, děti, všichni si přidržovali svého mobilu, všichni se tvářili stejně neutrálně a tupě.
Stařec si odskočil ještě na veřejný záchodek, který páchl. Papír, mýdlo, ručník nikde. Vyšel znovu na ulici a vtom na něj kývla žena, která z malého stolečku podávala lidem cosi nepopsatelného, co oni hned bezmyšlenkovitě polykali a olizovali si při tom prsty.
“Pst, pojď sem, já mobil mít nemusím, protože rozdávám jídlo oběma rukama. Asi můj mobil už dávno nefunguje a pozoruji odsud svět. Jen se dívám, stojí to za to. To tvoje, co máš u ucha, také není mobil.”
“Paní, co se proboha děje?” ptal se stařec.
“Co je to paní? To slovo jsem ještě nikdy neslyšela.”
“Paní, to se jen tak říká, když chci s někým mluvit a neznám jeho jméno a je to žena.”
“Aha, už vím, tady se to říká – ” a pak řekla slovo, které stařec neznal a obsahovalo strašnou změť souhlásek, takže pro něj bylo nevyslovitelné.
“Co se vám všem tady stalo? Proč každý jen poslouchá a nikdo nemluví? Proč se nikdo nesměje? Kam jdou ti lidé, že se ani nedívají na cestu?”
“Nevíš, příteli? Odkud jsi a kde jsi se tady vzal? Jak to, že nic nevíš? Každý ví, jen ty nevíš.”
” Jak to přesně říci, jsem odjinud, vlastně ne od jinud, jsem od jindy. Možná že jsi o tom četla, stroj času.”
“Stroj času znám, slyšela jsem o něm v mobilu vyprávět, to byla novela pokrokového anglického spisovatele, jak se jen jmenoval – tady se jména moc neužívají, víš.”
“Vím, nevadí. Jsem tady, stroj času mě sem zanesl, vlastně mě ani nenesl, jen mě posunoval v čase. Tuhle ulici trochu znám, tady jsem bydlel na začátku třetího tisíciletí.”
“Co to je, tisíciletí? To je míra doby? My tady většinou čas nijak neměříme, k čemu by nám to bylo, mobil nám řekne, co máme dělat a kdy to máme dělat, kam máme jít, kdy a kde máme spát a kdy máme bdít. Taky nám řekne, kdy nás odpojí a my zemřeme.”
No nazdar, pomyslel si stařec. Mobily tady používají na manipulaci lidí až do smrti.
Prodavačka pokračovala: “Mobily dávají dětem k uchu hned po narození. Teď Ústřední výbor jedná o tom, že se mobily budou vsouvat již těhotným ženám do lůna, protože dítě prý rozeznává zvuky již před narozením. đeny se bránily, že to tlačí a vůbec vadí, ale Politbyro navrhlo Ústřednímu výboru jednoduchou operaci, po které mobily tlačit nebudou a vadit také ne. Teď se to experimentálně zkouší.
Pak se novorozené dítě učí mobil držet u ucha. Zprvu jej přivazují, když má slabou ručičku, ale chápavý reflex brzy převládne a dítě si mobil drží samo. Na celý život. Levačkou si drží mobil, pravačkou může pracovat.”
“K čemu to je, na co mobil?” stařec začal toužit po poznání.
“Mobil ti dává rady, co máš v tom okamžiku dělat, v každém okamžiku života. Mobil, to je pro člověka svoboda jako poznaná nutnost. Mobil za tebe pozná, co je svobodné jednání, řekne ti to a ty to uděláš.”
“Jak, probůh, tohle začalo? Pamatuji, že v mé době používali mobil lidé, aby se dorozuměli. Teď je to prostředek výchovy a snad dokonce manipulace.”
“Já, protože nemám fungující mobil stále u ucha, jsem jaksi vypadla z registrace. Četla jsem staré noviny, z kterých se tady vyrábí moc věcí, šaty, nový papír, nádobí. Bylo to tak, že kdysi existovaly politické strany, to už je dávno. Každá slibovala mnoho, jedna však slibovala nejvíc, víc svobody a víc lidských práv, takových slibů vyhlásila, , že se jí nikdo jiný nemohl vyrovnat. Ta strana zvítězila, a, jak se ukázalo, zvítězila navždy. Pozvolna omezila osobní iniciativu, vzala do ruky výrobu a distribuci, zakázala styk se zahraničím, zakázala postupně i komunikaci mezi lidmi a nakonec vytvořila obrovitou mobilovou síť, řízenou superrychlým počítačem, který dokáže současně dávat instrukce všem občanům o všem, co mají dělat. Počítač je vychovává, učí je písně, vodí je do průvodu na Prvního máje a na další svátky, o kterých už ani nevíme, o čem vlastně jsou. Pak zas mobil vodí soudruhy a soudružky do práce, říká jim, kdy, kolik a co mají jíst, kdy mají spát, kdy mají plodit děti, opakuje neustále a přesvědčuje je, že jsou nejšťastnější ze všech lidí, že jejich lidská práva jsou chráněna jako nikdy předtím, prostě je vede ke svobodnému jednání. đádná jiná vláda už dávno neexistuje, protože není třeba, stát postupně odumřel a lidé dělají, co počítač řekne, rodí se, když počítač řekne a umírají, když počítač řekne. Peníze nejsou, nač by byly, občané spotřebovávají jen to, co jim počítač dá. Dělba práce zmizela, občan ráno loví ryby a odpoledne píše básně, jaké mu počítač navrhne.”
“Co se stane, když počítač přestane fungovat?”
“Zatím se to nestalo, počítač je věčný a nezničitelný. Kdyby přestal fungovat, patrně by všichni zemřeli. My, kteří nejsme napojeni trvale na počítač, asi přežijeme. Někteří z mobiloidů asi také přežijí. Co bude dál, nevím. Asi budeme muset postavit nový počítač.”
“Co kdybyste to zkusili bez počítače, co kdybyste fungovali jako společnosti před vámi a po vás?”
“Není to tak špatný nápad, ale po nás? Ty víš, co bude po nás?”
“Vím, byl jsem tam, moc ti neřeknu, abych dějiny moc neovlivňoval. Dostanete se z toho, bude to trvat dlouho, než se z toho dostanete, ale dostanete se. Někteří z vás budou chtít zpátky k mobilům, že je to pohodlnější a je víc pořádku, ale bude jich menšina a nevyhrají.”
Starci nebylo lehko, když tohle vše pozoroval. Byla to tísnivá doba, doba svobody jako poznané nutnosti. Raději se rozloučil a vrátil se do svého časového úseku, do svého houpacího křesla, ke svým novinám. Četl tam zprávy o tom, že nový, demokratický socialismus bude založen na využití nové technologie, a jak to bude krásné, a aby občané hlasovali pro nový socialismus. Dlouze se zamyslel. není to tak lepší, je pořádek a každý může být šťastný. Není to moudré, být šťastný?
Stařec a vnoučata
Stařec jednou kdysi dávno seděl u počítače a psal si. On občas své sny a poblouznění, výmysly a nesmysly, dával na papír, aby nezapomněl. Vnučka Nikolka, tehdy dvě stopy vysoká a dva a půl roku věkem, se k němu přiblížila zezadu. Nebyla při tom ani příliš tichá, ani se nepokoušela nic utajit, neplížila se záludně nebo něco podobného. Pak jej náhle a se zřejmou radostí uhodila vařečkou do hlavy. Byla to rána nečekaná. Když se stařec probral z překvapení a mírného, leč rozpoznatelného omámení, delikt jí okamžitě a bez rozmýšlení odpustil. Ani ji nekritizoval, ani ji ničím nepotrestal. Ani slovně ne. Pak začal uvažovat.
Neexistuje druhý člověk na světě, s kterým by se v této situaci neutkal. Nikdo jej nesmí tlouci do hlavy vařečkou, nikdo. Připomínalo mu to Harvardský test na sílu mateřství. To je taková experimentální metóda. Vezme se laboratorní potkaní samice s mladými, na jednu stranu klece se dají mláďata, na druhou samička a mezi nimi se aktivuje elektrifikovaná podlážka, která při dotyku dává nepříjemné rány. Matka ji musí přeběhnout, aby se ke svým mladým dostala. Čím silnější proud snese, tim silnější je její rodičovský pud. Tak se dá měřit síla lásky.
A tak stařec uvažoval, kolik ran vařečkou do hlavy by potřeboval, aby ztratil prarodičovský pud k vnučce. Jediná rána vařečkou do hlavy nebyla pro tento pud dosti silná. Jaké to tajemné síly, přemýšlel dále, si s dědky a bábami hrají?
Ono to má tak trochu vědecké vysvětlení, zameditoval nad vzpomínkami z četby. Sociobiologové tvrdí, že jedním z cílů života je přivést úspěšně na svět životaschopné potomstvo. Darwin to říkal podobně. Kolik dětí máš, tolikrát jsi člověkem nebo živočichem. O to se snaží axolotl, škrkavka, králík i člověk. đivotaschopnost se ale pozná hlavně podle toho, že potomstvo je ještě schopné přivést na svět další potomstvo. Nemá cenu přivádět na svět neschopné nemrcouchy. Vnoučata jsou tedy, podvědomě ale silně, jedním z vrcholů života. Pocit dědečkovství je v chromosomech a genech, ne v tom, že dědek je blázen.
Tak obdivují jinak ctihodní a kritičtí starci, co to dítě zase řeklo a nejraději by s vnoučetem šli při každé příležitosti do soutěže o nejkrásnějšího sviště. Tahají vnoučata na místa, kam by jinak dobrovolně nikdy nevkročili a dovídají se tam věci, o kterých neměli za svého předcházejícího života ani tušení.
Stařec jednou šel s vnučkou do musea a našel tam, po podrobné inspekci žirafy, při které vnučka ječela nadšením, až si mysleli, že ji stařec bije a byl napomenut, i jakéhosi tvora jménem paplž. Stařec se rozhodl od toho dne slovo paplž používat.
A tak uvažoval, po ráně vařečkou do hlavy, že vnoučata jsou pro radost, tak jako děti, ale víc. Stěžovala si jedna dáma: Kdybych věděla, jaký je rozdíl mezi vlastními dětmi a vnoučaty, měla bych rovnou vnoučata. Je to zajímavé – stařenky si myslí, že zeť je pro dceru nevhodným partnerem, že má krátké nohy a je hňup, ale kvůli vnoučatům se mu jeho existence aspoň zčásti odpouští.
Navíc to má tu výhodu, že dědek nebo babička mohou v kritickém okamžiku říci: Maminko, to dítě se ti pokakalo, přebal si je. To u vlastních děti nešlo.
S vnoučkem Justýnkem chodíval stařec po pláži a prohlíželi si všechno, co moře vyneslo. Mušličky, rybí kostry, ty nejsmrdutější chcíplotiny, které si člověk umí představit, chaluhy a mořské houby. Paplži tam určitě byli taky.
Trvalo to hodiny a hodiny. Vnouček starce ctil jako experta a stařec se podle toho choval. Musel si i vymýšlet, aby si titul zasloužil. Byly to chvíle štěstí. Když byl vnouček větší, honil starce po skalách, kde byly zkameněliny. Nahoru, dolů a napříč skály v Prokopskám údolí, v Modřanské rokli, v Divoké šárce. Ani si mnohdy už stařec neuměl představit, jaké to je, chodit po rovině.
Když je teď vnouček ještě větší, možno říci klacek, přemýšlel stařec, už to není ono. Zčásti nevěří, zčásti se vytahuje, že všecko ví líp, a že věda je blbost, na co jsou zkameněliny, a lepší že jsou americké filmy. Marný je starcův odpor, že věci se daji řešit i jinak než ranami do zubů, odpovídá, že tam ale spravedlnost vítězí a to že je správné. Puberta s ním zatočila.
A tak se stařec těší na další paplže. Je moudré být pošetilý, když se to týká vnoučat. Je to přírodní zákon, a je moudré ctít přírodní zákony.
Stařec a mládí
Stařec často sedával se svými dvěma vnuky na verandě před domem a vyprávěl jim, jaké to bylo, když byl mladý a byla válka a pak bylo po válce a vždycky byly nějaké obtíže a propletence, které se musely překonávat, co se mu v těch dobách přihodilo a co si o tom všem myslel. Vnuci se spočátku ptali, některým věcem však nechtěli nebo nemohli rozumět a také jim nevěřili. Později o jeho vyprávění ztráceli zájem, protože nechtěli poslouchat nějaké stařecké absurdity. Občas se starci i po straně posmívali. Nad starou hudbou, kterou jim hrál, ohrnovali nos, knížky jako byla stařičká a otrhaná “Rudá záře nad Kladnem” číst nechtěli a mezi nimi a starcem se vytvořila informační mezera hluboká jak propast Macocha.
Až se jednou stařec rozzlobil a řekl:
“Vy si myslíte, že si vymýšlím anebo si nic nepamatuji a mám falešné vzpomínky na věci, na jejichž existenci věřím, ale které neexistovaly. Víte co, mám tady Wellsův stroj času, je to krásná a jemná hračka, ani se neptejte, jak jsem k němu přišel. Občas jej používám. Uděláme to tak: Jeden z vás se mě chytne za ruku a zajedeme se na moje mládí podívat. Vezmu s sebou pár dolarů, abychom měli na útratu. Vyměníme je v Tuzexu za bony a trochu jich prodáme za koruny. To bude stačit. Kdyby se k nám přiblížila Veřejná bezpečnost a chtěla naše občanky, poskočíme si v čase o kus dozadu nebo dopředu a půjdeme jinudy. Pojď, Justýnku, já ti všechno v té dávno zmizelé době ukážu a přesvědčím tě, jaké to bylo.”
Vnuci na ta neobvyklá slova, Tuzex, bony, Veřejná bezpečnost, občanky hleděli s nedůvěrou. Byly to pro ně neznámé pojmy.
“Justýnkovi je devatenáct, má právo se mnou jít, ty mladší Brendone budeš muset pár let počkat.”
Pak se Justýnek chytil starce za ruku, čas kolem nich zavířil a už byli na místě. Ulice nezametená, paneláky všechny stejné, s kresbami křídou, protože spreje ještě nebyly a samozřejmě na ně vyrazil esenbák.
“Ups,” řekl stařec, pootočil knoflíkem a byli na tom stejném místě včera. Esenbák na ně vyrazil znova. Asi tam hlídal denně.
“Je tohle v této kultuře obvyklé?” ptal se vnouček, “Vždyť jsme nic neudělali.”
“Nic jsme neudělali, ale kdo to ví, mohli bychom něco udělat. Každý člověk je tu podezřelý. Oni musí být bdělí a ostražití, důvěřují, ale prověřují občanky. My existujeme, a to je dostatečný důvod k tomu, abychom byli perlustrováni. Perlustrace občanů je hlavní funkcí hlídek VB, jak se esenbákům také říká.”
Vnuk se ani nezeptal na význam slova perlustrace, domyslel si jej. Stařec znovu zreguloval čas, tentokrát přidal jen dvanáct hodin tak, aby u cíle bylo šest hodin ráno. A vskutku, podařilo se, esenbák se nikde neobjevil, asi kdesi chrupal.
“Jdeme to Tuzexu,” zavelel stařec. V Tuzexu chvíli čekali, až otevřou. Venku stála fronta lidí v oblecích té doby, fronta byla dlouhá a ještě zatočená, zmatek nad zmatek, lidé asi čekali řady hodin. Aby se dostali dovnitř, museli ukázat, že mají dolary. I stařec a vnouček dolary ukázali, odevzdali je, dostali za ně jakési poukázky, mnoho jich nebylo, ale oni mnoho nepotřebovali a na tu chvíli to stačilo. Lidé okolo nich, kteří se dostali k prodejnímu pultu, se překřikovali. Prodavačka jim s pohrdáním házela zboží a oni si je rvali z rukou. Moc toho tam k nabídnutí nebylo, bylo to jako malý venkovský krámek, kde farmářům prodají všechno, aby nemuseli jezdit do města. V tom okamžiku se lidé handrkovali a tahali o jakési dosti podřadné výprodejové svetry a levnou kořalku.
Stařec a vnuk museli ještě vyslechnout nějakou paní, že jí šlápli na nohu. Nakonec se prodrali ven z upoceného houfu, který neznal deodoranty a snad ani mýdlo.
Před obchodem stál upravený mladík v koženkové bundě. Oslovil je, jestli nechtějí nebo neprodají bony. Nabídl jim za ně čtyři padesát za jeden. Co se dá dělat, řekli si, nějak přežijí. Výměna proběhla hladce a najednou měli kapsy plné jakýchsi peněz s portrétem muže.
“To je,” pravil stařec, “portrét nynějšího presidenta republiky Klementa Gottwalda. Jeho jméno asi neznáš, byl to současník doktorky Milady Horákové, tu přece znáš, o té jste se učili ve škole. Měl ženu, o které si národ povídal, že je pochybné pověsti. Moc vtipů se o ní vypravovalo. O Klemovi také.”
Poodešli a viděli, že přes ulici je natažen rudý látkový transparent s nápisem “đijeme lépe, žijeme radostněji”.
“To znám,” řekl vnouček, “To je reklama na Delvitu. U nás taky na hypermarketu mají nápis “đijeme lépe, žijeme levněji.” To je stejné, že jo, dědo?”
“Není. Tohle je vládní reklama. Oni se snaží přesvědčit lidi, jaká je tady legrace a jak se jim vede a že mají mít radost třeba i ze žvejkaček, které teď nedávno dali do obchodů. Kdo na to má, žvejká a libuje si, kdo nemá, stěžuje si. Moc radosti tu není. Psychologové však zjistili a ověřují si v praxi, že lidé jsou povolnější, když se jim taková věc pořád opakuje. Nakonec na tu radost aspoň trochu věří, aspoň někteří. To s tou Delvitou je podobné. Copak si myslíš, že Delvita prodává levněji? Kam tě vede. Tomu však také někteří lidé věří.”
Chodili dívali se po městě a stařec vysvětloval. Sedli si do takové malé hospůdky, na záchodě byl dehtový nátěr nad žlábkem a vnouček to považoval za romantické. Ěíkal, že záchody u McDonalda jsou moc sterilní, tyhle tady však mají atmosféru, i když tak trochu smrdí.
Dali si pivo, stařec je upíjel a uvažoval, co všechno za jeho mladých let nebylo a teď to má každý. A naopak, co všechno bylo a není. Jak se to má těm mladým vyložit? Oni dnes nevědí nic o Stalinovi a Chruščevovi, nemluvě o Reaganovi a Clintonovi a Lewinské. A tehdy? Rakety byly akorát Fau zwei, obsazení Československa Rusáky je pro ně daleká budoucnost, ani o takových nových věcech jako je válka ve Vietnamu a v Perském zálivu dávno ještě nic nevědí, náměstí Tianamen pro ně nic neznamená. O některé věci jsme se my rvali, oni by nehnuli brvou. Záviděli jsme si jeden druhému gramofonové desky Decca z východního Německa a přehrávali jsme si je na umyté rentgenové snímky. Oni znají jen jedno Německo, taky gramofonovou desku v životě neviděli a ani gramofon nikdy nevlastnili. Radio Luxemburg jim nic neříká.
Na moc věcí si zvykli. Záznamník u nich doma existoval od jejich narození, voice mail je pro mne tajemství, oni s ním zacházejí bez váhání. Stejně tak fax a mikrovlnná trouba a přehrávače CD. Nedovedou si představit chůzi po ulici bez Walkmana a hlavně bez mobilu. A kdo měl tehdy brýle, musel je nosit a kontaktní čočky neexistovaly. Nevědí, jak psát na psacím stroji a myslí si, že na psaní musí být slovní procesor a počítač, aby jim opravil hrubky a jinak že to nejde.
Oni nikdy neviděli černobílý televizor s obrazovkou velkou jako pohlednice a nevědí, že na takovou televizi se scházeli všichni sousedi z domu každý večer k tomu šťastlivci, který ji měl. Ten televizor byl bez dálkového ovládání a byl tam jeden kanál. Kabelová televize? O té se nám tehdy ani nesnilo. Akorát tak rozhlas po drátě.
Tohle všechno starci prošlo hlavou, a to ani nezačal uvažovat o politice. Co by asi vnouček řekl na vtipy té doby, třeba o tom ušatém torpédu Zápotockém? Oni nevědí, že když někdo povídal politický vtip v hospodě, mohl také jít na pár let do báně. Ani ten výraz “do báně” neznají. Nikdy neviděli Dikobraz s obrázky kulaků se štětkami za kloboukem a zlých kapitalistů s doutníkem. Karikatura krvavého psa Tita se sekerou by pro ně byla neřešitelným rébusem. Tak to pozvolna vnoučkovi začal vysvětlovat. Dal mu přečíst noviny, které tam visely na zdi v rámu. Vyprávěl, jak se poprvé objevila Večerní Praha, měla neobvyklou úpravu, tvářila se jako západní bulvární tisk a lidi na ni stáli frontu.
Začal nahlas vzpomínat na své známé té doby a vnuk mu poradil, aby jim poslal e-mail.
“Proboha, ty jsi se zbláznil, v téhle době žádný e-mail není, ani internet, ani mobil, a když chceš telefonovat do jiného města nebo do jiné země, musíš jít na poštu a čekat hodiny.”
“To nebylo ani nic pomalého, Pécéčko nebo podobně?”
“Kamaráde,” zavzpomínal si stařec, “když jsem chtěl něco spočítat, musel jsem to počítat v ruce nebo na kalkulačce na kličku, kterou jsem si půjčoval na neděli domů.”
Vedle u stolu seděla parta mladých lidí, asi studentů, a vesele halasila. Vnouček nemohl spustit oči z jejich kravat a sak:
“V tomhle jste také chodili na přednášky? To bylo dost nepohodlné. Nebylo vám horko? A nenosili jste ruksáčky, ale tyhle divné aktovky? Jak to, že oni nemají na nohách runners? To nebyly Adidasky? A ty kabáty, co tamhle visí na věšáku, bych na sebe nevzal! Proč nemá nikdo z nich vousy? Páni, já už tu nechci být.”
“Ty kabáty, to jsou hubertusy, to byla taková móda. Vousy se nenosily, protože to svazáci odsuzovali. Runners se nenosily, nosily se kecky, ale ne do školy.”
Krátce mu ještě vysvětlil, co jsou svazáci a co je Svazarm, Svaz československo – sovětského přátelství a ROH. Ěekl mu i o vedoucí úloze strany, a jak to nakonec strana projela.
“Jaká strana? To byla jen jedna?”
I to stařec vnoučkovi vysvětlil, i to, že nebyla jen jedna strana, ale vlastně byla, a když se řeklo strana, každý věděl.
Vnuk už moc neposlouchal, protože došel k závěru, že nejen jeho rodiče, ale i stařec se tehdy chovali jako naprostí hlupáci a že on to dávno tušil. đe se na to nevykašlali! O to víc se však rozhlížel okolo sebe, nejvíc po studentské partě.
Starce to přestalo bavit, chtěl už domů. Vnouček se však ptal na plno věcí a tím nenápadně zdržoval odchod. To proto, že tam seděla jedna taková, nemohl z ní spustit oči, seděla v sukýnce a měla hlavu na Ěímana, ale vnuk nevěděl, co je Ěíman a tak mu připadala cizokrajně a zvláštně půvabná. Ani ona z něj nemohla spustit oči. Když to děda viděl, poslal celému stolu studentů pivo a oni pookřáli. Zazpívali, že Car Nikolaj vydal manifest a podobné písně. Když hospůdka končila a hostinský začal vymývat pivní sklenice ve výlevce, zběžně si toho vnouček všiml a řekl:
“Fuj, on myje všechny půllitry v jedné špíně. A my z toho pijeme. Chce se mi zvracet.”
Při odchodu se k dívce přitočil a dokonce ji oslovil. Ona pak s ním šla po ulici, kousek od studentského houfu, že aby ji doprovodil ke koleji. Stařec se zvolna táhl za nimi, aby nerušil.
“To jsem tomu dal,” proklínal potichu, “vzal jsem vnoučka na zkušenou a teď abych mu dělal křena.”
Vnouček se však před slečnou začal vytahovat a vyplácal jí všecko, odkud jsou, jak sem přišli, jak se žije v jejich době a jak si jezdí po světě kam chce, jen sebere ruksak, kreditovou kartu a cestovní šeky a jede. Vyprávěl o svých dobrodružstvích v Kostarice na pláži a dívka zírala.
“Já jsem tu dnes jen proto, že jsem si myslel, že děda kecal a vytahoval se. Chtěl jsem ho usvědčit, ale asi nekecal.”
A vykládal dívence dál o televizorech se sto kanály, o videorekordérech, o satelitech a počítačích a disketách a počítačových hrách, že Nintendo letos už moc neletí ani už Pokémon a džínsy už nikdo nenosí a že by tady nechtěl žít a že doufá, že už bude brzo doma, tedy doma v jejich čase. Dívka poslouchala a nevěřila ničemu, řečem o internetu, faxu, e-mailu a o cestování. Provokovala jej, že se opil jejich pivem z padesátých let a že se blbě vytahuje a dělá se zajímavým. Ještě mu řekla, že je asi buran z Kotěhůlek. A že je ve škole učili, že zítra se bude tančit všude a on, Justýnek, že už určitě žije v komunismu a jaké to musí být príma. On se zarazil, o vítězství komunismu nikdy neslyšel, ale za chvilku se začal znovu hádat a hádal se a hádal a řekl jí, ať tedy jede s nimi, jen tak na chvilku, ať se podívá, co je to záznamník, portable computer, Windows a mobil. Ona samozřejmě chtěla, a stařec je tedy oba postavil vedle sebe, řekl:
“Vezměte mě za ruce a jedem.”
V mžiku byli v našem třetím tisíciletí. Dívka si vše prohlédla, řekla, že se jmenuje Marcela a že už nikam odtud nepojede, zpátky nechce, nikdo ji tam nedostane, svazáctví jí leze beztak krkem a že jí s tím komunismem, co měl být na celém světě, lhali a že už na nic není zvědavá a že tady zůstane.
Zůstala a byl z ní a z Justýnka krásný párek. Tak získal Justýnek manželku věrnou a oddanou. Kdyby nebyla věrná a oddaná, zavezl by ji zpátky do roku 1952 rychlostí šípu. Bylo jim spolu dobře. Ona si prostudovala těch skoro padesát let historie. Dozvěděla se, co se všechno stalo, všecko o průšvizích, kterým unikla, o hrozbách nukleární válkou, o Rusech v Praze, o Kubáncích v Angole, o hvězdných válkách, o Gorbačevovi a Reaganovi i o všem ostatním a byla ještě věrnější. Justýnek, který byl jinak trochu nesmělý a věděl, že už by jinou takovou příležitost neměl, se jí držel a byl jí také věrný. Ten mladší Brendon mu záviděl a těšil se, až doroste a pojede si také pro nějakou do padesátých let.
Justýnek a Marcelka se občas na skok do oněch let hlubokého kultu vypravili. Začali si dělat sbírku reálií té doby. Získali Rudé právo z dnů, kdy zemřel Josef Vissarionovič Stalin a pak za týden Klement Gottwald. Sehnali svazácké košile, Zpěv míru a sbírky básní o Stalinovi. Transparent “Se Sovětským svazem na věčné časy”. Fučíkův odznak a Tyršův odznak zdatnosti. Starcovu svazáckou legitimaci. Divadelní program z představení Kremelského orloje. Knihu “Třicet let bojů o českou literaturu”. Překlady Bloka “Dvanáct” a Majakovského “Světová paráda tiše se rozešla, hoře už dávné nehoří v duši. . . .”
Sbírku rozmnožovali, bavili se s ní. Stařec jim dělal poradce, radil a pomáhal a trpěl při tom nostalgií. Ěval by jak zvíře, že mu mládí zmizelo v takové prašivé době. Ale – byla to doba jeho mládí, nejezdil na léto do Kostariky, ale do Telecího na Českomoravské vysočině a živil se tam čínským vepřovým ve vlastní šťávě a jednou tam dokonce sehnali lančmít, tedy Lunchmeat.
Záviděl jim, ale byl rád, že ta nemoudrá doba už nebude.
Stařec a pampelišky
Některé dny starcova života jsou klidnější. Toho dne se stařec ráno probudil a, jako skoro každý den, vstal, umyl se, učesal, nasadil si zuby a oblékl se do pracovního. Pak si ještě dal kafíčko a vyšel na zahradu. Zahradu miloval. I když už jeho vášně blikaly jen stěží a jen občas, přece jen mu zůstala láska k tichým a v jeho představách snad i přátelským rostlinkám a květům. I je považoval za živé tvory, kteří cítí, i když to nedávají najevo, mají příjemné i nepříjemné pocity a pomalé, málo zřetelné a skoro nepostřehnutelné myšlenky. Když rostlinu zraníš, reaguje. Asi ji to zabolí, pak ale zacelí ránu, roste jinak.
Některým rostlinám stařec život ulehčoval, k jiným byl nemilosrdný. Tento den byl dnem nemilosrdenství. Uprostřed trávníku, ale i pod smrčky a borovičkami, za narcisy a thujemi, v nepřehledných koutech zahrady se roztahovaly, bujely a pozvolna sílily loňské, leč stále ještě naprosto nezdolně sebevědomé pampelišky. Tlačily na vše živé v okolí a hrozily zkázou trávě okolo sebe, a hlavně jemným a křehkým sasankám, mučenkám, konvalinkám a všemu pestrému a krásnému, co stařec vypěstoval a co potřebovalo jeho pomoc.
Plodivá síla pampelišek byla nezměrná. Zrodily se, aby vítězily. Určitě před tím, pod sněhem, celou zimu snily o agresi. Ne že by byly ošklivé, naopak, jejich žluté květy uprostřed trávníku osvěžovaly zahradu, ale kdyby je nechal žít, nic jiného by už napřesrok na jeho zahradě nerostlo.
Chvíli se rozhlížel a pak, jako každý den toho jara, vytáhl ostrý bodec a začal pampelišky vypichovat. Občas si řekl Pampeliško, zlatá liško, nebo Pampeliško, zlatá myško. Jak to vlastně tenkrát bylo, hrálo se to na divadle, “Princezna Pampeliška”, kde jsou ty doby. Na předloktí mu během týdnů jeho zápasu pozvolna rostl a tuhl malý sval, který mimo sezónu nebyl ani kale vidět. Protože kdysi dosáhl jistého vzdělání, nazýval jej Musculus terminator plantarum. Taková jména jsou. Je i Musculus custos virginitatis, sval strážce panenství, tak co. To je správná terminologie. Plurál “plantarum” používal proto, že bodec používal i na jetýlek, jitrocel a tamto ono s bílými kvítky a tamto s kvítky žlutými.
Když skončil, slunce stálo vysoko a blížilo se poledne. Stařec našel v kůlně a nasadil si na hlavu umaštěný slaměný klobouk. Klobouk byl umaštěný hlavně uvnitř. Hlava se mu okamžitě začala potit a vlasy měl za chvíli jako dratve. Pak ještě zahradu kropil a unaveně se díval na kosy s hlavami modrými jak kalená ocel a na kanadské drozdy s červenými bříšky, jak se sprchují a hlasitě diskutují o tom, komu z nich vlastně letos zahrada patří a kdo si bude stavět na smrčku hnízdo. Sedl si na zahradní židli a ve chvilce mu padla hlava. I nad další kávou, kterou mu přinesla stařenka, si na okamžik zdříml.
Druhého dne se stařec ráno probudil a, jako včera, vstal, umyl se, učesal, nasadil si zuby a oblékl se do pracovního. Pak si ještě dal kafíčko a vyšel na zahradu. Další krásný letní den jej přivítal. Jeho boj s pampeliškami pokračoval. Vypichoval houževnatě ty, které přes noc rozkvetly a inzerovaly plodivou sílu svých květů. Dobře jim tak, říkal si, když je napichoval a dával do košíku. Množily by se moc a není s nimi k vydržení. Jedna z nich si sedla rovnou k delfiniu, druhá uprostřed podzimních aster a chrysantém, které sotva vykoukly ze země. To by to vypadalo. Nic by z nich, chuděrek, nebylo.
Kdyby mu aspoň pomohl zajíček, žije tu někde v okolí a nikoho se moc nebojí. Skoro by se dalo říci, že se mu na zahradě provokativně roztahuje. Prý mají zajíčci pampelišky rádi, a on, jeho zahradní zajíček, jich tady má co hrdlo ráčí. On ale prevít raději chodí okusovat tulipány.
Tak to šlo mnoho dní. Po kolenou mnohokrát přelezl zahradu jako kajícník při pouti na Svatou Horu. Nakonec vytrhal i ty nejmenší a nejslabší, skryté v trávě. Jednou nastal den, kdy pampelišky přestaly kvést. Jejich doba rozmnožovací rozkoše skončila. Pak teprve stařec zvedl hlavu a rozhlédl se po vedlejších zahradách. Oba jeho sousedi měli trávu zelenější než on. To se dalo čekat, bylo tomu tak každý rok. V jejich zelenější trávě však dozrávaly ve velkém množství bílé koule chmýří, které vítr zvolna roznášel po jeho zahradě. Když vál vítr od západu, padalo na jeho zahradu chmýří od souseda na západní straně, který byl svým církevním přesvědčením Mennonita. Když vál vítr od východu, vznášela se na jeho zahradu oblaka chmýří od východního souseda, který byl snad svou vírou anglikán. Chmýří z pampelišek bylo všude. Ve vlasech, vousech a v obočí starci visely rampouchy pampeliščího chmýří. Bylo na stromech i na trávě, na květinách i na zemi. Kde mohlo, hltavě se zakusovalo do země a vysávalo z ní vláhu. Chtělo se rychle zakořenit. Připravovalo se na zimu, která bude dlouhá.
“Napřesrok budou mít pampelišky zase úrodný rok. Dost se nadřu,” říkal si stařec.
“Snad na to budu mít zdraví. Ale snad také, kdybych mohl toho Mennonitu i anglikána nějak potrestat. Jsou jiní než já, pampelišky nechávají růst, jejich ženy je snad rodí. Nejsem rasista ani xenofob. Dosáhl bych však štěstí, kdybych jim spálil ta jejich semeniště, kdybych jim rozbořil domy, aby odešli někam jinam, kdybych jim zneuctil ženy a poslal děti do asylových domů a na cesty, kde se nad nimi cizí lidé slitují!
Stařec se zasnil. Byla by to krása, říkal si. Kdybych tak mohl trestat. Kdybych měl moc. Nemohu však rozhánět jejich děti po světě. Nejde to. Jsem civilizovaný člověk. Anglikán i Mennonita jsou mí sousedi a já jejich jinakost ctím.
Není toto také moudrost?
Stařec a šeříky
Jednoho letního rána stařec vstal, přistřihl si těch svých pár vousů na bradě a oholil si tváře, nasadil si zuby ze skleničky, uvařil si kafe a přidal do něj mléko se škraloupy a nalámaný rohlík. Vousy si přiholil, aby nevypadal jako nebožtík Václav Benda. Zuby si nasadil, aby neděsil sousedy a kafe se škraloupy a rohlíkem jej naučila pít babička, když tam u ní býval na prázdninách. To kafe tehdy dávno byla melta. Zprvu škraloupy nechtěl, bránil se a bylo mu na zvracení, ale tehdá byla válka a za války se musí jíst všechno. Babička nosila mléko ze statku od Smělých a byla na něj hrdá, protože dělalo škraloupy a škraloupy, to bývala výživa. Navíc se babička snažila jeho, malého rozjíveného kluka, dát nenápadně dohromady se Slávinkou Smělých, protože byla hezká a hodná a bude to bohatá nevěsta. Když stařec nechal ráno kafe se škraloupem na stole, celý den mu kručelo v břiše. Stejně se mu po nějaké době začaly dělat vředy na nohách z nesprávné výživy. Vředy tehdy mělo hodně dětí. Tak si raději na škraloupy zvykl.
Rohlíky tehdy nebyly, byl pouze chleba a mazal se sám od sebe o zuby, ať byl s kafem nebo bez kafe. Dodnes stařec neví, co do toho chleba dávali, aby byl takový černý, beztvarý a mazlavý. Určitě to nebylo nic organického ani nic ze zemědělství. Až teprve po válce, na skautském táboře, když si na tábor vydělával celý oddíl prací na statku, jedl pořádný vesnický chleba s máslem. Ale co, kamarád Japonec Hideomi Takai mu dávno potom vyprávěl, jak za války byl v Japonsku v jakémsi dětském domově a dávali jim tam k jídlu housenky. Pečené prý byly docela dobré. Za války se musí jíst všechno, tvrdil Takai souhlasně se starcovou babičkou.
Za války si na kafe se škraloupem zvykl i z jiného důvodu. Tehdy dávno se posmíval výrostkům z Hitlerjugend, kteří courali po vesnici a trhali z hladu nezralé ovoce. Výrostci bydleli na kraji vesnice v hotelu a zprvu byli pyšní, že jsou rasa, ale pak už nebyli pyšní, protože je Hitler ke konci války moc dobře neživil. Stařec si tedy vážil škraloupů, protože se kvůli nim nemusel živit kyselými jablky a hruškami. šuškalo se, že do hotelu také jezdívá Adina Mandlová. Stařec nevěděl, jestli také jedla škraloupy, aby neměla hlad.
Za chvíli stařec přerušil své staré, nesouvislé a obsolentní myšlenky a šel na zahradu. Kdo dnes ví o pyšných výrostcích s kudličkami za pasem, které si Hitler na vesnici schovával před nálety pro příští použití. Na zahradě si stařec připadal jako Karel Čapek. Co však Karlovi Čapkovi mohlo v Praze v Zahradním městě na jeho zahrádce růst. Padal tam popílek a smrděla auta. V Praze je však teplo i v zimě, třeba mu tam rostlo něco, na co si tady na studeném venkově vůbec nemohl troufnout.
Ten den měl stařec veliký úkol. Zahrada kvetla jen zvučela. Zvučela včelami, čmeláky a černými hmyzy podobnými vosám až na tu barvu. Včely a hmyzy byly součástí sexuálních radovánek květin. Včely asi květiny příjemně lehtaly a probouzely v nich touhu. Některé květy brzo odkvétaly a měnily se v meruňky a hrušky. Ty měl stařec rád, znamenaly naději. Jiné květy šeredně rezavěly, muchlaly se a drobily a jejich lodyhy usychaly. Na ty se stařec toho dne zaměřil. Když odkveteš a jsi neužitečný, musíš na kompost.
A tak stařec stříhal. Nejdříve pivoňky, které se couraly po zemi jak splihlé slepice a rozhazovaly kolem sebe peří. Ulevilo se jim, když stařec okvětí odstřihl a jejich stonky se opět vztyčily. Pak stříhal uschlé kosatce, vzpřímené až do poslední chvíle. Pak obešel vše, u čeho znal jméno – Gaillardie, Rudbeckie, Knipphofie, Montbrecie. A také všechno ostatní, co už na začátku léta mělo svůj díl odpracován a mělo po květu. Tulipány pomalu stahovaly svou sílu pod zem. Také je přistřihl. Nakonec si nechal šeříky. Jejich uschlé rezaté květy byly huňaté a husté a byla jich plná dlaň.
Najednou se přistihl, že znovu přemýšlí. Myšlenky měl opět staré, obsolentní, ani příliš moudré nebyly. Jen se ptaly, takové hloupé otázky to byly. Třeba – jak je to s diktátory. Taky kvetou jak ty šeříky a zprvu přitahují svými sliby a vůněmi plno lidí. Ti pak plní jejich rozkazy a s chutí řádí mezi nevěřícími. Diktátor dá namířit televizní kamery, lidé nadšeně mávají pěstičkami a mávátky a nadávají nepříteli, který nevěří ve Veliký Diktátorův Sen. Slzy věřícím tečou a sliny. Země je jich plná, ulice jich jsou plné. Diktátor uspořádá volby a s převahou zvítězí. Pak uspořádá referendum a dostane 99.8% kladných odpovědí. Národ je jednotný a myslí si, že je nepřemožitelný.
Pak najednou diktátor, jako ten šeřík, odkvete. Je sklerotický a má na krku vrásky jak želva. Vypadá jako ten uschlý šeřík. Co s ním? Vládne, ale už nemá to charisma. Není to co to bývalo. Kolik diktátorů už bylo, třeba jen v tom prošlém vyšeptalém století. Císař Vilém, Hitler, Franco, Salazar, Stalin, Mao Ce Tung, různí menší, Mobutu, Kaunda, Nkrumah, Papadoc Duvalier, a četní jiní v uniformách bílých i černých, na hlavě brigadýrky, ověnčení medailemi za chrabrost, diktátoři jihoameričtí, evropští, afričtí a asijští. To minulé století bylo stoletím diktátorů. Jednou někdo tak ono století nazve. Jedno měli diktátoři společné – jejich milující poddaní kráčeli v řadách od obzoru k obzoru, nadšeně mávali mávátky a šťastně čekali, až diktátor umře. Jinak to vesměs nešlo. Technika útlaku je dnes už příliš dokonalá. Útlak už nevede k revoluci. Mao Ce Tungovi při kulturní revoluci mřely hladem milióny a nic se nestalo. Teprve když diktátor umře, poddaní se hrdinně prohlásí za reformátory a demokraty. Výroba mávátek poklesne na nulu. Toho litují ti, kteří by si ještě ještě diktátora chtěli zachovat.
“Copak to jde, nemít mávátka?”
“Se zahradou,” uvažoval stařec, “i s diktátory musí být člověk trpělivý. Musí počkat, až uvadnou. I na nové volby musí člověk počkat, a dočkat se. Tuto statistiku i tuto úvahu mi, doufám, zkazí tohle nové století a tisíciletí. Snad už se lidé nebudou bát. Snad se jim nebude chtít zase chodit do válek. Snad se už budou diktátorům smát jako ten Voskovec s Werichem. Snad si uvědomí, že zatvrzelý vládce může zavést národ do zkázy, protože je mu jedno, co se s jeho poddanými děje. Snad opět neuvěří.”
“Proč nad tím šeříkem tak koumáš,” volala na něj stařenka, “naházej to na kompost a pojď na oběd.”
Stařec šel. Nastal čas konce filozofie.
Stařec a přítel Abrahám
Stařec jednoho dne ráno našel v poštovní schránce obálku z university, že se bude konat seminář profesora José Delgada, známé kapacity v oboru kontroly emocí, a že jej, starce, zvou. Rukou k tomu sekretářka připsala, aby určitě přišel, že se na něj všichni jeho přátelé těší, a jak se má a co dělá a proč že o sobě nedá vědět. Pak ještě volal starý kamarád Abrahám, tedy pan profesor Jeroným Abrahám, Ph.D., DrSc. etc., že jako určitě stařec musí přijít, bude to ohromně zajímavé, a ještě dodal:
“Já v tomhle oboru dělám už léta, mám zajímavé výsledky pokusů, o všem ti budu vyprávět. Po semináři bude party s Delgadem, popovídáme si s ním i spolu, bude na to čas.”
Stařenka kdesi vyhrabala poměrně slušné sako, na kterém jen zašila dírku po molu, že vůbec nebyla vidět, přežehlila mu kravatu a košili, stařec se oblékl a vyrazil. Na universitě už dlouho nebyl, pohyboval se raději ve svém vlastním světě snů, který považoval za neskonale zajímavější. Na universitě jsou chvilky radosti daleko od sebe, když si přemýšlel doma, bylo jich víc. Kdykoliv něco zajímavého zjistil, měl chvilku radosti. Konferenční místnost byla plná, pozdravil se se známými, prohodil pár slov, jak se tedy má a co dělá a co oni. Na některé jen kývl, nemusel se už do ničeho nutit, protože byl v létech, kdy se nemusel nutit. Někteří lidé mu tedy mohli s klidem vlézt na záda a on si konečně mohl dovolit tento pocit dát veřejně najevo. Stáří je na tohle dobré. V průběhu let udělal stařec jedno pozorování, že kdo byl blbec v mládí, zpravidla mu to vydrželo do penze, a často se to dokonce zhoršilo. I toho si byl teď plně vědom. SWnad je v tom trošku moudrosti.
José Delgado chvíli řečnil, samé známé věci, pak dal zhasnout a ukazoval film se svým oblíbeným býkem, kterému do mozku implantoval elektrody a přidal maličký rádiový přijimač. Tehdy před lety, když tyto pokusy dělal, byly elektronické přístroje velké a neforemné. Jen býk je unesl. Zmáčkl jeden knoflík vysílačky, kterou držel v ruce, a býk se zuřivě rozběhl proti zdi. Delgado však zmáčkl jiný knoflík a býk se uklidnil, začal olizovat ruku ošetřovateli a když se na scéně objevil José Delgado, položil mu hlavu do klína a nechal se něžně škrábat za ušima. Prostě beránek. Tento pokus José Delgado ve filmu několikrát opakoval.
Když film skončil a v sále se rozsvítilo, zjevili se v prudkém světle zčásti pochrupující vědci, kteří tento film už dávno znali, zčásti nadšení mladí studentíci, pro které to byla novina. Pochrupující vědci se nedali vyrušit, protože znali i odpovědi na otázky studentíků, jako třeba, kde je tento efekt v mozku lokalizován, a zda se dá použít i na lidech a jak by se dali lidé manipulovat, třeba v armádě. Vědci se nudili i nadále. Studentíci měli dávno vědět, potichu prohodili mezi sebou, odkud v mozku se dají kontrolovat pocity jako je hněv, láska, hlad, žízeň, takové body jsou v septu, v amygdale, v okolí středního prosencefalického svazku i jinde, je to v učebnicích a říkali jsme jim to na přednáškách. šeptem se dohodli, že jim při příští zkoušce napaří na toto téma pár otázek, ať už si to jednou pamatují.
Otázku, zda se tento efekt dá užít u vojáků ke zvýšení nenávisti k nepříteli, José Delgado také zodpověděl. Kdo by si, předně, nechal zapichovat elektrody do hlavy a navždy si nechal zničit mozek kvůli nějaké válce? A na moderní válku je třeba hlavně chladnokrevné mačkání knoflíků a zuřivost není na místě. Zuřivě se dneska válčí jedině v hospodě nebo když jeden kmen vybíjí druhý v přelidněné zemi. Diskuse se táhla dál a dál, neměla konce, už se do ní vmísili i učenci a začali hledat na proceduře chyby, ale na jejich otázky také Delgado už dávno znal odpověď, protože toto téma měl v malíčku.
Konečně debata skončila, José Delgado sklidil potlesk a poděkování předsedy semináře. Dav se začal hrnout ze dveří, lidé spolu potichu diskutovali, jen doktorka Changová se k Delgadovi přitočila a začala se ptát a komentovat. Doktorka Changová byla proslulá jako mor lektorů a zhouba přednášejících. Mezi Delgadem a Changovou se vyvinula diskuse o ničem, Changová tlachala a tlachala, až se jí Delgado přestal všímat a kývl na své známé v davu, že jako by měl chuť na svačinku, jednohubky se sýrem a zrnky hroznů a trochu laciného vína, také papriky a okurky na proužky nakrájené, jak se občerstvení na universitách při těchto příležitostech zpravidla lidem nabízí, aby to moc nestálo. Také se těšil na zajímavé zprávy o známých lidech. V neakademických kruzích se tomu říká drby. Jak sladké je volně, učeně a svobodně pomlouvat!
Přítel Abrahám si odtáhl starce stranou a začali si vyprávět, jak to teď tady na universitě chodí, kdo bude novým přednostou ústavu, kdo dostal jaký grant, studijní pobyt a cenu, kdo koho má nebo nemá rád a co si navzájem dělají za naschvály, a jak od Delgada čekal víc než staré evergreeny. Probrali novinky, hlavně tu, že doktorka Spinelliová je po smrti, nějak se jí všechno v životě a pak také v hlavě popletlo a nakonec skočila z okna v pátém patře ústavu. Abraham prý byl u ní první, když dopadla na zem, protože se náhodou díval z okna v protější budově.
Stařec a Abrahám zobali jednohubky, plátky fádního salámu a rostbífu a okurky. K tomu upíjeli červeného, až lidé začali pomalu odcházet, potřásali Delgadovi rukou a děkovali za výbornou, objevnou a informativní přednášku.
“Pojď se podívat, něco ti ukážu, jak to teď dělám. Nějaké zapichování jehel do lidského mozku je dávno za námi, já mám speciální povrchové kontaktní elektrody, kterými vytvářím cílené elektrické pole a mohu je soustředit v mozku kam chci. Stimulační účinek je stejný, mohu vyvolat u člověka všelijaké pocity, které jsou dokonce velmi příjemné, zkoušel jsem to na sobě a na . . . ” Abrahám se zarazil a nedořekl.
“Nechceš si to také zkusit? Je to zcela bezpečné, a já ti stimulaci okamžitě přeruším, kdyby něco.”
“Proč ne,” pravil stařec, “už jsem v životě prožil leccos, kolikrát jsem přemýšlel, co asi ten Delgadův býk cítí, když je tak láskyplný. Ty agresivní pocity na mně nezkoušej, na ty nejsem zvědavý, ty znám z praxe a ze života a jsem rád, že jsem se jich zbavil. Taky by mě mohl klepnout infarkt.”
Abrahám mu pečlivě natřel spánky a čelo vodivou pastou a nasadil mu na hlavu kuklu s elektrodami.
“Teď dávej pozor, začnu nízkou intenzitou, pak ji budu zvyšovat a zároveň budu měnit fokus elektrického pole. Vždycky, když ti řeknu, popíšeš do mikrofonu, co cítíš. Uděláme si takovou mapu tvého mozkového kmene, kde je jaký pocit lokalizován. Kdyby to bylo nepříjemné, posunu fokus jinam.”
Stařec zpočátku necítil nic, ale po chvíli začal mít dojem, že je zcela a dokonale šťasten. Pocítil absolutní klid a mír a vyrovnání s vesmírem.
“Jsem částí všehomíra,” říkal si a tento pocit si liboval. Požádal přítele Abraháma o zvýšení intensity a pocit štěstí se znásobil. Byla to krása. Měl pocit, že je ve spojení s Bohem a všemi lidmi na světě. Pomalu popisoval, co cítí. Pak pocit začal slábnout, jak se elektrické pole posunovalo jinam, a za chvíli přišlo něco jiného – pocit výbušné energie a s ní touha dělat věci, měnit svět a vše předělat. Cítil se silný a nesmrtelný. I to bylo krásné a neobvyklé. Připojila se k tomu i touha někoho milovat, silně a nekonečně.
“Posunuji fokus dál,” slyšel pojednou a vtom přišlo něco, co ještě nikdy předtím nezažil. Podivuhodný pocit svobody, vznášení a všemocné síly. Měl pocit, že může létat a že může vše. Nebylo to jako vznášení v letadle, kdy se bez zájmu díváš na zem a čekáš na letušku se drinkem nebo s miniaturním biftečkem v alobalu. Spíše cítil štěstí orla nad krajinou, silného, svobodného a nezávislého.
Byl však už starý a ne vše u něj fungovalo jako u těch mladých, s lepším mozkem. Droboučká sklerotická mozková krvácení minulých let mu zabránila, aby se plně novým pocitům odevzdal. V pocitu štěstí z letu se najednou objevily uzounké trhlinky, kterými probleskovala realita. Realita byla hrozivá. Stál na okraji okna a pod ním byla hlubina. Ještě krok a řítil by se do hloubky. Serval si z hlavy přilbu s elektrodami a seskočil zpátky do laboratoře. Vše mu bylo najednou jasné.
“Tak proto jsi mě sem pozval, Abraháme. Se Spinelliovou to bylo stejné. Tys ji zavedl na okraj hlubiny, tys jí dal pocit, že může létat. Tys ji zabil, jen tak pro svou zábavu. Jsi sadista a miluješ asi krev a hrůzu u těch druhých. Běžels rychle ven, byls u jejího těla první a rychle jsi jí sundal z hlavy elektrody, abys zakryl stopy. Jdi k čertu.”
Poslední slova dořekl, když už byl na odchodu z laboratoře, mezi dveřmi, před lidmi, kteří chodili okolo po chodbě. Pak už s nikým nemluvil, nikomu nic neřekl, sedl do auta a odjel domů. Nechtěl se o tomto zážitku s nikým bavit, ani se stařenkou ne.
Profesor Abrahám byl ještě téhož dne s rozbitým tělem nalezen pod okny laboratoře. Měl na hlavě přílbu s elektrodami, s kterými si nikdo nevěděl rady. Také přístrojům v jeho laboratoři nikdo nerozuměl. “Měl strach, že jej udám. Přesto měl krásnou smrt, jakou si nezasloužil. Takovou sebevraždu bych si přál, kdybych si vůbec nějakou sebevraždu přál.”
To si řekl stařec. Četl nekrology v odborných časopisech a v místních novinách. Policejnímu vyšetřování se nevyhnul, ale nic jim neřekl, co by mohlo Abrahámovu smrt vysvětlit. Co je jim po tom. Na universitě se pak dlouho neobjevil.
Další krok k moudrosti.
Stařec a Mefisto
To zas takhle jednou ráno byl stařec neobyčejně nevlídný. Klnul a nenáviděl svět. Jakoby čekal, že se ještě dneska něco nepříjemného zběhne. Posílal všechny lidi k čertu a ať si to všechno vezme ďas. Oficiálně se tomu říká blbá nálada. Příčina blbé nálady je často nezjistitelná. Lidé pijí, jedí, cestují, moc toho nenapracují, mohou si pouštět ústa na špacír jak chtějí, je jim vcelku dobře, a najednou na ně přijde blbá nálada. Blbá nálada se neobjevuje v okamžicích, kdy člověk bojuje o život a vše okolo hyne. Blbá nálada se neobjevuje, když člověk má cíl a dře na něm. Blbá nálada se objeví, kdy člověka nic moc neohrožuje. Hororové filmy také nejsou příliš oblíbené v zemích, kde byly války a revoluce a Smrt Kmotřička měla žně. Tam je člověk rád, když přežil. V zemích poklidných se naopak blbá nálada šíří jako lavina. Protože má soused blbou náladu, druhý soused má tedy taky blbou náladu, pan president má taky blbou náladu, každý to říká nahlas, a tedy i stařec měl blbou náladu.
“Čert aby to spral,” pronesl hlasem zvučným, silným a zřetelným.
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Klíčovou dírkou se začal do ložnice sunout tenoučký proud dýmu, sílil, houstl, točil se kolem dokola, spirály se zmenšovaly a zvětšovaly, vytvářely se z nich kosti, okostice, cévní systém, vazivo a svalstvo, srdce a plíce, slezina, pak kůže, srst, předkožka, oči, uši, brzlík, vše tak trochu lidské, ale ne moc, takové spíš samorostlé a svérázné, tak trochu člověku podobné a zas nepodobné, až se ze všeho utvořila postava nevelká a dost nepěkná, navíc s protivným obličejem, prehistorický horor jeskynního člověka nebo středověká můra, a pronesla:
“Já jsem čert specialista spradlák Novák Muriel a seperu koho budeš chtít, nebo všechny dohromady na jednu hromadu.”
“I to je mi nadělení,” pomyslel si stařec, “ten asi zas bude chtít duši.”
Zeptal se pro jistotu:
“Budeš za to seprání chtít duši?”
“Inu ovšem že budu, holenku,” zahudroval čert s náznakem staročeštiny zcela podle vzoru Karla Jaromíra Erbena.
“Tadyhle mám sterilní lancetu, otřu ti prstíček alkoholem, píchnu do kapilární pleteně, podepíšeš se, odfaxujeme to pánu pekel Belzebubovi a já začnu sepírat. Dušičku dodáš na požádání, fakturu ti pošleme e-mailem, aby to bylo rychle. Máme na Internetu stránku, tam jsou detaily. Najdi si to, je to http://www. mukapekelna.com.”
“Stojí mi to za to? Sepere to ve chvilce, to pro něj není problém, a kde pak budu já? Takhle jsem si tu penzi nepředstavoval,” takto uvažoval stařec. Pak se zeptal:
“Když už vám v pekle jde o duši a mermomocí ji chcete, tak byste mohli snad nabídnout něco víc než nějaké levné seprání protivníků. Bylo by sice přijemné se dívat, jak nepřítel ječí a kňučí o milost, ale připadá mi to málo, když si uvážím, kolik let bych musel já ječet a kňučet v mukách pekelných, v ohni a síře. Ani jsem ještě nejmenoval, koho máš, čerte, přeprat. Co takhle kdybyste mi něco přidali navíc, ať ten prodej duše má nějaký význam. Nabídněte mi něco komplikovanějšího a opravdu sofistikovaného, něco, z čeho bych mohl mít nějaký čas radost. Co kdybych třeba chtěl najednou dostat státní nebo Nobelovu cenu za literaturu? Můžete to zařídit?”
“I ovšem že můžeme. Máme znalce a odborníky na všechno, nač si vzpomeneš. Na zorganizování výměny literárních cen za duši tady máme výborného odborníka na beletrii Antoniela Zápotockého. Za života byl nepříliš vynikajícím spisovatelem, psaní mu moc nešlo, ale nutil svoje knihy školním dětem a proto jej stihl zasloužený trest. Vařil se v kotli dost dlouho, až jsme pak zjistili, že by byl dobrým referentem pro literaturu.”
“Tak nevím,” pomyslel si stařec. “Oni mají specialisty? Já jsem si vždycky myslel, že Mefistofeles to s doktorem Faustem dával všechno dohromady sám, mládí, ženské, vítězství ve válce, bohatství, úspěch. To měli na Fausta celý tým?”
A vyzvídal dál:
“Já jsem si myslel, že jeden ďábel by měl stačit na všechno sám. Kolik jich bylo kupříkladu na pana doktora Fausta?”
“Tehdá byly doby jednodušší. Moc se toho o ničem nevědělo, a tak jsme mohli mít čerty polyhistory. Kromě toho Faust není historická postava. Dneska ale musíme přibírat externisty, abychom zvládli nové formy hříchu. A když se někdo osvědčí a je dobrý, může dostat i definitivu.”
To starce zaujalo:
“Tak třeba, kdybych chtěl zbohatnout? Máte někoho spolehlivého?”
“I toto, panáčku,” přešel čert Novák opět do libozvučné staročeštiny. “Na ekonomii tu máme věhlasného dáblíka první cenové skupiny, Karlíka Marxe. Ten má kolem sebe celý tým expertů. On sám by za života také zbohatl, kdyby mu sloužily mocnosti pekelné. Když si od něj necháš poradit, když se budeš podle jeho rad řídit a jeho tým necháš za sebe jednat, úspěch máš zaručen.”
V starci začaly narůstat pochybnosti. Marx přece nebyl žádný boháč, pořád škemral u Engelse o peníze, které Engels získával z nadhodnoty od svých zákazníků a dělníků. A to Marx ještě navíc musel platit alimenty. I čerti v současném pekle mu začali připadat jaksi příliš ukovaní ze zvláštní látky.
“A co takhle kdybych se chtěl stát děvkařem a aby ženské na mne letěly, komu bych se upsal?”
“Elementární, milý starče. Náš čert předseda Mao pomůže levně, rychle, účinně, za jediný podpis. V tomto oboru je velmi zkušený. ”
Probírali i další možnosti. Čert specialista Novák mu nabízel Stalina a Trockého na štěstí válečné, Chruščeva na dobré jídlo, otce Plojhara na koňak, až stařec řekl:
“Dejte už pokoj, pane Novák, copak Stalin uměl válčit, to se přece jen tak povídalo, ale kdo tomu věřil? Dobře vím, jak to bylo. Chruščev tak akorát tu kukuřici, jinak másla a mléka taky moc neměl. Plojhar by byl tak jediný, koho bych bral. Kam se, prosím vás, poděli staří čerti rutinéři? Kde je čert od Antonína Dvořáka, z Čerta a Káči? A co ty čerti co s nimi kamarádil Jan Drda? Trepifajksl a ti ostatní? Co dělá čertík Mičula? Jste tady samý komunista a neumětel, do takového pekla já nejdu. Nesepírejte nikoho, nechte to být, já už to nechci, pane Novák, nestojí to za to. Jako by se stalo.”
A měl se k odchodu, aby se dal do páchání večerních hříchů, které nejsou zachyceny ve zpovědním zrcadle církve katolické a jsou tedy u posledního soudu nežalovatelné.
“Počkej a neodcházej, smrtelníku,” zahovořil čert Novák ještě jednou s náznakem dávné staročeštiny.
“Souhlasím s tebou, že komunisti byli a jsou žabaři. Všechno zvorali, sami sebe porazili a teď toho litují. Ani čerti se z nich dobří nestali. Přijdu však za tebou ještě jednou za pár let a pak budeme mít jinší výběr, uvidíš. Už máme systemizovaná místa pro novou garnituru. Bude tady čert Klaus i s jeho čerticí Lívií za ekonomy, čert Zeman jako specialista na zmatky, čerti Miroslav Macek a Mertlík na prachy a plno jiných. Taky tady jednou přibude čert Vejmelka, toho ještě neznáš, on teprve chodí do druhé třídy, ale bude jednou presidentem a co ten natropí, tos neviděl. Lidé ho budou masově posílat do horoucích pekel, a horoucí pekla, to je právě naše prkno. Pro minulé a budoucí presidenty máme zvláštní apártmá. Uvidíš, bude to príma. Za ten podpis krví ta legrace bude stát.”
“Dej už pokoj a nemaluj mi tady čerty na zeď,” začal stařec z hněvu čertovi tykat, “tohle ještě scházelo. Pak bude peklo tuplem stát za starou bačkoru. Vypadni ven a nevracej se.”
V představě, že by měl trávit ještě také věčný posmrtný život se současnou politickou garniturou, se rozhorlený stařec zavázal, že už raději nebude klít a vůbec, že už raději bude hodný. Taky kousek moudrosti, i když zcela nepatrný. Věčné časy, to je dlouhá doba, i když člověk nikdy neví, jak dlouho potrvají. Ještě pronesl:
“Čert aby to spral,” ale ententyky, dva špalíky, čert vletěl do elektriky bez klobouku bos a byl pryč.
Stařec a strom
Den, o kterém chci teď mluvit, byl také neobvyklý. Stařec jel na výlet. Takovýto výlet konal jednou nebo dvakrát do roka, někdy sám, někdy se stařenkou, podle toho, jak je to napadlo a jak měli čas. Stařenka ráda luxuje, vášnivě luxuje, a když se jí nechce někam jít, luxuje. Stařec neluxoval rád, když byl dítě, nutili jej luxovat a vždy si na to vzpomene. je teď rád, když nemusí luxovat.
Tentokrát stařec jel sám, stařenka ten den musela luxovat. Učesal si zbývající vlasy, prohrábl rukou vousy, nasadil si zuby, aby vypadal k světu, sedl do auta, nastartoval a jel. Dost daleko jel. Byl tak trochu v sentimentální náladě. Nejdřív jel silnicemi mezi farmami. Kukuřice v té době rostla před očima. Každý den byla vyšší. Pro kukuřici bude letos dobrý rok, přemýšlel stařec, farmáři budou nadávat, že je kukuřice moc a že se těžko prodává a že musí s cenou dolů. Jiná léta nadávají, že moc pršelo nebo nepršelo a kukuřice že je málo. Noviny se v těchto stížnostech vyžívají, je o čem psát, ať je dobře nebo zle. Čtenář se děsí, kam to lidstvo spěje. Ať se kukuřice vydařila nebo nevydařila, farmáři jsou zruinovaní. Čtenáře příjemně mrazí, rád pak obnoví předplatné, na noviny se bude denně těšit.
Farmářské děti prodávaly u cesty mladé kukuřičné klasy, čerstvé a sladké. Děti měly všechny stejné slamáky na hlavách, kšandičky a těžké boty. Ať se učí, rody tu sedí na jedné farmě už stovky let, aby se udržely, musí jejich děti být skromné a umět obchodovat. Proto prodávají kukuřici pro fajnšmekry. Jejich tátové se každou neděli modlí, aby rodina přežila, ale mnozí ze strachu z bídy mezi kukuřicí pěstují marihuanu. Zemědělství bývalo nejzbožnější zaměstnání, na kterém stálo hospodářství i život země. Tak se to psávalo za starcova dětství. Dnes ani to už není pravda. Dřív rolník dooral a vypřáh koně, a jak se stmívalo, zaposlouchal se, co mluví kraj, a modlitba v jediný chorál slila se a letí k věčnému nebi. Kdepak dnes, dnes rolník nemá čas na zaposlouchání, myslí na marketing i při modlení. Svatý Václav by mu asi nežehnal.
Pak stařec vyjel na dálnici. Aut bylo letos zase víc. Každý rok jich bylo víc, a starce to ohromovalo. 0bčas cítil, že se mu auto roztřáslo a zadunělo. Myslel, že je něco špatného v převodovce, v motoru nebo v pneumatikách. đe píchl nebo že mu kabely zase překousaly myši. Nic takového se však nestalo; někdo si ve vedlejším autě hrál nahlas hudbu. Tak nahlas, až to v okolních autech hřmělo. Kam se řítí všichni ti hluší lidé v jejich těžkých leč milovaných ocelových rakvích? Jaké jsou těch aut řady! Ve městě není kde zaparkovat. A co bude, až dojde lidstvu benzin? Bude každý sedět doma? Nebo se bude chodit na vandr pěšky jako za starodávna? Za prázdniny projde student celý prácheňský kraj, ale úplně celý a stane se inteligentem, poznal svět.
Nakonec stařec opět sjel z dálnice do ospalých ulic ospalého městečka. Městečko se rozkládalo na stráni, a nad strání byl vrch. Vypadalo tak trochu jako betlém. Stařec už zdálky viděl svůj cíl. Každý jej musel vidět, i když jej nikdo nebral moc na vědomí. Nikdo nad cílovým stromem neuvažoval, protože nevěděl, oč jde. Cíl vynikal výškou nad vším ostatním, nad domečky se zahrádkami, nad ostatními stromy, nad celým betlémem.
Stařec jel opět po roce navštívit svůj strom.
“To je můj strom,” říkal, “je nejvyšší ze všech tady. Už jej nevlastním, ale je to můj strom. Dal jsem mu život. Stal se mým stromem, když byly děti malé, snad ani ještě nechodily do školy.”
I stařec byl tehdy k nevíře mladý, jeho vousy měly ještě barvu, rezatou a nepěknou, ale barvu. Teď už barvu nemají. Tehdy byl také nepříliš zkušený a velmi málo důvtipný. Chtěl zasadit řadu topolů, také soused je chtěl zasadit, aby vytvořily dlouhou álej. Naletěli, důvěřivě je objednali z katalogu, protože byly laciné a na obrázcích velmi pěkné. Krásné zahradnice se vedle nich smály. Stromy, topoly lombardské, přišly poštou, ale měly suché kořeny. Přesto je stařec i jeho stejně důvěřivý soused zasadili. Topoly rostly, nerostly, schly a zase vyrážely lístky, měly málo vlhka nebo moc vlhka, moc sluníčka nebo málo sluníčka, nebylo jim dobře, bojovaly o život a prohrávaly. Soused nadával, i stařec nadával. Do dvou let topoly prohrály úplně a bylo po nich. Stařec i soused je vykopali a spálili. Sousedova dcera a starcův syn později spolu chodili tancovat, on ji vozil domů a tu a tam ji i objímal v autě, ale dopadlo to stejně jako ty topoly. Vše do dvou let uschlo.
A přece něco z topolů i z nevelké lásky zůstalo. Odkudsi ze zemních šťáv a z podivuhodných podzemních zásobáren síly vyrostl šlahounek, drzý spratek, topolí zmetek. Rostl si, nic mu nevadilo, ani sucho, ani vlhko, ani že byl mimo řadu ani že už v okolí žádný tepol nerostl. Byl to jakýsi mutant proti všemu odolný, kosmický paprsek na něj asi narazil. V mrtvém stromě se našla jedna buňka, které se právě v tom určitém místě líbilo. Sedělo jí to tam, chtěla žít právě tam. đila si, nasávala tekutinu a živiny jak to šlo, chromosomy se štěpily a buněčné jádro se dělilo s chutí ve dne v noci, víc ve dne, až vznikl šlahounek.
Stařec odvážlivce vzal a vedle domu zasadil. šlahounek se okamžitě dal do růstu. Když už děti byly větší, postavil pro ně dům na venkově a tam se s nimi odstěhoval. Dům na venkově nebyl nic moc, ale stařec byl zakladatelem rodu a moc si od toho sliboval. Chtěl, aby se děti vracely do domu, sídla rodu. Aby měly kořeny. Zalidním tento okres starci mně podobnými, říkal sí pro sebe, všichni se budou jmenovat jako já a lidé si je budou plést jako ty Martiny, co sem přišli dva bratři před sto padesáti lety a teď se v kraji dvě třetiny lidí jmenují Martinové. Zatím jeho rodina na nějakou velkou populační explosi nevypadala, holky se jmenovaly po svatbě jinak a kluci si spíš užívali než aby to brali doopravdy. Sousedova manželka i starcova stařenka, tedy dvě potenciální tchýně, by byly pro, aby děti daly dohromady, ale stařec to moc nepodporoval a syn také ne, spíš unikal.
A tak stařec čas od času vzpomínal na svůj velký strom, jezdil se na něj dívat, připomínal si, jak to bylo, jak tehdy napsal báseň o měsíci a pak ji zahodil, a jak se kolikrát stěhovali a všude zasadil strom, jednou meruňku, jednou smuteční vrbu a všude napsal báseň a tu zahodil. Stařec si básnil jen tak pro sebe, protože na exhibování nebyl. Stejně by to nikdo nečetl, a psát básně a tisknout je a nutit veřejnost, aby je četla, je jako chodit pyšně nahý po náměstí.
Jen stromy mu rostly, a děti. Byl zakladatelem rodu, to mu nikdo nemohl vzít, a sázel vysoké stromy a radoval se z nich, to mu také nikdo nemohl vzít. S postupem senia jezdil navštěvovat svoje stromy častěji a když je viděl, měl pocit, že splnil svůj životní úkol. Co po člověku zbývá, až nebude. Myšlenky zmizí, netrvají ani chviličku, jsou jen v hlavě, zatřepou nervovými buňkami a jsou pryč, zapomenou se. Co po nich. Ani napsané věty netrvají, protože papír je v dnešní době materiál netrvanlivý a prý se rozpadne do padesáti let. Ani fotografie nic neznamenají, za pár let už na nich beztak nikoho nepoznáš. Ani vyprávění o jeho životním příběhu nejsou k ničemu, protože životní příběh se zapomene nebo zkomolí a třeba starce i zesměšní.
Jen děti a stromy zůstanou. Přetrvají aspoň nějakou dobu, vyrostou jim potomci a také nějakou dobu trvají. Tak se dělá věčnost. Věčnost vlastně není, je jen opakování.
Jednoho roku se jel na svůj topol podívat, a topol tam nebyl. Jen pařez zůstal, a z něj vyrůstal tenký šlahounek.
Stařec a vodník
Jeden jarní den byl jak ze zlata. Stařec se probudil a chvíli s chutí polehával, jen tak bez účelu. Přemýšlel, kdy je jaký pocit dobrý a kdy je špatný. Proč se cítí fajn jeden den a mizerně druhý den. Taková nanicovatá otázka. Někdy je pocit zároveň dobrý i špatný. V podstatě se pocity nedají popsat jedním slovem. Nedá se ani rozpoznat jejich příbuznost. Jak rozeznáš lásku od svědění uvnitř v útrobách? Jak to popíšeš, aby tomu druzí rozuměli? A při tom jsou si pocity i lidé blízko.
Pak konečně vstal, na nic stejně nepřišel, jak to v tom těle chodí, introspekce nikdy k ničemu nebyla, jen to člověka splete.
A sluníčko svítilo, motýli a včely létali nad zahradou, stařec se usmíval, až se mu málem uvolnily zuby, i snídaně mu chutnala, kakao a chleba s máslem, pochoutka jak na dětském táboře. I všecko ostatní bylo pochoutka, slunce, nebe, květiny. Nebyl ale jediný, kdo toho dne brzo vstal. Jeho dcera Jarmilka, dívka v obtížných letech, už pobíhala po domě, přenášela věci z místa na místo a zpívala si:
“Mám rád vodu studenou, a pletu si ji s ozvěnou, a cáká, a cáká,” sbírala po domě prádlo a starci řekla:
“Půjdu, stařečku, k jezeru, šatečky sobě vyperu.”
Starci její výrok byl odkudsi povědomý, ale začal protestovat: “Proč bys chodila na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero, vždyť máme pračku, sušičku, všechno funguje, je pátek, nešťastný to den, v jezeře je voda znečištěná odpadními látkami, smrdí až páchne, je tam zákaz koupání na celé léto, nechoď dceruško k vodě ven!”
Leč marno. Byla opravdu v těch obtížných letech a hádat se s ní znamenalo vytvořit stresovou situaci pro celou rodinu. Popadla uzel s prostěradly a ponožkami a nezadržitelně se řítila k jezeru. Starci to bylo divné, protože v životě o domácí práce nezavadila, o prádlo vůbec ne. Ěíkala vždycky, že se prý narodila pro něco lepšího, víc intelektuálního. A tak se sebral a pomalu se loudal za ní, co jako bude.
Vskutku, když se přiblížil k jezeru, Jarmilka už byla v plavkách, trochu se osmělila a hupla z lávky šipkou do vody plné vajglů, jakési suché trávy a nečistoty. A začal rej. Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola, Jarmilka se občas vynořila, nadechla se, a už zas byla pod vodou.
Co tam ta holka má, pomyslel si stařec. Takové obrovské bubliny přece nemůže udělat jen ona sama. Jako kdyby si tam hrála s velrybou. Pak se vše utišilo, voda se uklidnila, ale Jarmilka nikde. Asi vyplavala někde mezi vrbičkami, pomyslel si stařec a šel se podívat. Jarmilka tam nebyla. To už stařec zpanikařil a chtěl skočit za ní. Shodil boty a kalhoty a začal se brouzdat ve vodě. Pak se i potopil, moc pod vodou neviděl, ale stejně to bylo marné: Nikde nikdo, Jarmilka zmizela. Ani si nevšiml, že za ním na topole někdo zatleskal. Neviděl jej dobře, byl snad takový nazelenalý, ale koutek oka není dobrý na rozeznávání barev. Ani to tleskání jako tleskání neznělo, spíš to bylo jako když žába plácne do vody.
Jezero prohledali i policisté a hasiči, potápěči se potápěli, ale Jarmilku nenašli. Ani stopy po ní. Ani to její prádlo tam nebylo. To je mělo všechny trknout. Nakonec, ale to byl už večer, se všichni omluvili a pátrání ukončili. Stařec smutně došel domů a svěřil všecko stařence. Stařenka si vzpomněla, že měla tu noc šeredný sen, jak šila pro Jarmilku šaty, byly bílé, na nich plno perel. Podívali se do snáře a zjistili, že bílé šatečky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají. Proč jen chodila k vodě ven?
“No nazdar,” řekl si stařec.
Ještě začali sepisovat stížnost na místní policii a hasiče, na doktora a starostu, že jim dceru nenašli. Nikdy však tyto stížnosti neodeslali.
Stařec pak denně chodíval k jezeru, díval se na vlnky a bylo mu smutno. Kam zmizela, taková príma holka to byla. Tak beze stopy. A vzpomínal, jaká byla. Nejmladší, nejhodnější ze všech jeho dětí, milá a veselá, ale také nejroztahanější.
Jednou však, ani ne po roce, stařec sedí u vody a vzpomíná, a najednou kouká, ve vodě to začalo bublat, dělala se kola, a někdo leze z vody. Srdce mu zabušilo na infarkt, a skutečně, byla to Jarmilka. Pravda, bledá byla, ruce měla rozmáčené jak pradlena, za nehty měla řasy, ve vlasech chaluhy, ale byla to ona. Objali se, a kde se tady bereš, co se stalo, pojď se honem zahřát, jsi jako led. Doma dostala teplý čaj a horkou sprchu a začala vyprávět. I stařenka u toho už byla, jak se vrátila z binga.
“To bylo tak. Jak jsem se loni chodila k jezeru opalovat a pak i koupat, seznámila jsem se tam s jedním, líbil se mi, hezky se na mne díval, měl rád různobarevné stužky a nosil mi je, potápět se uměl jako nikdo, leccos uměl, prostě, byl to frajer. Pak mi navíc řekl, že je vodník. Normálně se to ale na něm nepoznalo. Já jsem vždycky chtěla cizince. Tenhle byl navíc bohatý, tahal perly z kapes, jakoby to byly kamínky. Dokonce přede mnou jednu hodil do vody, aby ukázal, jak mu na takových věcech málo záleží. Brzy jsme se domluvili, že jako spolu budeme bydlet, abyste ale nic nevěděli. Smluvili jsme si rande tenkrát na pátek, myslela jsem, že mě někam odveze autem, ale on mě posadil na takový skútr, jak na něm pod vodou jezdí ten, Cousteau, v televizi to občas ukazují.
Jeli jsme pod vodou v jezeře, pak potokem, Vltavou a nakonec Sázavou až někam za Jílové. On to švihal, aby se ukázal. V rukou jsem držela kufr se svými věcmi, málem jsem jej ztratila a on mne také. Dojel ještě dál, až ke Zruči a tam jsme bydleli dole uvnitř v Sázavě na dně takové tůně. Domeček tam měl pěkný, ale neměl topení ani pořádnou koupelnu, on říkal, že koupelnu tady pod vodou nepotřebujeme, tady všechno okolo je koupelna. Dost neveselo, truchlivo tam bylo.
Na začátku jsme spolu bydleli jen tak, říkalo se tomu na hromádce nebo na psí knížku, dnes je to běžné. Pilulky mi za nějakou dobu došly, ale já jsem si myslela, že se nemůže nic stát, učili jsme se v biologii, že s jiným živočišným druhem se nedá otěhotnět, to že nejde, a vodníci, myslela jsem si, jsou asi jiný živočišný druh. Najednou jsem však byla v jináči. Měli jsme brzo nato svatbu, on ji moc chtěl, že u vodníků tenhle zvyk ještě přetrvává. Svatba ale nebyla nic moc, družičky ryby, za svědky takoví černí raci, jeden se jmenoval Sepl, druhý Gustl. đádní jiní vodníci tam nebyli, oni jsou samotáři. Narodila se nám holčička, roztomilá, hezounká, taková zlatá očka má, trochu ploutvičky, blány mezi prsty, ale ne moc, a ani moc zelená není.
Dneska mě konečně pustil z vody ven, abych vám řekla, že nemáte mít starost, všechno že je v pořádku, že jsme slušná rodina a že máte přijít na návštěvu. Malou si ale nechal, abych se určitě vrátila.”
Mluvili, mluvili, Jarmilce se však zpátky do vody nechtělo, hřála se u kamen a tak to prodlužovala. Najednou se začalo rozednívat, a najednou se ozvala rána jako z kanonu a výkřik:
“Zatraceni rasisti, tady máte haranta a sežerte si ho, smrdí rybinou, ale pořádné vodnické dítě to není. Tak jsem si svoje dítě nepředstavoval. To má člověk za dobrotu. Kdyby Jarmila pořád necourala na břeh, žilo by se nám v Sázavě docela dobře. Jděte někam se svou xenofobií. Já jsem vodník a kdo je víc! I když jsem diskriminovaný.”
Mluvil a vykřikoval ještě dál a slušností to nevynikalo. Podrobně popsal, co mu na Jarmilce vadí, bylo toho dost, musel se jí starat o kyslík a odvádět teplo z postele, protože to bylo jako když má pořád horečku, a že Jarmilka neumí vařit ta správná jídla, a dítě že není ten správný vodník a ani nikdy nebude.
Když konečně zmlkl, stařec řekl:
“To je ale hulvát, primitiv ze středověku. Aby té malé něco neudělal.”
Vyběhli všichni ven. A vskutku, tělíčko a hlavička ležely na trávě na břehu. Dětská hlava bez tělíčka nebyla ani tak moc dětská. Byla spíše žabí. Zelená byla dost. Plovací blány byly zdálky vidět. Prostě, nebylo to vnouče podle starcova gusta. Oba se stařenkou Jarmilku utěšovali v jejím smutku, až se uklidnila. Trvalo to ale týdny, než zas byla ve své kůži.
Později se vdala za Araba a usadili se na Sahaře, pro jistotu, mezi Tuaregy. A poučení: Dneska mají ti mladí všechny možnosti, a mohou si vybrat, jak žít.
Stařec a láska
Ten den se stařec pohyboval po domě a po zahradě s vědomím, že se zase dnes bude opakovat stará a obyčejná historie. Jako každé dva týdny, vždycky ve středu, přijde sousedku navštívit pan inženýr. Stařec neměl k panu inženýrovi nijaký vztah, ani kladný, ani záporný. To jen mladí, dcera a zeť, když přišli na návštěvu a tuto historku slyšeli, pana inženýra i sousedku odsuzovali, ba jim i nadávali a tupili je.
Sousedka se starcem a stařenkou bydlí v jednom domku a je od nich oddělena jen zamknutými dveřmi a tenkou stěnou, skrz kterou se nesou zvuky s podivuhodnou přesností. V případě nejasnosti se dá odpomoci zesilovačem v podobě hrnce nebo sklenice nebo lékařského fonendoskopu. Tak je tomu v mnoha rozdělených bytech a domech, kde kdysi bydleli vykořisťovatelé. Sousedce je mnoho let, víc než kdokoliv v domě pamatuje. Sama se svým věkem nechlubí. Možná, že je pozůstatkem vykořisťovatelské třídy. Kam se na ni svým věkem hrabe stařec. Sousedka mnoho pamatuje a občas se o svých vzpomínkách zmíní, třeba jak měla jako první žena ve městě řidičský průkaz a dostávala již před první světovou válkou pokuty za rychlou jízdu. Musela tedy být příslušnicí vykořisťovatelské třídy, poctivý pracující tehdy autem nejezdil a pokuty nemohl platit, raději by úpěl v žaláři.
Dnes sousedka chodí po domku s hlavou zabalenou do prastarého černého žinylkového šátku, v županu a bosa. Ze šátku vyčuhují bílé, řídké, nečesané vlasy a obličej s mnoha vráskami, podobnými vráskám žen, které celý život pečovaly o svou pleť mastmi, nátěry a maskami krásy. Nehty na nohou má na vybočených palcích veliké, podobné kopytům, začernalé a nesexy. Chodí a žehrá na svého nepřítele šefla. Hlasitě žehrá:
“šefl mi zas ukradl kafe, kde jen to kafe je, měla jsem ho plno, šefl si ho chodí půjčovat a když tu nejsem, krade.”
Nebo: “šefl mi ukradl koště, on košťata vždycky kradl, šefl krade.”
Stížnosti neberou konce. šefl rozhazuje na chodbách smetí, cigaretové špačky, papírky od žvýkaček a pytlíky od bramborových lupínků. Shrnuje koberec na schodech. šefl také krade. Dlužno dodat, že v domě žádný šefl nebydlí už od srpna 1968. Poslední šefl, který tu bydlel, je teď v Clevelandu vedoucím supermarketu a sem si pro kafe a pro košťata vesměs nejezdí. Některý rok pošle vánoční pozdrav, nevkusný, s prefabrikovaným textem. Přesto se stížnosti na šefla nesou starcovou částí domu několikrát denně i častěji.
Dnes tedy sousedka bez věkového určení a nejisté třídní příslušnosti hledá cukr, kávu, cikorku a mléko. šefl to všechno dlouho odmítá vydat, ale pak je milostivě umístí do ledničky, na skříň, pod stříň a do skříně. Sousedka je najde a připraví vše na přípravu kávocikorkového nápoje. Blíží se velký okamžik. Zazvoní její starý známý pan inženýr a dům ztichne. Pan inženýr je starodávný podnikatel, který dostal v restituci zpátky vše kromě poslední, krásné, ztepilé a kdysi mladinké manželky. Mladinká manželka v době hlubokého kultu a represí nevydržela léta strádání, ani se o strádání nepokusila a pár týdnů po znárodnění se bleskově s panem inženýrem rozvedla a vzápětí se provdala za soudruha. Pozdě bycha honit, dobře jí tak. Ani dnes, zdá se, ji to však příliš nemrzí.
Stařenka si do uší dá vatu, prý aby nechytla průvan, ale také že ji činy pana inženýra nezajímají a ani o nich nechce nic vědět. Stařec čte noviny.
Z bytu sousedky se začnou po kratičkém úvodu šířit zvuky, které k věku obou účastníků nepatří. Sousedka vzdychá a sténá tak, že stařenka kdysi poprvé chtěla zavolat policii, že prý tam pan inženýr sousedku mučí. Stařec jí v tom tehdy stěží zabránil. Musel jí slovy nehledanými leč jadrnými popsat, co tam stařičký pan inženýr paní sousedce dělá, a že nemučí. Dům se chvěje, ale za chvíli se dochvěje. Uplynulo sedm minut.
Pan inženýr praví: “Každá pohádka končí.”
Paní sousedka dodá: “A teď si dáme kafíčko.”
Při vaření kávy šefl nepřekáží ani nezdržuje. Všechno, co je třeba, je na místě, kde má být. Kafíčko s cikorkou v jiných dnech sousedka nabízí po domě ostatním lidem, ale nikdo je nechce, protože lidé již dávno cikorku neznají, nikdo ji nikdy neochutnal a bojí se jí. Sousedce ji vozí známí z Německa, protože tady prý nikde není k dostání. Pan inženýr je ze staré školy a cikorku vítá. Za dobu svého dávného podnikání měl několik manželek, i děti s nimi měl, ale ty už jsou velké a velké děti mu odmítají vařit kávu s cikorkou. I vnoučata se mu proto posmívají. Je tedy za kávu s cikorkou vděčen, jako je v cizí zemi emigrant vděčen za rohlík od Odkolka.
A tak stařec předstírá, že čte noviny. Přitom přemýšlí, jestli tento celkem fádní příběh může mít nějakou pointu. Asi ne. Mohlo by se mluvit o sociálním životě starých lidí, a jak je mladí nechápou, a mnoho jiného, ale bylo by to obyčejné. O tom, že láska je věčné a vděčné konversační téma. Stařec má pocit jako při čtení Vdavek Nanynky Kulichovy, kdy celou dobu napjatě čekal, až se Nanynce začne dít něco neobvyklého, nějaká tragedie, že by jako v americkém filmu najednou padla rána do zubů nebo by se konala honička autem, ale nic se v celé knize nedělo, svatba dopadla dobře a to byl hlavní důvod, proč ta kniha je tak krásná a čtená národem.
A proto je také tento příběh krásný, protože je obyčejný. Pan inženýr ještě vyjde vždycky na balkon v tričku a dívá se po sousedech, jestli se na něj nemračí nebo jej neodsuzují. Teprve za chvíli se začne tvářit pyšně, jako kdyby na Národním přijímal potlesk a volání slávy. Jakoby lidé volali Přidat, přidat, ale on už nepřidá, naposledy se ukloní a zmizí za oponou, tedy za záclonou.
Stáří je pošetilé, pomyslí si stařec. Taky se dědek nemusí tak naparovat. To je toho. Pak pan inženýr odejde a paní sousedka opět začne shánět, co kde šefl zašantročil, ukradl, zašmelinařil. Domem se opět nesou obvyklé zvuky pračky, televize a cédéčka s Evou Olmerovou, protože tu mají oba, stařec a stařenka, rádi a při této příležitosti si ji vždy pouštějí.
Stařec a Ezop
Stařec měl vzdělání zčásti kusé, zčásti už dávno zapomenuté a zčásti zaměřené někam úplně jinam. Občas se pokoušel si je doplnit. A tak jednoho dne otevřel knihu Ezopových bajek. V rodinné knihovně ji měli už dávno. Byla napsána ve staročeštině, překlad Ezopa pocházel z první čtvrtiny čtrnáctého století, ale v knize byl otištěn i slovníček a bajky se přelouskat daly. Moudrost klasických hlav starce vždy přitahovala, proto od bajek očekával něco absolutního, utříděného a spolehlivého, na čem by mohl stavět. Dal se tedy do čtení.
Chvíli v knize listoval, pěkně to začínalo. Nalistoval si bajku o tistě těhotné kapitola devátá. Tista, našel ve slovníčku, je staročeské slovo pro fenu.
“A ta tistka těžká bieše
a již svój plod jmieti chtieše.
Sem tam běhá po své nápasti,
hledajíc, kde by štěnce mohla sklásti.”
Prostě, fenka byla těhotná a chtěla porodit, ale neměla kde, a při té pohromě, tedy staročesky nápasti, běhala a hledala místo, kde by to šlo. Vtom si vzpomněla na sousedku a šla ji poprosit, jestli by ji na tuto velkou událost nevzala do svého domu. Dobrácká sousedka v tom okamžiku, jak tak v ní fenka vyvolala soucit, zcela zapomněla, že když celá její rodina dům stavěla a lopotili na tom jak otroci, fenka si na vedlejším pozemku užívala s potulnými psy a do žádné práce se jí nechtělo. Teď ale fenka do sousedky hučela, jak je ten její nový dům krásný a jak se tam všichni sousedčini lidé nadřeli, jak krásně jim práce šla od ruky a jací jsou zkušení stavitelé a budovatelé. Mazala tedy sousedce med okolo úst až do toho okamžiku, kdy sousedka s nastávajícím psím porodem v jejím domě souhlasila. Fenka se tedy k sousedce nastěhovala a brzy tam v jednom pokoji porodila čtyři štěňata. Hned po porodu začala uvažovat, že sousedka je pitomá a soucitná dost, dokonce moc, protože ji do domu před porodem přijala, a že se ona, fenka, tedy pokusí o víc, protože sousedku bohdá její naivita neopustí. Každá dobrotivost má být ihned po zásluze potrestána, to je dávno známé. Proto šla znovu za sousedkou a požádala ji, tentokrát již dosti tvrdě, aby jí sousedka uvolnila celý dům, že nemá kde být a že jej pro štěňata potřebuje. Pro sousedku že ho je škoda. Je to dům nadměrné velikosti a ať sousedka vypadne. Sousedka ale nechtěla ze svého domu odejít a prosbu odmítla. Fenka se zle rozzuřila, láteřila, ale nebylo to nic platné, sousedka ji chytla za kůži na krku a fenka musela ven. A proto, nevěřme, když nás někdo sladkými slovy prosí:
“Protož není již bezpečně dosti
sladké věřiti chytrosti.
Z sladkých slov nevěra vzchodí,
jenž dobrému přieliš škodí.”
Nevěra tady ve staročeštině znamená zrada. Toto v podstatě praví bajka. Závěr a poučení by se zdálo být jasné, nevěřme sladkým řečem, jinak budeme mít nepříjemnosti. Leč ouha, řekl si stařec, tato situace se na dnešní dobu nehodí, dneska už to není tak jednoduché.
Uvažoval: “Překladatel Ezopa ve čtrnáctém století se vyjadřuje jako nelida. Vyhnat někoho hned po porodu? To snad není pravda. Vždyť přece podle litery zákona musí sousedka dát fence náhradní ubytování. A to ubytování musí být stejně kvalitní jako to předcházející, jinak je fenka také nemusí přijmout.
Dneska by to vůbec fenka udělala jinak. Zavolala by Českou televizi 1, Českou televizi 2, Novu, Primu, Markízu a ostatní televizní stanice. Ty by vše natočily a ukazovaly by srdceryvné záběry třesoucích se slepých štěňátek, jak kňučí a plazí se za mámou. Na druhé straně by média ukazovala sousedku, jak dlaní zakrývá televizní kameru a blekotá něco nepříhodného. Záběr oknem by ukázal, jak si sousedka debužíruje na pečeni a pivu a odmítá se podělit. Pak by fenka svolala tiskovou konferenci a vše by tam vyklopila.
Celá země by se otřásla. Jak je to v dnešní době možné, mučit bezmocné psisko a nedat mu, co potřebuje? Důchodkyně z domovů důchodců by psaly protestní dopisy a sbíraly by jídlo, plenky a ošacení pro ubohou fenku a její štěňátka. Sousedka by byla obžalována z xenofobie a rasismu.
Pak by narychlo vznikla nadace Fenka v tísni a ta by z toho udělala akci. Fenky by se ujaly i politické strany. Které strany zrovna jsou u vlády, vydaly by zákon o pomoci fenkám v šestinedělí s retroaktivní platností od loňského jara, kdy fenka otěhotněla. Které strany u vlády nejsou, zle by vládní stranu kritizovaly za prodlení a otálení. Komunisté by vykřikovali, že před listopadem by se něco podobného nestalo a že dneska vládnou imperialisté a to že je pohroma pro fenky i pro národ. Dneska už jsou komunisté jiní než dříve, jde jim o všechen lid a všechna stvoření, tvrdili by. Sousedka se neoprávněně obohatila tím, že si postavila dům a vůbec, každému podle jeho potřeb.
Přední právníci by vyhlásili, že budou fenku bezplatně zastupovat a vymohou pro ni spravedlnost. Aby se zaplatily výlohy s těmito všemi akcemi, soudními i mimosoudními, sousedka by byla soudem odsouzena k úhradě všech nákladů. Na to by padl nejméně její dům, který by byl konfiskován, a možná by platila až do konce života. Fenka by se do onoho domu nastěhovala, ale protože nemá ponětí o tom, že se dům musí také uklízet a udržovat, brzy by jej vybydlela. Nato by svolala novou tiskovou konferenci a ukazovala by, v čem je nucena žít. Teď už by si toho všimla i Evropská unie a poslala by na místo vyšetřovací komisi. President by fence dal předem milost, kdyby ji třeba někdo chtěl z něčeho obžalovat.”
“Ne,” řekl si stařec, “fenka se tímto způsobem vyhodit nedá. Moudrost praotců dnes už neplatí.”
Pak si přečetl ještě poslední čtyřverší bajky:
“Takéž Němci činie nám,
když je zmek přinese k nám,
žeť Čechy z domu vysazují
a sami se v ně uvazují.”
Takhle to tedy bájní starci ze čtrnáctého století mysleli. To už vůbec ne. Ještě si narychlo nalistoval ve slovníčku, že zmek znamená čert. Pak knihu zabouchl.
“Tohle jsem neměl ani číst. Takováhle moudrost starců je na nic. Nic se od nich nemůžeme naučit. Čtrnácté století nám do ničeho nemůže mluvit. Takováhle xenofobie však tady byla už před Ezopem, vzpomeňme si na bitvu u Vogastisburku. Hanba.”
Ezopovy bajky schoval dospodu do knihovny a dlouho odmítal je znovu otevřít.
Stařec a mlok
Stařec měl zas jeden takový spíše horší den, ale sociálně se vyžíval plodněji než se mu chtělo. Když poprvé vzal telefon do ruky, nabízel mu ženský hlas novou neobyčejně výhodnou kreditovou kartu. Dobrý úrok, dobrý limit. Jen tomu hlasu musí říci číslo své nynější kreditové karty, že oni vše zařídí, kartu zruší, jinou vydají. Stařec se zkušeně začal vyptávat, jak se dotyčný hlas jmenuje, kde bydlí, za koho mluví, kdo ho zaměstnává, zda je dáma svobodná, kolik má za své telefony platu, jaké má telefonní číslo a jakou adresu, zda by se jí dalo někdy zavolat, a co třeba dnes, že má doma krásnou sbírku známek, a jaké že dáma záliby má, až se telefon odmlčel, protože hlas na starce položil a bylo po legraci.
Pak mu kdosi telefonem nabízel čištění koberců. Tomu hlasu jen poděkoval a zavěsil. Už se mu nechtělo žertovat. Pak kdosi jiný chtěl u jejich chaloupky vyčistit komín, a někdo chtěl mýt okna a čistit koberce. Po nabídce opravy střechy bylo už telefonů až kampak přespříliš a stařec je nadále nebral, dokud se dotyčný nepředstavil do záznamníku. Ještě mi do sbírky schází, pomyslel si, aby mi někdo řekl, že jsem vyhrál milión a až jim zaplatím poplatky, že mi ho vydají. Někdo mu zavolal, že právě bylo slosování a že vyhrál. Ani hlas neřekl kolik stařec vyhrál, neměl čas, stařec do telefonu zaryčel jako krocený mustang a také zavěsil.
Také zazvonil zvonek u domu. Nejprve tam stál kdosi, jestli prý stařec chce podpořit místní hokejový klub pro zanedbané hochy. Nechtěl. Podruhé mu holčička nabízela skautské sušenky, výtěžek že půjde na jejich letní tábor. Stařec má špatné nehlodající zuby a na lačno vysoký cukr, ale vzal je. Dá je vnoučatům.
“Co ještě dnes bude, krucifix, ” pomyslil si a opakoval, “Krucifix, teď už se určitě přihodí něco nečekaného, něco, co tu ještě nebylo. Ěítí se to na mne, přibližuje, v minutě se to určitě stane. Bude to průšvih, jaký tu ještě nebyl.”
V první minutě se neudálo nic. Stařec si až za chvilku uvědomil, že všechno na světě, tedy i předvídání budoucnosti, má svůj čas a statistickou pravděpodobnost. I náhoda má pravděpodobnost, i předzvěst se uskuteční teprve když ona sama chce. Jen někteří jedinci jsou schopni uhádnout věci s padesáti jedna procentní pravděpodobností. Náhoda je ptáče divé, zvíře potulné.
“Vzpomeň si, kolik jsi za ta léta vsadil do sportky a kolikrát jsi vyhrál.”
Teprve po hodné chvíli, když už stařec málem chrupal nad denním tiskem, zazvonil zvonek znova a stařec se vyřítil k brance zahrady.
Co tam stálo, patřilo do říše snů. Byl to div přírody. To je přece mlok, blesklo starci hlavou. Ten přece nepatří do města. Válka s nimi už prý byla, a hned tak asi zase nebude. Stála tam postava zvící alpského horala postiženého kretenismem, spíše tedy menší, odulá, až skoro obézní, kratičké končetiny, ruce v palčácích, na hlavě placatá čepice, skoro až moc placatá, jakoby to nebyla ani čepice na normální hlavu. Přála si postava hovořit se starcem v důvěrné záležitosti. Stařec znerudněl, nechtěl od nikoho nic, nechtěl nikoho podporovat, mloky už vůbec ne, chtěl toho dne samotařit a nezvládal to. Lidská společnost je hydra, těch šest miliard lidí uplatňuje právo na zábavu kde to jen maličko jde a skoro každý starce s něčím otravuje. Teď ještě mloci. Odmítl tedy o důvěrné záležitosti uvažovat i jen na vteřinku.
“To asi bude nějaké bizarní Neváhej a toč. S tím nechci nic mít.”
“Prosím, prosím, nechte mě mluvit. Jsem totiž mlok,” zahovořil mlok celkem zbytečně. A stařec si ještě povšiml zlatých očí s kulatými zornicemi, bez pytlíků pod nimi i bez převislých víček. Všiml si i zanedbatelného nosu, spíše jen takových dvou dírek na rovném obličeji. Všiml si i širokých úst, jaká mívala Brigitte Bardotová nebo Dwight Eisenhower.
“Takové oči mívali čolci v potůčcích na Českomoravské vysočině, když jsme tam stanovali s tou, jak se jmenovala, pane bože, taková vysoká, podobala se bříze.”
Paměť mu vypověděla, jen vzpomínka na čolky i na leccos byla živá.
“Měl bych se na čolky zase jít podívat, kdybych se tam tak ještě jednou dostal, pane bože, stařenka by to neviděla ráda.”
“Ano, pane, jsem mlok, skutečný obří mlok, pozůstatek druhohor, žijeme od té doby klidně a spokojeně, přečkali jsme věky. Určitě víte, jak se tehdy pan kapitán Van Toch za námi potápěl a jak nám tehdy pomohl s těmi noži proti žralokům. Má tam u nás pod vodou pomník, a není pravda, co pak o nás Karel Čapek napsal, že jsme vymřeli na žábrový mor. Nevymřeli jsme, někteří jsme si vyvinuli imunitu a žijeme. Proti žábrovému moru máme očkování.”
“A množíte se zase?” zeptal se stařec.
“Množili bychom se, aspoň my imunní. Máme ale problémy. đraloci nás už nezužují, protože lidi jich většinu sežrali, pardon, snědli. Ti zbývající nás teď nechávají v klidu, ale nemnožíme se moc, protože nás chytají čínské plovoucí rybářské továrny a zpracovávají nás na kostky tak velké, aby se daly nabrat jídelními tyčinkami. Mrazí nás a prodávají do čínských jídelen ve všech zemích. Jestli vám chutná won ton, kungpao, mušuguypan, singapurské nudle, mořské pochoutky všeho druhu, plody moře po malajsku, polévka pálivá a nakyslá, to jsme všechno my. My jsme tedy jen surovina.”
“Ale fuj,” řekl stařec, “už si v čínské jídelně dám jenom čaj a jarní rolku. Budu chodit raději na pizzu nebo na párek v rohlíku.”
“Ani jarní rolku si nedávejte, do té také přidávají mleté maso z nás,” oponoval ještě mlok. Ale celkem bylo patrno, že mlok na starce zapůsobil. Odporoučel se tedy a za rohem si udělal čárku do diáře. Pak spokojeně zazvonil u domu ob ulici.
Stařec se mezitím probral z údivu a pomalu přemýšlel.
“Co vlastně chtěl?” řekl si. “Chtěl mi říci tajemství čínských jídelen? Jak to může být mlok, Čapek je klasik, proč by lhal, vyhynuli. A kromě toho kdyby se zas přemnožili, byl by malér. Mločí maso jako mořská okurka jako sumýš nebo korýš, vždyť je to jedno, má se jíst všecko, učila mě za války maminka. Je to zas nějaká kampaň.”
Pro jistotu ale šel ten večer na pizzu. Aspoň dneska. A přemýšlel, že by to nebyl tak špatný nápad, jak se zbavit i jiných problémů, nejen mloků. Kdyby se tak našla loď, na kterou by se naše starosti mohly naložit a ona by je odvážela někam daleko, ty naše starosti, co měly zmizet a nevracet se, když se jim zvonilo klíči, měly zmizet i s lidmi, kteří je způsobili. Kdyby tak bylo možné odvézt na moře a zpracovat na kostky i takové starosti, co trápí lidi i teď, mohla by se z nich dělat také moučka, sypat rybám a kuřatům.
“Já bych ten svět postavil na nohy,” pomyslel si.
Jistý Luigi z italské restaurace La Costa se vesele zasmál, když mu mlok hlásil výsledek. Zvýší se mu tržba, čínským jídelnám se teď hodně lidí vyhne. Tlachavý dědek to určitě rozkecá po městě. Tak se má dělat kampaň.
A mlok odložil masku a šel domů. Jen tu hlavu měl stále placatou.
Stařec a Sněhurka
Ten den se stařec probudil a byl tomu rád. Byl to jeho šťastný den. Stařenka sice pobublávala, protože říkala, že těch návštěv je moc, a proč se máme starat my, ať se stará její matka, ať tolik nevysedává v práci, a mnoho jiného. Toho si ale stařec nevšímal. Ten den měla přijít vnučka a měla u nich zůstat do zítřka do rána. Na tuhle vnučku byl obzvláště vysazen, protože to byla holka a protože si rozuměli. Oba byli mírně dětinští, úměrně věku.
A tak se vnučka vhrnula do dveří, bylo jí všude hned plno, vyprávěla, co ve škole a co na baletu a co máma a co má v žákovské knížce. A po obědě si se starcem sedli, a že prý chce pohádku, že je děda umí. Co třeba Sněhurku, už ji slyšela mockrát, ale od dědy už dávno ne.
Stařec se zamyslel, Sněhurku už vyprávěl mockrát, postupně sedmi dětem, které prošly jeho životem, a ještě jim ji mnohokrát musel opakovat. Historie Sněhurky se během těch let vyvíjela k pravdě a autentičnosti. To si aspoň myslel.
“Víš,” začal vyprávět, “oni na tom hradě, co později žila Sněhurka, měli problémy s tím, že neměli děti, král byl starý a královna churavá, rodila by obtížně, museli si počkat na čistý sníh a Sněhurku si z něj uplácali. A jak to v pohádkách bývá, ona vstala a chodila. Původně se jí říkalo Sněhulačka, ale to neznělo, bylo to jako Eskymačka. Byla taková křehoučká, až král nařídil, aby se jí začalo říkat Sněhová Křehulka. V hradní kuchyni kuchařky to zkrátily na Sněhurka. Král se zlobil, že je to přezdívka, a že je křtěná úplně jinak, ale co naplat, nakonec pod tímto jménem Sněhurka vstoupila do historie.
Brzy nato churavou královnu odvezli na královskou interní kliniku, ale nevěděli si s ní rady a ona tam tedy vbrzku pokorně zemřela. Tu nemoc, kterou trpěla, pak nazvali po ní. Státní pohřeb také měla vynikající.
Král, co mu zbývalo, brzy poznal, že potřebuje k sobě královnu, královský úřed to vyžaduje, representačních funkcí je mnoho, a tak se znovu oženil. Královnu mu doporučila konstituční vláda, král poslechl, protože nebyl moc autokratický, podrobil se a to neměl dělat, protože vláda se považovala tajně za republikánskou a nepřála si prince následníka trůnu. Proto mu dohodili jistou Marbuelu, že nemá ráda děti ani nikoho jiného.
Marbuela si po svatbě do zámku přestěhovala všelijaká podivná zařízení, spektrofotometry, polarografy, bathystaty, a třeba takový videomonitor ovládaný hlasem, muselo se říci Zrcadlo, zrcadlo na stěně, rozsviť se a odpovídej, a ono se zeleně rozzářilo a odpovídalo na otázky. Otázek uměl počítač, který monitor řídil, zodpovědět mnoho, ale Marbuela neměla zájem o poznání a ptala se spíš na trivia. Jednou takhle zrcadlo aktivovala, vyladila knoflíky a začala se vyptávat, kdo že jako je na světě nejkrásnější. Počítač neměl ale zakodované slušné chování a nebyl zrovna v náladě na nesmysly. Odpověděl:
“Ty to rozhodně nejsi, jsi baba princmetálová a navíc dost protivná a pitomá, ptej se na něco z vesmíru nebo z kultury nebo ze sociologie a s tímhle dej pokoj. Nejkrásnější je Sněhurka.”
Vnučka začala hýkat smíchy, výraz baba princmetálová neznala a líbil se jí. Stařec šťastně vyprávěl dál:
“Mezitím královna vypnula zrcadlo a odešla kout pikle. Sněhurka je spratek, povídala si, a já jí tuhle radost neudělám, aby byla nejkrásnější. Nejkrásnější jsem já. Tak se královna postupně dostávala do varu. Pak se rozhodla. Informovala o problému poradce, ten sehnal zaměstnance lesní zprávy a pohrozil mu, že na něj pošle finanční kontrolu, jestli Sněhurku neodvede do lesa. Pak, a to už královna s myslivcem jednala přímo, mu popsala přesně, co má udělat. Myslivec si instrukce pro strýčka Příhodu nahrál na magnetofon, vzal Sněhurku a odjel do revíru Boubín. Tam Sněhurku vypustil a řekl: “Nějak se tu zařiď, támhle o kus dál žije pygmejský kmen, mají povolení na kutání zlata a ti se tebe postarají. Já tě mám zabít, ale mohl by se změnit režim a já bych to mohl odnést.”
Sněhurka na takové chování od úředníka nebyla zvyklá, ale šla. Vztekle kopala do muchomůrek – “a zpívala,” dodala vnučka. “Opravdu? Jak to víš? A kde sebrala písničku?” ptal se stařec.
“Od Walta Disneye, to je jasné. K tomu jí zpívali ptáčci a zajíčkové tancovali.”
“Dobrá,” souhlasil stařec, “zpěv a spolupráce zvířátek Sněhurku uklidnily a když došla k chaloupce trpaslíčků pygmejů, byla už v pohodě. Bylo otevřeno, a uvnitř byl bordel jako v tanku.”
“Co to povídáš, dědo? Takové slovo se nesmí!”
Stařec na svém výrazu trval, že žádné lepší slovo nezná, tak to opravdu bylo, a pokračoval:
“Sněhurka se pokusila ten nepořádek uklidit, ale moc jí to nešlo, byla princeznou a její předkové po dvacet generací uklízet neuměli, od toho měli komorníky. Takto geneticky hendikepovaná Sněhurka chtěla také uvařit večeři, ale to také moc neuměla, posypala jabka pepřem a pekla je, pak na ně dala hořčici a šunku pocukrovala, takže když trpaslíčkové přišli a pojedli, dostali průjem a salmonelózu a kolitidu.”
Vnučka se přidala k vyprávění a se starcem společně vymýšleli různé žertovné kombinace jídel a radovali se nad nimi.
“Po počátečních potížích se však situace uklidnila, trpaslíčci si zvykli, Sněhurka některé dietní excesy odstranila a celkem v chaloupce všichni žili bez problémů.
Mezitím v zámku začalo pandemonium. Marbuela se zas šla zeptat zrcadla, zda je teď ta nejkrásnější, ale zrcadlo ji velmi ostře uvedlo do patřičných mezí, že je pořád ta baba princmetálová, s tím že se nedá nic dělat, a ať si dává bacha. A že nejkrásnější je Sněhurka.
Královna se chtěla zchladit na myslivci, ale ten předal tisku magnetofonové záznamy, na kterých jej královští úředníci a ona sama královna nutila k vraždě a hanobení mrtvoly. Královna se tentokrát už opravdu rozčílila a vyrobila jablko plné polychlorovaných bifenylů, otrušíku, barbiturátů a mocných uspávadel rostlinného původu. Převlékla se za hodnou babičku a vyrazila na Boubín. Našla chaloupku permoníků pygmejů, zaklepala, chvíli se Sněhurce vydávala za bývalou hradní kuchařku a vyprávěla jí všechny klepy z hradu, jak jí je přinesli její práskači. Nakonec jí polychlorobifenylové jablíčko vnutila a zmizela v propadlišti dějin. Sněhurka si kousla a usnula na dlouhou dobu. Permoníci nad ní drželi stráž a smutně zpívali. Podle zpěvu nalezl chaloupku jeden demokraticky zvolený vysoký státní činitel, který se později stal ministerským předsedou. Protože měl hříšné myšlenky, políbil ji a tím ji probudil. Nakonec ji odvedl na hrad, kde mezi tím vládl demokraticky zvolený president. Vysoký státní činitel se Sněhurkou založili feudálně – demokratickou rodinu, řekli, že kontinuita musí být, ujali se vlády a vládli dál. Možná vládnou dodnes.
Teď se stařec odmlčel a čekal na potlesk.
“To nemá logiku,” řekla vnučka. “Předně, vznik života z neživé hmoty není tak jednoduchý, jak to popisuješ, ze sněhu se ještě nikdy nic spontánně nenarodilo. Za druhé, Marbuela zůstala nepotrestaná, nevíme, jak to dopadlo s králem, o něm se také nic neví, ministerský předseda není princ a musí být zvolen, aby mohl vládnout, a moc to pleteš všechno dohromady. Raději vyprávěj pohádky tak, jak byly napsány. Počítače sem nepleť.”
Stařec si původně myslel, že má tuto pohádku zpracovanou dokonale, ale byl to jen jeho dojem.
“Těm mladým se starý člověk nezavděčí, míchám pro ně poezii pohádek s technologickým a politickým pokrokem, abych jim obojí přiblížil a nic mi to není platné. Pletu do toho skandály, abych vnučku připravil na život, a nakonec je všechno špatně. Ať se pak nikdo nediví, že my starci podléháme hromadně Alzheimeru.”
Pak si povídali o něčem jiném. S moudrostí to nesouviselo.
Stařec a zvíře
Stařec a stařenka, jak už to je v životě zcela obvyklé, měli souseda. Byl to soused nerudný. Když se stařec a stařenka do ulice přistěhovali, soused zvýšil plot mezi nimi skoro dvojnásobně, aby nebylo vidět, co tam u sebe kutí. Byl to nesmysl. Stařec a stařenka měli u domu ještě horní patro, a z jedné ložnice i z koupelny bylo jasně vidět, co se na vedlejším pozemku děje. Vesměs se tam nic zločinného ani žertovného nedělo. Bylo zbytečné sedět u okna na čekat.
Soused se jmenoval Vilém, Vilík, ale říkal si Bill, aby blokoval veškeré reminiscence na českou literaturu. Soused rád betonoval a měl míchačku, která hlučně míchala beton tu ve dne, tu večer, tu v noci. Betonem zaplácával místa na zahradě bez nějakého předem určeného plánu, jednou u plotu, jednou vzadu mezi kopřivami. Také rád vrtal a zvuk vrtačky se divně nesl teplými podvečery.
Zatímco stařec zahrádku osazoval květy, soused si pěstoval plevel, který rostl do výše prsou. Něco byly kopřivy, něco snad třezalka, a něco se vůbec ničemu nepodobalo. Na zahradě měl i staré stromy s lišejníky a mechy, jako by to byly vousy. Stařec letos sázel ocúny, které mu připomínaly, jak býval na Jílovišti u dědy na prázdninách a když byl konec prázdnin, rozkvetly ocúny a on jel domů. Trošku sentimentální pocit z nich tehdy míval, že léto zase uplynulo. Doma po prázdninách tehdy také na loukách kvetly ocúny a on se mezi nimi vodil za ruku s jednou, na kterou pak už nikdy nevzpomínal, až když teď po létech viděl cibule ocúnů u zahradníka. Colchicum na nich bylo napsáno. I pomyslel si stařec, co s ní asi je a jak asi vypadá.
Soused Bill byl hravý, měl na zahradě houpačku a rád a dlouho se na ní houpal. Bylo to podivné, vypadal na hodně let, a houpal se jako dítě. Také měl psa, s kterým si nadšeně a dlouhé hodiny hrával. Pokud bylo možné rozeznat, soused měl tělo jako býk, se širokými rameny a tenkýma nohama s malinkými botičkami, jakoby v nich neměl chodidla, ale sudokopytnatá kopýtka. Ruce měl v kapsách, když se někdo díval. Trochu připomínal Picassovy býky, zvláště kvůli své veliké hlavě, na které nosil ohromnou čepici a když vyjel ven z domu na kole, i obrovitou přílbu.
Povahy byl, přes svoji hravost, neobvykle vzteklé, stavěl starci do cesty sudy a jiné předměty, aby nemohl projet autem, pěstoval kopřivy hned vedle starcových květů, snad aby se starci komplikovalo zkrašlování světa. Dělal leccos nepříjemného, co ale starce nechávalo flegmaticky klidným.
Leč nechme příběh rozvíjet se. Jak už to u nerudných povah bývá, občas bez varování se stávají velice příjemnými. Soused pak vyjde z domu a začne rozmlouvat se starcem:
“Chodívají k vám často na návštěvu pěkné holky.”
“Ano,” odpovídá stařec, “chodí sem moje dcera s vnučkou, a druhá dcera s vnuky, a syn s tou jeho, a jejich kamarádky, a naše známé, návštěvy k nám chodí často.”
“Tak takhle, známé, a často, a nemáte s nimi nic?” zamžourá soused býčíma očima.
“Ale coby, stařenka by to těžce nesla, a taky jste si mohl všimnout, některé návštěvy s sebou vozí kočárky a některé vodí malé děti. Kdepak, nepřipadá v úvahu, s kamarádkami svých dcer si nezačínám, ani s děvčátky toho věku všeobecně, to by špatně dopadlo, určitě by si o mně vyprávěly, i by se mi třeba posmívaly, nechte toho.”
“A ta jedna,” povídá soused, “se na mě pořád dívá, když u vás sedí. Je to pěkná holka, taková skromná, jako fialka, jakpak se jmenuje?”
“To bude asi Monika, Móňa, Monička, je opravdu skromná, ale pěkná, a při tom přemýšlivá. Takový introvertní typ. Jak pamatuju ze svého mládí, takové byly nejsnáze k seznámení. Seděly u stolu, když druzí vtipkovali, a tvářily se. Vypadalo to, že ji nejvíc zajímá zapálená cigareta. Jen se tak trochu občas po očku podívaly okolo. Ale pozor, fialky mají hluboké kořeny, já se jich tady na zahrádce nemohu zbavit, zarývají se hluboko pod trávník. I ona má něco ukrytého hluboko dole uvnitř v sobě. Pozor na fialky,” poznamenává stařec.
A soused zase znerudní a odejde se houpat na houpačce. Pak spustí míchačku a betonuje.
I soused občas mívá návštěvy. Jedna z nich je stařenka, jaké se v angličtině říká “malá stará lady”. Je malá, snědá, tváře dosti divoké. Vejde zpravidla do Billova domu bez klepání, chvíli tam pobude a brzy kvapem vypadne. Jakoby ji Bill vyhazoval. Asi ji opravdu vyhazuje. Ještě dlouho se pak z domu ozývá Billovo láteření a bouchání dveřmi. Potom večer ještě dlouho svítí a pobíhá po bytě. Druhý člověk, který za ním chodí, vypadá trochu jako kněz a trochu jako světem protřelý podomní obchodník. Stařec jej nazývá Ocílkou. Ten je u Billa zpravidla dlouho, celé odpoledne, a Bill pak večer sedí zamyšleně u stolu a usmívá se.
Další soused, Mikuláš, ale říká si Majk, od Billa dost trpí. Bill na něj pokřikuje, tupí jej a gestikuluje. Když si jej Majk nevšímá, buší do své poštovní schránky a klepe si na hlavu. Tuhle dokonce vykřikl Sieg heil. Je zajímavé a bizarní je oba pozorovat. Nemají se rádi, zvláště Bill nemá rád Majka. Jejich vztah nemá zdravé kořeny, uvažuje stařec, mezi nimi v minulosti něco bylo, o čem on, stařec, neví.
Starcův syn občas jezdívá domů na neděli. Stařec s ním rozmlouvá o životě, o svém, o jeho a všeobecně, a vyprávějí si příhody staré i novější. I na Billa přišla jednou řeč, a na Majka. Syn to bere jako detektivku. Pozvolna se pokouší se k Billovi přibližovat, zdraví jej, a když jede autem, přehnaně na něj mává. Pak se jednou dočká. Dají se s Billem do řeči, vyprávějí si, trvá to hodinu, dvě. Syn je povahy spíše mlčenlivé a rád poslouchá. Pak Bill nakonec vypráví něco, nad čím se sám rozčílí, vběhne do svého domu a zabouchne za sebou dveře. Konec audience.
Syn se vrátí k starci, a vypráví.
“Nevím, jak ti to mám říct, dědo. Tvůj soused není žádný dědek. Budeš se divit, ale původně ten náš soused byl krásný princ odněkud ze Spojených arabských emirátů, jeho táta je emir, jméno jejich emirátu jsem si napsal, mám ho tady na papírku.”
“Nech detailů, na tom teď nezáleží, beztak asi kecá, vyprávěj dál,” netrpělivě prohodí stařec.
” Nekecá, říkal mi některé detaily, které vypadají věrohodně. Ěíká, že se jmenuje Abdul. V Anglii studoval naftařství, mají to v rodině, dost tomu rozumí, i když mu leccos vypadlo. Taky v blízkovýchodní politice se vyzná. Není to tam žádná legrace. Kromě studia žil v Londýně taky dost pestrým životem, prachy měl, byl pohledný, dobrá partie. Podle vlastního přiznání byl dost prevít. Na přednášky moc nechodil, profesory znal jen tak od vidění, nechával po sobě v nočních podnicích dluhy, občas se i popral, prostě kvítko. Byl hodně na ženské, říkalo se mu prý Bull Abdul. Na ostatní lidi měl dost hubu, zvláště na starší a podřízené.”
“Pak se vrátil do Emirátů a měl spravovat rodinné vrty. Jenže mu tam místní lidi lezli dost na nervy. Nebudu to popisovat, nač detaily. Pak ho jednou vrtaři namíchli, a on se šel ožrat. Ožral se jak zákon káže, ono se to v islamských zemích nesmí, ale hodně věcí se nesmí a může. A takhle zhulený jel na velbloudu domů. Velbloud cestu znal, nebylo to poprvé. Pak se mu připletla do cesty taková babka Beduinka, něco chtěla, on si detaily moc nepamatuje, ale popíchl velblouda a velboud babku srazil na zem. Babka vstala, oprášila se a začala se pohoršovat. Proto jí Abdul ještě navíc vynadal, a babka se namíchla, řekla ČZkoušela jsem tě, teď uvidíš, holenkuČ. A zaklela jej do zvířete, do takového divného šeredného bejka.”
“Býka”, prohodil pohoršeně stařec.
“Nebyl to býk, byl to hnusnej bejk. Přitom měl zuby jako Drakula, špičáky mu trčely ven, hrůza. Walt Disney si ho omaloval a udělal podle něj film pro děti, fuj, dívat bych se na to nechtěl. Ty děti dneska zkusí. Táta emir se to samozřejmě hned dověděl, babku dal zavřít, ale brzy jí pustil, když mu začala přeměňovat poddané na různá zvířata a předměty. Z jeho oblíbené kuchařky udělala konvici na čaj, považ. Abdulovi dal táta udělat pár plastických operací, taky u zubaře byli, ale nebylo to nic platné, byl z něj bejk. Nakonec táta emir řekl, tady být nemůžeš, lidi by tě pomluvili, monarchie by byla ohrožena, jeď někam pryč, tam se ztratíš. Rozhlásil, že si synáček jde do Kanady dodělat doktorát z vrtů, koupil mu domek v naší ulici, té bábě čarodějnici zaplatil kondominium a pobyt, všechny výdaje hrazené, uprosil ji, aby Abdulovi byla poblíž a řekl jí, až se polepší, aby jej přeměnila zas zpátky na krásného prince.
Jenže bábě Beduince se tu žije dobře, má tu celou rodinu a mají se výborně. Ona sice chodí k Abdulovi občas na návštěvu, jestli se náhodou nepolepšil, ale vždycky jej nějak schválně rozzuří. Pak pošle emirovi fax, že jako ještě ne, že ho nemůže přeměnit na prince, a táhne se to kolik let. Jenže princ pokukuje k nám přes plot po Móně, té kdyby se líbil a ona jej políbila, že by ho z kletby vysvobodila. Babičku Beduinku by odměnil státním řádem, do smrti by byla členem rodiny, byl by jí vděčný, že jej polepšila. Jenže babička Beduinka se bojí o dobré zaopatření. Nešlo by to nějak udělat, dědo?”
“A jakou roli hraje ten Majk a ten děda, co sem také chodí?”
“Majk je přeměněný kocour báby Beduinky a Billa hlídá. Po večerech se občas přemění zpátky a brousí za sousedkami, tedy kočkami. A ten pán, co sem chodí, je psychiatr a dodává Billovi, tedy Abdulovi, trochu chuti do života, a aby zas nedělal nějaké nesmysly. Ty stromy na zahradě jsou zakletí novináři, pořád sem lezli vyzvídat. Kdyby to věděla česká polická scéna, byla by babka Beduinka na roztrhání.”
Stařec se zamyslil. Kráska a zvíře, to tu ještě nezažil. Pak rozhodl, že on a stařenka udělají party. Beduinka a její kocour odjeli na dovolenou do Thajska, to se hodilo, vzduch byl čistý. Sezvali známé, taky mladinkou Moničku, a pozvali i bejka Bulla Abdula Billa. Zábava byla veliká, převeliká, stařenka sršela vtipem a bavila společnost, ale Abdul ani Monička nepili, seděli v koutě a šuškali si. đádný z nich obou nevěděl, oč jde, to by nebylo to pravé kouzlo. đádný z nich ani nedbal, co si o nich kdo pomyslí. Pak vyšli ven, mezi starcovy ocúny, a zpátky přišla naprosto popletená a dezorientovaná Monička a orientální princ jak z Tisíce a jedné noci, v hedvábném turbanu a s perlami na hedvábném kabátci. Nastalo pozdvižení, bylo hodně vysvětlování, a v tom zmatku si nikdo nevšiml, že si Monička sedla stranou od všech a mumlá si:
“Já bych ho raději chtěla v původní podobě, byl takový živočišný, moc sexy byl, měl svaly jako bejk a to mě vzrušovalo. Tohle nebude ono. Chlap má bejt svalnatej a chlupatej. Tenhle je tintítko a ještě z něj táhne nějaká východní voňavka.”
Jenomže se nedalo nic dělat. Pohádce byl konec, nastaly všední dny. Aspoň Abdula přinutila, aby chodil do posilovny a aby vyhodil svou zásobu voňavek a deodorantů.
A poučení? Zkus se někomu zavděčit a pak nám dej vědět. Můžeš být rád, když nedostaneš vynadáno.
Stařec a šlápoty
Jednou stařec hledal nějaké dokumenty ve svém osobním archivu kdesi až v tom nejspodnějším sklepě, hluboko pod domem, v místech, která byla stavěna pro lidi z předminulého století, kteří byli podvýživení a malí, mnohem menší než byl on. Archiv, to byly beztvaré bedny značně dezorganizované. Před sto lety tam v jeho sklepě lidé procházeli volně a s hlavou vztyčenou, ale dnes se stařec musel hrbit a vyhýbat se prastarým rourám, skrz které nic neteklo, trámům, které nic nedržely, drátům odnikud nikam, futrům dveří a výstupkům neznámého původu a účelu. Ob co chvíli si dal ránu do hlavy, jen se mu v očích zajiskřilo. Najít dokumenty nemohl, i když hledal dlouho. To se mu občas stávalo.
A jak tak bušil hlavou do stropu, až se chaloupka třásla, všiml si najednou, že na stropě něco je. Vypadalo to jako . . . jako co? Jako šlápota, přesně tak, šlápota. . Na stropě, o který si dělal boule, byl otisk boty. A další a další, jakoby na stropě někdo tančil.
“To tu ještě včera nebylo!”
Zamyslel se, jestli tu včera byl, ale nebyl. Neví tedy, zda to tu včera bylo nebo ne. Co by dělal ve sklepení, kde za krk padají pavouci a kde jej rány do hlavy zbavují vědomí? Sem se chodí jen když se musí. Ale byl tu nedávno, snad letos brzy na jaře, nebo loni na podzim. Na stropě minule žádné stopy nebyly, byl čistý a úhledný. Najal si loni dělníky, byli to Poláci nebo Ukrajinci, používali totiž neslušná slova slovanského původu, ti mu sklep uklidili, vybílili, dali tam elektrické dráty, udělali strop a dokonce část učinili obyvatelnou. Tam měl knihovnu a vedle dílnu. Zbytek nechali tak jak byl, protože stařec pro něj neměl použití. Ještě záchod si tam dal postavit, aby nemusel klopýtat po schodech. Brambory už se ve sklepech neskladují, uhlí také ne, je jiná doba, sklep se vlastně v moderních kruzích jmenuje basement.
A teď tohle. Někdo mu v jeho domě, v jeho vlastním domě, v jeho vlastním sklepě, tedy basementu, chodí po stropě. Měl pocit nejistoty, jako když někomu přijdou do bytu zloději a on se musí schovat, aby mu neublížili. Stařec se i se trochu bál. Zavolal:
“Je tu někdo?”
Nikdo se nepřihlásil. Nikdo ani neřekl, že tu není. To je pitomý starý vtip. Zvláště se nepřihlásil ten, kdo mu chodí po stropě. Byla to záhada takového významu, jako když se mu z jeho vlastního těla začali rodit kloni. Možná to bylo i horší.
“Zase se dostanu do řečí. Zase se o mně a o stařence bude mluvit. Jednou to jsou cesty v čase, podruhé omlazování neúměrné věku, potřetí kloni, a teď mi tu někdo chodí po stropě. Co z toho zase bude, zas toho budou plné noviny. A těch řečí.”
Protože však byl tak trochu šoumen a dostat se do lidských řečí jej těšilo, nezametl záležitost pod koberec, ale začal hlídat. Neprve se zas začal v noci probouzet a chodit po domě. Pozoroval, jak blikají a mrkají žlutá, zelená, oranžová a červená světélka, co jich po domě bylo. Moderní doba se projevuje blikáním světélek v bytě. Pozoroval senzory, které cítily jeho přítomnost a červeně žhnuly ve tmě. Světélka se o tebe v noci starají, zavedou tě na záchod, řeknou, kde je telefon, fax, počítač, tiskárna, mikrovlnka, rádio, televizor. Blikají bez únavy, neunaví se, jsou to stroje. Ve dne nejsou tolik vidět, v noci však řádí.
Stařec chodil po blikajícím bytě a napjatě pozoroval, co se kde šustne. Nikde nic, nikde nikdo. Nic se nešustlo, nic se ani nehnulo. Stařenka jej po pár dnech začala kritizovat, že je takový bledý, usíná v sedě, u televize nevydrží nespat, co s ním je. Uvnitř sebe se bála, že stařec ulehne, onemocní a ona bude vdovou.
Stařec tedy změnil životní rytmus, ustlal si vždycky někde v domě, spal, chvilkami se probouzel a naslouchal tmě. Tma mlčela. Tma mlčela, jen to hučelo, až se stařec počal cítit jediným živým člověkem široko daleko. Tma mlčela mnoho nocí. Stařec si představoval, že on jediný přežil vesmírnou katastrofu, ráno bude chodit po ulicích a bude jediný. Až ztvrdne chleba a housky u pekařů, až se zkazí maso, ovoce a salám v supermarketech, najde si tam brambory, bude je jíst. Až shnijí i brambory, bude v opuštěných supermarketech hledat konservy. Bude moci dlouho žít, bude si moci přečíst všechny knížky, bude moci i cestovat, benzinu bude plno. Pojede do Ěecka, nebo na Floridu, natrhá si tam čerstvé pomeranče.
Mezi těmito představami hlídal. Nikde se nic neukazovalo, jen na stropě se občas ráno objevila nová šlápota. Trvalo to mnoho dní, a stařec si zoufal.
“Přece kvůli takové věci nepůjdu na psychiatrii.”
Stopy na stropě si pro jistotu ofotografoval. Skutečně tam byly, objektivně fotokamerou zachytitelné. Nosil tu fotografii v náprsní tašce.
Pak to vzdal a se vším se svěřil stařence. Jak viděl stopy nejdřív ve sklepě a pak i v obýváku, jak se objevovaly a mizely, ale on si dělal podrobnou dokumentaci, byly to stopy tří osob, z toho jedna byla malá, dvě vypadaly dospělejší.
“Jsou to čuňata,” prohlásila stařenka, “pořád mi tu šlapou. Uklízet po sobě ale musí sami. To jsem je naučila.”
“Co, jak, koho jsi naučila? Kdo to tady s námi bydlí? Co je to za lidi, že šlapou zablácenýma botama po stropě?”
Stařec se začal rozčilovat, co se tu za jeho zády děje, ale pak se uklidnil a dal si to vysvětlit.
“U nás v domě žijí Antipodi. Jsou tu už dávno. Když jsme se sem přistěhovali, už tu byli. Antipodi mají negativní tělesnou váhu, nebo, lépe řečeno, jsou lehčí než vzduch. Vyprávěli mi, že se to stalo tak, že jejich předkové žili na stromech, a čím lehčí pre-Antipod byl, tím lépe se na stromech mohl pohybovat. Došlo tedy ke genetickému tlaku, a ten způsobil, že v rozmnožování vítězili ti lehčí, kteří měli lepší přístup k potravě na stromech.”
“Hardy – Weinbergův princip,” podotkl stařec a stařenka přikývla, i když jí tato slova byla neznámá. Pak pokračovala:
“A tak se stalo, že v populaci pre-Antipodů převládly gény lehkosti. Tyto gény, říkali mi, jsou tři, ANT 1, 2 a 3. Vytvářejí enzymy antipodázu 1, antipodázu 2 a antipodázu 3, a ty prý mění strukturu bílkovin směrem k beztížnosti. Jinak to jsou ale slušní lidé, takoví plaší, ale hodní. Bojí se ostatních lidí, protože jsou přece jen trochu jiní než oni. Bojí se, že je lidé budou z legrace vypouštět do vzduchu jako balónky, že je budou diskriminovat a všelijak zneužívat. Proto se schovávají po sklepích, a proto nechtějí, aby se o nich vědělo. Ani nechtěli, abych ti o nich řekla, že bys jim třeba dával závaží na krk, aby neuletěli.”
Stařec se zamyslel. Jsou to lidé a potřebují pomoc. Jsou inteligentní a jsou schopni objevit a isolovat enzymy. Dneska už je svět jiný, chápu, že je dřív upalovali nebo jim do břicha zašívali olověné cihly, tehdy byli lidé zaostalí, ale dnes by z nich mohli být užiteční občané, rovnoprávní členové lidské společnosti. Možností existuje moc.
A sedl a napsal dopis. Zástupci NASA a Evropského konsorcia pro meziplanetární lety okamžitě přispěchali a na místě jim nabídli smlouvu, kterou Antipodi po krátké poradě přijali. První meziplanetární let na Mars s lidskou posádkou byl obsazen výhradně Antipody. V řídké atmosféře Marsu problémy se vznášením neměli, vybudovali tam první obytné stanice a připravili vše pro příchod těžších lidí, kteří se v té době začali spontánně nazývat Orthopody.
Na Marsu později vznikly i hybridní formy. Heterozygoti, kříženci Antipodů a Orthopodů, na zemi nebyly původně povoleni, ale na Marsu nebylo možné ani orthopody ani Antipody uhlídat. Pak vznikali hybridi i na Zemi. Zabránit vzniku heterozygotních hybridů bylo obtížné a byrokrati to brzy vzdali. Antipodi vnikali snadno okny i do nejvyšších pater studentských kolejí a internátů, odkud se před svítáním opět ztráceli, když se zatížili tlumokem cihel. Byli žádaní i kvůli tomu, že jejich údy nepodléhaly tíži zemské. Vynalezli i několik nových poloh Kamasutry, které u Orthopodů nebyly uskutečnitelné.
Hybridi se nazývali Polopodi a uplatňovali se v baletu, sportu, horolezectví, cirkusech, práci na vysokých stavbách a vůbec ve stavebnictví. Dokázali mnoho. Každý podnik měl svoje Polopody. Polopodi pozvedli lidstvo na novou úroveň dovedností a možností. Geny ANT 1, 2 nebo 3 se během několika generací rozšířily v lidské populaci a obohatily její život. Antipodi a Orthopodi v čisté formě se naopak neudrželi a nikdo toho ani moc nelitoval.
I stařec se poučil. Jeho prohlášení tehdy znělo, že nikdy nevíš, co tě potká. Buď připraven.
Stařec a televize
Starci se jednoho dne nechtělo nikam ven jít na procházku, ale musel. Doma toho už k jídlu moc nezbývalo. Zašel nejdřív do samoobsluhy nakoupit mléko a rohlíky. Jak tak chodil kolem regálů a hledal, kde to mléko je, tu sebral něco, na co dříve nepomyslel, že to se stařenkou potřebují, tu si do košíku naložil něco, co ale vůbec ani trochu se stařenkou nepotřebovali, ale starci se to zalíbilo. Lidé kolem něj dělali totéž a vozili vrchovaté košíky věcí, jejichž existenci měli podvědomě zafixovanou ve svých myslích z televizních, rozhlasových a novinových reklam. Byly to věci křupavé, práskavé, nebo naopak měkké a mazlavé, často sladké a vesměs škrobovité a tučné. Lidé, na které se stařec díval, nebyli hubení. Naopak, převažovaly mezi nimi postavy statné, až obézní. Ztěžka se pohybovali na svých sloupových nohách a jejich břicha vyčnívala před jejich těla, jako by byli těhotní. Děti vedle nich se způsobně držely nákupních košíků, také byly kulaťoučké a fňukaly, že jsou unavené a ať už je maminky odvezou domů. Tváře všech měly měsícový tvar. Jejich postavy také vyhlížely jako měsíc v úplňku.
“Co naděláš,” řekl si stařec, “takový je dneska svět. Můžeš si koupit k jídlu, nač si vzpomeneš. Hladem trpíš jedině, když chceš držet dietu. Ale tu nikdo dlouho nevydrží a krmí se dál a je to s ním ještě horší.”
Pak šel domů a řekl si, že se jeden den bude dívat na televizi jako všichni ostatní u nich v ulici. Usedl a civěl. Ráno viděl programy pro děti, vesměs kreslené “grotesky” bez grotesknosti. Zamrazilo jej nad jejich tupostí. Figurky se tam navzájem pronásledovaly, padaly ze skály nebo do vody, přejížděly jedna druhou parním válcem nebo se zasypávaly do země. Jednou se takto pobíjela zviřátka, jednou jakési lidské zpotvořeniny, jednou mimozemšťané. Všichni hned vstávali z mrtvých a zase znovu legračně hynuli. Nikdo nakonec nezvítězil, protože v dalším pokračování by neměl kdo hrát. Bylo to hodně stejné, opakování téhož tématu, film za filmem.
Po obědě začaly filmy pro dospělé. Zase to byly nekonečné seriály, střílelo se tam, auta se srážela, převracela se, vybuchovala a hořela vysokým plamenem, domy a lodě také vybuchovaly, policisté někoho pronásledovali, protože nacházeli zkrvavené mrtvoly a museli hledat zločince. Jeden seriál, jedni policajti, druhý seriál, jiní, podobní policajti, třetí seriál, také podobní policajti, další, zase stejný. Kufry peněz v balíčcích, lidé se kvůli nim bizarně napadají a vraždí. Rány pěstí do obličeje dostávají tu jedni, tu jiní, tu všichni, tu jen jeden.
Když už začal být nesvůj, přišel čas na zprávy. Moc se tam o důležitých věcech nemluvilo, spíše o katastrofách, povodních, požárech, vraždách, chlípnících, srážkách vlaků a aut, o pouličních demonstracích kdesi daleko, tancích a střelbě kdesi daleko, vzbouřencích, povstalcích, spiklencích, opět o mnoha mrtvých. Jakoby se život skládal jen ze samých lumpů a neštěstí. Na všech kanálech to bylo stejné, stejně hrozivé a po nějaké době stejně únavné. Po depresivních zprávách, vybíraných podle toho, jak vypadají na obrazovce a jak zpestří televizní show a ne podle významu, přišly další, večerní seriály nebo filmy se stejnými náměty, střelbou, nenávistí, vraždami, malebně podávanými katastrofami.
Po půlnoci přibyly sexuální radovánky, ukazovala se děvčátka s prsy odkrytými a zadečky unyle se usmívajícími na diváka. Na kanálech, které stařec viděl, běžely paralelně vždy aspoň dvě soulože, většinou fingované, dva kopulující páry, kdy si herec ani nesundá kalhoty a herečka nevyhrne sukni. Jen se tváří, dýchají s otevřenými ústy a vydávají jakési podivné zvuky. Mezi předstíranou láskou se vysílaly inseráty, kde prostitutky sténají rozkoší, orgasmicky volajíce sexuálním hlasem:
“Přijď za námi do klubu!”
nebo:
“Zavolej nám na číslo to a to, popovídáme si!”
Také tam byla jejich telefonní čísla, aby páni zavolali za marku pětadvacet za minutu, nebo dámy za polovic. Zřejmě to fungovalo, protože tyto reklamy jely pořád. Jedou už léta. Volají asi páni, kteří se pro tlouštku nemohou ani zvednout od televize a v noci na ně přijde touha, ale i možná ti, kteří nemohou vstát, protože jsou nemocní a sami a je to jediný lidský hlas, který je ochoten s nimi mluvit.
To už stařec nevydržel pozorovat a šel spát. Druhý den chodil po městě a díval se na modravé a barevné odlesky televizí na záclonách oken. Nebylo domu bez puštěné televize. Televize byla životem města. Viděl opuštěné děti, s kterými si nikdo nezahraje Člověče nezlob se, jak leží a pozorují obrazovku. Pak je později rodiče pošlou spát, pokud si na ně vzpomenou. Viděl osamocené vdovy, které nikdo nechce a které už dávno zapomněly číst. Pro ně je televize jedinou a milovanou rodinou. Viděl milence, kteří se při dívání drželi za ruce a při milování se dívali na obrazovku. Přišel do baru, kde seděli v řadě opilci, lili do sebe jedno pivo za druhým, mlčeli a přitom pozorovali televizi.
Teď mu začalo být vše jasné: Studenti chodí do školy a veškerý volný čas stráví u televize, pak jednou ukradnou tátovi pistoli a jdou postřílet své učitele a kolegy. Po shlédnutí desítek tisíc vražd není problémem pár výstřelů do kolegů ve škole nebo do toho bastarda, který chce, aby žáček četl a uměl psát aspoň tiskacím písmem. Jiní mladí končí svůj život sebevraždou. Radši smrt než tento život. Jiní jsou na drogách z toho důvodu, že po droze televize je droga heroin lepší. Návyk je podobný. Pro ty, které televize vychovávala, hlídala, držela bez pohybu doma, převedla je pubertou s představami předstírané a hlučné televizní lásky po půlnoci, které televize každý den baví, učí, vychovává, je televize tím pravým životem, jedinou láskou, jedinou rodinou. Ti všichni se nikdy nedovědí, že také existuje život bez nudy. Tady se moudrost hledat nedala.
Stařec se ani nechtěl ten den jet podívat se svým strojem času do budoucnosti, aby neviděl ještě něco horšího.
Stařec a největší vymoženost století
Když jednoho dne stařec vybíral poštu ze schránky, zaujala jej velká obálka s nápisem “Pro dospělé”. Bylo tam několik všelijakých prospektů, přihlášek a hesel, jako Největší vymoženost století, Nejkrásnější vzpomínka na dědečka nebo babičku, Jak žít věčně, a dál a dál v tom stejném smyslu.
V podstatě šlo o to, že firma Forever Best nabízela, že povrchovými elektrodami, tedy bezbolestně, sejme z lidského mozku vše, co je v něm obsaženo, zakóduje to do složitých paradigmatů a uchová pro budoucnost. Potomci si pak budou moci přehrát všecko to, co si dědeček myslel, jak uvažoval, co si pamatoval ze svého života, koho potkal a co o něm věděl, prostě vše, co bylo zakódováno v jeho mozku.
“Najdeme i myšlenky dávno zapomenuté a zasuté pozdějším životem!”
K systému se přidává hlasový synthetizér, který bude mluvit hlasem toho dotyčného dědečka. Potomci se pak předků budou moci ptát na radu, učit se z jejich chyb a úspěchů, nebo si prostě jen tak popovídat. Moudrost předků není k zahození.
“Není to tak špatné,” pomyslel si stařec. “Nejde mi ani tak o potomstvo, jako o to, že se mnou co nevidět začne bušit skleróza a já si nebudu moci vzpomenout na jména svých kamarádů a dětí. Pustím si pak svůj program, tedy program sama sebe, a vše, co jsem zapomněl, se mi znovu vybaví. Přehraju si, co jsem si myslel o svých kamarádech z gymnásia a co se vůbec na gymnáziu událo a budu před nimi excelovat, až se sejdeme jako abiturienti po padesáti letech nebo ještě později. Také mě přitahuje jisté zdání nesmrtelnosti, které takovýto záznam mysli člověka v sobě má. Celá ta věc je skoro náboženská. Za starodávna lidé toužili létat, vidět na dálku, komunikovat se zvířaty, pohybovat se sedmimílovými botami z místa na místo. Splnění takovýchto přání bylo možné jen v pohádkách. Teď jsou takováto přání nudnou skutečností. Mít stále při sobě bytost, která by věděla vše, poradila ve všem, řídila člověka v kritických okamžicích, je to, po čem každý člověk touží. Je to sen o všemohoucí bytosti, ke které se věřící modlí, a který se zatím v existujících počítačích splnil jen málo a částečně. Teď je tady. Za pár generací bude mít každý člověk k disposici sbor dědků, kteří by všechny jeho problémy prodiskutovali s hlediska paměti rodu, poradili, potěšili nebo pokárali. Proč tohle nebylo dřív. Výborně, beru.”
“Pro potomstvo bych,” uvažoval stařec, “samozřejmě informace o svém myšlení a životě mírně upravil, tedy vyeditoval. Potomstvo také nemusí vědět všechno, co jsem si myslel a co jsem za svého života provedl. Ty nejvnitřnější věci nepatří do publikovaných vzpomínek zakladatele a pokračovatele rodu. Potomci by si mohli třeba všimnout, že moje nejužitečnější činy měly často dost přízemní, ba přímo zavrženíhodnou motivaci.”
Stařec tedy zaplatil horentní poplatek, pod kterým se prohnul, a brzo nato dostal pozvání do snímací laboratoře. Laboratoř byla divem techniky, dokázala analyzovat proudy nervových impulsů a vytvořit z nich smysluplné toky myšlenek. Dokázala také sejmout paměťové okruhy, logicky je seřadit a zaregistrovat. Proces snímání trval několik dní. Stařec se při něm hluboce nudil. Nakonec dostal krabičku disket a cédéček.
“To jste vy,” řekli mu. “Druhou kopii si tady necháváme, kdyby se náhodou s tou první něco stalo. Dáváme vám i reprodukční program, přehrávač a analyzátor, abyste mohl naslouchat svým vlastním myšlenkám, ptát se na správné věci a reagovat na ně. Máte zábavu na dlouhou dobu.”
Stařec, plný napětí, dojel domů v rekordním čase. Za několik dní dostal účet za rychlou jízdu, někde si jej radarem změřili a ani se jej nepokoušeli zastavit, ale nevadilo mu to. Doma diskety jednu po druhé začal ukládat do počítače. Když bylo vše uskladněno v počítači, začal se dívat na obrazovku a naslouchat. Zprvu byl dost nesvůj a rozčilený, ale jeho napětí pomalu mizelo. Spočátku měl o sobě ještě dobré mínění a s chutí poslouchal své myšlenky a vzpomínky. Pak v něm pomalu začal narůstat podivný pocit, jakoby něco nebylo v pořádku. Jakoby člověk, který se před jeho duševním zrakem začal objevovat, byl někdo cizí, zcela neznámý, opovrženíhodný a zapomenutelný.
“To nejsem já, to je někdo jiný. Co mi to prodali? Když všechno selže, čti návod k použití,” řekl si. Začetl se znovu do instrukcí, které mu dali s sebou. Mnoho se dozvěděl. Dozvěděl se, že subjektivní pocit člověka o sobě samotném je jeho vlastní myslí neustále korigován a censurován. Přístroj však na subjektivní zlepšování vnitřního obrazu sebe sama nedbá, zachytí objektivně vše, co v člověku je, bez ohledu na nějakou cenzuru a volní potlačování nedobrých vzpomínek.
Stařec se tedy dozvěděl, proč se vlastně kamarádil s lidmi a pak se s nimi rozcházel, protože se jich v podstatě bál nebo na ně měl vztek pro jejich pitomost nebo se prostě spletl. O některých lidech si myslel, že jsou nejchytřejší a nejšikovnější, ale pak poznal, že to jsou malicherné dušičky a sám sebe přesvědčil, že si to myslel odjakživa. To vše, tyto přechody a zvraty, byly v jeho starých myšlenkách na věčnost zakodovány a vypadaly trapně. Ty protichůdné myšlenky tehdy potlačil a vytvořil si mýtus o své neomylnosti, sugeroval si, že vždycky věděl, co jsou zač, ale teď všechno vyšlo najevo. Dozvěděl se, co je podstatou jeho názoru na manželky jeho synů a hlavně na jejich matky, tedy tchyně. Nebyly tak nemožné, jak si vždy myslel, naopak, nemožní byli jeho synové a on si podvědomě přál, aby je v loži manželském mohl zastoupit. Podvědomé procesy udělaly z jejich manželek nevděčné prevíty a semetriky a z matek zlé čarodějnice. To mu pomáhalo uchovat si duševní zdraví a pohodu, ale pravda tam kdesi dole uvnitř, potlačená a skrytá, zůstala. Teď se ji dozvěděl.
Tak procházel vzpomínkami na svůj celý dosavadní život. Byla tam i pravda, i to, co si z ní vytvořil, i to, co se rozhodl zapomenout a potlačit. Byly tam pravé i falešné vzpomínky. Zavřel se v podstřešní mansardě svého domu, chvílemi se okny díval, jak na nebi plynou obláčky a chvílemi naslouchal toku svých vzpomínek a myšlenek. Jeho pocity byly čím dál tím horší.
“To jsem tedy já, důstojný stařec, obdivovaný generací dětí a generací vnoučat. Myslel jsem si, jak jsem tolerantní, bezelstný, čestný, přímý, mravný, vzorný, jak miluji lidi, jak lidé milují mě, jak si morálně stojím pevně jako skála, a zatím jsem to stejné zkorumpované a nedobré individuum jako všichni lidé, které znám. Snad je ve mně něco dobrého, ale je těžké to najít. Dobře mi tak, stálo mě to dost, ale aspoň vím, že mám být skromnější a nevytahovat se sám před sebou. Kdybych šel k psychoanalytikovi, asi by na to také přišel.”
Pak, rozhorlen, začal vytvářet censurovanou a upravenou versi pro potomstvo. Editoval, editoval, vymazával celé pasáže a velmi málo mu toho zůstávalo. Skoro nic. Kromě toho zbývající části vzpomínek nedávaly smysl. Bylo to čím dál tím horší. zaplétal se do svých zredigovaných myšlenek, bylo to čím dál tím nesmyslnější. Jednu chvíli se litoval, že nemůže žít znova. Nechal tedy editování a diskety dal do krabice s nápisem “Po mé smrti zničit, pokud to nestihnu sám.” Občas, když si pak o sobě začal moc myslet, si části svých starých myšlenek přehrával a říkal si znovu: “Dobře mi tak.”
Stařec a poslední věci člověka
Stařec hledal, vytahoval myšlenky ze země jak přerostlou řepu, a chodil jako tělo bez duše. Jednoho dne se mu přitížilo. Hůř se mu dýchalo, byla mu zima, třásl se a slzely mu oči. Nechtěl, aby jej zavezli do nemocnice, nechtěl ležet se šesti pesimistickými dědky na pokoji, odkud se neodchází pěšky. Nechtěl poslouchat jejich chraptivé vzdechy a noční kuřácký kašel, nechtěl, aby jej budili svým převalováním a chrápáním. Nechtěl se s nimi bavit, chtěl být doma, se svými. A uvažoval:
“Prodloužili nám svou lékařskou vědou věk našeho dožití, máme teď možnost být dlouho staří a vyrovnaní a šťastní a aktivní, můžeme přemýšlet nad svým životem a hledat, co moudrého v něm stálo za řeč, ale konec musí jednou přijít a může být nepříjemný, uprostřed hadiček a infuzí a transfuzí. Prožiješ tam jeden den, potom další den, nebo dva, pak ještě další a ještě. Nehybně a v polospánku se budeš pozvolna sesouvat a oni ti budou hrdinsky prodlužovat život. Jaro ti splyne s létem, léto s podzimem, nebudeš vědět, kolikátého je, nebudeš vědět ani, kolik je hodin. Nakonec nebudeš vědět nic, pocity tvého těla se ztratí, tvé tělo ti bude cizí a ty se budeš divit, kdo to v tvé posteli leží.
Také je to bude něco stát, primář a doktor a sestřičky a uklízečky musí z něčeho žít, léky a roztoky jsou drahé, dovážejí se ze švýcarska, to všechno platí pojišťovna. Nemocniční jídlo budeš jíst se sebezapřením, dejte mi pokoj.”
Chodíval dříve za kamarády a kamarádkami do nemocnice, kde umírali jeden po druhém. Na pokoji leželo družstvo stejných babek nebo dědků, všechno už si řekli, jaká mají výtečná vnoučata a jak krásně žili a s kým se stýkali, jak je každý měl rád a jak jim lidé záviděli a obdivovali je. Jak byli slavní a jak vyřešili problémy světa, s kterými si nikdo jiný nevěděl rady. Dívali se nehnutě před sebe a čekali – na návštěvy, na visitu, na to, jaké bude jídlo, na smrt. Chrchlali a vzdychali. Aby děti chodily na návštěvy častěji, dávali jim pětistovky ze své ubohé penze. Za okny svítilo slunce nebo padalo listí nebo se chumelilo, ale všem to bylo jedno. Když byly děti hodné, namazaly vždycky dědkům nebo babkám záda krémem, aby se jim nedělaly proleženiny, omyly jim ruce a obličej žínkou, daly jim ručník, mýdlo a banány, pověděly jim novinky o lidech, na které už dávno zapomněli a kteří je ani nezajímali. Když děti tak hodné nebyly, jen od nich vybraly penze a vypadly co nejrychleji. Až pak jednou přišely do nemocnice a našly tam čistě ustlanou postel, a sestra řekla:
“Vezměte si jejich věci, sepíšeme jejich seznam, a tady máte papíry, podepíšete mi je, zemřel dnes ráno za svítání v šest třicet sedm.”
Pak se rozpomněla a řekla: “Upřímnou soustrast.”
Oproti mínění klasiků literatury a historie, přemýšlel stařec, je umírání zpravidla nedůstojné. Umírání starého člověka, umírání věkem je nejvíc nedůstojné. Smrtelný pot nevoní, prostěradlo je shrnuté a tlačí, polštáře sklouzávají, vzduch je teplý, suchý a páchne čistotou, je stejný ve dne i v noci. Poslední slova se nekonají, stejně si je žádný pozůstalý ani nikdo, kdo tam náhodou přišel, nepamatuje. Spánek pomalu přechází do mdloby, mdloba do komatu, pleť žloutne, srdce bije nepravidelně, sestřičky čistí vyschlá ústa, spěchají s tím a nejsou příliš soucitné, moc už takových viděly a také by chtěly jít brzo domů z práce. Nakonec se umírajícímu vše v těle zastaví, dýchání, srdce, cévy, žaludek, játra, svaly a nervy, buňky na povrchu těla i uvnitř, řasinky a membrány, slzy a pot. V okamžiku smrti je mysl člověka už dávno kdesi pryč. Doba, kdy se důstojně umíralo uprostřed plačící rodiny, dávno skončila, pokud vůbec kdy byla. V okamžiku smrti už humanismus neplatí. V okamžiku smrti už neplatí nic, žádná hodnota, kterou se člověk za života naučil vyznávat. Všechno už je jedno.
Starcovy příběhy už po nějakou dobu začaly ztrácet smysl, těžko si vzpomínal, co se vlastně toho dne přihodilo. I jeho život ztrácel smysl. Seděl po dlouhé hodiny ve stínu domu a snil, vlastně ani nesnil, jen se díval do jednoho bodu. V jeho snění nebylo nic, co by stálo za zapamatování a za zmínku. Snad ani na nic nemyslel. Měl jen pocit, že jeho mysl je nehybná, bez štěstí i smutku. Tato vyrovnaná nehybnost jej děsila. Takový je konec člověka, řekl si.
Jeho rodina jej chodila těšit a radit mu. Povídali si s nim vždycky při jejich návštěvách tak dlouho, až začal všechno plést, vykládal nesmysly a posílal je pryč. Dívali se na sebe za jeho zády, když popletl jejich jména a staré vzpomínky. On se díval na ně. Byly to jeho děti a vnoučata, měly jeho gény a na oplátku mu nutily jídla, na která neměl chuť. Domlouvaly mu, že dost nechodí a nejí a nestará se o přísun tekutin, nebere vitaminy, i když by mohl, a jak by mu bylo dobře, kdyby hodně pil ovocných šťáv a sojového mléka. Večer jej všichni opouštěli, protože šli za svými starostmi. To byly jeho nejlepší okamžiky. Nevadilo mu, že s ním je jen stařenka, a že oni všichni budou a on nebude.
Jednoho dne ulehl a čekal. Přestal brát prášky, kterých mu lékař předepsal tuny, aby jej někdo později nežaloval, že něco zanedbal. Už dávno se v nich stařec nevyznal. Teď se přestal trápit, co je na co, kolik čeho brát, co je na závrať, co na krevní tlak, co na extrasystoly, co na cholesterol a na cukr, co je vitamin a co je na snížení nebo zvýšení hladiny čehokoliv.
Přišel ten den, ten večer a ta noc, na které čekal. Cítil ve svém tělě cosi jako nikdy předtím. Dýchal, celkem dobrovolně, ale ne s velkým zaujetím. Podivuhodné bylo, že se chvílemi viděl jaksi jako zvenku, jak tam leží a je otevřené okno a letní noc s hvězdami. V domě s nim byla stařenka, ta spala hluboce a tvrdě, jako vždy. Zůstával u něj jeden z jeho synů, ten spal a nahlas pochrupoval. Byla tam i jedna z jeho dcer, převalovala se a vzdychala. Věděl, že se vznáší u stropu. Díval se nejdřív na sebe zvenčí a pak na syna a na dceru, spali a klidně oddechovali, chtěl je vzbudit, ale nešlo to a nebrali jej na vědomí. Nevnímali jej, i když si myslel, že křičí a tluče do nich pěstmi.
Vysoko u komína na střeše našel zapomenutou tenisku, o které nikdy nevěděl, že tam je. Ještě si vzpomínal, jak tenisku popisovaly knihy o předsmrtné zkušenosti, jak si z toho dělal legraci, že každý člověk v klinické smrti vidí tenisku na střeše a jak ty nesmysly opisoval jeden autor od druhého. Teď tenisku viděl on sám, skutečně tam byla, jak ji tam nechali pokrývači.
Pak vstoupil do temného tunelu a pohyboval se v něm. Jako v učebnici, říkal si. Temný tunel, bude na konci světlo? Bylo tam, bylo jasné, svítilo jasněji než slunce, ale oči jej nebolely. Jeho smysly už nebyly z toho těla, na které si zvykl. Nepatřily do něj, i když fungovaly podobně. Vystoupil z tunelu do jasně ozářené krajiny a viděl spousty lidí. V pozadí viděl pole a louky s palmami a ibišky divokých barev. Mezi nimi na něj mávali kamarádi z různých dob, z dětství a mládí a středního věku a pozdějšího věku a ti poslední, kterým vyprávěl svoje zmatená dobrodružství a oni mu radili, na co zapomněl. Viděl babičku z Jíloviště a dědu, co jej v lese učil znát kytky a motýly, zpívat písničky a dívat se na svět. Viděl i takové, které nikdy neviděl a neznal, dědu a babku z Alšovic a řady strejců a tet z Valu, Bělé, Klínce, Líšnice a Nového Knína. Viděl celý svůj rod, rodiče a prarodiče a tetu Nandu a strejdu Francka a jejich tři syny a tu pratetu, co také měla tři syny jako stupínky, utopili se v jeden den a bylo jim čtrnáct, dvanáct a deset. Ti tam také byli. Byli tam jeho židovští kamarádi z obecné školy, kteří jednoho dne zmizeli a nikdy už je nepotkal. Marně se pak ptal těch, kteří popírali jejich smrt a tvrdili, že holokaust je podvod, kde je tedy Jirka Ornstein a jeho rodiče, kde je slečna Ehrlichová, která učila hře na klavír a nikdy nikomu neublížila, a její bratr voják. Až dnes je potkal znovu. Viděl všechny ty, s kterými kdy žil ve stejných ulicích, ve stejných školách, ve stejných městech a ve stejných dobách. Všichni na něj mávali a vítali jej. Slyšel křik a jásot. Slyšel i Hlas, velký, jasný a srozumitelný. Hlas se jej ptal, zda chce zůstat nebo zda se chce vrátit, a jestli si myslí, že něco ve svém životě nedokončil a odešel od toho, ať to jde dokončit.
Stařec chtěl odpovědět, že mnoho věcí nedokončil, měl ještě napsat svůj nekrolog a ještě by měl napsat, co všecko viděl na konci tunelu. Ale pak změnil svůj názor a prohlásil, že už toho všeho bylo dost, v nejlepším se má přestat a že se těší, jak bude pozorovat to vše, co se děje tady, že je to ohromný a nezapomenutelný zážitek, vyvrcholení života, a že netušil, že to vše je opravdová realita.
Potom šel a díval se.
šel a prošel Věčnými lovišti, Dantovým nebem, peklem a předpeklím, Nirvánou i rájem muslimů, až si vše prohlédl v subjektivním, objektivně nezměřitelném čase. V ráji muslimů na každém kroku zakopával o houfy nudících se hurisek. Nebožtíci si je vybírali spravedlivě, ale dost zřídka, a tak většinu času seděly a klábosily o všem možném.
Navštívil i ráje spotřebitelů, kde se houfy žen, ale i mužů, s nadšením tlačily u pultů a vybíraly si zboží nedosažitelné v pozemském životě a laciné k nevíře. I tento druhý svět měl svá omezení a ohraničení. Proto se nakonec rozhodl vrátit se do své komplikované existence. Je stále ještě lepší než ráje spotřebitelů. Otevřel tedy oči a byl doma.
“Musela jsem tě vzbudit, protože jsi měl svůj obvyklý záchvat a zapomínal jsi dýchat. Doktor to jmenuje apnea. Nedýchal jsi, a trvalo to dost dlouhou chvíli. Začala jsem se bát. Podruhé nechrápej a dýchej,” řekla stařenka. Stařec její výčitku přijal klidně.
“Kdybys věděla, co jsem viděl na druhé straně, nemluvila bys tak,” pomyslel si.
“Všechno je jinak. Strach nemusí nikdo mít.”
To bylo konečně poznání. Nejvyšší moudrost je správná smrt po správném životě. đijme tak, abychom mohli umřít bez strachu. Je to banalita, ale co jste čekali.
Pak ještě jednou, naposledy, zavřel oči a cítil, jak se jeho tělo rozplývá, šíří se a roste, je větší a větší, řídne a sahá od hvězdy ke hvězdě. Celý život toužil dotknout se špičkami prstů nejvzdálenějších mlhovin. Podařilo se mu to.
Beztak to byla fiktivní osoba, která může všecko a nemusí nic. Třeba je včecko úplně jinak.
Zdroj: Z tajného deníku starce
######################################################
Poznámka:
Původní texty měl Stanislav Reiniš na webu University of Waterloo pod odkazem http://watarts.uwaterloo.ca/~sreinis/info.html
Tento odkaz (a všechny ostatní) již není funkční a na stránkách Unverzity Waterloo nelze tyto texty dohledat. Proto jsem si dovolil upravit původní texty z archivních kopií ze serveru https://archive.org/web/