Dvě věty znuděné jeptišky
Dvě věty znuděné jeptišky
- Stanislav Reiniš
Nakladatelství Faun, Praha, 1999
. . . a jiné historky
Historie je učitelka. Podle latinského přísloví, Historia magistra vitae, je dokonce magistrou. Máme se tedy od ní učit. Za tím účelem jsem posbíral ze suchopárných historických knih některé dobře zapamatovatelné, moudré a mravoučné historky a přidal k nim tu a tam i polopatě poučení. To aby nedocházelo k omylům. Při přemýšlení nad historií leccos člověka napadne. Ptá se, jaké a kde jsou naše kořeny. Kořeny jsou to různé, některé politicky korektní, jiné velmi a hluboce nekorektní.
Sebechválou jako národ neoplýváme. Nejsme však zas tak špatní, jak to o sobě říkáme. Pravda je někde uprostřed. Někdy si naše dějiny heroizujeme. Hrdinně jsme bránili a ubránili českou kotlinu, vraceli jsme se z bitev jako slovanští bohatýři Mikoláše Alše a každý nás měl v úctě. Teprve později prý nám kdosi zkazil charakter. Co se ale týče tvrzení o teprve nedávné transformaci českého národa z hrdinů na Čecháčky, mám o něm pochyby. Dějiny mě poučily, že charakter národa se v průběhu staletí a tisíciletí moc nemění. Lidé jsou více méně stále stejní. Proto můžeme srovnávat to, co se stalo dávno, s tím, co se děje teď. Chtěl bych pradávné hříchy doložit citátem z kroniky Václava Hájka z Libočan, kde hovoří o Češích dávných dob:
“Roku 1329 pro velikou hojnost chleba, také snad i jiných věcí, lidé velmi počali pejchati, divné a vymyšlené kroje sobě dělajíce, z rozličných barev sobě sukně šíti kázali a divně faldované, a dlouhé brady nositi počali, ježto se před tím všickni holívali, někteří pak frňousy jako psi a kočky mívali, obyčej v tom pohanský zachovávajíce, jiní pak způsob na sebe brali ženský, dlouhé vlasy nosili a češíce mokré na slunci tak je bílili, někteří pak, tím aby slavnější a ozdobnější byli, berouce horké železo, na něm vlasy točili a připalovali a tím je kadeřavili, a čím kdo vlasy krasší měl, tím se za slavnějšího domníval. Taková rozličnost jich v oděvích i vlasích byla, že jiní národové se jim posmívali a k opicím je přirovnávali . . .”
Smysl těchto vyprávění je také někde jinde, totiž v tom, že neobyčejné doby - a doba přechodu od komunismu k civilizaci neobyčejnou dobou nepochybně je - se za slavné obyčejně považují až někdy později. Protože když se zrovna dějí, na moc slávy to nevypadá. Prší a je horko a pak zas zima. Lidé nadávají a remcají. Politici jsou bezradní a skrývají svoji bezradnost za silná slova. Naše doba je přesto neobyčejná, přemýšlejme nad ní.
Ne všechny kapitoly této knížky jsou legrační. Protože ani historie není vždy legrační. Lidstvo si v průběhu svých dějin moc srandy neužilo.
Dvě věty znuděné jeptišky
Píšeme knížku o českých dějinách a české povaze a ta knížka snad bude jednou patřit do literatury. Nejprve tedy, co víme my laici o literatuře a o dějinách?
Česká literatura měla skromné počátky. Z dvanáctého století se zachovaly pouze tři ucelené citáty. Jeden se týkal převodu realit, konkrétně církevního majetku, druhé dva mají spíše citovou náplň. Záznamy realitních transakcí jsou uvedeny v zakládací listině litoměřické kapituly, ale byly tam asi připsány dodatečně, snad o trochu málo později. Citát realitního agenta zní:
“Pavel dal jest (v) Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvěma dušníkoma Bogucos a Sedlatu.”
Další dvě věty jsou v chorální knize svatojiřské. Pobožná jeptiška z kláštera u svatého Jiří na pražském hradě si tam poznamenala, co si myslela o svých učitelích. O jednom napsala:
“Aldík krásen jak anjelík jenž u blátě se válé.”
O druhém se zmínila:
“Lector Vituz je krásný kurvy syn.”
Člověk si snadno představí hlubokou nudu scholastické výchovy, při které tyto citáty vznikly. Mnich cosi potichu vyprávěl, v učebně bylo horko a polotma, slunce svítilo malými románskými okny, v jeho paprscích se vznášel prach a děvčátkům z dobrých rodin se zavíraly oči. Jen jedné ne. A napsala to česky, v jazyce tehdy v církvi nepoužívaném, čili Aldíkovi i lektorovi Vituzovi nejspíš neznámém.
Aldík je študácká přezdívka. V učitelském sboru to byl pravděpodobně otec Alderich. Jméno lektora Vituze se nedá dost dobře analyzovat. Možná, že to byla pravopisná chyba. Jeptiška spěchala, aby ji nikdo neviděl. Správně tam mělo být Vitus. Autorkou glos mohla být některá Přemyslovna. Proto rozčilení mniši možná zanesli knihu tatínkovi Přemyslovci. A kníže nebo král řekl: “Platím holce vzdělání, vás všechny platím, nechte jí to tam. Vždyť je to hezké, jak to napsala, bez chyb, správně dala po v tvrdé y, a taky je to v obou případech pravda, nic se mazat nebude. Čí je království? Moje. A tohle budiž počátkem české literatury.” Vituze, že tam mělo být Vitus, si nevšiml. Správně by ani neměl umět číst, čtením se ve státotvorných kruzích pohrdalo, protože kdo tehdy uměl číst, neuměl bojovat. Čtením se ve státotvorných kruzích pohrdá dodnes.
Nic se tedy Přemyslovně asi nestalo, glosy svatojiřské nikdo nevymazal a daly směr české literatuře na dalších osm set let. Předpokládám, že pobožné písně byly po dalších několik set let v tomto bodě přerušovány zachichtnutím. Která se nezachichtla, byla už ve světě moc zběhlá a do kláštera nepatřila.
Po letech se chorální kniha opotřebovala, dostala se omylem knihovníka do zaprášené skříně úplně dospod a dlouho si jí nikdo nevšiml. Teprve v novověku nám o jedné z těchto vět vyprávěla naše paní profesorka češtiny doktorka Růžena Jírková. Druhou větu nám zapřela, nechť jí Pámbu odpustí a odpočívá v pokoji. Asi nevěděla, jak to nám sextánům podat. Tak s námi zacházeli revisionisté české literatury a puristé jazyka českého.
Uvažujeme-li o těchto větách hlouběji, musíme dojít k názoru, že jim zřejmě předcházela rozsáhlá literatura, jako například četné nápisy na záchodcích, tehdy zvaných privét. Tyto nápisy se bohužel nedochovaly. Kéž by se jednou našel nepoškozený privét z desátého století, kde by byla vypsána lidová moudrost té doby. Třeba by se tam našly i části dnes již zapomenutého hrdinského eposu o rytířských dobrodružstvích té doby.
Kdyby, chyby. Poslední citát ze svatojiřského zpěvníku má také sociologické aspekty. Vyplývá z něj, že již tehdy, ve dvanáctém století, existovali v české zemi, vyjádřeno slovy jeptišky od svatého Jiří, kurvy syni. Mají tedy u nás dlouhou tradici. Nebyl to komunismus, jak tvrdí jedni, který kurvysynství v naší zemi zavedl, ani to nebyla třicetiletá válka, jak tvrdí jiní. Tyto dva zádrhele v našich dějinách jen tuto povahovou vlastnost akcentovaly. Nebyly to ani události posledních let. Syni matek poskvrněných v politice nepochybně jsou. Ostatně jsou i mimo politiku.
Orginál čtěte na stránce: http://watarts.uwaterloo.ca/~sreinis/jeptiska.html
